Jak jistě potvrdí nejen advokáti, ale i starostové, místostarostové, radní, pracovníci městských úřadů, ale i běžní neuvolnění zastupitelé měst a obcí, lidé se na ně obracejí s nejrůznějšími podněty, návrhy a dotazy. Někdy příslušnými a oprávněnými, jindy nikoliv. V následujícím textu se pokusíme objasnit jeden kompetenční otazník z oblasti veřejnoprávní kontroly nad dodržováním ochrany soukromí, a zejména používáním kamerových systémů v obci.
Nebudeme zde řešit kamerové systémy provozované obcemi nebo obecními policiemi[1], ale jednotlivými občany města. Není žádným tajemstvím, že soukromých uživatelů provozujících kamery – zejména v domech anebo na pozemcích – přibývá.
Tyto kamery jsou často trnem v oku zejména sousedům a sousedkám, neboť údajně nebo i skutečně narušují a omezují jejich soukromí.
Před pomyslnou závorku vytkněme, že z právního hlediska musí k používání kamery snímající jiné osoby mít předmětný občan vážný právní důvod. Nicméně ten zpravidla má, nejčastěji se jedná o ochranu vlastního majetku nebo osob (včetně dětí) pohybujících se v prostoru jeho nemovitostí.
Jak opakovaně konstatoval mj. i Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), tedy ústřední metodický správní orgán pro danou oblast, občan obce může zcela legálně svou soukromou kamerou (resp. kamerovým systémem) snímat vlastní nemovitost a přiměřeně také její hranici – kupříkladu okrajové úseky okolních přilehlých pozemků, zahrad, ale i veřejných komunikací, například chodníků.
Vždy však musí jít o přiměřenou (!) realizaci monitoringu relevantních míst, odkud vychází či může vycházet útok na právem chráněné zájmy vlastníka (či provozovatele) kamery. A vždy se musí jednat pouze o míru nezbytně nutnou k ochraně jeho zájmů. Nejvyšší správní soud (NSS) k tomu mj. judikoval: …„při posuzování, zda je kamerový systém nezbytný pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby, a nakolik zasahuje do práv subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života nutno aplikovat princip proporcionality. Při posuzování zákonnosti umístění kamerového systému je vždy třeba vycházet z toho, že k plnění svých funkcí musí být kamerový systém nastaven efektivně. Nastavení kamery, která snímá veřejný prostor, musí umožnit dosažení účelu snímání, tedy zachycení eventuálních pachatelů protiprávní činnosti“.[2]
Jak tuší i neprávníci, právě ta „přiměřená míra“ je leckdy předmětem sporů nejen mezi sousedy.
In medias res – sousedé jsou často dotčeni tím, že kamery narušují jejich soukromí. Lidověji vyjádřeno – ochrana majetku je sice hezká věc, ale pokud Vás například na zahradě sleduje de facto nonstop „sousedovic kamera“[3], tak to příjemné opravdu není.
Možno všeobecně konstatovat, že při provozování téměř každého kamerového systému dochází ke srážce práv. Na jedné straně setrvává ochrana osobnosti, soukromí a osobních údajů, na druhé straně především právo vlastnit majetek a jeho ochrana.
Kam se obrátit?
Nyní se tedy budeme věnovat otázce, jak správně postupovat a na jaký orgán se obrátit, pakliže občan obce nepřiměřeně obtěžuje jiné svým agresivním kamerovým systémem.
Zejména občanské právo[4] nás učí, že nejprve se máme s narušitelem pokusit dohodnout. Někdy dohoda pomůže, ale často nikoliv.[5]
Můžeme se vydat cestou práva veřejného, ale i trasou práva soukromého.
Právo veřejné – jestliže takový výtečník nadále používá kameru nepřiměřeně a tedy nezákonně, dopouští se přestupku proti občanskému soužití podle zákona o některých přestupcích. Protiprávní jednání souseda je proto třeba řádně a včas ohlásit příslušné obci. Následně bude projednáno tzv. komisí k projednání přestupků.[6] A soused může dostat následně za tento přestupek i pokutu.
