V civilních sporech mohou soudy tento instrument využívat podle občanského soudního řádu od 1. 9. 2013, v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé podle zákona o zvláštních řízeních soudních od 1. 1. 2014. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o nařízení mediace jako takové, ta je zásadně ryze dobrovolná, ale právě a jedině o snahu vést účastníky k tomu, aby vyřešili svůj spor smírně za co nejmenšího narušení vztahů.
Ministerstvo spravedlnosti, jako orgán dohledu nad činností zapsaných mediátorů a úřad vedoucí jejich seznam, zveřejnilo v květnu letošního roku výsledky sběru statistických dat od okresních a krajských soudů ohledně využívání tohoto institutu v letech 2017 až 2023. A výsledky nejsou úplně potěšující. Počet nařízených setkání sice ve sledovaném období permanentně mírně vzrůstá (vyjma propadu v „covidovém“ roce 2020), ale v průměru využily za celou dobu okresní soudy tento institut v civilních sporech v 0,41 % případů, krajské soudy v téže agendě v 0,26 %, v opatrovnické agendě činí celkový průměr 0,32 % *).
Proč tomu tak je či může být? Obecně platí, že český národ ze své podstaty ke kompromisům příliš netíhne. Což může být poměrně podstatná překážka. Zásadou totiž je, že soud první setkání nařídí, jestliže to je v poměrech projednávané věci účelné a vhodné. Pokud se však od účastníků řízení dozví, že tento postup odmítají, vysoce pravděpodobně jej nevyužije, neboť o účelnosti lze důvodně pochybovat. V řadě případů také soudy účastníky „usmíří“ samy, či se jedná o spory nevhodné k mediaci nebo i takové, kde je důkazní pozice některého z účastníků natolik silná, že lze věc rozhodnout při jediném jednání. Zároveň je ale třeba přiznat, že ne všichni soudci získali k probíranému institutu důvěru. Nebo je jeho použití komplikované prostě proto, že zapsaných mediátorů stále není mnoho (k 9. 6. 2024 pouze 361), v některých regionech zcela chybí.
V řadě případů může tkvět problém také v přístupu a postoji zástupců účastníků. Je to poměrně logické, neboť při prvním setkání a případné mediaci zástupce (většinou advokát) již nemá věc „ve svých rukou“, výraznou roli zde hraje jiná profese, tj. zapsaný mediátor. Řada advokátů také mediačnímu procesu ne zcela důvěřuje a považuje jej za ztrátu času, třeba i jen proto, že o něm nemají dostatečné informace. A postoj zástupce klienta přirozeně ovlivní.
Konečně jak soud, tak i advokát nebo samotný účastník nemusí mít s nařízeným prvním setkáním nebo mediací pozitivní zkušenost z důvodu ne zcela profesionálního výkonu zapsaného mediátora.
Na všech zúčastněných stranách je tedy co zlepšovat. Soudy by se měly, za použití dostupných pomůcek**), své odbornosti a zkušeností, pokusit vyhodnocovat jimi projednávané případy z pohledu možného řešení v mediaci. U advokátů by bylo vhodné plošně se vzdělat v oblasti využití zákona o mediaci v praxi. A zapsaní mediátoři by měli vždy a za všech okolností postupovat v souladu s právními předpisy a profesní etikou***).
Konečně českou populaci je třeba dlouhodobě vést k posílení odpovědnosti za řešení vlastních konfliktů, k respektu k právům a zájmům druhého a k dodržování norem. A k tomu, že soudní řízení je krajním řešením. Plně si uvědomuji, že toto je nejobtížnější úkol. Vyžaduje celkovou kultivaci společnosti. Snad se dočkáme…
*) časopis Soudce 4/2024, Nařízené první setkání se zapsaným mediátorem v praxi
**) Diagnostika případu mediace pro soudce, www.justice.mediace.cz
***) Povinnosti mediátora, www.justice.mediace.cz
Diskuze k článku ()