Test proporcionality jako nástroj zdůvodňování, nikoli nalézání rozhodnutí

Úvod

Test proporcionality patří k celosvětově diskutovaným konceptům současné právní teorie.[1] Česká odborná literatura popisuje jak původ a strukturu testu proporcionality,[2] tak i jeho užití v rozhodovací praxi.[3] Detailnější pozornosti se však doposud nedostalo postavení testu proporcionality v rámci právní metodologie.[4]

Zejména není jasné, jak se test proporcionality vztahuje k tradičním metodám interpretace, k subsumpci a k právnímu sylogismu. Nahrazuje test proporcionality tyto instituty? Doplňuje je? A jakou roli při aplikaci práva vlastně hraje?

Předloženými otázkami se zabývám v tomto článku. Postavení testu proporcionality představuji prostřednictvím tří kroků. Nejprve doplňuji českou doktrínu tím, že s odkazem na německé autory rozliším dva odlišné aspekty aplikace práva, nalézání a zdůvodňování rozhodnutí. V tomto kontextu následně představím test proporcionality jako nástroj (tzv. interního) zdůvodňování, nikoli nalézání rozhodnutí. Ve třetím kroku ukážu vztah testu proporcionality k tradičním institutům aplikace práva (k právnímu sylogismu, k subsumpci a k metodám interpretace).

Předkládaný článek má analytickou a normativní povahu. V článku předkládám možné vysvětlení, jaké náleží testu proporcionality postavení v rámci aplikace práva a právní metodologie (analytická rovina). Nezabývám se tedy tím, jak české či jiné soudy aktuálně k testu proporcionality přistupují. Tento zdánlivě "teoretický" rozměr článku má "praktické" důsledky. Ve svém článku totiž rovněž vymezuji, jakou roli má test proporcionality při řešení konkrétních případů práva zastávat (normativní rovina).

Vymezení problému

Aplikace lidskoprávních norem a test proporcionality jako nástroj řešení jejich kolizí

Základní práva jsou právní normy. Jakožto normy stanovují něco, co má být. Právní normy lze členit na právní principy a právní pravidla.[5] Spolu s veřejnými zájmy patří většina základních práv mezi právní principy. Jakožto principy stanovují základní práva, aby bylo něco realizováno v co nejvyšší míře. Například základní právo na ochranu dobré pověsti přikazuje, aby byla co možná nejvíce chráněna dobrá pověst, a základní právo na svobodu projevu přikazuje, že má být co možná nejvíce chráněna možnost svobodného projevu.

Kolize nastává tehdy, uplatní-li se v konkrétním případě více principů, tedy alespoň dvě základní práva či jedno základní právo a jeden veřejný zájem, a stanovují-li tyto normy odlišný právní následek. Tehdy musí soud posoudit, který z principů má s ohledem na skutkový stav přednost. Dojde-li ke kolizi, rozhoduje soud, v jaké míře se každý z principů uplatní, a to v závislosti na skutkových a právních okolnostech případu. Výsledkem sporu bude rozhodnutí o tom, že jeden z principů v konkrétním případě převážil. Převáží-li právo jednoho z účastníků na zachování dobré pověsti, soud uloží druhému účastníku například povinnost nahradit újmu.

K řešení kolize slouží test proporcionality. Výsledek lidskoprávní kolize závisí na tom, zda je zásah do příslušného základního práva vhodný a nutný k dosažení jiného základního práva či veřejného zájmu, a dále na tom, zda je zásah tzv. přiměřený v užším smyslu. První krok testu proporcionality je proto testem vhodnosti, druhý testem potřebnosti a třetí testem přiměřenosti.[6] Při posuzování přiměřenosti v posledním kroku má soud zohlednit, jak jsou kolidující principy důležité, v jaké míře jsou kolidující principy zasaženy/naplněny a jak spolehlivé jsou normativní a empirické předpoklady, z nichž soud vychází.[7]

