Nejvyšší soud vs. (ne)vykonatelné notářské zápisy – část I.

Přístup soudů k těmto zápisům je dlouhodobě spíše přísný, ba dogmatický, čehož důvodem je patrně zejména ochrana práva povinné osoby (dlužníka) na řádný proces. V některých případech se nicméně zdá, že tato ochrana je nepřípustnou měrou hypertrofována, což se může jevit jako problematické mj. proto, že povinné osoby se (alespoň do určité míry) této ochrany podpisem vykonatelného notářského zápisu dobrovolně vzdávají.

Tento příspěvek postupně komentuje tři rozhodnutí různých senátů nejvyšší soudní instance, jejichž společným jmenovatelem je vztah k vykonatelným notářským zápisům dle § 71b not. řádu. Hlavním cílem tohoto příspěvku je podrobně analyzovat první z těchto rozhodnutí, jež se zabývá notářským zápisem, v němž povinná osoba svolila k vykonatelnosti své povinnosti spočívají ve vyklizení určitých nemovitých věcí. Závěry tohoto rozhodnutí pokládám za diskutabilní, jejich obecné prosazení dokonce za velmi nebezpečné. Zbylým dvěma rozhodnutím poskytuji podstatně méně prostoru, spíše na ně pouze poukazuji, neb míním, že by ani ona neměla zůstat bez povšimnutí.

Vykonatelný notářský zápis znějící na vyklizení – 1:0 pro Nejvyšší soud

Úvod do problematiky a přehled publikovaných názorů

V odborné literatuře bývala právě v možnosti svolit notářským zápisem dle § 71b not. řádu k vykonatelnosti povinnosti spočívající ve vyklizení, shledávána největší výhoda tohoto typu notářského zápisu.[1] Názory, jež by zpochybňovaly možnost sjednávat dohody se svolením k vykonatelnosti ohledně povinnosti vyklidit nemovitou věc, bychom v literatuře patrně nenalezli. Ani Nejvyšší soud možnost svolit k vykonatelnosti povinnosti vyklidit určitou nemovitou věc nezpochybnil, ač k tomu měl přinejmenším jednu vhodnou příležitost. Konkrétně se jednalo o případ posuzovaný v jeho usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4997/2014. V této věci spatřoval dovolací soud důvod pro zrušení rozhodnutí nižších instancí v tom, že tyto nezjišťovaly, zda byla splněna podmínka, na níž bylo svolení k vykonatelnosti vázáno (tj. v postupu v rozporu s § 43 odst. 2 exekučního řádu). Dovolatel sice namítal i materiální nevykonatelnost předmětného notářského zápisu, k té se však Nejvyšší soud nevyjádřil ani v rámci obiter dicti.

Pak se nicméně objevilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2085/2019, které vyvolalo značné pozdvižení, a to (poměrně logicky) obzvláště mezi notáři.[2] Nejvyšší soud v něm posuzoval notářský zápis, v němž se dlužník, jenž užíval cizí nemovitou věc bez právního důvodu, zavázal, že tuto nemovitou věc do určité doby vyklidí, a v němž dále svolil k vykonatelnosti pro případ, že uvedenou povinnost poruší. Dovolací soud poměrně překvapivě uzavřel, že tento notářský zápis není vykonatelným exekučním titulem. Vykonatelný notářský zápis podle § 71b not. řádu se totiž může vztahovat toliko k pohledávce vyplývající ze závazkového právního vztahu, který dle Nejvyššího soudu mezi účastníky předmětné rozepře nikdy neexistoval.

Konkrétní argumentace Nejvyššího soudu

„Z čeho vyplývá nárok na ‚vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu‘?“ zeptal se Nejvyšší soud.[3] „Přeci z ochrany před neoprávněným zásahem do vlastnického práva,“ odpovídá vzápětí, pročež dospívá k následujícím závěrům: „Má-li povinnost vyklidit nemovitosti základ v ochraně vlastnického práva, nikoli v závazkovém právním vztahu (ten již zanikl [sic! – pozn. aut.] anebo nikdy neexistoval), nemůže být předmětem dohody notářského zápisu podle § 71b not. ř. Nelze tedy svolit k vykonatelnosti notářského zápisu podle § 71b not. ř. má-li jím být poskytnuta ochrana vlastnického práva. Notářský zápis, jímž má být vymožena povinnost, která nevyplývá ze závazkového vztahu, nemá znaky notářského zápisu podle § 71b not. ř. a není proto exekučním titulem.“

„[…] Skutečnost, že mezi vlastníkem a tím, kdo jeho nemovitost užívá, ač k tomu nemá žádný důvod, je nesporná neexistence právního titulu k užívání a že osoba užívající nemovitost uznává, že neoprávněně zasahuje do vlastnického práva jiné osoby (vlastníka) a ‚zavazuje‘ se nemovitost vyklidit, neznamená, že by šlo o závazkový vztah mezi vlastníkem nemovitosti a tím, kdo ji užívá bez právního důvodu.[4] Užívání nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný, i když si je této neoprávněnosti osoba užívající nemovitost vědoma. Neoprávněnost užívání nemovitostí může být dána již od počátku (užívací právo osobě nikdy nesvědčilo), nebo až následně (užívací právo osobě svědčilo, ale již zaniklo).“

Co Nejvyšší soud skutečně řekl? Nakolik lze jeho závěry zobecňovat?

