Málokterý dokument má takovou moc jako závěť. Je to právě ona, která dokáže způsobit, že „lidi, kteří jsou za normálních okolností dokonale přímí a sympatičtí, se zkroutí jako vývrtka a propadnou chamtivosti při pouhých slovech "zůstavuji či odkazuji“.[1]

Loňský rok přinesl hned několik novinek týkajících se ochrany osobních údajů mimo jiné i v souvislosti s krizovými opatřeními proti dopadům onemocnění COVID-19.

V dalším dílu série, v rámci níž vybírám nejzajímavější útržky z úřední desky Nejvyššího soudu, se můžete dozvědět, jak se tento soud postavil k otázce vyčíslení škody spočívající ve zničení lokálně nedostupné věci.

Nejvyšší soud svým nedávným rozhodnutím zásadně dotvořil judikaturu v otázkách obecného uplatňování zákonného předkupního práva. Řešil vztah ustanovení § 3056 a ustanovení §1124 občanského zákoníku. K jakému závěru dospěl se dozvíte v dnešním článku.

V právní teorii ani praxi dodnes nebyla přesvědčivým způsobem zodpovězena otázka, zda a nakolik lze konkrétní zákonné ustanovení, které ve své skutkové podstatě (hypotéze) počítá s osobou blízkou, aplikovat též na vztah mezi fyzickou a právnickou osobou, nebo dokonce mezi dvěma právnickými osobami.