Navzdory nejrůznějším modifikacím jde o dominantní nástroj, který evropské nejvyšší soudy využívají při řešení lidskoprávních kolizí.[8] Rovněž český Ústavní soud test proporcionality užívá. Standardní strukturou je v českém ústavním soudnictví struktura tříkroková, tj. test vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti.[9]

Ukotvení testu proporcionality

Předestřená charakteristika testu proporcionality je v důležitém ohledu nedostatečná. Aplikace lidskoprávních norem bychom nepochybně chápali jako aplikaci práva. S aplikací práva však právní nauka tradičně spojuje několik tradičních institutů, typicky právní sylogismus, subsumpci a právní interpretaci. Tvrdíme-li, že se lidskoprávní normy aplikují prostřednictvím testu proporcionality, pak nutně musíme vyřešit i otázku, jak se test proporcionality vztahuje k těmto tradičním institutům.

Tato otázka se dále větví. Je aplikace lidskoprávních norem natolik specifická, že se tradiční nauka o aplikaci práva vůbec neuplatní? Nebo test proporcionality představuje pouhé doplnění k tradičním institutům? V jaké míře se v rámci testu proporcionality případně uplatní subsumpce či interpretační metody a kdy? A jakou roli při aplikaci práva test proporcionality vlastně hraje? Uvedená charakteristika tyto otázky neřeší a stávající literatura toto téma systematicky nezpracovává.[10] V následující části článku míním vztah testu proporcionality a tradičních institutů vyjasnit.

Test proporcionality jako nástroj zdůvodňování, nikoli nalézání rozhodnutí

Pro správné pochopení testu proporcionality je nezbytné učinit zdánlivě triviální rozlišení dvou aspektů aplikace práva: nalézání a zdůvodňování rozhodnutí. Jedná se o rozlišení německého Herstellung, Rechtsfindung, Entdeckung či anglického discovery na jedné straně a německého Darstellung, Rechtfertigung, Begründung či anglického justification na straně druhé.[11] Specificky české učebnice teorie práva uvedené rozlišení netematizují.[12]

Jak se pokusím ukázat, pro test proporcionality jde o rozlišení klíčové; test proporcionality je spjat se zdůvodňováním a jako takový by měl být chápán. Aby bylo možné objasnit tuto roli testu proporcionality, navrhuji ve zbylé části pohled na aplikaci práva, který na rozlišení nalézání vs. zdůvodňování důsledně dbá.

Odlišný pohled na aplikaci práva: rozlišení nalézání vs. zdůvodňování obecně

Distinkce nalézání a zdůvodňování má nejhlubší tradici ve filozofii vědy, která toto rozlišení rozpracovává v souvislosti s naukou o poznání a logikou.[13] Vypůjčím si pasáž z úvodu Popperovy Logiky vědeckého zkoumání, která distinkci výstižně ilustruje a která je přenositelná i do právní vědy.

Karl Popper důrazně odlišuje psychologický proces, který vzniku teorie předchází, od procesu ověřování nové teorie. Klíčové je, že samotný proces vzniku poznání (teorie) dle Poppera bezprostředně nesouvisí s platností či správností nové teorie. Rozlišení nalézání nové teorie a zdůvodnitelnosti nové teorie věnuje Popper samostatnou podkapitolu přiléhavě nazvanou "vyloučení psychologismu". V té uvádí:

"Otázka, jak dojde k tomu, že člověka napadne nová myšlenka, ať už je to nějaké hudební téma, dramatický konflikt nebo vědecká teorie, může být velmi zajímavá pro empirickou psychologii: pro logickou analýzu vědeckého poznání je však irelevantní."

