Styk s dítětem jako právo i povinnost rodiče

Rozsudkem okresního soudu byla schválena dohoda rodičů, na jejímž základě byli nezletilí svěřeni do péče stěžovatelky a otci nezletilých byla stanovena povinnost přispívat na jejich výživu. Jelikož otec nedodržoval soudem schválený režim styku s dětmi, matka podala návrh na výkon rozhodnutí. Soud první instance tento návrh zamítl s odůvodněním, že povinnost státu zajistit právo dítěte na styk s rodičem spočívá pouze ve vytvoření podmínek pro realizaci tohoto práva, nikoliv v donucování rodičů ke styku. Matka se proti rozhodnutí odvolala, avšak odvolací soud její odvolání zamítl a ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně.

Následně matka podala ústavní stížnost, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva nezletilých zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka také tvrdila porušení jejích základních práv zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v stížnosti namítala, že závěry napadených rozhodnutí okresního a odvolacího soudu porušují právo nezletilých stýkat se s otcem v rozsahu, který je v jejich zájmu. Dle jejího názoru nelze rodičovskou odpovědnost aplikovat pouze v otázce vyživovací povinnosti a umožnit tak rodičům, aby se „vyplatili“ z povinnosti osobně o vlastní děti pečovat.

Můžou soudy stanovit rodiči povinnost stýkat se s dítětem?

Ústavní soud se neztotožnil s názory obecných soudů, že soudním rozhodnutím není možné stanovit povinnost rodiče stýkat se s dítětem z důvodů, že nelze nařídit výkon rozhodnutí. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že obecně není vyloučen soudní výkon i takového rozhodnutí, jehož obsahem je určení toho, kdy a jak se má rodič s nezletilým dítětem stýkat, neboť k opačnému řešení neshledává žádný legitimní důvod. Zároveň, již samotné rozhodnutí o právu a povinnosti rodiče stýkat se s nezletilým dítětem působí (samo o sobě) motivačně pro řádný (dobrovolný) výkon povinnosti styku. V rámci nuceného výkonu rozhodnutí je pak představitelné využít ukládání odpovídajících pokut. Mimo to je třeba vzít v úvahu, že rodič, který si dítě nepřevezme, je vůči pečujícímu rodiči povinen k náhradě újmy (např. zmařené výdaje na plánovaný „volný čas“ pečujícího rodiče).

Dále ve svém rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že nepečujícímu rodiči nelze nařídit širší rozsah styku, pokud by takové řešení bylo v nejlepším zájmu nezletilých. Může se jednat například o situace, kdy by při delším kontaktu hrozila nezletilým zdravotní rizika.

Závěr obecných soudů, které zamítly stěžovatelčin návrh na změnu úpravy styku otce s nezletilými pouze na základě obecného argumentu, že povinnost státu zajistit právo dítěte na styk je však třeba chápat pouze jako vytvoření podmínek pro rodiče ke styku, tedy oprávnění se s nezletilými stýkat, nikoliv zajištění povinnosti ke styku, tak nemůže obstát. Obecné soudy byly naopak povinny posoudit stěžovatelčinu argumentaci a zhodnotit, zda návrh na rozšíření prázdninového styku nezletilých s otcem představuje úpravu poměrů nezletilých, která je v souladu s jejich nejlepším zájmem. Jejich postup tak mohl představovat porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Závěr

Ústavní soud ve svém rozhodnutí přehodnotil dosavadní výklad obecných soudů, podle něhož není možné rodiči uložit povinnost stýkat se s dítětem, protože takovou povinnost nelze vynucovat. Takový výklad však opomíjí, že právo dítěte na kontakt s oběma rodiči je právem, jehož naplnění nelze ponechat výlučně na dobrovolné vůli rodiče, který o dítě nepečuje. Ústavní soud správně zdůraznil, že již samotné rozhodnutí o úpravě styku má normativní i motivační funkci, a připustil možnost jeho výkonu prostřednictvím sankcí.