Právo rodiče ve vězení či ve vazbě na styk s dítětem

Přestože nejde o typ případu, který bychom řešili na denní bázi, tak je obecně známo, že v České republice je počet vězňů na počet obyvatel jeden z nevyšších v Evropské unii. Konkrétně je v naší zemi uvězněno cca 19 500 fyzických osob.[2] Dle dostupných statistik je průměrný věk vězňů 39 let, tedy věk typicky rodičovský.

To, že předmětná problematika není pouze teoretická, ale řeší se i v praxi, dokládají 2 nálezy ústavního soudu, kdy jeden se týká rodiče ve vazbě[3] a druhý rodiče ve věznici[4]. Stejně tak ze statistického měření Veřejného ochránce práv vyplynulo, že 92 % orgánů sociálně právní ochrany dětí (OSPODů) řešilo případy dětí s rodičem omezeným na osobní svobodě.[5]

Obecně jde o to, že rodiče, kteří spáchali trestnou činnost, nebo u kterých je vysoká pravděpodobnost, že ji spáchaly, jsou nejen svým okolím, ale i odborníky v čele s OSPODem (sociálkou) a obecnými soudy, často brány za osoby nevhodné k výchově dětí. Pokud k tomu přidáme prostředí věznic, jenž není zrovna přívětivé vůči malým dětem, tak dostáváme kombinaci, kterou uvězněná osoba právní cestou jen těžko probíjela a nařízení styku s dítětem se často nedočkala.

Až zmíněné judikáty Ústavního soudu ČR svou vysokou závazností pomohly tuto hradbu rozbít a do právní praxe zavést to, co odborná psychologická veřejnost sdělovala již dříve.[6] Tedy, že kontakt dítěte s jeho vězněným biologickým rodičem je pro dítě prospěšný, a rozhodnutí soudu jenž ho připouští je ve prospěch nezletilého dítěte, tj. zcela v souladu se zákonnými i ústavními principy.

Pokud se zaměříme na právní stránku věci, tak předvojem rozhodnutí Ústavního soudu ČR byly rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva[7] a mezinárodní právní dokumenty[8]. Všechny tyto prameny práva se obecně shodují na umožnění styku rodiče vězně s jeho dítětem.

Jaká je konkrétní česká právní úprava?

Na ústavní úrovni jde o čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zaručující právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu za současného práva dětí na rodičovskou péči o ně.

Na zákonné úrovni pak občanský zákoník říká, že rodičovská odpovědnost v sobě zahrnuje právo na osobní styk s dítětem, které má každý rodič, ledaže by byl rozhodnutím soudu ve své rodičovské odpovědnosti omezen, pozastaven či jí byl zbaven. K těmto restrikcím je však nutné přistupovat pouze výjimečně, pokud to opravdu vyžaduje zájem nezletilého dítěte.

V této souvislosti je nutné uvést, že uvěznění rodiče zcela jistě samo o sobě neznamená automaticky jakékoliv ponížení jeho rodičovské odpovědnosti.[9] Soudy by k němu měly přistupovat pouze v případech hrubě narušujících vztahy mezi rodičem a dítětem, např. pokud rodič spáchá úmyslný trestný čin na dítěti, nebo své dítě použije k provedení trestného činu, či když páchá trestný čin ve spolupachatelství s dítětem.[10]

I pokud dojde k omezení, pozastavení či dokonce zbavení rodičovské odpovědnosti, tak zákonodárce v ustanovení § 872 občanského zákoníku dává soudům za úkol, aby dle konkrétních okolností případu zkoumaly, zda má být nadále ponechán styk daného rodiče s jeho dítětem.

Obecně je za situace, kdy je již vyžadováno zrušení styku, považováno domácí násilí, špatné zacházení, pohlavní zneužívání, nedostatek citového zázemí či nevyhovující životní podmínky.[11] Konkrétně k tomu pak došlo např. v případě, kdy otec zabil matku dětí.[12]

Co vyplývá z judikatury ústavního soudu?

V rámci judikatury Ústavního soudu ČR tento uvedl, že je obecně žádoucí, aby děti byly informovány o uvěznění jejich rodiče šetrným způsobem, protože díky tomu si nebudou myslet, že o ně zavřený rodič ztratil zájem. Přitom je nutné vzít v potaz předchozí vztah daného rodiče s dětmi, a kromě osobních návštěv uvažovat i nad komunikací rodiče s dětmi formou telefonátů a dopisů. Do rozhodnutí musí být promítnuto též to, o jaký trestný čin rodiče se jedná, jak se rodič ve výkonu trestu chová, a při úvahách o konkrétním provedení styku by měl obecný soud podrobně zkoumat praktické provedení daného styku. Zásadním však je, že ústavní soud plně podpořil soudní úpravu styku uvězněného rodiče s jeho dítětem, kdy alespoň minimální osobní rozsah styku by měl být nejen povolen, ale také konkrétně vykonatelně upraven.

Závěr

Kontakt vězněného rodiče s jeho dítětem je obtížný i s příznivým soudním rozhodnutím. Je totiž třeba překonávat překážky v podobě pravidel vězeňské služby ohledně návštěv, vzdálenosti domova dítěte od věznice, omezené možnosti jednostranných hovorů z věznice ven atd. Je proto zcela správné, že ústavní soud zasáhl do dlouhodobě zavedené praxe, která vězňům neumožňovala soudně nastavit styk s jejich dětmi, byť to bylo rozporné se zájmy těchto dětí. Vzhledem ke specifičnosti problematiky pak doporučuji být v daném řízení zastoupen advokátem specializovaným na rodinné právo, který dokáže soudu ve Váš prospěch shrnout shora uvedené podmínky pro určení styku.

JUDr. Marek Matěna

---

[1] Vybrané otázky problematiky žen a mladistvých ve věznicích: závěry projektu Českého helsinského výboru „Monitoring podmínek výkonu vazby a trestu odnětí svobody žen a mladistvých v ČR“. Praha 2003.

[2] https://statistikaamy.csu.gov.cz/statistika-za-mrizemi