Postřehy Šárky Hájkové
Původně jsem chtěla do návěští použít i dovětek „pro vánoční nákupy“. Jenže to patrně úplně „nevyjde“. Ledaže někdo z nás nechává nákupy až na Štědrý den nebo svým blízkým slíbí až něco „na potom“.
Za pár týdnů, přesně 1. září, bude slavit desetileté výročí své účinnosti zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci. Pro někoho to možná není zas až tak zásadní právní předpis, faktem ale je, že poprvé v české právní historii zakotvil pravidla pro vedení mimosoudního jednání, neboť tím mediace bezesporu je.
Původně jsem měla ambici a zároveň skutečně upřímnou snahu vymyslet pro Vás, vážené čtenáře, na prahu nového roku vtipnou, zajímavou a zároveň právně vysoce erudovanou glosu.
Jednoznačná odpověď zní – dobře.
V sobotu jsem zhlédla přímý přenos posledního rozloučení s manželem britské královny. Sice jsem si jako malá hrála na princeznu, v současnosti bych nezhrdla bydlením na nějakém menším, stylovém zámečku a občas, vlastně čím dál častěji, si říkám, že by vůbec nebylo špatné mít v čele země noblesního a čestného aristokrata.
Tentokrát bych si dovolila jinou, než právní glosu. Poslední měsíce totiž neprobíhají zrovna tak, že by byly způsobilé nabít nás přehnaným optimismem. A to ani co do chodu světa jako takového, ani ve věcech justičních. Koronavirus a jeho dopady přinášejí situace, které naprostá většina z nás nikdy nezažila. Počínaje drobnými i většími každodenními omezeními. A konče obavou, jestli to jednotlivci, státy a svět vůbec zvládnou, a pokud ano, tak s jakými následky.
Řečeno slovy klasika: pokrok nezastavíš! Totéž platí i o elektronizaci justice. V nedávném rozhovoru nám to opět připomněla i paní ministryně Marie Benešová.
Ráda bych navázala na svou minulou glosu, v níž jsem se se čtenáři chtěla podělit o poznatky týkající se „novot“ v procesním postupu v řízení o vypořádání společného jmění manželů (SJM) zaniklého v době od 1. 1. 2014. Tentokrát se chci věnovat nákladům, respektive „nákladnosti“ tohoto typu řízení.
Tentokrát se raději již v úvodu otevřeně přiznávám, že hodlám zneužít prostor, kterého se mi v této glose dostává, k vlastním profesním záměrům. Tedy vlastně hodlám zneužít samotný Právní prostor. Ale s ryzími úmysly a ve prospěch jednoho nikoliv jednoduchého předmětu řízení – vypořádání společného jmění manželů.
Už od podzimu loňského roku jsou vedena jednání ohledně přípravy rozsáhlé a zásadní novely zákona o soudech a soudcích. Tj. z pohledu fungování soudnictví toho nejzásadnějšího (samozřejmě kromě Ústavy) právního předpisu. Návrh z dílny Ministerstva spravedlnosti již letos v dubnu spatřil světlo světa a dnes a zítra, tj. 10. a 11. 6., proběhne na MSp vypořádání připomínek k tomuto návrhu.
Tentokrát bych chtěla otevřít známé Nerudovské téma. A možná i pověstnou Pandořinu skříňku. Výrazem „on“ nebo „ona“ mám totiž na mysli kolegy a kolegyně, soudce a soudkyně, kteří se, ať už v důsledku dlouhodobého vysokého pracovního zatížení a stresu, nebo pod vlivem zásadní zátěžové životní situace či vážného onemocnění, ocitli na prahu vyhoření nebo únavového syndromu. Prostě v situaci, kdy jim jejich práce po nějakou dobu „neodsýpá“ tak rychle jak by měla, jak by oni sami chtěli a jak by bylo třeba.
Už po nějakou dobu jsem členem odvolacího senátu se specializací ve věcech společného jmění manželů. Právníci si jistě umí představit veškeré skutkové, právní a procesní spletitosti spojené s tímto institutem, neprávníci si pod ním pravděpodobně představí „prostě velký problém“.
Je neoddiskutovatelným faktem, že Češi míří s žalobami k soudům v poměrně hojném počtu. Řada z nich i dost často, někteří dokonce opakovaně po podstatnou část svého života. Zřejmě to bude jeden z projevů naší národní mentality, neboť ze sociologické studie zpracované cca před 10 lety vyplynulo, že se český člověk profiluje mimo jiné prostřednictvím konfliktu, upevňuje si takto z psychologického hlediska svou pozici a dohodu, či vstřícný krok k ní, považuje za projev slabosti.
Před pár dny mne během soudního jednání přepadl zvláštní pocit a chvíli mi trvalo, než jsem ho dokázala pojmenovat. Byl to údiv. Údiv nad tím, že před námi stojící svědek říká naprosto jednoznačně pravdu. Že o věcech, které potřebujeme zjistit, vypráví bez příkras a prostě tak, jak se staly.