Proces vzniku nového poznání (na rozdíl od procesu ověřování nového poznání) vykazuje iracionální prvky, s logikou nemá mnoho společného a má být zkoumán z pohledu empiricko-psychologického. Jelikož Poppera zajímá, co činí teorii (poznání) platnou, zabývá se procesem ověřování nové teorie (nového poznání). Platnost teorie dle Poppera spočívá v její zdůvodnitelnosti, v její přezkoumatelnosti a koherentnosti s jinými větami. Právě tehdy hraje roli logika. Že poznávání obsahuje iracionální prvky, to je dle Poppera jistě pravdivé tvrzení. Zajímá jej však platnost teorie a kritéria této platnosti, iracionální prvky proto nezkoumá.[14]

Obdobně jako Bernhard Schlink se domnívám, že Popperova myšlenka je uplatnitelná i ve vztahu k přijímání rozhodnutí a k právní metodologii.[15] Při zkoumání aplikace práva nám také může jít o psychologický proces na straně právníka, tedy například o to, zda se při aplikaci práva užívá intuice, anebo můžeme zkoumat, jaké řešení konkrétního případu je správné a jaká jsou kritéria této správnosti. Jak rozvádím v následující části článku, v obou případech by se zkoumání dotýkalo aplikace práva, přesto by se významně lišilo.

Článek byl publikován v časopisu Právník č. 12/2023. Pokračování je dostupné zde.

[1] Viz např. KLATT, M. - MEISTER, M. The Constitutional Structure of Proportionality. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 1-2 a tam citovanou literaturu.

[2] ONDŘEJEK, P. Princip proporcionality a jeho role při interpretaci základních práv a svobod. Praha: Leges, 2012, a HOLLÄNDER, P. Putování po stezkách principu proporcionality: intence, obsah, důsledky. Právník. 2016, roč. 155, č. 3, s. 261-284.

[3] KOSAŘ, D. Kolize dvou základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. Jurisprudence. 2008, roč. 17, č. 1, s. 3-19, a ČERVÍNEK, Z. Metoda proporcionality v praxi Ústavního soudu. Praha: Leges, 2021.

[4] V letech 2015 a 2016 vyšlo v časopisu Právník několik článků zaměřených na test proporcionality. Právní metodologii se věnuje text P. Holländera, na který navazuji ve třetí části tohoto článku. Viz HOLLÄNDER, P. Putování po stezkách principu proporcionality: intence, obsah, důsledky, s. 272-280. Podstatná část článků zdejšího časopisu z období 2015 a 2016 věnovaných proporcionalitě nově vyšla v AGHA, P. - PAVLAKOS, G. (eds). Princip proporcionality Roberta Alexyho v českém právním myšlení. Praha: Academia, 2022.

[5] Ohledně povahy základních práv vycházím ve svém článku z teorie principů rozpracované R. Alexym v ALEXY, R. A Theory of Constitutional Rights. Oxford: Oxford University Press, 2002. Alexy míní výrazem norma souhrnně dvě podmnožiny: pravidla a principy. Tento článek se zaměřuje především na (lidskoprávní) principy, k jejichž aplikaci test proporcionality slouží. K terminologickým otázkám viz detailněji HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 142.

[6] Ke struktuře testu proporcionality viz KLATT, M. - MEISTER, M. The Constitutional Structure of Proportionality, s. 7-13, a v české literatuře ONDŘEJEK, P. Princip proporcionality a jeho role při interpretaci základních práv a svobod, s. 98 an., či ČERVÍNEK, Z. Metoda proporcionality v praxi Ústavního soudu, s. 61-63. M. Klatt uvádí v citované publikaci čtyřstupňovou variantu testu proporcionality, která jako první krok zahrnuje otázku, zda akt zasahující do základního práva sleduje legitimní cíl. Obdobně jako Z. Červínek mám za to, že lze prověření legitimity chápat jako součást testu vhodnosti, a proto lze test proporcionality považovat za tříkrokový.

[7] K tzv. vážící klauzuli náležící do posledního kroku viz ALEXY, R. A Theory of Constitutional Rights, s. 408-409. Vážící formuli rozebírá též do češtiny přeložený článek ALEXY, R. Lidská důstojnost a princip proporcionality. Právník. 2015, roč. 154, č. 11, s. 870-872. Od českých autorů viz WINTR, J. Alexyho vážící klauzule. Právník. 2016, roč. 155, č. 5, s. 446-461.