Názory na možnost zobecňovat závěry citovaného rozhodnutí na veškeré zápisy, v nichž dlužníci svolují k vyklizení (vč. relativně hojně se vyskytujících zápisů týkajících se vyklizení bytů ze strany nájemců), se různí. Na první přečtení by se mohlo zdát, že předmětné rozhodnutí v tomto ohledu vyznívá poměrně jasně. Soud totiž podrobil dovolacímu přezkumu obecně znějící otázku, „zda exekučním titulem může být notářský zápis podle § 71b not. ř. obsahující svolení povinné osoby s jeho vykonatelností, je-li jeho předmětem povinnost této osoby vyklidit nemovitost“. Rovněž závěry analyzovaného rozhodnutí se opírají o argumentaci obecného rázu, že žaloba na vyklizení patří mezi žaloby vlastnické a že nárok oprávněné osoby požadovat po povinné osobě vyklizení se odvíjí od jejího vlastnického práva.[5]

Z toho – zdá se – vyplývá, že jakýkoli hmotněprávní nárok znějící na vyklizení musí být nejprve zažalován, třebaže zde před vznikem tohoto nároku existoval závazkový právní poměr, typicky z titulu již zmíněné nájemní smlouvy. Není ovšem takový závěr absurdní? Může si soud postavit hlavu a paralyzovat svým rozhodnutím funkčnost určitého nástroje? Skutečně lze závěry předmětného rozhodnutí generalizovat na všechny notářské zápisy znějící na vyklizení?

Pokračování článku naleznete zde.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2022.

[1] Hönig, O. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti jako exekuční titul. Komorní listy, 2018, č. 4, s. 22–28; Hafner, J. Dohoda se svolením k přímé vykonatelnosti – vyklizení nemovité věci. Právní prostor [online]. Publikováno dne 15. 12. 2017, [cit. 2020–11–30].

[2] Srov. Bernard, P. Nad jedním rozhodnutím – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2085/2019. Ad Notam, 2020, č. 3, s. 16-17; Klein, Š. Jak se pan Novák na mě zlobil. Ad Notam, 2020, č. 3, s. 40; Nývltová Vojáčková, T. Notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti není exekučním titulem pro vyklizení nemovitosti. epravo.cz [online]. Publikováno dne 23. 9. 2019 [cit. 2020–12–03].

[3] Základní problém kritizovaného rozhodnutí spočívá již zde, neboť zvolené znění otázky je účelové až sofistické. Judikatura a odborná literatura, na kterou je v následující části rozhodnutí odkazováno, totiž dopadá na jiné typy případů, a sice na takové případy, v nichž neexistuje (ani nikdy neexistoval) smluvní poměr mezi vlastníkem a rušitelem jeho vlastnického práva.

[4] Zde lze spatřovat jedno z nejproblematičtějších míst zkoumaného rozhodnutí. Nejvyšší soud říká, že předmětné ujednání spočívající v povinnosti vyklidit danou nemovitost, nemá závazkově-právní povahu, ba dokonce jako kdyby svými uvozovkami naznačoval, že takové ujednání ani nikoho k ničemu nezavazuje.

[5] Viz též tiskovou zprávu soudu – Nejvyšší soud ČR. Tisková zpráva: Reakce na zavádějící a naprosto tendenční tvrzení publikovaná v článku, který vydal deník Právo ve čtvrtek 10. září pod titulkem „Neplatič ani přes podpis z bytu nemusí“. [online]. Publikováno dne 10. 9. 2019 [cit. 2020–12–05]. Dostupná z: : „Notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti může být vymáhána jen povinnost ze závazkového právního vztahu. Institut notářského zápisu nelze použít k poskytnutí ochrany vlastnického práva, tedy k tomu, aby jím ten, kdo nemovitost užívá bez právního důvodu, svolil ke svému vyklizení exekutorem. […] Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že nevyklidí-li ten, kdo byt (dům) užívá bez právního důvodu dobrovolně, musí se vlastník obrátit na exekutora s návrhem na vyklizení na základě soudního rozhodnutí, nikoli však i na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Rozhodnutí se netýká např. peněžitých dluhů.“