Očima Petra Černého
Jednoho dne židovský vězeň, který vystudoval v roce 1932 architekturu na Vysokém učení technickém v Praze, podle rozkazu vynášel smetí v nemocnici, v níž byl nasazen, když ho zavolala německá ošetřovatelka a váhavě ho odvedla do podzemí budovy, kde v malé zatuchlé místnosti ležel zafačovaný voják.
Poslední dny měsíce března byly plné zásadních informací nejen pro boj s koronavirem, ale i pro dobu po něm. U nás ve verzi budoucího možného, v Maďarsku v realitě pátého roku nouzového stavu původně vyhlášeného pro velký příliv migrantů. Nynější epidemie pak byla důvodem pro předání prakticky absolutní moci do rukou vlády a jejího předsedy.
Jak jsem napsal již v minulém díle úvahy o Nejvyšší radě soudnictví v České republice, ze všech dříve uvedených důvodů jeví se mi být praktickým, aby Nejvyšší rada soudnictví v České republice měla 15 členů, z toho 9 soudců a 6 členů, kteří by byli z poloviny voleni Poslaneckou sněmovnou a z poloviny Senátem Parlamentu České republiky.
Po té, co jsem v první části úvahy přinesl určitá zobecňující stanoviska relevantních mezinárodních institucí a ve druhé stručný přehled zahraniční úpravy, přichází řada na úvahu o Nejvyšší radě soudnictví v České republice a základní kontury její možné budoucí úpravy.
Pro úvahy o možné budoucí změně našeho od mocnářství fungujícího modelu je vhodné zjistit, jak otázku správy soudnictví řeší jinde. V demokratických státech v Evropě jsou to v podstatě dva způsoby.
Pokud se shodneme, že není demokratického právního státu bez toho, že by ochranu práv a oprávněných zájmů jednotlivých členů společnosti chránila nezávislá soudní moc, pak musíme najít způsob, jak této nezávislosti dosáhnout. V našem geografickém prostoru je tato otázka poměrně podrobně teoreticky rozpracována, jsou k dispozici i praktické zkušenosti s jednotlivými úpravami. Je proto také možné najít určitá zobecňující stanoviska relevantních mezinárodních institucí.
Jako soudci je mi do rukou dávána mimořádně velká moc rozhodovat o osobní svobodě lidí, kteří si mě k tomu nevybrali, vůbec o to nestojí, ale musí pak respektovat mé rozhodnutí, protože je může vymoci stát, jehož jménem rozhoduji. Jsem si toho vědom a ke své práci přistupuji s pokorou, protože s řešením každého problému objevuji problémy další, na každou věc je možné nalézt několik úhlů pohledu, takže rozhodně nepatřím mezi ty soudce, kteří vědí všechno a nejlépe. Proč to říkám?
V minulém měsíci se konaly dvě akce, které si byly podobné víc než by se mohlo na první pohled zdát. Nejprve to bylo v rámci Pražského právnického jara Stálou konferencí českého práva pořádané sympozium s názvem Ústavní projekce dělby moci, o čtrnáct dnů později konference Soudcovské unie České republiky, která se zabývala vymezením kritérií určujících kariéru soudce, jinak řečeno kariérním řádem.
Rodák z Berouna, absolvent tamního gymnázia a Právnické fakulty Univerzity Karlovy, od roku 1995 nejprve justiční čekatel, od prosince 1998 soudce Okresního soudu v Táboře a poté Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře.