Rozhovor: Petr Šuk - O Nejvyšším soudu, judikatuře, rekodifikaci a mnohém dalším - část II.

JUDr. Petra Šuka, místopředsedu Nejvyššího soudu, netřeba dlouze představovat.

advokát ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.; spolupracující redaktor
JUDr. Petr Šuk, místopředseda Nejvyššího soudu
Foto: Redakce

I přes svou mimořádnou erudici a přes to, že významně přispívá k vývoji soukromého práva u nás, je z něj cítit nebývalá pokora. V první části tohoto rozhovoru jsme se zaměřili na jeho působení v pozici místopředsedy naší nejvyšší soudní instance, na jeho vize, jakož i na jeho obecný náhled na soudní rozhodování. V této části na to plynule navážeme. Čekají nás konkrétnější témata dotýkající se zejména rozhodování Nejvyššího soudu a rekodifikovaného soukromého práva. 

První část rozhovoru naleznete zde.

Které rozhodnutí Vašeho senátu (včetně rozhodnutí přijatých v tzv. velkém senátu) pokládáte za nejvíce přelomové?

Trochu bych se bránil adjektivu „přelomové". Spíše bych hovořil o rozhodnutích, která jsou pro praxi významná. A hned bych mohl začít citovat dlouhou řadu spisových značek mnoha rozhodnutí, maje při své ješitnosti za to, že všechna jsou velmi významná. Omezím se ale jen na dvě z poslední doby. 

Prvním z nich je rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ne kvůli primárně řešené otázce výkladu § 13 zákona o obchodních korporacích, ale kvůli tomu, že se v něm velký senát jednoznačně přihlásil k tezi, podle níž ne každé odchýlení se od kogentní právní normy znamená její porušení a vede k neplatnosti právního jednání. V tomto rozsudku Nejvyšší soud jasně deklaroval, jak bude přistupovat k posuzování platnosti právních jednání a k principu autonomie vůle. 

A druhým je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2711/2019, v němž jsme jednoznačně odmítli takový výklad právní úpravy vypořádacího podílu člena bytového družstva, jenž by vedl – omlouvám se za ten expresivní výraz – k okrádání členů bytových družstev, jimž, jedno z jakých důvodů, zanikla účast bez právního nástupce. Tedy praxi, kdy jste si pořídil družstevní byt za mnoho milionů korun a při zániku účasti vám bytové družstvo vyplatilo na vypořádacím podílu pár desítek tisíc. Toto rozhodnutí říká, že vypořádací podíl v bytovém družstvu musí odpovídat tržní hodnotě, jakou měl příslušný družstevní podíl (zjednodušeně řečeno družstevní byt) v době, kdy členu zanikla účast. Tedy, za kolik by ho mohl v té době prodat.

Napadá vás příklad nějakého rozhodnutí, které doktrína či praxe nepřijala tak, jak jste si představovali? 

To víte, že ano. Z rozhodovací činnosti našeho soudního oddělení je to například rozsudek ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007, uveřejněný pod číslem 80/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud omezil využitelnost řádné účetní závěrky pro rozhodnutí o rozdělení zisku, vytvořeného obchodní korporací, na šest měsíců od konce rozhodného účetního období. V konkrétní věci se tento závěr jevil jako správný, ale praxi velmi zkomplikoval život. A přitom cíle, který Nejvyšší soud sledoval, totiž ochrany věřitelů předtím, aby se společníci na jejich úkor dostali ke zdrojům (a prostředkům) společnosti, bylo možné dosáhnout jinak. Pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jsme již tyto závěry výslovně opustili (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017, uveřejněné pod číslem 9/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) 

Druhým příkladem je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010. V něm jsme, při řešení jiné otázky, dovodili, že vlastník bytové jednotky může být zastoupen na shromáždění vlastníků na základě plné moci jenom tehdy, pokud to připustí stanovy společenství. Ačkoliv byl takový výklad teoreticky obhajitelný, nebyl správný a v praxi mnoha lidem zbytečně zkomplikoval život. I tento výklad Nejvyšší soud opustil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018, uveřejněné pod číslem 66/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 

Každé takové šlápnutí vedle nás mrzí. Bohužel zcela vyhnout se tomu nelze. I soudci jsou jen lidé, a tudíž i oni chybují. Podaří-li dosáhnout toho, aby Nejvyšší soud nebyl doslova zavalen a měl dostatečný prostor pro každé z přijímaných rozhodnutí, bude riziko chyb a přešlapů výrazně nižší. 

