Quo vadis, vrcholná justice? (Aneb o kráse tezí o normativitě judikatury a kalných vodách reality)

První východisko mých úvah lze shrnout do jednoduché teze: neexistuje přímá úměra mezi počtem soudních instancí a mírou spravedlnosti. Neplatí rovnice „čím více instancí, tím více spravedlnosti“. Z řečeného plyne, že vrcholné soudy nepotřebujeme k tomu, aby přezkoumávaly již dvakrát či třikrát přezkoumané, aby hrály roli třetí či čtvrté instance. Ještě jinak řečeno, primární rolí vrcholných soudů není poskytovat individuální spravedlnost.

Druhé východisko je stejně prosté: Soudci vrcholných soudů nejsou chytřejší, lepší či dokonalejší než soudci soudů nalézacích či odvolacích. Jen mají „větší razítko“. O to více je důležité, aby byli pokorní, uměření a vědomi si svého základního poslání. A tím základním posláním není napravit každou nespravedlnost, k níž ve společnosti dochází. Syndrom „spasitele“, tedy přesvědčení, že napravím každou nespravedlnost, na kterou narazím, je neslučitelný s postavením a rolí soudce vrcholného soudu. 

Ústavní soud již v devadesátých letech minulého století položil základy koncepce normativního působení judikatury (zejména) vrcholných soudů[1]. Nepotřeboval k tomu žádné výslovné ustanovení, jaké představuje článek 89 odst. 2 Ústavy. Dnes ani doktrína ani praxe nepochybují o tom, že judikatura vrcholných soudů působí normativně a rozhodnutí vrcholných soudů představují právo v materiálním smyslu[2]. 

Výchozí teze této koncepce jsou jednoduché. Princip formální spravedlnosti (rovnosti před právem) vyžaduje, aby se stejné případy posuzovaly stejně. Stojí na něm nejen systémy common law se svojí zásadou stare decisis. Je – a musí být – středobodem každého materiálního právního státu. Stejné rozhodování stejných věcí souvisí s hodnotou předvídatelnosti práva a jeho právních následků, a je tak předpokladem právní jistoty. Bez respektování tohoto základního principu by právo nemohlo být systémem, tím méně pak systémem předvídatelným[3].

Slovy Ústavního soudu, princip právní jistoty vyžaduje, aby jednotlivec, veden důvěrou v právo, měl vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, jehož se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným. A princip rovnosti před zákonem znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně[4].

Z řečeného (s určitým zjednodušením) plyne, že právní názor formulovaný vrcholným soudem v jeho rozhodnutí se stává právní normou (pravidlem extrahovaným pomocí výkladu textu právního předpisu), ta se stává součástí právního řádu (hovoříme o dotváření práva) a má být aplikována stejným způsobem ve stejných věcech. Jinak by právo nebylo systémem, jinak by nebyla garantována formální spravedlnost (rovnost) ani právní jistota.

Právní normu (pravidlo chování) dotvořenou vrcholným soudem bychom měli označit přívlastkem „měkká“. Není dána „jednou pro vždy“. Normativní závaznost judikatury vrcholných soudů totiž nemá charakter závaznosti „zákonů a médských a perských, kteréž nemohou býti změněny“[5]; jde o závaznost „diskursivní“ (jak ji trefně popisují například Zdeněk Kühn a Michal Bobek[6]), o přístup „comply or explain“ (jak ho známe obdobně z oblasti corporate governance). Soudce může „normativně závazný“ právní názor buď následovat, anebo může poskytnout racionální argumenty, proč tento názor nepovažuje za správný a proč by měl být překonán. To, co nemůže, je ignorovat jej. To platí i pro soudce vrcholných soudů. 

Popsané teze logicky předpokládají (a vyžadují), že takto formulovaná pravidla (obsažená v nosných důvodech rozhodnutí vrcholných soudů) musí být veřejnosti dostupná. Ne toliko formálně, ale skutečně dostupná. A že se v nich veřejnost může rozumným způsobem orientovat. Současně pak vycházejí ze (samozřejmého) předpokladu, že soudci vrcholných soudů mají veškeré podmínky nutné k tomu, aby právo svojí činností dotvářeli. Krom mnoha dalších to také předpokládá, že mají prakticky dokonalý přehled o judikatuře svého soudu a relevantní části judikatury zbývajících vrcholných soudů. 

