Vlastnoruční podpis nebo podpis?

Článek je tedy určen primárně těm, kteří podepisují, nikoli těm, kteří jsou odborníky na tato témata, neboť těm (zřejmě) neposkytnu hlubší znalosti. Dnešní doba si mnohdy žádá zjednodušení procesů – nevyjímaje tedy ani proces podepisování. Jako držitelka kvalifikovaného elektronického podpisu málokdy podepisuji dokument vlastnoručním podpisem. I přesto se v praxi veřejné správy (kam článek cíleně míří) setkávám s tím, že dokument je podepsán, když podepsán být nemusí, nebo opačně, že podepsán není, když podepsán býti má. V době nekonečných variant podpisů – od vlastnoručního přes různé varianty elektronických podpisů až po různé skeny a otisky je velmi těžké pro laika se v nich orientovat. Začněme od toho typu podpisu, který byl ještě donedávna tím nejběžnějším a pojďme si ho definovat. Definici by nám mohl zjednodušit náš právní řád. Otevřu-li svůj právní informační systém, pak výsledkem je 63 důležitých zákonů, ve kterých se hovoří o vlastnoručním podpisu. Mezi nimi ovšem není občanský zákoník[1]. V něm bychom totiž předpokládali definici vlastnoručního podpisu ve vztahu k různým právním jednáním. Definice vlastnoručního podpisu v něm ale není obsažena. V kontextu doby (zřejmě), ve které byl vydán a která byla dobou nadšení z elektronizace možného i nemožného, hovoří pouze o podpisu. A je totéž vlastnoruční podpis a podpis? Asi není třeba vysvětlovat, že vlastnoruční podpis znamená, že vezmete vlastní ruku a podepíšete se. Určitě neplatí ale důkaz opakem, že podpis bez přívlastku vlastnoruční znamená, že vezmete cizí ruku a podepíšete se! Jaký je tedy mezi nimi rozdíl? Vraťme se zpět k občanskému zákoníku. O podpisu v obecné rovině se zde hovoří a zřejmě toto ustanovení můžeme označit jako definici podpisu obecně platnou. Ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku stanovuje:

„K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“

Už z této definice vidíte, že existuje něco jako podpis, který je vyžadován jako essentialia negotii[2] k právnímu jednání, a něco jako podpis, který je náhražkou podpisu a používáme ho ve všech ostatních případech. Dále ale nad rámec těchto dvou možností můžeme mít dokument, který žádný podpis nepotřebuje. Takový dokument můžeme označit například jako stejnopis. Tam žádný podpis není s předpokladem, že někde originál (prvopis) takového stejnopisu existuje. Předpokládá to několik právních předpisů.[3] Judikatura [4] také četně hovoří o skutečnosti, že absence podpisu (v tomto případě na rozhodnutí) nemá za následek jeho neplatnost, pokud lze ve spisu najít originál – tedy dokument s vlastnoručním či elektronickým podpisem. Často se pak v praxi vyskytuje varianta, kdy někdo vezme svůj vlastnoruční podpis, oskenuje ho do počítače a na každém dalším dokumentu už udělá pouze CRTL+C/CRTL+V. Anebo to zjednoduší ještě víc a udělá z podpisu razítko a označuje dokumenty otiskem razítka. V horším případě ty otisky za podepisujícího činí někdo třetí. Z vlastnoručního podpisu se stal sken i otisk, ale stále se jedná o podpis. Nikoli už ovšem vlastnoruční.

Zjednodušili jsme to tak, že se zamotáváme do právního problému. Jakou mají takové podpisy, které rozhodně nejsou podpisy vlastnoručními, právní váhu? Jedná se pořád ještě o podpis? Vždyť i § 561 odst. 1 občanského zákoníku říká ve větě druhé, že podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde to je obvyklé (a sken i otisk bezpochyby takovými mechanickými prostředky jsou). Takže mohu dát svůj otisk podpisu komukoliv, aby za mne podepisoval? Mnohdy nelze rozeznat, zda na listině je vlastnoruční podpis, či jeho sken nebo otisk. Ale je nutné si uvědomit jednu důležitou skutečnost: Sken nebo razítko podpisu není vlastnoručním podpisem a rozhodně nedoporučuji v kontextu § 561 odst. 1 občanského zákoníku věty první ho použít k právnímu jednání. Proč? Kvůli jeho mizivé důvěryhodnosti.

Srovnejte si vlastnoruční podpis a otisk podpisu. Otisk podpisu znamená, že vezmu razítko a udělám (nebo udělá někdo jiný) buch na papír. Vlastnoruční podpis je proces, který mnohdy odráží i emocionální rozpoložení podepisujícího. Kolikrát vidíte podpis vyrytý na papíře tak, že Vám musí být jasné, že podepisující byl vzteky bez sebe… Nebo podpis tak tenký, že jste měli pocit, že ho podepsala éterická bytost podobná Sireal z filmu Císařův pekař… Vlastnoruční podpis není jen čára na papíře, ale i z pohledu grafologie je jistě zajímavým objektem pro zkoumání osobnosti podepisujícího. A proto má určitou míru důvěryhodnosti nesrovnatelnou se skenem nebo otiskem podpisu. Důvěryhodnost podpisů řeší i nařízení eIDAS[5], které rozlišuje u elektronických podpisů (které jsme prozatím ponechali ve výkladu stranou, ale jistá analogie směrem k vlastnoručnímu podpisu tu je) různé stupně záruky důvěryhodnosti. Stupně záruky stanovuje čl. 8 nařízení eIDAS následovně:

• nízká,
• značná,
• vysoká.