Můžete nám prozradit, jaký tzv. ustálený judikatorní výklad Vám přijde nejvíce problematický a proč?

Díky tomu, že právo vzniká, a má vznikat, jako výsledek odborného diskursu, což platí i pro tzv. ustálené soudní výklady, je jasné, že ne vždy se prosadí názor či postoj, který ten či onen člověk zastává. Je jasné, že i já občas mívám odlišný pohled na řešení konkrétních otázek, než jaký se prosazuje v praxi. 

Obecně mám problém s každým výkladem, který dovozuje pro určité situace bez hlubší úvahy a racionálních důvodů automatickou neplatnost právního jednání. Ilustrovat to lze na rozhodnutích velkého senátu civilního kolegia, na jejichž zpracování jsem se podílel – ať už jako člen a zpravodaj „malého“ senátu, jenž věc předkládal, či jako člen a zpravodaj velkého senátu – a v nichž se velký senát právě proti takovému přístupu vymezoval. Citovat mohu například rozsudky ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 (k výkladu § 196a obch. zák.), ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 (k tzv. souběhům), či ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020 (k výkladu § 588 o. z.), uveřejněné pod čísly 67/2012, 35/2019 a 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Obtížně se smiřuji například s prolomením právní moci soudního rozhodnutí, ke kterému sáhl Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž umožnil v exekučním řízení přezkoumávat výši úroků z prodlení přiznaných pravomocným soudním rozhodnutím. Byť rozumím snaze Ústavního soudu pomoci stěžovateli, obávám se, že jde o Pandořinu skříňku, z níž mohou vylézt další problematické závěry. Lze-li takto přezkoumat správnost závěrů pravomocného rozhodnutí co do úroků z prodlení, proč by to nešlo ve vztahu k jiným přiznaným nárokům? 

A do třetice mohu jmenovat dlouhodobě zastávaný výklad, podle kterého projev vůle, jímž dlužník započítává svoji pohledávku proti (jasně vymezené) pohledávce svého věřitele, nemůže být (také) uznáním dluhu. Naposledy tento názor kolegové zopakovali i při výkladu nového občanského zákoníku v rozsudku ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019. Jakkoliv je možné tento výklad korektně obhájit, mám za to, že se zcela míjí s tím, jak právu rozumí a jak takový projev vůle chápe běžný člověk.  

Stíháte při své vytíženosti sledovat i rozhodnutí jiných senátů (samozřejmě vyjma těch, jež se projednávají ke schválení k publikaci v zelené sbírce)? Rozhodnutí kterého senátu čtete nejraději - ať již pro jejich odbornou kvalitu či zkrátka proto, že Vás zajímá agenda, kterou se onen senát zabývá

Jako člen evidenčního senátu se seznamuji s většinou významnějších rozhodnutí civilního kolegia, systematicky sledovat další judikaturu už moc nestíhám. To ale není snadné ani pro ostatní kolegy, z důvodů, o kterých jsme již mluvili. 

Jak by podle Vás měla vypadat ta část rozhodnutí, kterou vznešeně označujeme jako obiter dictum? Jinými slovy, mělo by být soudní rozhodnutí spíše stručné, nebo by mělo být relativně obšírnější, tj. obsahovat i závěry související s rozhodovaným případem toliko velmi úzce, která jsou ovšem velmi cenné pro praxi? 

Odůvodnění rozhodnutí má být – pokud možno – stručné, jasné, výstižné. Obiter dictum by mělo být spíše výjimkou než pravidlem. Je to otázka jisté uměřenosti. V našem senátu jsme k nim častěji sahali v prvních letech účinnosti rekodifikace, ve snaze praxi co možná nejvíce pomoci. Byť většinou nešlo o klasická „óbíčka, ale spíše o podrobnější a obšírnější výklady dotčených paragrafů. Nyní už jsme ale opět zdrženlivější. 

Jak důležitou roli hrají podle vašich zkušeností asistenti soudů, popřípadě další pomocný soudní personál? Lze nějak vyjádřit, jaký je vliv asistentů na konečnou podobu rozhodnutí Nejvyššího soudu?  

Je to jednoduché, bez personálu, který zajišťuje chod soudů, by justice prostě nefungovala. Je nepostradatelný. I proto se snažíme zajistit, aby justičním zaměstnancům vzrostly platy, které jsou, naprosto nezaslouženě, hluboko pod celostátním průměrem veřejné sféry.