Mimo roviny veřejnoprávní je zde i cesta soukromoprávní. Kdo chce docílit konce nepřiměřeného kamerového sledování, může se rovněž obrátit s návrhem požadovaného opatření na příslušný civilní soud. Opět zde platí, že žalobnímu návrhu by měla předcházet snaha se sousedem se dohodnout. V závažnějších případech můžete po zvědavém sousedovi chtít i odškodnění či jiné přiměřené zadostiučinění za újmu, kterou Vám svým kamerovým systémem způsobil.
A co ÚOOÚ?
Pozornější čtenář si nyní možná pomyslí: A jakou roli zde vlastně hraje Úřad pro ochranu osobních údajů[7]? Ono lidové – je zde k něčemu?
Nahlédneme-li do právního řádu ČR, tak ÚOOÚ je vybaven pravomocemi k řešení závažných a komplikovaných situací zpracování, v nichž s údaji systematicky nakládá veřejný či soukromý sektor. ÚOOÚ de lege lata není[8] ovšem příslušný k vedení řízení v případě individuálních sporů mezi majiteli domů, zahrad anebo jiných soukromých nemovitostí.
Pro vyšší informační právní komplexnost dodejme, že ÚOOÚ ex lege není oprávněn vstupovat do obydlí, které není používáno k podnikatelské činnosti[9], nemůže proto ověřit režim provozu kamery v privátním obydlí ani potvrdit pravdivost tvrzení protistran sporu a vysvětlení majitelů kamer nebo kamerových systémů.[10]
Doplňme, že jednou z mála věcí, kterou ÚOOÚ v takovýchto sporných případech může legálně učinit – smí preventivně poučit dotčené osoby o relevantních zákonných pravidlech a conto používání kamerových záznamů.[11]
A to včetně výše zmíněných právních obranných mechanismů. Tedy jak v režimu soudním, tak i správním, přes příslušnou obec (resp. její komisi pro projednávání přestupků).
Podtrženo a sečteno: I přes jinak značný význam ÚOOÚ právě v řešené oblasti sousedských sporů při používání kamerových systémů zmíněný úřad mnoha relevantními kompetencemi nedisponuje.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
Pozn.: Článek nevyjadřuje názory nebo stanoviska žádné z institucí, na které autor působí či působil.
[1] To může být námět zase na jiný komentář.
[2] Srov. judikát NSS ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 As 113/2012-133.
[3] Navíc pokud je dotčenému občanovi známo, že monitor sleduje mj. sousedův pubertální potomek, který o svých zjištěních z Vaší zahrady či od bazénu pofiderně informuje kamarády (i široké publikum) na sociálních sítích. I takové případy se, žel, děly a dějí.
[4] Ale i obecná lidská slušnost.
[5] Ostatně pak by nemuseli existovat právníci, kdyby se vše podařilo vyřešit dohodou.
[6] Komise k projednávání přestupků je zvláštní orgán města zřízený ve smyslu § 106 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, a § 61 a § 112 odst. 7 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
[7] ÚOOÚ je ústřední správní úřad pro oblast ochrany osobních údajů. Fakt, že je úřad, znamená, že stát zákonem stanoví působnost (oblast činnosti) a pravomoci – souhrnně tedy kompetenci a dá k tomu předpoklady materiální (budova, vybavení) i personální (státní zaměstnanci a prostředky na jejich platy). Skutečnost, že je správní, znamená, že je součástí výkonné moci. A postupuje především prostředky správního práva, primárně vydáváním rozhodnutí (správních aktů). Fakt, že je ústřední, znamená, že pro celou Českou republiku je jen jeden. ÚOOÚ chápeme za tzv. dozorový úřad – porovnává ideální stav s reálným a vydává o tom autoritativní správní rozhodnutí, v čemž se řídí zejména zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád).
[8] Bohužel či bohudík, záleží na úhlu pohledu.
[9] Viz ustanovení § 7 z. č. 255/2012 Sb., o kontrole.
[10] Kupříkladu, že se jedná pouze o atrapu kamery.
[11] Viz blíže https://www.uoou.cz/
Diskuze k článku ()