Propuštění na rozcestí

Cílem článku je potvrdit tezi o dvou možných trvajících paralelních směrech judikatury Ústavního soudu týkající se institutu podmíněného propuštění podle § 88 trestního zákoníku.

JN
doktorand na katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity, člen Bílého kruhu bezpečí a současně asistent soudce Ústavního soudu
Foto: Shutterstock

Analýzou dnes již bohaté judikatury článek ukáže jednotlivé rozpory, aby z nich mohl následně „syntézou“ určit, z jakých hodnotových a argumentačních pozic obě ucelená protichůdná pojetí vycházejí. Nadto článek upozorňuje na problémy, které jsou s takovou dvojkolejností judikatury spojeny právě v této oblasti práva, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že tyto rozpory nebyly doposud v samotné judikatuře řádně reflektovány. Zaměřuje se přitom pouze na problémy na poli ústavního práva, zmíněné v uvedené judikatuře, vynechávaje tak celou řadu dalších problémů, s nimiž se potýká judikatura obecných soudů. Primárním cílem článku však není kriticky hodnotit obě pojetí a jejich případnou ústavněprávní argumentační převahu.

Úvodem

Za jeden z nezbytných atributů právního státu je obecně považován i požadavek jednoty právního řádu, a to zejména pravidel pro činnost veřejné moci. Jde o požadavek často zjednodušovaný do hesla "ve stejných případech stejně". Bohatost života sice dává autoritativní moci možnost odlišit téměř jakékoliv dvě skutkové situace, avšak aby totožnou situaci upravovaly dvě různé sady pravidel (nadto protichůdné), jde proti samotné podstatě právního státu. Zároveň se nelze spokojit pouze s jednotou právních předpisů. Té lze docílit snadno. Aniž bych chtěl v následujících řádcích propagovat absolutní (či dokonce závaznou) jednotu právního výkladu nebo hodnocení důkazů, je podle mého názoru nezbytné, aby do požadavku jednoty práva spadaly na jedné straně i obecně uznávané právní principy (hodnoty) a na straně druhé zejména práce s nimi pomocí rozličných metod, testů, aplikačních zásad apod. Jednota formálního vyjádření právního řádu je subjektům jeho norem k ničemu, nepromítne-li se do jednotné právní praxe.

Právě v takové situaci se již několik let nachází rozhodovací praxe Ústavního soudu v oblasti rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jejímu rozboru a jejím důsledkům se chci v tomto článku věnovat. Ač judikatura Ústavního soudu nebývá vždy jednotná, je na "odchylníky" zpravidla formálně reagováno prostřednictvím sjednocujících plenárních rozhodnutí.[1] V oblasti rozhodování o podmíněném propuštění však rozpory v judikatuře trvají již několik let, přičemž tento stav není v rozhodovací činnosti doposud ani oficiálně uznán navzdory mnoha možnostem.[2] Judikatura tak běží dvěma různými směry, nesdílejícími snad žádné podstatné ústavněprávní ani hodnotové východisko.

Jak se snaží napovědět jazykový dvojsmysl v názvu tohoto článku, má takový stav dva významné nežádoucí projevy. Prvním (a podle mě důležitějším) je nemožnost poznat a pochopit právní praxi v dané oblasti těmi, jichž se týká, tedy zejména odsouzenými, avšak nepřímo i jejich rodinami,[3] oběťmi trestné činnosti[4] a dále i soudci, státními zástupci a obhájci.[5] Druhým důsledkem je však paradox, že bohatá judikatura vyvolává stav dlouhodobého "dvojpráví" (jakožto kvalifikovaného druhu bezpráví). Na jeden právní institut se aplikují dvě sady pravidel, čímž se oslabuje legitimita zákonné regulace jako takové. Právní praxe pak neustále stylem "krok vpřed, krok vzad" vrací institut podmíněného propuštění na důležité hodnotové rozcestí, aniž by se trvale vydala jedním či druhým směrem. V reálu se pak v této oblasti více než jinde stává právo loterií soudců.

Před samotnou analýzou judikatury bych rád zdůraznil, že cílem tohoto článku není negativně hodnotit žádné z obou představovaných pojetí. Obě jsou podle mého názoru z ústavněprávního hlediska argumentačně udržitelná, jakkoliv je lze pro jejich nedostatky legitimně kritizovat z odlišných hodnotových pozic.[6] Mým cílem je zaměřit se na analýzu obou pojetí a poukázat na jejich nemožnou dlouhodobou koexistenci. Ta totiž podle mě představuje jiný a závažnější typ ústavněprávního problému, než jakým je "pouhá" nepřesvědčivá, avšak jednotně praktikovaná doktrína.

