V září se koná již XII. ročník konference věnované právu informačních a komunikačních technologií a právní informatice. Na jaká zajímavá témata se mohou účastníci těšit?
Jedná se o národní konferenci, takže témata se vždy točí okolo toho, co z oboru práva informačních technologií nejvíc zajímá české právníky. Program vždycky sestává z plenární panelové diskuse věnované nějakému tématu se širším záběrem a z tematických sekcí, na nichž se diskutují vysoce specializované otázky. Pro panelovou diskusi jsme letos vybrali odpovědnost poskytovatelů digitálních služeb, tedy revizi směrnice o elektronickém obchodu. Tematické sekce se budou věnovat dopadům aktuálních legislativních změn, a to v oblasti autorského práva, kde nyní probíhá harmonizace směrnice o jednotném digitálním trhu, a v oboru ochrany spotřebitele, kde půjde především o nové formy řešení spotřebitelských sporů on-line. Velký zájem tradičně bývá o sekci věnovanou ochraně osobních údajů, která bude letos zaměřena na problematiku oprávněného zájmu správce. Rovněž tradiční jsou i sekce věnované kybernetické bezpečnosti, kybernetické obraně (zde by měl být mimo jiné diskutován i aktuální návrh na zákonnou úpravu kybernetické obrany) a elektronickým důkazům.
Digitální služby jsou v českém právu upraveny prostřednictvím zákona o právu na digitální službu. Kde bychom nalezli legislativní zakotvení digitálních služeb na evropské úrovni?
Pojem digitálních služeb je zrovna v našem novém zákoně použit trochu nešťastně. Původně se objevil ve směrnici NIS, která upravuje problematiku kybernetické bezpečnosti, a tento pojem tam označuje vybrané služby informační společnosti, tj. online tržiště, vyhledávače a cloudové služby. V tomto významu byl převzat i do našeho zákona o kybernetické bezpečnosti. Pak se tento pojem objevil v širším významu ve směrnici o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb. V zákonu o právu na digitální službu byl pak z nějakého důvodu použit s úplně jiným významem trochu mysteriózně definovaným jako „úkon vykonávaný orgánem veřejné moci.“ Aktuálně se pak pojem digitální služby (angl. digital service) objevil, a to ve významu směrnice o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb, v aktuální konzultaci Komise k možné revizi pravidel odpovědnosti pro poskytovatele služeb informační společnosti.
Jaká je definice digitální služby?
Zatím známe původní definici tohoto pojmu ze směrnice NIS, rozšířenou definici ze směrnice o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb a pak tu naši, trochu zvláštní, ze zákona o právu na digitální službu. Zda bude nakonec použit pojem digitální služby i v aktu (nařízení), který nahradí směrnici o elektronickém obchodu, nebo zůstaneme u pojmu služby informační společnosti, ještě není jisté a bude to předmětem bouřlivé debaty. Nejde totiž jen o slova, ale hlavně o rozsah omezení odpovědnosti poskytovatelů všech možných online služeb, od vyhledávačů přes sdílenou ekonomiku po internetové diskuse. I pro české IT firmy tedy bude obsah tohoto pojmu zásadně důležitý, a proto je potřeba, abychom se do současné debaty na evropské úrovni zapojili a aby byl náš hlas slyšet.
V jakém stádiu je v současné chvílí otázka zdanění digitálních služeb?
Řada států EU, např. Francie, Itálie nebo Rakousko, již nějaké zdanění digitálních služeb zavedla. Další, včetně České republiky, o tom uvažují. Mechanismus zavedeného nebo zamýšleného zdanění se v různých členských státech v mnoha směrech podobá, ale liší se způsob, kterým je tato nová finanční agenda komunikována navenek. Třeba u nás to minimálně část politického spektra prezentuje jako další pokus nenažraného státu vytáhnout peníze z kapes nebohých IT firem. Realita je ale taková, že logika fungování IT služeb umožňuje v kombinaci s kreativním účetnictvím především velkým IT korporacím prakticky „luxovat“ evropský trh při naprosto minimální míře celkového zdanění tržeb. Dobře je to vidět právě v České republice na srovnání vyhledávačů – český provozovatel zde odvádí ze svých tržeb daň, jejíž výše činí těžko uvěřitelné tři tisíce procent toho, co zde odvede, při srovnatelném podílu na trhu, jeho americkým konkurent.
Jakým způsobem se (a zda vůbec) liší regulace digitálních služeb u nás v porovnání např. s Německem, případně jinými evropskými zeměmi?
