Judikát měsíce: nemajetková újma způsobená paděláním závěti – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3484/2023

Judikát tohoto měsíce se zabývá především výkladem § 2971 obč. zákoníku.

advokát ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.; spolupracující redaktor
Vydědění nepominutelného dědice
Foto: Fotolia

Jde o ustanovení, které přiznává právo na odčinění nemajetkové újmy každé osobě, která způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, a to za předpokladu, že to odůvodňují zvláštní okolnosti případu.

Nejvyšší soud se konkrétně zabýval tím, jestli lze uvedené ustanovení aplikovat v situaci, kdy dědic utrpěl nemajetkovou újmu v důsledku jednání podvodníků, kteří padělali závěť s cílem získat majetek, který náležel tomuto dědici. Jak se k této otázce Nejvyšší soud postavil, se dozvíte na následujících řádcích (viz hlavně body 15. a násl.):

Odůvodnění judikátu měsíce

1. Obvodní soud pro Prahu 4 částečným rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 16 C 82/2021-189, uložil všem žalovaným povinnost společně a nerozdílně uhradit žalobci a) nemajetkovou újmu ve výši 100.000,- Kč (výrok I) a žalobkyni b) nemajetkovou újmu ve výši 50.000 Kč (výrok II), 

  • 1. žalovanému uložil povinnost zaslat žalobcům písemnou omluvu ve znění: „Tímto se upřímně omlouvám Ing. V. S., a paní K. S., že jsem jednal v úmyslu předložením padělané závěti zůstavitele, pana M. Š., zemř. 22. března 2014, ze dne 1. července 2013 způsobit Ing. S. škodu na majetku, zejména že jsem jednal s úmyslem připravit Ing. S. o dědictví po zůstaviteli. Jsem si vědom toho, jak vážně jsem svým protiprávním jednáním zasáhl do majetkových práv manželů S. a dále do jejich soukromého a rodinného života. Za své jednání se hluboce omlouvám. [jméno a příjmení: Š. K.]“ (výrok III), 
  • 2. žalovanému uložil povinnost zaslat žalobcům písemnou omluvu ve znění:  „Tímto se upřímně omlouvám Ing. V. S., a paní K. S., že jsem jednal v úmyslu svým protiprávním jednáním napomoci panu Š. K. stát se jediným dědicem zůstavitele, pana M. Š., zemř. 22. března 2014, kdy jsem nepravdivě tvrdil, že jsem byl svědkem učinění prohlášení zůstavitele pro případ smrti. Jednal  jsem s úmyslem způsobit Ing. S. a jeho ženě, paní K. S. škodu na jejich majetku. Jsem si vědom toho, jak vážně jsem zasáhl do jejich majetkových práv a dále do jejich soukromého a rodinného života. Za své jednání se hluboce omlouvám.  [jméno a přímení: S. K.]“ (výrok IV) a 
  • 3. žalovanému uložil povinnost zaslat žalobcům písemnou omluvu ve znění: „Tímto se upřímně omlouvám Ing. V. S., a paní K. S., že jsem jednal v úmyslu svým protiprávním jednáním napomoci panu Š. K. stát se jediným dědicem zůstavitele, pana M. Š., zemř. 22. března 2014, kdy jsem nepravdivě tvrdil, že jsem byl svědkem učinění prohlášení zůstavitele pro případ smrti. Jednal jsem s úmyslem způsobit Ing. S. a jeho ženě, paní K. S., škodu na jejich majetku. Jsem si vědom toho, jak vážně jsem zasáhl do jejich majetkových práv a dále do jejich soukromého a rodinného života. Za své jednání se hluboce omlouvám. [jméno a příjmení: J. S.]“ (výrok V). 

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 73 T 3/2017-990, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 9 To 75/2017, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 8 Tdo 1113/2018-54, soud prvního stupně zjistil, že 1. žalovaný byl shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu spáchaného ve stádiu pokusu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a 2. žalovaný a 3. žalovaný byli shledáni vinnými ze spáchání pomoci k zločinu podvodu spáchanému ve stádiu pokusu a odsouzeni každý k podmíněnému trestu odnětí svobody. Žalobce a), který v trestním řízení vystupoval jako poškozený, byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalovaní padělali podpis zůstavitele M. Š. zemřelého 22. 3. 2014 na závěti datované roku 2013, v níž bylo uvedeno, že jediným dědicem po zůstaviteli má být 1. žalovaný. Jednalo se především o podíl ve výši 2/3 na nemovitostech v Praze na Malostranském náměstí a ulici Tržiště (zbývající podíl ve výši 1/3 je ve vlastnictví žalobce a/). V návaznosti na shora citovaná rozhodnutí bylo v dědickém řízení rozhodnuto, že jediným dědicem zůstavitele je žalobce a) podle závěti sepsané M. Š. vlastní rukou v roce 2009. Žalobci vznesli vůči žalovaným různé nároky, přičemž soud prvního stupně ve výše citovaném částečném rozsudku rozhodl pouze o nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla žalobcům vzniknout v důsledku psychického tlaku a stresu souvisejících s délkou dědického a trestního řízení. 1. žalovaný navíc na žalobce a) podal trestní oznámení pro údajné padělání závěti z roku 2009, které však policie odložila. Dle závěrů soudu prvního stupně je evidentní, že se žalovaní chtěli obohatit na úkor žalobce a), takže omluva je v daném případě namístě.  Totéž platí vůči žalobkyni b), která sdílela osud svého manžela a předmětné události na ni měly značný dopad. Za oprávněný považoval soud prvního stupně i požadavek obou žalobců na náhradu nemajetkové újmy v penězích. 

2. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 22 Co 50/2023-231, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV a V ve vztahu mezi žalobkyní b) a všemi žalovanými změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky  50.000 Kč a o poskytnutí omluv (výrok I), dále jej ve výroku I v rozsahu částky 50.000 Kč  zrušil ve vztahu mezi žalobcem a) a 1. žalovaným a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu výrok I změnil tak, že se žaloba zamítá  (výrok II), ve vztahu mezi žalobcem a) a všemi žalovanými rozsudek soudu prvního stupně  ve výrocích III, IV a V změnil tak, že zamítl žalobu na poskytnutí omluv (výrok III) a rozhodl  o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Odvolací soud aplikoval ustanovení § 81 odst. 2, § 2894 odst. 2 věty první a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a zdůraznil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je možné  přiznat pouze v konkrétních, zákonem stanovených případech, z nichž jedním je též zásah  do přirozených práv člověka. Byť výčet hodnot chráněných jako přirozené právo člověka  uvedený v ustanovení § 81 odst. 2 o. z. není taxativní, právo majetkové bez dalšího do okruhu přirozených práv člověka nespadá, neboť se samo o sobě nepojí se samou podstatou člověka,  s jeho tělesně-psychosociální integritou. S majetkem i bez majetku může žít člověk dlouhý spokojený život ve zdraví, se ctí, důstojností a dobrou pověstí. Trestná činnost žalovaných  byla namířena proti majetku žalobce a) a žádné přirozené právo žalobců jí nebylo ohroženo  ani dotčeno. Nesouvisí s jejich rodinným životem a nebyla objektivně způsobilá do něj  zasáhnout. Odvolací soud připustil, že nepřiměřenou délkou řízení vyvolaných trestnou činností žalovaných mohla být vyvolána odškodnitelná nemajetková újma, v takovém případě za ni však odpovídá stát v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.  M. Š. se navíc mohl ohledně svého majetku pro případ smrti rozhodnout jinak  a žalobci nemohli mít jistotu, že žalobce a) po něm skutečně bude dědit. S přirozenými právy  žalobců nesouvisí ani to, že museli vynaložit úsilí k obhájení svého dědického práva  před soudy. Nedůvodnost požadované satisfakce vystihuje již samotné znění omluvy, která  je žalobci formulována především s ohledem na zásah do majetkových práv žalobců, a teprve  druhotně též s ohledem na zásah do jejich rodinného a soukromého života. Ani oznámení 1. žalovaného nájemcům v domě, že se stal dědicem po panu Š. a že mu má být hrazeno nájemné, nebylo objektivně způsobilé poškodit přirozená práva žalobců, protože nezasahuje  do jejich cti, důstojnosti či dobré pověsti. Odvolací soud však spatřoval možný zásah  do přirozených práv žalobce a) v podání lživého trestního oznámení 1. žalovaným  pro padělání původní závěti. Právě uvedené se však týká pouze vztahu mezi žalobcem a)  a 1. žalovaným. Soud prvního stupně se však tímto skutkem nezabýval a neprovedl ohledně  něj žádné dokazování, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v naznačeném  rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 