Stručná historie podmíněného propuštění u Ústavního soudu

Pro základní pochopení podmíněného propuštění je na zákonné úrovni klíčový § 88 odst. 1 trestního zákoníku,[7] podle kterého "soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného [...]". Z toho ustálená judikatura dovozuje tři obecné taxativní podmínky,[8] které musí odsouzený splnit, aby mohl být propuštěn. První podmínkou je vykonání určité části trestu odnětí svobody (upravené v různých ustanoveních trestního zákoníku). Druhou podmínkou je prokázání polepšení, zejména chováním ve výkonu trestu. K tomu v praxi dochází především zjišťováním kázeňských odměn, zapojování do nejrůznějších resocializačních programů, pracovního zařazení ve vězení, úspěšného boje se závislostí na návykových látkách, získávání náhledu na trestnou činnost nebo využití možností k náhradě škody. Konečně třetí podmínkou je existence očekávání, že odsouzený povede v budoucnu řádný život, případně soud přijme záruku za dovršení jeho nápravy. Právě u této podmínky vznikají v praxi největší problémy, částečně i z pravděpodobnostní "prognostické" povahy tohoto rozhodování. Soudy (ne)naplnění této podmínky nejčastěji dovozují z trestní minulosti odsouzeného (včetně jeho selhání při předchozích podmíněných propuštěních), zajištění základních životních potřeb (bydlení a zaměstnání) nebo existence sociálních vazeb, napomáhajících odsouzenému vyvarovat se recidivě.[9]

Z počátku své činnosti se Ústavní soud oblastí propouštění odsouzených příliš nezabýval, striktně odmítaje provádět vlastní meritorní přezkum.[10] Prvním důležitým rozhodnutím, které upravovalo způsob, jakým soudy mají o žádostech odsouzených rozhodovat, byl nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001. V něm Ústavní soud označil za nepřijatelný postup, jímž soudy zamítly žádost o podmíněné propuštění po 21 letech trvajícím odnětí svobody s odkazem na nepříznivé psychiatrické posudky, vypracované v roce 1980, kdy pachateli (vraždy) bylo 21 let. Zároveň naznačil, že soudy musí obecně rozhodovat podle stavu věci ke dni rozhodnutí. Pro stručnost nálezu však tento závěr zůstal hlouběji nerozveden. Tzv. druhý Ústavní soud se ústavními stížnostmi na podmíněné propuštění zabýval v několika málo desítkách případů, přičemž vyhovující výrok vynášel téměř po celé své funkční období jen výjimečně, v případech nezajímavých pro předmět tohoto článku.[11]

Přestože tedy drtivá většina rozhodnutí v této oblasti spadá do éry tzv. třetího Ústavního soudu, zlomovým momentem bylo již vydání nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011, který vnesl do rozhodování Ústavního soudu o podmíněném propuštění první ústavně doktrinální úvahy.[12] Stručnost daného nálezu může naznačovat, že cílem tehdejšího třetího senátu (pověstného spíše svojí zdrženlivostí) nebylo judikatorně vystřelit z pomyslné Aurory a opustit do té doby setrvalou praxi, nýbrž toliko "zvrátit" výsledek jednoho nespravedlivého řízení. Avšak soudce je pouze pánem svého výroku, a tak se stručný, velmi neurčitě znějící nález téměř okamžitě stal nejen důvodem pro dramatický nárůst podaných ústavních stížností odsouzenými, ale i zdrojem pro zcela nový směr judikatury. Následné nálezy jsou již doktrinálně obsáhlejší, na zmíněný nález explicitně navazují a jeho závěry postupně rozšiřují. Zmínit lze zejména nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 a nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018. Vyhovujících nálezů pak rok od roku přibývá.[13] V posledním roce jde zejména o obsáhlé nálezy sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021, nález sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. 10. 2021 a nález sp. zn. III. ÚS 1873/21 ze dne 14. 9. 2021. Zvěstem o neformální síti účinného právního poradenství mezi vězni nasvědčuje to, že každá nová (či jen nově parafrázovaná) věta in favorem odsouzených je obratem zahrnuta do obsahu následných ústavních stížností.[14]