Jde-li přímo o rozhodovací činnost, hrají samozřejmě klíčovou roli asistenti. Jejich úloha se částečně liší podle soudu, na němž pracují. U Nejvyššího soudu je jejich základním úkolem rozbor každého případu, rešerše judikatury a literatury a návrh řešení. Bez kvalitních asistentů si neumím práci Nejvyššího soudu představit. Ono to ale platí pro celou justici. Svého asistenta by měli mít jak soudci na prvních stupních, tak soudci odvolací. Tady máme velký dluh. 

Pozice asistenta byla dlouho vnímaná jako jedna z cest „do taláru. To už dnes ale neplatí. Typický asistent tak po několik letech praxe a nabírání zkušeností odchází do jiných profesí. Chceme-li si udržet kvalitní lidi, musíme jim nabídnout perspektivu zajímavého a dobře placeného povolání. Musíme začít odlišovat mezi začínajícími asistenty a těmi, kteří už mají dostatečné zkušenosti a justiční zkoušku. A to i z pohledu činností, které smí samostatně vykonávat. Seniorní asistent, tj. asistent po justiční zkoušce, pak musí být ohodnocen tak, aby tato pozice představovala prestižní a zajímavou profesi, která bude snem většiny právníků. Jen tak můžeme dosáhnout toho, že každý soudce bude mít alespoň jednoho dobrého asistenta, což je nezbytný předpoklad jak dalšího zvyšování kvality, tak i případných strukturálních změn zahrnujících i snížení počtu soudců.  

V dalších otázkách se budu dotazovat na Vaše názory na rekodifikovanou právní úpravu, s níž už nějaký čas všichni pracujeme. Co pokládáte za nejdůležitější přínos rekodifikovaného civilního práva?

Přiznávám, že jsem nebyl velkým příznivcem rekodifikace, a už vůbec ne v této podobě. Tisíce nových paragrafů, regulujících občas až absurdní detaily, přineslo nevídanou výzvu především pro právníky na jakékoliv pozici. A s ní logicky značnou právní nejistotu, nemluvě o vysokých nákladech, které musela zejména soukromá sféra vynaložit na přizpůsobení se nové úpravě. Bohužel to celé zapadá do trendu přebujelé a stále složitější regulace všeho, kdy převládla představa, že dostatečné množství dostatečně detailních paragrafů vyřeší každý lidský problém. 

Nicméně mám-li jednou větou vyjádřit nejdůležitější přínos rekodifikace, pak jej vidím v jisté změně paradigmatu, v silném důrazu na svobodu jednotlivce, představující jednu ze základních hodnot chráněných Ústavou. Dobře je to vidět například na citlivějším přístupu k posuzování platnosti právních jednání. 

Který z institutů, jež do našeho právního prostředí rekodifikace přinesla, potřebovala praxe nejvíce? Existuje podle Vás naopak nějaký institut, který působí více problémů než užitku a měl zůstat spíše „před branami rekodifikace?

Krok správným směrem je určitě odstranění duality právní úpravy závazků; dvojí úprava závazků v obchodním a občanském zákoníku byla nešťastná, byť měla své historické důvody. Pro korporátní praxi pak bylo velkým přínosem zavedení tzv. přímých notářských zápisů do veřejných rejstříků. 

Příkladem z opačného spektra je – po mém soudu velmi nešťastný – institut převzetí majetku (§ 1893 o. z.), skrývající značná rizika pro nabyvatele každého významnějšího majetku. Anebo § 1987 odst. 2 o. z., upravující nezpůsobilost nejistých či neurčitých pohledávek k započtení, jehož výkladem jsme se zabývali v rozsudku velkého senátu civilního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zákonodárce dokonce v důvodové zprávě nechtěně přiznal, že vůbec nepochopil zahraniční vzory, s nimiž pracoval. 

Jde ale jen o příklady, na obou pólech bychom toho jistě našli mnohem více. 

Domníváte se, že v rekodifikovaném civilním právu něco chybí?

Spíše bych řekl, že přebývá. 

Co je podle Vás nejslabším místem platného znění zákona o obchodních korporacích? Pokud byste mohl kterékoli ustanovení zmíněného zákona změnit či zrušit, jaké by to bylo a proč?

Řadu problematických míst opravila novela provedená zákonem č. 33/2020 Sb., například nešťastně upravený monistický systém vnitřní struktury akciové společnosti, který měl – zcela nelogicky – dva povinně zřizované volené orgány, rozpory s unijní úpravou, chybné odkazy či špatně užívané pojmy atd. Zmizelo i několik „Hlav XXII, například pravidlo, aby ve stanovách akciové společnosti bylo uvedeno číslo zvláštního účtu, na který budou spláceny vklady, ačkoliv tento účet bylo možné zřídit až po přijetí stanov. 