Základ regulace odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti je tentýž a vychází z dobrých dvacet let staré směrnice o elektronickém obchodu. Z různých srovnávacích studí ale přesto vyplývá, že soudy v různých členských státech mají trochu jiný přístup například v otázce prevenčních povinností. Zrovna německé soudy jsou k prevenčním povinnostem poměrně vstřícné a vypadá to, že se tento přístup postupně projevuje i v evropské legislativě.
V roce 2019 přijala EU nová pravidla týkající se smluv o prodeji zboží a poskytování digitálního obsahu. Co konkrétního tato směrnice zavádí?
V tomto balíčku byly vydány dvě směrnice – jedna specificky k distribuci digitálního obsahu a druhá upravující prodej zboží. Některé změny, třeba dvouletá záruční doba, nejsou pro nás ničím novým. Směrnice ale obsahují též řadu nových hmotněprávních i procesních institutů, například časově omezený přesun důkazního břemene. Obě směrnice je každopádně potřeba vnímat v kontextu další nové i starší legislativy dopadající na problematiku digitálních služeb. Vedle obligátní směrnice o elektronickém obchodu to jsou třeba předpisy upravující geoblocking, alternativní formy řešení spotřebitelských sporů nebo pravidla pro fungování internetových platforem. Obecně mám z této regulace ve výsledku smíšené pocity – kvalitativně je to sice o několik řádů výš, než to, co jsme byli schopní v oblasti ochrany spotřebitele u digitálních služeb doposud vyprodukovat u nás. Na druhou stranu je ale až příliš evidentní, jak původně ambiciózní plány Komise berou za své pod tlakem evropského a amerického lobbyingu.
Byla tato směrnice do českého právního řádu již transponovaná a pokud ano, v jakém zákoně bychom transpozici našli?
Některá pravidla není třeba harmonizovat, protože je již v našem právním řádu máme, a to především v občanském zákoníku a zákoně o ochraně spotřebitele – ty bude třeba jen pro přehlednost doplnit o explicitní odkaz na směrnici. Lhůta pro platnost ostatních novel je červenec příštího roku s účinností k lednu roku 2022.
Je podle Vás regulace digitálních služeb v současné době dostatečná, nebo jsme teprve na začátku?
Na začátku určitě nejsme, protože digitální služby tvoří už po více než dvě dekády integrální součást českého i evropského trhu, a minimálně po tuto dobu na ně právo poměrně intenzivně reaguje. Můžeme určitě očekávat, že s tím, jak se mění a vyvíjí tento trh, bude se vyvíjet i jeho právní úprava. Když vznikala směrnice o elektronickém obchodu, nikdo si nedokázal představit, jakou roli budou hrát třeba sociální sítě nebo internetové platformy. Podobný dopad na společnost, jaký měl příchod technologií a služeb datové ekonomiky v uplynulých dvaceti letech, může mít v následujících dekádách třeba nástup autonomních technologií nebo satelitních spotřebitelských služeb. Právo se s tím bude muset opět nějak srovnat, ale nemyslím, že bychom měli mít pocit, že žijeme v době nějakých překotných epochálních změn – technologicky založené společenské změny tu podobně překotným způsobem probíhají už přes sto padesát let, takže opravdu není důvod k nějaké legislativní nebo judikatorní panice.
Jaké změny v regulaci digitálních služeb byste doporučoval?
Myslím, že bychom se měli zaměřit především na podnikatelské prostředí. V České republice ani v Evropě nemáme téměř žádné globální poskytovatele spotřebitelských digitálních služeb. Evropský trh je z hlediska objemu i struktury nepoměrně zajímavější než trh severoamerický nebo trhy asijské a je podle mě fatálním selháním naší (české i evropské) politické reprezentace, že nemáme zdejší firmy, které by tento potenciál dokázaly pořádně využít. Určitě to není tím, že by čeští nebo evropští IT podnikatelé byli v porovnání se svými severoamerickými či asijskými protějšky hloupější nebo méně schopní. S tím souvisí i druhý směr, který je třeba regulatorně řešit, a tím je ochrana člověka a jeho práv. Chránit na vysoké úrovni lidská práva, ať jde o svobodu projevu, soukromí nebo třeba právo na vyznání, není z podstaty ekonomicky efektivní, ale právě díky této neefektivitě máme v EU v porovnání s jinými částmi světa bezkonkurenčně nejvyšší kvalitu života většinové populace. Namísto toho, abychom pod tlakem amerických nebo asijských ekonomických zájmů slevovali z našeho standardu ochrany práv člověka, musíme se regulatorně postarat o to, že na náš trh budou mít přístup pouze takové digitální služby, které budou tento (ekonomicky neefektivní) standard skutečně a bezezbytku respektovat.
Diskuze k článku ()