Mimo uvedenou nálezovou judikaturu však Ústavní soud vydává každý rok mnoho usnesení,[15] jimiž stručně (a zpravidla s odkazem na jiná stručná usnesení) odmítá stížnosti odsouzených, aniž by nálezy či tato usnesení dokázaly přesvědčivě popsat, čím se jednotlivé případy natolik odlišují. K popisu rozhodných skutečností je používán nejčastěji stručný a neurčitý jazyk. Nejčastější je to zřejmě v oblasti hodnocení významu trestní minulosti odsouzeného, kteroužto celá řada nálezů přinejmenším marginalizuje (podrobněji tuto judikaturu popíšu dále). Vezmeme-li pro ilustraci poslední tři usnesení v databázi NALUS,[16] dozvíme se toliko stručně, že soudy neporušily stěžovatelova ústavní práva, protože bohaté trestní minulosti přisoudily větší váhu než pozitivním okolnostem (18 kázeňských odměn, bez kázeňského trestu, zajištěné bydlení a práce a snaha řešit vzniklé závazky),[17] případně ocenily stěžovatelovy pozitivní snahy, jež ale pro tentokrát nelze odměnit podmíněným propuštěním,[18] případně ze shromážděných důkazů (zejména znaleckých posudků) nevyplynul dostatečný "duševní vývoj" odsouzeného, plnícího si jinak všechny povinnosti.[19]

Podobně jako se odsouzení zaštiťují každým vhodným nálezem, stává se zástup odmítavých usnesení podobnou rychlostí mečem v rukou obecných soudů, které nechtějí odsouzeného žadatele propustit. Často tak nastává paradoxní situace, že proti rozhodnutí soudu odkazujícího v odůvodnění na deset rozhodnutí Ústavního soudu, reaguje odsouzený ústavní stížností odkazující na deset rozhodnutí Ústavního soudu obsahujících opačné závěry.[20] To může být pochopitelně výsledek (ne)záměrné dezinterpretace závěrů Ústavního soudu. Varováním by však mělo být, že k tomuto jevu dochází tak viditelně a masivně.

Konkrétní projevy rozporných judikaturních pojetí

V této části článku popíšu nejvíce viditelné hodnotové a doktrinální rozpory mezi dvěma judikaturními pojetími, která jsou podle mého názoru v aktuální judikatuře stále přítomná. Na tomto místě považuji za dostatečné představit oba tyto směry toliko stručně a na jejich souhrnný ústavněprávní popis se zaměřit až posléze. Ve stručnosti, první přístup prosazuje co nejširší míru přezkumu ochrany práv odsouzených Ústavním soudem, neboť všechna dílčí práva a principy rozhodování (procesní i hmotněprávní) dovozuje přímo z ústavního pořádku. Druhý přístup buď omezuje rozsah přezkumu ochrany práv odsouzených ze strany Ústavního soudu (z důvodu jeho speciálního ústavního postavení), anebo přímo považuje rozsah těchto práv za menší (z důvodu specifické povahy institutu podmíněné propuštění). Pro nedostatek lepšího (ustáleného) pojmenování budu první přístup nazývat maximalistický a druhý minimalistický.

Rovněž považuji za nutné zdůraznit, že žádný z obou přístupů netvoří jednolitý proud, nýbrž jsou i v rozhodovací praxi spíše spektrem názorů. Ne každý maximalista musí sdílet všechny maximalistické judikaturní závěry. Přesto však tato spektra názorů budou podle mého názoru sdílet jedno ze dvou obecných ústavních východisek, která uvedu v další části článku. V nutně zestručněném popisu výsledků mnoha desítek rozhodnutí může popis obou pojetí vyznít v některých částech stroze, až dogmaticky primitivně. Osobně však obě pojetí (s podrobnou argumentací) považuji za ústavně konformní přístupy. Jejich stručný popis tedy na žádném místě nemá představovat zjednodušující parodii.

Pro ukázku konkrétních rozporů jsem se rozhodl vybrat tři dílčí, nejčastěji řešená témata při posuzování ústavních stížností z této oblasti. Jde zaprvé o rozsah diskreční pravomoci trestních soudů, zadruhé o subjekt a rozsah břemene tvrzení a břemene dokazování a zatřetí o principy hodnocení provedených důkazů.