3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I (jde-li o návrh na poskytnutí omluv),  III a IV napadli žalobci dovoláním, neboť mají za to, že závisí na vyřešení otázky dovolacím  soudem dosud neřešené, a sice zda může jednání, které bylo původně namířeno proti majetku  určité osoby, avšak negativně se projevilo v její osobnostní sféře, způsobit vznik nemajetkové újmy a zda je možné požadovat za tuto újmu náhradu. Žalobci se vymezili proti závěru  odvolacího soudu, že snaha žalovaných zmocnit se části majetku žalobců nemohla mít  negativní dopad do jejich přirozených práv podle § 81 odst. 2 o. z. Poukázali na čl. 10 a 17  Listiny základních práv a svobod, v rozporu s nimiž měl odvolací soud znemožnit žalobcům vymáhat jejich práva coby poškozených. Konkretizovali, jakým způsobem se trestná činnost  žalovaných projevila v jejich soukromém a rodinném životě, a zdůraznili též pomluvy, kterým  se museli bránit, stejně jako nepravdivá sdělení 1. žalovaného vůči nájemcům v nemovitosti,  jež byla předmětem dědictví. Žalobci dále odkázali na ustanovení § 6 odst. 2 věty první o. z., podle nějž nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního činu. Ohradili se též proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který na jednání o odvolání požadoval jejich osobní účast.  Závěrem žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených  výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaní se ve svém vyjádření ztotožnili se závěry odvolacího soudu s tím, že žalobcům žádná nemajetková újma vzniknout nemohla, tvrzení žalobců považují za zveličující a uplatněný nárok za nadsazený. 

5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho  přípustností. 

6. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda je možné (úspěšně) požadovat za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku žalobci tvrzených skutečností (peněžitou) náhradu, neboť dovoláním napadený výrok na řešení této otázky nespočívá, jelikož jím  o peněžité náhradě není rozhodováno. 

7. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. vzhledem k dosud dovolacím soudem v obdobných skutkových souvislostech nevyřešené otázce, zda může jednání, které bylo  původně namířeno proti majetku určité osoby, avšak negativně se projevilo v její osobnostní  sféře, způsobit vznik nemajetkové újmy. 

8. Dovolání je důvodné. 

9. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý  právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně  aplikoval. 

10. Podle § 81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 téhož  ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít  v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. 

11. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu  výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech  se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle  ustanovení o povinnosti nahradit škodu. 

12. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou  zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím  způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného  zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 

13. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu, chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu  i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené  duševní útrapy. 

14. Podle § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost,  anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť  zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu  důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. 

15. V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že trestná činnost žalovaných se nedotkla jiných zájmů žalobců než zájmu majetkového, takže jí nebylo ohroženo ani dotčeno žádné  přirozené právo žalobců, nesouvisí s jejich rodinným životem a nebyla objektivně způsobilá  do něj zasáhnout. Žalobci ve svých podáních a při jednání soudu poměrně obsáhle popisovali, jak se trestná činnost žalovaných projevila v jejich soukromém životě. Odvolací soud sice  připustil, že žalobci v souvislosti s ní pociťovali obtíže, starosti či diskomfort, avšak podle  jeho názoru se nejednalo o skutečný zásah do rodinného života, neboť i v případě ohrožení  či ztráty dědictví by žalobci mohli vést spokojený rodinný život tak, jak ho vedli před smrtí zůstavitele, který se navíc ohledně svého majetku mohl rozhodnout jinak. Dle závěru  odvolacího soudu žalobci netvrdili, že by došlo k rozvratu či vážnému narušení jejich rodinného života. Dovolací soud k tomu uvádí, že zjištění, zda došlo k zásahu do soukromí  či rodinného života žalobců, je otázkou skutkovou, která nepodléhá dovolacímu přezkumu,  a dovolací námitky směřující ke zpochybnění uvedených závěrů odvolacího soudu jsou tedy  irelevantní. Pouze na okraj dovolací soud podotýká, že ačkoliv člověk jistě může vést  spokojený život, přijde-li o rozsáhlé dědictví, s jistou mírou pravděpodobnosti bude jeho život  spokojenější, pokud se tak nestane. 

16. Dovolací soud se však neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v důsledku zásahu do majetkových práv žalobců nemohlo dojít ke vzniku nemajetkové újmy, za niž lze  požadovat přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud se ve svém právním posouzení omezil pouze na otázku, zda mohlo v důsledku trestné činnosti žalovaných a s ní spojeného zásahu  do majetkových práv žalobců dojít k ohrožení či dotčení jejich přirozených práv. Nejvyšší  soud v tomto směru připomíná, že nepřichází-li v úvahu náhrada nemajetkové újmy na jiných než přirozených osobnostních právech podle jiných zvláštních zákonných ustanovení, zakládá  poškozenému právo na její náhradu § 2971 o. z. za splnění tam uvedených (poměrně  přísných) podmínek. Nejvyšší soud již obdobný závěr učinil např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, uveřejněném pod č. 60/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého ten, kdo porušil důležitou právní povinnost (v daném případě realizovat stavbu jen na základě stavebního povolení a respektovat správní a soudní rozhodnutí), čímž u žalobce vyvolal dlouhodobý stres  a pocity frustrace a osobního neštěstí, odpovídá za nemajetkovou újmu, která tím žalobci vznikla. Uvedený právní závěr pak Nejvyšší soud vyslovil za odlišných skutkových okolností  i v rozsudku ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021, když uzavřel, že porušením povinnosti advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti před klientem lze způsobit i nemajetkovou újmu. V obecné rovině je tedy možné konstatovat, že budou-li naplněny předpoklady ustanovení § 2971 o. z., může i zásah do majetkových práv, v tomto případě útok  vedený primárně proti majetku určité osoby, způsobit vznik nemajetkové újmy a povinnosti k její peněžité náhradě.  