[8] BARAK, A. Proportionality: Constitutional Rights and their Limitations. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 181-182.

[9] O sjednocení struktury nově hovoří na základě empiricko-analytického výzkumu Z. Červínek, viz ČERVÍNEK, Z. Metoda proporcionality v praxi Ústavního soudu, s. 52-60. Nedůslednost Ústavního soudu při aplikaci testu proporcionality historicky kritizoval D. Kosař v KOSAŘ, D. Kolize základních práv v judikatuře Ústavního soudu, s. 3-19.

[10] Dvě nejvýznamnější české monografie věnované metodologii aplikace práva, Wintrovy Metody a zásady interpretace práva a Melzerova Metodologie nalézání práva, se soustředí primárně na aplikaci podústavního práva. Specificky tématu tohoto článku, tj. metodologii aplikace lidskoprávních norem prostřednictvím testu proporcionality, se věnují pouze ve velmi obecné rovině. Viz WINTR, J. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2019, a Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. C. H. Beck, 2009.

[11] Dílčí sémantické rozdíly mezi jednotlivými výrazy na každé ze stran nezohledňuji. Z děl spojených s diskurzivní teorií užívajících uvedené rozlišení lze zmínit všechna doposud citovaná díla R. Alexyho či M. Klatta. Mezi další autory důsledně zavádějící zmíněné rozlišení patří KOCH, H. J. - RÜßMANN, H. Juristische Begründungslehre: eine Einführung in Grundprobleme der Rechtswissenschaft. München: Beck, 1982, s. 1, dále např. SCHLINK, B. Bemerkungen zum Stand der Methodendiskussion. in der Verfassungsrechtswissenschaft. Der Staat. 1980, Jhrg. 19, Nr. 1, s. 88 an. Z anglosaských autorů viz např. WASSERSTROM, A. R. The Judicial Decision. Toward a Theory of Legal Justification. Stanford: Stanford University Press, 1961, s. 25-27.

[12] Zmiňují-li některé české autorky či autoři toto rozlišení, činí tak obvykle v rámci stručného odkazu na některého z německých autorů. Viz ŽÁK KRZYŽANKOVÁ, K. Právní interpretace - mezi vysvětlováním a rozuměním. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 73, dále BOBEK, M. O odůvodňování soudních rozhodnutí. Právní rozhledy. 2010, č. 6, s. 204-211, či HOLLÄNDER, P. Filosofie práva, s. 233. Německé právní teorii, z níž ve svém článku vycházím, nejvíce odpovídají výše citovaná klasická díla J. Wintra a F. Melzera, která se věnují interpretaci a argumentaci. J. Wintr svou monografii výslovně řadí do oblasti zdůvodňování, samotné rozlišení však detailně nerozpracovává a odkazuje na dílo W. Hassemera. Viz WINTR, J. Metody a zásady interpretace práva, s. 13. F. Melzer své dílo nazval "Metodologií nalézání", avšak zaměřuje se výlučně na argumentaci a ten aspekt aplikace, který jsem nazval zdůvodňováním. Viz Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace, s. 10-11. Byť jde o detail, Melzerovo názvosloví opouštím a držím se terminologie, která podle mého názoru lépe odpovídá filozofii vědy a zahraniční debatě.

[13] Pro shrnutí dosavadní diskuze ve filozofii vědy viz HOYNINGEN-HUENE, P. Context of Discovery and Context of Justification. Studies in History and Philosophy of Science. 1986, Vol. 18, No. 3, s. 501-515.

[14] POPPER, K. Logika vědeckého zkoumání. Praha: OIKOYMENH, 1997, s. 7-9.

[15] SCHLINK, B. Bemerkungen zum Stand der Methodendiskussion. in der Verfassungsrechtswissenschaft, s. 88.