Poukázáno je na to, že ačkoliv žaloba nejvyššího státního zástupce sleduje primárně ochranu veřejného zájmu, princip ochrany subjektivních práv se v jejím rámci významně uplatňuje. Jde zejména o vliv principu ochrany subjektivních práv na předmět žaloby a na meritorní soudní rozhodová ní o ní. Pokud jde o prvně uvedenou oblast, tzn. určení, zda vůbec jde o správní rozhodnutí, které je nejvyšší státní zástupce oprávněn tímto způsobem před správními soudy napadnout, pozornost je věnována případům zejména atypických úkonů správních orgánů, kde princip ochrany subjektivních práv může mít rozhodující vliv. Jde-li o uplatnění principu ochrany subjektivních práv při samotném meritorním soudním rozhodování o žalobě nejvyššího státního zástupce, je pozornost věnována především otázce ochrany dobré víry adresáta napadeného správního rozhodnutí. Přitom jsou rozlišovány případy, kdy jde o správní rozhodnutí, které je jednak k dobru svého adresáta a zvýhodňuje jeho právní pozici, a které je naopak vydáno k jeho tíži.
Úvod
V letošním roce uplynulo 20 let od účinnosti soudního řádu správního, tedy právního předpisu, upravujícího především otázky soudního procesu ve správním soudnictví.[1] Jeho přijetí bylo reakcí na nedostatky předchozí právní úpravy, která po stránce institucionální i procesní již neodpovídala požadavkům, které má správní soudnictví ve vztahu k právnímu řádu plnit.[2] Tyto nedostatky z ústavně a mezinárodně právního hlediska konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, kterým zrušil s účinností od 1. 1. 2003 celou pátou část občanského soudního řádu,[3] ve které byla předchozí právní úprava správního soudnictví obsažena.
Předchozí právní úpravě bylo mimo jiné vytýkáno, že správní soudnictví je na jejím základě omezeno prakticky pouze na přezkum zákonnosti správních rozhodnutí. Podle soudního řádu správního tak správní soudnictví poskytuje ochranu rovněž proti dalším formám činnosti (i nečinnosti) správních orgánů. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu - jako nejstarší žalobní typ, sahající až do počátku správního soudnictví na našem území[4] - je však možné i nadále považovat za dominující základní žalobní typ ve správ ním soudnictví. A to i proto, že oba další základní žalobní typy se vůči žalobě proti rozhodnutí vymezují negativně, respektive vymezení toho, vůči čemu směřuje žaloba proti správnímu rozhodnutí, je klíčové pro patřičné uchopení všech tří základních typů žalob podle soudního řádu správního.[5]
Není proto náhodou, že právě podle řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se odvozuje většina charakteristik spojovaných se správním soudnictvím jako takovým.[6] V žalobě proti správnímu rozhodnutí se více než u ostatních žalobních typů, které soudní řád správní obsahuje, promítají charakteristické zásady správního soudnictví, respektive jeho samotný účel a poslání.
Právní úprava řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí nicméně obsahuje současně i významné výjimky z těchto charakteristických zásad správního soudnictví či jejich odchylky a specifické projevy. Zřejmě nejvýrazněji se uvedené promítá do tzv. žalob k ochraně veřejného zájmu. Jde o žalobní institut, jehož uplatněním se lze odchýlit dokonce od zcela stěžejní zásady správního soudnictví, kterou je ochrana subjektivních práv, respektive od samotného účelu či poslání správního soudnictví, spočívajícího především v ochraně práv jednotlivců.[7] Následující text se v tomto světle věnuje jedné z žalob k ochraně veřejného zájmu, a to správní žalobě nejvyššího státního zástupce.
Princip ochrany subjektivních práv a ochrana veřejného zájmu
Na základě soudního řádu správního poskytují správní soudy skrze jednotlivé (základní) žalobní typy ochranu primárně veřejným subjektivním právům jednotlivců. Ostatně, jak již bylo uvedeno, ochrana veřejných subjektivních práv je převážným posláním správních soudů. Uvedené souvisí s tím, že se soudní kontrola veřejné správy vyvíjela jako součást demokratické ideologie občanské společnosti. V posttotalitních státech, mezi které Česká republika v souvislosti s vývojem dnešního správního soudnictví patří, je právo na soudní přezkum aktů veřejné správy součástí balíčku demokratizačních opatření.[8] Jak konstatoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu: "Soudní řád správní je svojí povahou 'obrannou' normou. Není normou 'kontrolní', která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv."[9]
Správní žaloba nejvyššího státního zástupce je ale případem, ve kterém primárně nejde o ochranu něčích veřejných subjektivních práv, nýbrž o ochranu veřejného zájmu či objektivního práva.[10] Jak k žalobám ve veřejném zájmu trefně poznamenává Axel Halfmeier, "jestliže hovoříme o 'veřejném zájmu', může to představovat pouze zkratku pro souhrn všech soukromých zájmů nebo těch zájmů, na kterých jsme se hromadně dohodli. V demokratické společnosti lze veřejný zájem a objektivní právo označit za totožné, protože právě na veřejném zájmu se lidé - nebo jejich zvolení zástupci - shodli v tom smyslu, že je pro společnost závazný. Z toho důvodu lze označit žaloby ve veřejném zájmu za žaloby, které se zaměřují na prosazování objektivního práva [...]".[11]
Má-li soudní kontrola aktů veřejné správy sloužit především k ochraně subjektivních práv jednotlivců, zatímco k ochraně objektivního práva a veřejného zájmu působí prostřednictvím konceptu ochrany subjektivních práv toliko zprostředkovaně,[12] pak v případě žaloby k ochraně veřejného zájmu jde o situaci v podstatě opačnou. Neboť ta primárně má vždy sloužit k ochraně objektivního práva a veřejného zájmu, zatímco k ochraně veřejných subjektivních práv jednotlivce v některých případech může (ale nemusí) zprostředkovaně dojít.[13]
Nejvyššímu státnímu zástupci soudní řád správní přiznává zvláštní žalobní legitimaci k ochraně určitého veřejného zájmu, aniž by muselo být tvrzeno zkrácení něčích práv rozhodnutím žalovaného správního orgánu.[14] Účelem této žaloby tedy není provedení ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, respektive čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.[15] V případě správní žaloby nejvyššího státního zástupce správní soudy chrání zákonnost jednání veřejné správy v obecné rovině a jsou ve své podstatě pokračovateli specifické kontrolní činnosti nejvyššího státního zástupce nad zákonností výkonu veřejné správy, a to zpravidla bez přímého vztahu k jednotlivcům, respektive jejich subjektivním právům. Jinak řečeno postačí tedy stav protizákonnosti, který nemusí zasahovat do ničích práv. Jde o ochranu veřejného zájmu, který může být dokonce se zájmy adresátů napadených rozhodnutí protichůdný. Žalobou nejvyššího státního zástupce se umožňuje zjednání nápravy a soudní odstranění protizákonných aktů veřejné správy, které buď nikoho na právech nezkracují (či dokonce právě naopak), eventuálně sice zkracují, ovšem takové osoby žalobu nepodaly.[16]
Ačkoliv žaloba nejvyššího státního zástupce představuje ve světle výše uvedeného určitou výjimku z principu ochrany veřejných subjektivních práv, neznamená to, že je v rozporu s účelem správního soudnictví, jak je vyjádřený v § 2 s. ř. s. Jak k tomu poznamenal Nejvyšší správní soud, "již § 2 s. ř. s. výslovně uvádí, že ochranu veřejných subjektivních práv je možné poskytovat pouze způsobem a za podmínek stanovených zákonem. Cílem ochrany práv před správními soudy je v širším slova smyslu zjištění, zda činností veřejné správy bylo či nebylo porušeno právo [...]. Účelem správního soudnictví tak nemůže být poskytování absolutní ochrany veřejným subjektivním právům přiznaným za každé myslitelné situace, tedy např. i právům, která byla deklarována či konstituována nezákonně [...] Účelem správního soudnictví v širším smyslu je tak zajištění zákonnosti správních činností, potažmo tlak na kultivaci veřejné správy jako celku [...] Tento účel je pak plně v souladu se smyslem oprávnění nejvyššího státního zástupce podat žalobu z důvodu závažného veřejného zájmu k odstranění nezákonného správního rozhodnutí."[17]
Současně však nemůže jít o jakýkoliv stav protizákonnosti. Podmínkou pro podání správní žaloby nejvyšším státním zástupcem je existence závažného veřejného zájmu na jejím podání. Pří výkladu podmínky "závažného veřejného zájmu" je zřejmě nezbytné akcentovat intenzitu veřejného zájmu v míře "závažné", neboť jinak by samotná podmínka ochrany veřejného zájmu v podstatě žádnou podmínku či omezení pro oprávnění žalobu podat nepředstavovala, což zjevně úmyslem zákonodárce nebylo. Realizace a ochrana veřejného zájmu je totiž vlastním zaměřením či podstatou veřejné správy[18] a v případě rozhodnutí veřejné správy, které by bylo v rozporu se zákonem, by proto bylo zpravidla možné shledat rozpor s veřejným zájmem. Musí proto zřejmě jít o v daném směru kvalifikovaný veřejný zájem, přičemž závažnost veřejného zájmu by podle komentářové literatury "mohla být shledána v tom, že dopady nezákonného rozhodnutí budou velmi intenzivně zasahovat do významného zájmu, jejž byly správní orgány povinny chránit podle zvláštních předpisů, nebo do právní sféry jednotlivce, anebo jestliže účinky rozhodnutí sice nebudou mimořádně intenzivní, avšak budou mít dopad na veřejné zájmy zvláště chráněné či na právní sféru významného počtu osob (včetně zhodnocení případné dlouhodobosti takového působení a navazujících účinků)."[19]
Z hlediska posouzení míry (významu) veřejného zájmu platí, že účel žaloby nejvyšší ho státního zástupce, kterým je ochrana právního řádu, je tím více naplněn, čím významnější je statek, který je předmětem ochrany poskytované objektivním právem. V tomto směru je relevantní také míra protiprávnosti (porušení) objektivního práva, kdy je významná nejen její kvalitativní stránka, tedy odchylka jednání či vzniklého stavu od stavu právního, ale i stránka kvantitativní, tedy rozsah neboli osobní a věcná působnost jednání či stavu a tomu odpovídající šíře dotčenosti. V odborné literatuře se dále objevuje i názor, že význam míry porušení může být podmíněn rovněž osobním postavením zúčastněných subjektů, kdy stupeň porušení objektivního práva je vyšší, porušuje-li objektivní právo při výkonu funkce např. předseda vlády a nižší v případě stejného protiprávního jednání radního v malé obci.[20] V odborné literatuře se lze setkat i s jinými přístupy k rozlišování rozdílné váhy veřejných zájmů. Patří mezi ně i rozlišování na základní (fundamental) a diskutabilní (debatable) veřejné zájmy. Zatímco základní veřejné zájmy jsou esenciální pro soužití ve společnosti (např. život, zdraví nebo bezpečnost), diskutabilní veřejné zájmy do základních lidských potřeb nezasahují a jejich význam závisí z velké míry na mnohdy dynamicky se měnícím mínění společnosti.[21]
V praxi byl ve správních žalobách podaných nejvyšším státním zástupcem závažný veřejný zájem nejčastěji spatřován v následujících okruzích okolností - ochrana základních lidských práv, rozhodnutí bylo vydáno pod vlivem trestné činnosti, splnění cílů územního či stavebního řízení a ochrana životního prostředí.[22] Hlediska, podle nichž lze usuzovat, že je dán závažný veřejný zájem na podání správní žaloby, však mohou být velmi rozdílná, což je dáno nejen tím, že veřejný zájem není neměnnou konstantou, ale rovněž velkým množstvím rozdílných a někdy dokonce vzájemně protichůdných veřejných zájmů, nacházejících se v řadě různých úseků veřejné správy.[23]
Ve světle výše uvedeného se může zdát, že v případě správní žaloby nejvyššího státního zástupce, sledující primárně ochranu závažného veřejného zájmu, se princip ochrany subjektivních práv neuplatňuje buď vůbec, nebo jen velmi okrajově. Tak tomu ale není, a i v rámci žaloby nejvyššího státního zástupce se tento hlavní účel správního soudnictví určitým nikoliv nevýznamným způsobem projevuje. A to přinejmenším ve dvou základních rovinách. Jednak je to již v otázce, zda vůbec jde o tímto způsobem soudně přezkoumatelný akt veřejné správy (tzn. vliv na předmět žaloby) a dále v otázce samotného meritorního soudního rozhodování o žalobě. Projev principu ochrany subjektivních práv může mít přitom v uvedených oblastech podstatně rozdílný dopad na právní sféru adresáta napadeného správního rozhodnutí, jak je vysvětleno následovně.
Vliv principu ochrany subjektivních práv na předmět žaloby ve veřejném zájmu
Žaloba nejvyššího státního zástupce ve veřejném zájmu může směřovat pouze proti rozhodnutí správního orgánu, respektive je spojena toliko s tímto žalobním typem. Daný žalobní institut přitom nedefinuje pojem rozhodnutí samostatně, ale platí pro něj definice rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., podle kterého jde o "úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují [...] práva nebo povinnosti". Podle již ustálené (nikoliv však nesporné)[24] judikatury Nejvyššího správního soudu jde pouze o tu činnost veřejné správy, která se týká veřejných subjektivních práv a povinností konkrétních fyzických a právnických osob, nebo alespoň jejich právní sféry.[25] Jinak řečeno, rozhodnutími podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního nejsou úkony, které vůbec nezasahují do právní sféry žalobce, a do jeho právní sféry nebude zasaženo ani žádným souvisejícím či následujícím úkonem.[26]
To, co může být předmětem soudního přezkumu v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tedy zjevně odpovídá účelu správního soudnictví, kterým je právě ochrana dané právní sféry jednotlivců, respektive jejich veřejných subjektivních práv. Ochrana veřejných subjektivních práv je pro soudy ve správním soudnictví důležitou výkladovou perspektivou[27] a týká se to rovněž otázky předmětu soudního přezkum v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí. Zejména v hraničních případech, kdy půjde o úkony atypické, bývá rozhodující pro jejich podřazení pod pojem rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. hledisko ochrany veřejných subjektivních práv, respektive ústavně garantované právo na přístup k soudu. V některých sporných případech tak může být hlavním důvodem, proč je určitý úkon nutné považovat za rozhodnutí podle soudního řádu správního, právě argumentace ochranou veřejných subjektivních práv jednotlivce. Nejde přitom jen o posouzení, zda jde o úkon naplňující definici rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. na straně jedné, nebo o akt správním soudem nepřezkoumatelný na straně druhé. Ale jde i o případy, kdy má být posouzeno, zda na uvedené straně druhé nejde o akt způsobilý soudního přezkumu v jiném řízení než v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, typicky v řízení na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 a násl. s. ř. s.).
Řeč je především o posouzení otázek, zda 1) vůbec jde o akt správního orgánu, který může být podroben přezkumu ze strany správních soudů a případně 2) v rámci jakého žalobního typu takto lze učinit. Příkladem lze uvést posouzení charakteru výkonu pravomoci prezidenta republiky jmenovat vysokoškolské profesory, přičemž v dané konkrétní věci dospěl správní soud jednak k závěru, že prezident v určité věci rozhoduje jako správní orgán, pokud je splněna mj. podmínka, že výkonem takové pravomoci zasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétních osob. Dále otázku konkrétního žalobního typu pak správní soud v této věci posoudil tak, že nešlo o nečinnost, ale o rozhodnutí, neboť prezident učinil jednoznačný úkon, který byl způsobilý zasáhnout právní sféru jednotlivce.[28]
Judikatura Nejvyššího správního soudu k těmto otázkám konstatuje, že: "Při určení povahy a procesního 'uchopení' takových 'nestandardních' úkonů správních orgánů musí být prioritou vždy především efektivní poskytnutí právní ochrany jednotlivcům, jejichž práv se tyto úkony dotýkají, neboť právě poskytování ochrany právům jednotlivců proti nezákonným aktům veřejné moci je základním smyslem existence správního soudnictví (srov. § 2 s. ř. s.). Při úvahách, jakému procesnímu režimu soudní kontrolu jednotlivých 'hraničních' úkonů správních orgánů podřídit, je tedy třeba vždy v každém z jednotlivých typových případů přihlédnout k celé řadě znaků a charakteristik daného úkonu vyplývajících mimo jiné i z dosavadní judikatury rozšířeného senátu. Takové hodnocení nemůže být cvičením v soudním formalismu abstrahujícím od potřeby ochrany práv jednotlivců, nýbrž musí být vedeno právě potřebou těmto právům poskytnout nejúčinnější a nejrychlejší ochranu při respektování zákona. Jedním z aspektů, které musí být při takovém posouzení vzaty v úvahu, je mimo jiné i pravomoc soudu rozhodnout v jednotlivých řízeních určitým způsobem. To jest, zda soudní výrok, který soud v tom kterém řízení může vydat, koresponduje se skutečnou potřebou ochrany práv jednotlivců, kteří se obracejí na soud nikoli proto, aby se jim dostalo akademického pojednání o formální povaze toho kterého úkonu správního orgánu, nýbrž proto, aby jim soud proti takovému úkonu porušujícímu dle jejich přesvědčení jejich práva poskytl skutečnou ochranu".[29]
V těchto hraničních případech může tedy správní soud určit, že s ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv je nutné příslušný úkon správního orgánu považovat za soudně přezkoumatelný v rámci řízení o správní žalobě. Poněkud paradoxně pak může působit následující situace, kdy půjde o žalobu nejvyššího státního zástupce k ochraně nikoliv subjektivních práv, ale k ochraně veřejného zájmu, a to právě proti takovému hraničnímu úkonu. Příkladem lze uvést postup Nejvyššího správního soudu, který při po souzení povahy hraničního úkonu (osvědčení o účasti na národním boji), a to na základě žaloby nejvyššího státního zástupce, argumentoval právě právem na přístup k soudu a do spěl k závěru o přezkoumatelnosti daného úkonu, přičemž konstatoval, že "z ústavních interpretačních pravidel zároveň plyne, že v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu, či nikoliv, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva".[30] Uvedené nicméně neodpovídá povaze žaloby k ochraně veřejného zájmu, byť by jejím prostřednictvím v daném případě mělo dojít k ochraně subjektivního práva jednotlivce.
Naznačený rozpor pak bude výraznější v případech, kdy půjde o žalobu nejvyššího státního zástupce v neprospěch adresáta rozhodnutí (viz 3), ovšem její přípustnost se bude opírat o závěry soudní judikatury, učiněné na základě "běžných" žalob podle § 65 odst. 1 s. ř. s., které sledovaly ochranu veřejných subjektivních práv. V takovém případě tak bude soudní přezkum umožněn z důvodů, které v případě žaloby nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu ale neplatí, neboť o ochranu veřejných subjektivních práv jít nemusí ani zprostředkovaně (ba právě "naopak"). Ostatně nejvyššímu státnímu zástupci jako orgánu veřejné moci ani nenáleží ústavně garantované právo na přístup k soudu, od kterého se v těchto případech příklon k přezkoumatelnosti hraničních úkonů mimo jiné odvozuje.[31]
Uvedené vyvolává otázku, zda vůbec - při posuzování úkonu jako rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. - lze v těchto případech vycházet ze závěrů judikatury založené na argumentaci ochranou veřejných subjektivních práv, včetně práva na přístup k soudu. Zřejmě nelze přijmout řešení, podle kterého by měla být povaha takového hraničního úkonu správního orgánu posuzována rozdílně od předchozích závěrů judikatury jen proto, že v dané věci jde o rozdílného žalobce. Přinejmenším by to neprospívalo požadavku bezrozpornosti a jednotnosti právního řádu. Proto při úvahách nad posouzením povahy úkonu správního orgánu by měla být argumentace ochranou veřejných subjektivních práv uplatnitelná i v případě žalob nejvyššího státního zástupce, a to prostřednictvím relevantní prejudikatury - vzniklé na základě "běžných" správních žalob proti správním rozhodnutím (sledujících ochranu subjektivních práv).
Jde o přímý důsledek toho, že institut správní žaloby nejvyššího státního zástupce ne má žádnou vlastní definici rozhodnutí, vůči kterému může tato žaloba směřovat, a uplatňuje se definice rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., jejíž interpretace je na konceptu účelu správního soudnictví, tzn. na ochraně veřejných subjektivních práv, vybudována. To může vést nejen k tomu, že určitý úkon bude díky tomu možné napadnout správní žalobou nejvyššího státního zástupce - tzn. rozšíření jeho legitimace. Uvedené může v některých případech znamenat také naopak zúžení toho, co lze na základě správní žaloby nejvyššího státního zástupce soudnímu přezkumu podrobit. Na hraniční úkon správního orgánu může být v zájmu efektivní ochrany veřejných subjektivních práv (tj. jen z tohoto důvodu) judikaturou správních soudů totiž nahlíženo jako na nikoliv správní rozhodnutí, ale zásah správního orgánu (důvodem může být např. delší lhůta pro podání zásahové žaloby).[32] V takovém případě se však tento úkon dostává mimo žalobní legitimaci nejvyššího státního zástupce, neboť ten je oprávněn k podání toliko žaloby proti správnímu rozhodnutí.
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 10/2023. Pokračování je dostupné zde.
[1] Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, účinný od 1. 1. 2003.
[2] Viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu soudního řádu správního (tisk PSP ČR č. 1080/0, 3. volební období, 1998-2002).
[3] Zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2002.
[4] Srov. § 2 tzv. říjnového zákona (zákon č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu).
[5] KÜHN, Zdeněk. Komentář k § 65. In: KÜHN, Zdeněk - KOCOUREK, Tomáš a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 512.
[6] POUPEROVÁ, Olga. Správní soudnictví - pojem a charakteristika. In: FRUMAROVÁ, Kateřina a kol. Správní soudnictví. Praha: Leges, 2022, s. 35.
[7] § 2 soudního řádu správního.
[8] POUPEROVÁ, Olga. Správní soudnictví - pojem a charakteristika, s. 28.
[9] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/200586.
[10] Zpravidla lze přitom "zájem na ochraně objektivního práva" považovat za univerzálně platný veřejný zájem s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny (viz VIČAROVÁ HEFNEROVÁ, Hana. Ochrana veřejného zájmu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Praha: Leges, 2018, s. 51).
[11] HALFMEIER, Axel. Co jsou žaloby ve veřejném zájmu a k čemu jsou dobré. In: TICHÝ, Luboš (ed.). Žaloby ve veřejném zájmu v českém, německém, rakouském a portugalském právu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2022, s. 18-19. Axel Halfmeier se však současně zdráhá žaloby podávané nejvyšším státním zástupcem (i veřejným ochráncem práv) - v podobě, v jaké jsou obsaženy v českém právním řádu - nazývat "žalobami ve veřejném zájmu", neboť se domnívá, že tento termín by měl být vyhrazen pro žaloby podávané občany nebo spolky, nikoliv státními institucemi, třebaže by byly formálně nezávislé. Dodává, že tyto žaloby sdílejí s žalobami ve veřejném zájmu některé společné rysy, lze je ale podřadit samostatné tradici. Obdobně k takovému rozlišení přistupuje i Andreas Frössel, podle kterého v rakouském právu jsou žaloby státního zástupce prostředkem nápravy ve veřejném zájmu, ale nejsou žalobou ve veřejném zájmu v pravém slova smyslu. Vychází přitom z převažující definice žalob ve veřejném zájmu v rakouském právu, a sice že "se jedná o žaloby, které jsou přístupné všem (nebo alespoň skupině potenciálních žalobců) a nemají původ v již existujícím individuálním (zákonném nebo smluvním) nároku žalobce" [FRÖSSEL, Andreas. Žaloby ve veřejném zájmu v rakouském právu. In: TICHÝ, Luboš (ed.). Žaloby ve veřejném zájmu v českém, německém, rakouském a portugalském právu, s. 216, 227].
[12] POUPEROVÁ, Olga. Správní soudnictví - pojem a charakteristika, s. 28.
[13] Tím se současně žaloby ve veřejném zájmu odlišují od tzv. hromadných žalob, jejichž hlavním účelem je náprava subjektivních práv [TICHÝ, Luboš. Žaloby ve veřejném zájmu. In: TICHÝ, Luboš (ed.). Žaloby ve veřejném zájmu v českém, německém, rakouském a portugalském právu, s. 46].
[14] Nemusí tedy být splněny příslušné podmínky podle § 65 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 As 147/2012-23).
[15] POTĚŠIL, Lukáš. Komentář k § 5. In: POTĚŠIL, Lukáš - ŠIMÍČEK, Vojtěch a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014, s. 26.
[16] KÜHN, Zdeněk. Komentář k § 2. In: KÜHN, Zdeněk - KOCOUREK, Tomáš a kol. Soudní řád správní: komentář, s. 3.
[17] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 2 As 103/2015-171.
[18] Srov. např. POTĚŠIL, Lukáš. Komentář k § 2. In: POTĚŠIL, Lukáš a kol. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 44.
[19] ŠURÁNEK, Petr. Komentář k § 66. In: BOHADLO, David a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 526.
[20] TICHÝ, Luboš. Žaloby ve veřejném zájmu, s. 83-84.
[21] POTACS, Michael. Public Interest in Legal Intepretation. In: TICHÝ, Luboš - POTACS, Michael (eds). Public Interest in Law. Cambridge: Intersentia, 2021, s. 54.
[22] ZÁRUBA, Jan. Vývoj žalobního oprávnění nejvyššího státního zástupce podle § 66 odst. 2 soudního řádu správního k ochraně veřejného zájmu pod fenoménem dobré víry dotčeného účastníka správního řízení. Státní zastupitelství. 2022, č. 2, s. 11-22.
[23] Podrobněji k problematice veřejného zájmu aktuálně např. TICHÝ, Luboš - POTACS, Michael (eds). Public Interest in Law.
[24] Srov. KÜHN, Zdeněk. Komentář k § 65, s. 513.
[25] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42.
[26] K tomu blíže KÜHN, Zdeněk. Komentář k § 65, s. 520-522.
[27] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 4 Ads 448/2019-44, nebo ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 6 Ads 235/2019-92.
[28] Blíže viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016-143.
[29] Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015-48.
[30] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 9 As 8/2009-75.
[31] Nejvyšší státní zástupce, vystupuje-li jako nositel veřejné moci, není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS - st. 9/99.
[32] Srov. KÜHN, Zdeněk. Komentář k § 65, s. 518.
Diskuze k článku ()