Plná moc: Je opravdu nutné potvrzení o přijetí? Pohled na praxi českých soudů

Tento požadavek může advokáta zaskočit, protože plná moc je dle zákona i právní teorie definována jako jednostranný právní úkon. Takový požadavek se navíc může jevit jako zbytečný, zvláště když advokát podává návrh prostřednictvím své datové schránky, nebo se osobně dostaví na nařízené jednání. V těchto situacích nelze předjímat, že by zmocněnec zmocnění nepřijal, neboť již fakticky jedná v mezích svého zmocnění. Advokát si pak zcela oprávněně klade otázku, proč soudy či jiné orgány opakovaně tento požadavek vznáší a zda je tato praxe skutečně správná. Následující řádky proto nabízejí úvahu nad institutem plné moci v kontextu výše uvedeného

Právní úprava

Plná moc je v českém právu významným institutem, který umožňuje, aby jedna osoba zmocnila jinou osobu k tomu, aby za ni jednala v určitém právním úkonu. České právo upravuje několik typů plné moci, a to například dle rozsahu rozlišuje generální a speciální plnou moc, nebo dle typu jednání na hmotněprávní a procesněprávní plnou moc. Právě procesněprávní plná moc bude pro toto zamyšlení zásadní, neboť je specifická pro zastupování před soudy a jinými státními orgány.

Občanský soudní řád

Procesní plná moc je upravena zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem (dále jen jako „OSŘ“), a to konkrétně v ustanoveních § 24 až 28a OSŘ. Plná moc k zastupování v civilním soudním řízení je považována za procesní úkon, kterým účastník řízení vyjadřuje svoji vůli být v daném řízení zastupován jinou osobou, a který je adresován soudu. Procesní zastoupení vyžaduje existenci dohody mezi zastoupeným a jeho zástupcem a také samotnou plnou moc, která zakládá vztah mezi zmocnitelem a zmocněncem. Udělení plné moci tedy v zásadě následuje až v okamžiku, kdy se účastník dohodne se zvoleným zástupcem, že ho bude v řízení zastupovat.

Zákon explicitně neupravuje formu plné moci. Komentářová literatura uvádí, že soudu však musí být udělení plné moci prokázáno zákonem předepsaným způsobem, a to předložením písemné plné moci nebo jejím udělením ústně do protokolu.[1]

Vzhledem ke kusé procesněprávní úpravě institutu plné moci, je nutné pro další analýzu náležitostí plné moci nahlédnout to hmotněprávní úpravy, která je v dané věci aplikovatelná.

Občanský zákoník

Hmotněprávní úprava je obsažena v ust. § 441 až 449 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „OZ“). Zákon pracuje s institutem „smluvní zastoupení“ v ust. § 441 v odstavci 1 uvádí: „Ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném rozsahu jako zmocněnec.“, v odstavci 2 je uvedeno: „Zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci. (…)“ Zákon hovoří o způsobu vzniku smluvního zastoupení, které vzniká na základě dvoustranného právního jednání, tedy smlouvy. Jedná se o tzv. dohodu o zastoupení. Samotné smluvní zastoupení totiž nemůže vzniknout na základě jednostranného právního jednání, tedy samotné plné moci.

Toto rozlišení je pro úvahy o akceptaci zcela zásadní. Jak uvádí Dobrovolná, označení „smluvní zastoupení“ právní úprava obsahuje až od 1. 1. 2014, občanský zákoník z roku 1964 pracoval se „zastoupením na základě plné moci“, což nebylo považováno za správné s ohledem na to, že právní důvod vzniku tohoto zastoupení představuje smlouva o zastoupení, nikoli plná moc.[2]

Judikatura

K dané problematice se vyjádřila také soudní judikatura, která se v klíčových aspektech shoduje. Ústavní soud i Nejvyšší soud ČR potvrdily závěry, které byly uvedeny výše. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je plná moc „jednostranným právním úkonem zastoupeného, adresovaným třetím osobám, jehož prostřednictvím se dává na vědomí, že zástupce je oprávněn zastupovat zastoupeného a v jakém rozsahu. Plná moc tedy představuje pouze osvědčení existence práva určité osoby jednat jménem jiné osoby.“ [3] Nejvyšší soud k této otázce doplnil, že „plná moc je jednostranným právním úkonem, a je proto třeba ji odlišovat od dohody o zastoupení, která je úkonem dvoustranným a pro kterou není vyžadována písemná forma.“ [4] Judikatura tedy shodně dospívá k závěru, že absence projevu vůle zmocněnce nepředstavuje právní vadu.