17. Ustanovení § 2971 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jde-li o újmu  primární oběti, musí přiznání náhrady nemajetkové újmy odůvodňovat zvláštní okolnosti,  za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, přičemž citované ustanovení  demonstrativně uvádí jen dva příklady (viz formulaci „zejména“), a to porušení důležité  právní povinnosti z hrubé nedbalosti nebo způsobení újmy úmyslně z touhy ničit, ublížit  nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky (výklad pojmů „důležitá právní povinnost“  či „jiná zvlášť zavrženíhodná pohnutka“ bude vždy v každém jednotlivém případě záviset  na konkrétních skutkových okolnostech věci). Není tedy vyloučeno, aby zvláštní okolnosti spočívaly i v jiných, v citovaném ustanovení demonstrativně nevyjmenovaných, skutkových okolnostech konkrétní věci. Současně musí být újma poškozeným pociťována jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Zákon tedy vyžaduje určitou kvalifikovanou intenzitu újmy a její definitivnost ve smyslu nemožnosti jiného způsobu reparace či nápravy. Objektivizace nemajetkové újmy je vždy vzhledem k její povaze a neměřitelnosti obtížná, proto bude  zpravidla možné využít obdobná kritéria, která jsou judikaturou definována pro zjišťování zásahů do osobnostních práv a jejich intenzity, tedy bude namístě vážit, zda každá průměrná fyzická osoba ve srovnatelném postavení jako poškozený by za daných okolností pociťovala  způsobenou újmu obdobným způsobem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne  31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, publikovaný pod C 15003 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Je třeba brát v úvahu především intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu, jakož i charakter a rozsah zasažené hodnoty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn.  30 Cdo 2919/2006, Soubor, C 4692). Zohledněny mají být i okolnosti na straně škůdce  a poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000). 

18. Výše uvedené platí především pro osobu žalobce a) jakožto přímého poškozeného, na jehož majetek byl útok žalovaných veden. Není však vyloučeno, aby újmu na osobnostních právech utrpěla i žalobkyně b) coby sekundární oběť, avšak opět za splnění požadavků  ustanovení § 2971 o. z. (viz PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník.  Komentář. 2. vydání /2. aktualizace/. Praha: C. H. Beck, 2023.). 

19. Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, jak by mohli žalovaní těžit ze svého protiprávního činu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 o. z., když za své protiprávní jednání byli postiženi trestněprávní sankcí, obohatit se na úkor žalobce a) se jim nepodařilo a v tomto řízení je pak posuzován vznik případné újmy na straně žalobců. Avšak i v případě, že by žalovaným nebyla uložena povinnost újmu žalobcům nahradit, neznamená to, že těží ze svého protiprávního činu, ale pouze že předpoklady k odčinění újmy nebyly splněny. 

20. Jestliže odvolací soud v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení zdůrazňuje, že za ni ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát a nikoliv žalovaní, upozorňuje dovolací soud, že žalobci neargumentují průtahy v řízení, které by bylo možné odškodnit ve smyslu uvedeného zákona, ale samotné vedení trestního řízení a jeho celkovou délku uvádějí jako jeden z faktorů, které měly způsobit vznik nemajetkové újmy na jejich straně. 

21. Pro úplnost lze konstatovat, že není vadou, která by měla vliv na správnost rozhodnutí  (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže odvolací soud požadoval účast žalobců na jednání, což oni vnímají úkorně. Pakliže žalobci přistoupili k podání žaloby, muselo jim být zřejmé,  že se alespoň elementárnímu kontaktu se žalovanými nevyhnou. V požadavku soudu na jejich účast u odvolacího jednání tak nelze spatřovat porušení jejich práv. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít  za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání  přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelé  je ani nenamítají. 

22. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval možností aplikace ustanovení  § 2971 o. z. na zjištěný skutkový stav, dopustil se nesprávného právního posouzení věci, a proto Nejvyšší soud jeho rozsudek v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn  tak, že se žaloba zamítá, pokud jde o poskytnutí omluv, stejně jako v navazujícím výroku  nákladovém zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). 

23. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo i proti výroku IV napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, proti němuž není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání neodmítl jen proto, že šlo o závislý výrok, jenž musel být zrušen při zrušení  rozhodnutí ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn.  31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). 

24. Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). 


Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3484/2023

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články