Zajímavých otázek, v nichž panuje (alespoň potenciálně) rozkol, se samozřejmě nabízí víc. Jako příklad lze uvést otázku, zda existuje ústavní právo na individuální podmíněné propuštění (respektive na vyhovění podané žádosti). Tu však považuji spíše za otázku terminologickou (či definiční), do níž navíc vstupují i jiné než právní argumenty.[21] Problematické aspekty judikatury, která se k tomu kusým způsobem vyjadřuje, popsala již Alžběta Jakoubková.[22] Další potenciálně rozporuplnou (a ústavněprávně zajímavou) otázkou je právo na existenci institutu podmíněného propuštění jako takového. S výjimkou doživotně odsouzených, u nichž by se výkon trestu bez možnosti propuštění rovnal "sociální popravě"[23] a jimž tedy musí právní úprava dávat reálnou možnost být propuštěn,[24] je tato otázka řešena v judikatuře Ústavního soudu zdánlivě rozporně.[25] 

V rozhodovací praxi šlo však doposud vždy pouze o otázku teoretickou, neboť Ústavní soud nebyl konfrontován se situací, v níž by zákonodárce ex lege znemožnil podmíněné propuštění, třeba i jen u skupiny odsouzených. V účinné právní úpravě je taková překážka popsána pouze v § 91 odst. 5 trestního zákoníku,[26] který by podle mého názoru neobstál v přezkumu u Ústavního soudu z výše popsaných důvodů.[27] V právních reáliích České republiky však nebylo toto ustanovení zřejmě doposud aplikováno. Z toho důvodu považuji i otázku ústavní nutnosti existence institutu podmíněného propuštění pro účely tohoto článku za nezajímavou.


Článek byl publikován v časopise Právník č. 9/2022. Pokračování je dostupné zde.


[1] § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále též "z. úst. s."), upravuje zvláštní proces, jímž se senát Ústavního soudu může domoci změny obecně závazného názoru vyjádřeného v předchozím nálezu. Plénum se od staršího nálezového názoru "odchýlí" novým majoritním kvorem. Pro odchýlení se od názoru vyjádřeného v usnesení Ústavního soudu zákon žádný zvláštní proces nevyžaduje. V souladu se závěry jeho vlastní judikatury (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015) je však nezbytné se i s takovým názorem vypořádat a odchýlení se od něj odůvodnit, a to zvláště tehdy, namítne-li to účastník řízení.

[2] Veřejná databáze NALUS () registruje ke dni 2. 2. 2022 přes 340 rozhodnutí se vztahem k § 88 trestního zákoníku, nepočítaje v to rozhodnutí týkající se úpravy podle předchozího trestního zákona (č. 140/1961 Sb.).

[3] Ty se na internetu vzájemně obohacují svými zkušenostmi z pokusů o podmíněné propuštění jejich odsouzených příbuzných. Zmínit lze například webovou stránku .

[4] Zájem obětí o problematiku podmíněného propuštění anekdoticky dokládá má první osobní zkušenost v pozici právního poradce na brněnské pobočce Bílého kruhu bezpečí (). Klientka (brutálně znásilněná a s činem po více než deseti letech vnitřně nevyrovnaná) přišla s otázkou, za jakých podmínek může být pachatel propuštěn na svobodu, jak tomu lze zabránit, jak bude do procesu zapojena ona, jak se může posléze bránit a s kým spolupracovat.

[5] Právě znemožnění poznání právního stavu profesionálům podkopává legitimitu státu v této oblasti ze všeho nejvíc. Jde o nedostatek o úroveň horší než je "pouhá" nesrozumitelná legislativa, jež bývá tak často předmětem kritiky.

[6] Širší přezkum práv odsouzených v řízení před Ústavním soudem bude z podstaty věci kritizován zastánci principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a omezenějšího ústavněprávního přezkumu vůbec. Naopak nezasahování Ústavního soudu do nesourodé rozhodovací činnosti obecných soudů bude kritizováno z pozic zastánců předvídatelnosti postupu veřejné moci a zákazu libovůle.

[7] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále i "trestní zákoník").

[8] V některých specifických případech zákon vyžaduje buď splnění podmínek mírnějších (např. § 88 odst. 2trestního zákoníku), jindy zase tvrdších nad rámec tří uvedených (např. § 88 odst. 3 trestního zákoníku). Ty však nejsou pro účely tohoto článku relevantní, pročež budu nadále pracovat pouze se třemi základními podmínkami.

[9] Podrobně viz VICHEREK, R. Vedení řádného života jako předpoklad podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Státní zastupitelství. 2019, č. 1, od s. 17.

[10] Viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 248/96 ze dne 2. 9. 1997.

[11] V nálezu sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. 9. 2010 se Ústavní soud zabýval procesními náležitostmi řízení o podmíněném propuštění a v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/08 ze dne 29. 9. 2010 se zabýval soudním přezkumem kázeňských trestů odsouzených.

[12] Kromě toho, že potvrdil ústavní vymahatelnost zásad kontradiktornosti řízení o podmíněném propuštění, dospěl k novátorskému závěru, že žádost o podmíněné propuštění nelze zamítnout s odkazem na povahu trestného činu, za jehož spáchání vykonává odsouzený trest odnětí svobody. Převzetím argumentů z odsuzujícího rozsudku o škodlivosti trestného činu došlo podle Ústavního soudu k porušení zákazu dvojího přičítání a ústavní zásady ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny. Rovněž tak zdůraznil nutnost zohledňovat resocializaci jako důležitý cíl výkonu trestu, pokračující v "podmíněném" režimu i na svobodě pod hrozbou návratu do vězení.

[13] I v tom se zdá být oblast podmíněného propuštění výjimečná. V řadě oblastí je do praxe obecných soudů zasaženo jedinou "vlnou" doplňujících se nálezů. Pokud je soudy respektují, začnou v souladu s nimi obratem rozhodovat a nesoulad s judikaturou bývá na úrovni jednotlivých excesů. Aniž by však u podmíněného propuštění byla ze strany soudů zřejmá nějaká "doktrinální opozice" k judikatuře Ústavního soudu, jako je tomu v jiných oblastech, zdá se, že jejich praxe je schopná požadavkům Ústavního soudu dostát s postupujícím časem stále méně. Na vině podle mého názoru může být i mnou popisovaná nejednoznačnost této judikatury.

[14] Jak ukazuje například souhrn argumentace stěžovatele v usnesení sp. zn. I. ÚS 1977/21 ze dne 30. 8. 2021.

[15] V roce 2021 databáze NALUS registruje 42 usnesení, týkajících se obsahově § 88 trestního zákoníku.

[16] Používám výsledky hledání ke dni 2. 2. 2022.

[17] Viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2964/21 ze dne 16. 12. 2021.

[18] Viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2898/21 ze dne 14. 12. 2021.

[19] Viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2864/21 ze dne 30. 11. 2021.

[20] Jako ilustrační příklad lze uvést usnesení sp. zn. IV. ÚS 2123/21 ze dne 18. 1. 2022 (autor článku v řízení působil jako asistent soudce zpravodaje).

[21] Například zastánci maximalistické doktríny mohou ve snaze ohradit se proti nařčení, že aktivisticky "vytváří" nové ústavní právo, tvrdit, že takové právo neexistuje, ač jej kontextuálně prakticky dovozují "cestou" ochrany jiných práv.

[22] JAKOUBKOVÁ, A. Existuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění. Právo21 [online], dne 2. 2. 2022. 

[23] Viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2853/08 ze dne 12. 2. 2009.

[24] Rozsudek ESLP ve věci Vinter a další proti Spojenému království ze dne 9. 7. 2013 (stížnosti č. 66069/09, 130/10 a 3896/10).

[25] Na jedné straně existují rozhodnutí, podle nichž nemusí být neexistence institutu podmíněného propuštění v rozporu s principy demokratického právního státu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1114/15 ze dne 12. 5. 2015 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1417/16 ze dne 19. 7. 2016), na druhé straně pak řada výše uvedených nálezů a jiných rozhodnutí dospívá k závěru, že odsouzený nesmí být zbaven práva na naději svázanou s nápravnou funkcí trestu (mimo již uvedené nálezy viz dále např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3305/17ze dne 28. 11. 2017 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 8/16 ze dne 19. 12. 2017).

[26] Druhá věta § 91 odst. 5 trestního zákoníku uvádí: "Opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné."

[27] Ačkoliv by nepochybně krajně minimalistická doktrína našla argumenty pro jeho ústavní konformitu. Reálnou možnost propuštění (kterou požaduje ESLP) může poskytovat např. existence institutu prezidentské milosti, hojně v praxi využívané u starých, nemocných vězňů.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články