Oprávněnost požadavku na potvrzení akceptace plné moci

Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že potvrzení akceptace plné moci ze strany zmocněnce před soudem či jiným orgánem nemá žádnou zákonnou oporu. K zastupování je totiž nejprve nutné uzavřít dohodu o plné moci, která zakládá vztah zmocnění mezi zmocnitelem a zmocněncem, a která předpokládá dohodu obou stran. Teprve poté je vydána plná moc, která je jednostranným právním úkonem zmocnitele. Skutečnost, že v plné moci je uvedeno, že byla zmocněncem přijata, nemá žádné právní účinky.

Požadavek pro akceptaci plné moci by měl smysl pouze za situace, kdy plná moc není zmocněncem skutečně přijata, tedy pokud by osoba uvedená jako zmocněnec odmítla jednat za zmocnitele. V případě zmocnění advokáta je tato situace krajně nepravděpodobná, neboť advokát obvykle sám prokazuje plnou moc a jedná na jejím základě. Pokud advokát například podá za klienta dokumenty ze své datové schránky nebo se osobně dostaví k jednání, nelze takovou situaci považovat za příklad, kdy by bylo nutné potvrzení akceptace plné moci. Akceptační doložka je tedy v případě plné moci udělené advokátovi zcela nadbytečná. Shodný názor zastává i např. rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 3. 2024, č. j. 2 As 103/2023-47 dle kterého „písemná plná moc předkládaná účastníkem řízení k prokázání zmocnění k zastoupení podle § 33 odst. 1 správního řádu nemusí být vyhotovena na samostatné listině a nemusí být opatřena přijetím (akceptační doložkou) ze strany zmocněnce či podpisem zmocněnce. Pokud účastník řízení předloží plnou moc jako součást podání a bez podpisu zmocněnce, nemůže to samo o sobě založit pochybnosti správního orgánu o zastoupení a není to důvodem k tomu, aby účastníka řízení či jeho zmocněnce vyzval k odstranění vad plné moci.“[5]

Závěr

Závěrem je nutno zdůraznit, že absenci projevu vůle zmocněnce nelze považovat za právní vadu, která by vedla k neplatnosti plné moci nebo k neúčinnosti jednání zmocněnce před soudem. Tento požadavek soudů či jiných orgánů nemá žádnou oporu v platné legislativě a soudy či orgány, pokud jej vyžadují, jej vyžadují zcela neoprávněně.

Přesto se v praxi často stává, že advokát akceptaci plné moci formálně potvrdí, ať už písemně před soudem či jiným orgánem, nebo ústně do protokolu, aby předešel zbytečným komplikacím. Bohužel i díky tomu, kdy je tento požadavek advokáty „tiše akceptován“, tak nesprávná praxe přetrvává. Mám za to, že by v takovém případě mělo postačit odkázat soud či jiný orgán na výše uvedený výklad zákona či konkrétní judikaturu. Je samozřejmě otázkou, co bude v dané situaci ,,rychlejší a efektivnější…“.

---

[1] SMOLÍK, Petr. § 28 [Udělení plné moci a její zánik]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 121.

[2] DOBROVOLNÁ, Eva. § 441 [Smluvní zastoupení]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1385, marg. č. 1.

[3] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 433/01 ze dne 30. 1. 2003.

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 643/2002 ze dne 12. 6. 2003.

[5] Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2024, č. j. 2 As 103/2023-47