A konečně, formuluje-li vrcholný soud určitý právní závěr, má veřejnost právo očekávat, že z něj bude v obdobných věcech (při posuzování téže otázky) buď vycházet, nebo že se od něj transparentně odchýlí zákonem předvídaným způsobem. To platí i pro usnesení Ústavního soudu. Jestliže Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně označí určité právní závěry přijímané obecnými soudy za ústavně konformní, odpovídá požadavku právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo a principu formální spravedlnosti, aby sám Ústavní soud toto své posouzení nepomíjel[7]. Je-li stát sám vázán právem (právní stát), musí pravidla respektovat i jeho vrcholné orgány. Mutatis mutandis lze totéž opakovat i ve vztahu k usnesením Nejvyššího soudu, jimiž je dovolání odmítáno jako nepřípustné. 

Jak „funguje“ normativita judikatury v reálné praxi, kdy vrcholné soudy ročně vychrlí řádově 15.000 rozhodnutí? 

Pohled zevnitř. Podmínky pro naplňování základního poslání[8]? Nejlépe se ilustrují na příkladu Ústavního soudu. Čtyři senáty Ústavního soudu ročně vydají cca 4.000 rozhodnutí, což zjednodušeně řečeno znamená, že se každý soudce Ústavního soudu ročně podílí na řádově 1.000 rozhodnutích. Za dobu jeho mandátu je to cca 10.000 rozhodnutí. Představa, že si může udržet přehled byť jen o rozhodovací činnosti svého vlastního senátu, natož pak celého Ústavního soudu (neřkuli obou nejvyšších soudů), je iluzorní. Totéž platí, jde-li o vnitřní konzistenci výstupů Ústavního soudu. O podmínkách pro pečlivé studium podkladů, promýšlení právních závěrů, pro odborné diskuse atd. snad ani nechci mluvit. Oba nejvyšší soudy jsou na tom – co do podstaty – obdobně. 

Pohled zvenku. Jsem si prakticky jist, že ani jeden ze soudců vrcholných soudů nezná kompletní judikaturu svého soudu, tím méně pak soudů zbývajících. Jak to můžeme chtít po (odborné, natož pak laické) veřejnosti? Stát svým obyvatelům říká – jste povinni se řídit právními názory formulovanými v judikatuře vrcholných soudů, a to přesto, že je tato judikatura nezřídka nekonzistentní a že není v lidských silách ji byť jen zběžně sledovat, natož reálně znát. Kážeme vodu, ale pijeme víno.

Úkolem vrcholných soudů je snižovat entropii, vyjasňovat pravidla, spoluutvářet právní řád jako systém. Proto je máme. V praxi vrcholné soudy chrlící ročně tisíce a tisíce rozhodnutí, která si nezřídka odporují, žel spíše přispívají k entropii, k zatemňování pravidel a (s jistou nadsázkou) k demontáži právního řádu jako systému. 

Co s tím? Náprava není složitá, stačí jen začít skutečně naplňovat základní poslání, které vrcholné soudy mají. Ústavní soud má chránit ústavnost, jeho slovo má být téměř „svaté“, a když promluví, má to být „státní svátek“. Má hlídat, zda se naše společnost neposouvá směrem k „východním či jiným despociím“, a ne řešit náklady řízení, procesní pochybení či péči o děti. Tady je třeba si uvědomit, že neplatí rovnice „nesprávné = neústavní“. Podobně Nejvyšší soud má přispívat k nalézání a ochraně spravedlnosti tím, že bude garantovat jednotný výklad právních předpisů, a nikoliv tím, že bude kontrolovat každé rozhodnutí a napravovat každé – skutečné či domnělé – pochybení. Mají-li soudci na prvních a druhých stupních poskytovat ochranu právům v individuálních věcech, musíme jim k tomu spoluutvářet podmínky tím, že budeme napomáhat jednotnému výkladu právních předpisů. Tedy, že budeme garantovat formální spravedlnost, předvídatelnost práva, princip legitimního očekávání a právní jistotu[9].