Některé problémy ale zůstaly. Špatně je napsána úprava vypořádacího podílu v bytových družstvech. Princip, který jsme dovodili ve výše zmíněném rozhodnutí, by měl výslovně popsat zákon. Jiným příkladem může být úprava svolání valné hromady akciové společnosti. S výjimkou kótovaných bych ostatním akciovým společnostem umožnil, aby valnou hromadu svolávaly toliko jedním způsobem. Našli bychom i další místa, ale v základu považuji zákon o obchodních korporacích za rozumný. 

Rozebrali jsme hmotněprávní úpravu, neměli bychom však opomenout ani některá témata týkající se procesněprávní úpravy. Jako pro soudce civilního úseku Nejvyššího soudu je pro Vás stěžejním procesním předpisem občanský soudní řád. Jaká je největší slabina tohoto právního předpisu? 

Neřekl bych, že je pro nás občanský soudní řád stěžejním předpisem. Procesní právo je jen nástrojem k dosažení cíle, jímž je spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. 

Ponechám-li stranou problematický zákon o zvláštních řízeních soudních, má i úprava sporného řízení své slabiny. Namátkou bychom mohli poukázat na podobu koncentrace či rozhodování o nákladech řízení, na rigidní pravidla pro odůvodňování prakticky každého rozhodnutí, na poměrně rozvětvené opravné prostředky a další nástroje, jejichž prostřednictvím lze snadno natahovat řízení na neúměrnou délku, atd. Takže si určitě rozumnou a uvážlivou změnu zaslouží. Nemyslím si ale, že to nutně musí být změna, jež nahradí současnou úpravu od A do Z. Nesouhlasím totiž s tak často proponovanou tezí, podle níž je stávající procesní řád nepoužitelný. 

Co byste změnil na současné koncepci dovolání

Má-li Nejvyšší soud plnit své základní poslání, tedy sjednocovat – co nejlépe a co nejrychleji – výklad právních předpisů, nemůže být současně klasickou třetí instancí, přezkoumávající již dvakrát přezkoumané a chrlící ročně tisíce rozhodnutí. Je proto třeba na jedné straně otevřít přípustnost dovolání do většiny meritorních rozhodnutí, s jasně definovanými výjimkami, a do některých procesních rozhodnutí (typicky do výroku o nákladech řízení a do procesních rozhodnutí, jimiž se řízení končí), a na straně druhé umožnit Nejvyššímu soudu, aby ta dovolání, která nejsou přípustná, odmítal bez odůvodnění. Kritéria přípustnosti jsou již nyní nastavena správně. Jiné cesty není. 

Kdo je Vašim právnickým vzorem? Dokážete říci, kdo (případně co) Vás ve Vaší kariéře nejvíce ovlivnil(o)?

Dovolím si tu zopakovat odpověď, již jsem před časem na podobnou otázku poskytl časopisu Ad Notam. Nejcennější pro mne byli a jsou lidé, s nimiž mám či jsem měl tu čest spolupracovat. Od počátku své profesní dráhy mám štěstí na úžasné kolegy, díky nimž můžu profesně a snad i lidsky růst. Jejich výčet by byl rozsáhlý, zmíním proto jen dvě vzácné kolegyně.

Tou první je Hana Burešová, bývalá místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, pověřená řízením liberecké pobočky. Byla to ona, kdo mi před dvaceti lety otevřel cestu do „obchodní“ justice a kdo mi, tak jako ostatním soudcům liberecké pobočky, vytvářel až neskutečné podmínky pro práci, včetně možnosti se dále vzdělávat a získávat zkušenosti i v zahraničí.

A tou druhou je samozřejmě Ivana Štenglová, emeritní soudkyně Nejvyššího soudu a po dlouhá léta první dáma české obchodní justice. Právě paní docentka mě přivedla na Nejvyšší soud, otevřela mi dveře i do akademického světa a velmi intenzivně se starala o to, abych si neustále zvyšoval své odborné znalosti a dovednosti, svoji kvalifikaci. Nebýt jí, tento rozhovor bychom určitě nevedli.

Děkujeme proto mnohokrát paní docentce, a především Vám za čas a prostor, který jste si našel na tento rozhovor. Přeji Vám i Nejvyššímu soudu šťastné dny a těším se s Vámi na viděnou na kongresu Právní prostor 2022.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články