Kreativita je hezká věc, ale…

Rovněž mediaci definoval, zavedl novou funkci – zapsaného mediátora/zapsané mediátorky a zakotvil pravidla jimi vedené mediace stejně tak, jako pravidla, která musí tato profese při výkonu své role respektovat.

Zákon o mediaci se také prolnul do dvou stěžejních předpisů, jimiž se řídí soudní řízení – občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních, a to konkrétně do § 100 odst. 2 o. s. ř., který vymezuje pravidla pro nařízení prvního setkání se zapsaným mediátorem v civilním sporném řízení, a do § 474 odst. 1 z. ř. s., jenž se pokusil o totéž v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé.

Záměrně používám výraz „pokusil“. Zákonná dikce totiž hovoří o tom, že za účelem ochrany zájmů dítěte soud vede rodiče k nalezení smírného řešení. A že „…může uložit rodičům na dobu nejvýše tří měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání…“. Tato formulace vyvolávala od samého počátku v soudní i mediační praxi rozpaky. Proč? Protože jednou ze tří základních zásad ovládajících mediaci, je dobrovolnost stran konfliktu (tj. těch, kteří v mediaci chtějí narovnat své sporné vztahy) ohledně toho, zda do mediace vstoupí a budou v ní pokračovat. Při tom se nejedná o zásadu, kterou by zavedl shora zmíněný předpis. Jde prostě o základní pilíř, o který se mediace desítky let opírá, ať už je realizována zapsanými mediátory podle zákona o mediaci, či osobami nebo skupinami osob, jež ji vykonávají na základě živnostenského zákona, v rámci poskytování sociálních či jiných služeb nebo na půdě neziskových, příspěvkových a jiných organizací. Jinými slovy řečeno, a obrazně třikrát silně podtrženo - mediaci nelze nikdy nikomu nařídit.

Proč o tom nyní takto hřímám? Samozřejmě vysvětlím. Shora citovaná část § 474 odst. 1 z. ř. s. je obecně a dlouhodobě (naštěstí) vykládána tak, že je tímto ustanovením míněno totéž, jako v § 100 odst. 2 o. s. ř., tj. nařízení prvního setkání se zapsaným mediátorem, A v tomto duchu je koncipováno i výkladové stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR: Aktuálně se ale objevil názor, že podle uvedeného ustanovení může soud mediaci rodičům nařídit, ovšem nikoliv k mediátorovi fungujícímu podle zákona o mediaci, ale výhradně ke komukoliv jinému. Že vlastně pro mediaci vedenou „nezapsanými“ mediátory či mediačními centry princip dobrovolnosti mediace z pohledu jejich účastníků neplatí…

Respektuji právo na názor i svobodu jeho projevu. Ovšem výše uvedené je již takříkajíc vstupem na minové pole. A je způsobilé velmi ublížit institutu, který má v budoucnu velký potenciál v oblasti narovnávání mezilidských vztahů, vedení k zodpovědnosti za vlastní jednání a k aktivní spolupráci na řešení problémů jednotlivců i různých uskupení. Ale výhradně dobrovolně.