Nařízení EU o digitálních službách: možné právní nebezpečí – část II.

Kritický rozbor nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách), účinné od 17. února 2024, které klade důraz na ochranu veřejnosti před společensky škodlivým obsahem, aniž by se přitom muselo jednat o obsah zákonem zakázaný.

IT
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Evropská unie Polsko dodržování unijní právo
Foto: Fotolia

První část článku si můžete přečíst zde.

Tím podle názoru autora nařízení zřejmě vybočuje z mezinárodního lidskoprávního rámce, a dokonce i z oblastí a mezí pravomocí Evropské unie, jak jsou jí svěřeny Smlouvou o fungování Evropské unie.

Hodnotící úsudky bývají ovlivněny vlastní zkušeností, dobrou nebo špatnou, ale i vlastní oblibou, touhou či jiným pocitovým hnutím mysli (emocemi). Mohou se týkat až niterného prožití ducha. Kupř. procítění oblažení nebo vnitřního klidu a míru. Podle okolností a osobnostní jedinečnosti není vyloučen ani vnější tělesný projev, např. slzy štěstí, ovšem ani hněvivé „puknutí vzteky“. Ne nadarmo mluvíme o „době emoční“. Navíc v technologizované společnosti.

Úvodem si můžeme položit řečnickou otázku, která souvisí s dále zmiňovaným evropsko-unijním nařízením o digitálních službách z podzimu loňského roku.

Má být „obranyschopná lidovláda“ za všech okolností právně pojímána i jako boj proti části lidu ve smyslu boje proti – z hlediska unijní a státní politiky – nepříznivému společenskému dopadu různých pocitových výlevů, pramenících z lidu? Má tomu tak být i tehdy, jestliže takové pocitové výlevy jsou legální? I tehdy, jestliže se nejedná o zákonně, tedy demokraticky vymezené právní delikty, kterých je celá řada, lišící se právní povahou a mírou společenské škodlivosti?

A to vše za dlouhodobě zavedeného stavu v Evropské unii a jejích členských státech (ovšem i jinde ve světě), kdy samy politické volby, včetně volby prezidenta republiky, jako např. u nás, bývají podstatnou měrou založeny na politické reklamě, která pro stát přijatelným způsobem cílí právě na pocity voličů a politicky účelově s nimi záměrně pracuje? Navíc za stavu poměrně častého myšlenkového neklidu až zmatení nebo úmyslného matení zrelativizovaných hodnot. Mají politiky, které státy o své vůli svěřily Evropské unii, tyto a podobné otázky právně řešit? Smějí je vůbec řešit?

Právní pochybnost o svěření pravomoci EU

Právní pochybnosti panují o tom, zda přijetí citovaného nařízení vůbec bylo plně v pravomoci Evropské unie, která je stanovena Smlouvou o fungování Evropské unie včetně svěřených oblastí a mezí (Úř. věst., C 326 ze dne 26. 10. 2012, konsolidované znění). Pochybnost se tím pádem dotýká samé podstaty a smyslu Evropské unie, která je založena právě na uvedené mezinárodní smlouvě (vedle Smlouvy o Evropské unii).

Věcně v úvahu připadá státy svěřená pravomoc v jedné z hlavních oblastí, jíž je ochrana spotřebitele, kterou EU sdílí s členskými státy [čl. 4 odst. 2 písm. f) cit. smlouvy]. V rámci této svěřené sdílené pravomoci smí EU provádět politiku ochrany spotřebitele z hlediska jeho zájmu jako účastníka trhu. Ve sledovaném nařízení je tato politika projevena např. stanovením stížnostního (reklamačního) postupu vůči poskytovateli služby, možností mimosoudního řešení sporů nebo právem stížnosti ke koordinátorovi digitálních služeb ve svém státě, jakož i některými povinnostmi poskytovatelů služeb a veřejnoprávními postupy při dohledu nad nimi aj. Potud není právního sporu.

Právní pochybnost o pravomoci EU vyplývá z toho, že z mezinárodněprávního hlediska svěřené, tudíž dovolené, ochrany spotřebitelů jako účastníků trhu má obsahový (a zároveň legální) příspěvek, který by byl podle nařízení EU „systémovým rizikem“ spočívajícím v „závažném negativním důsledku pro tělesnou nebo duševní pohodu osob“, povahu běžného plnění. Žádné tržní zájmy spotřebitele totiž neruší.

„Systémové riziko“ závažných negativních důsledků pro tělesnou a duševní pohodu osob by totiž vyvolávali sami právně chránění spotřebitelé svými vlastními, obsahově legálními, příspěvky. Nařízení EU o digitálních službách má tedy chránit potenciálních pár set milionů spotřebitelů před sebou samými, což je právní nesmysl odporující nejen logice práva, ale i mezinárodněprávnímu vymezení politiky ochrany spotřebitele v čl. 169 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie.

Účel ochrany spotřebitele sleduje „podporu zájmů spotřebitelů“ a „zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele“. Smí se tak dít z hlediska zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i práva spotřebitelů na informace, vzdělávání a práva spotřebitelů sdružovat se k ochraně svých zájmů. Projevuje se to např. veřejnoprávní regulací některých výrobků, jako jsou doplňky stravy s jen vymezenými zdravotními tvrzeními anebo bezpečností potravin a jiných výrobků.

I kdyby snad zmiňované „systémové riziko“ bylo v konkrétním případě skutečně věcně opodstatněné, což je samo o sobě otázkou, nemá ochrana obecné pohody nic společného s ochranou spotřebitele, jak je tato politika Vysokými smluvními stranami Smlouvy o fungování Evropské unie svěřena do sdílené pravomoci EU a členských států. Nabízí se proto právní otázka, zda došlo ze strany orgánů EU k ohýbání či překrucování práva, jmenovitě Smlouvy o fungování Evropské unie. Podotýkám jen, že v Německu a na Slovensku je ohýbání práva trestným činem.

Kromě toho dotčené nařízení zdaleka nepůsobí jen na spotřebitele, ale též na všechny další zákazníky hostingových a jiných služeb, kteří jsou rovněž účastníky trhu; např. na politické strany při využívání platforem online ve svobodné soutěži politických sil. Nařízení dopadá dokonce i na členské státy EU, jestliže mají zákaznické postavení coby smluvní strany soukromoprávních závazků s poskytovateli služeb. I tím se dostáváme mimo svěřenou pravomoc EU. Místo „pouhého“ nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie by musela být sjednána mezinárodní smlouva (u nás ratifikovaná po souhlasu Parlamentu a vyhlášená), která by nepřímo částečně revidovala samu Smlouvu o fungování Evropské unie.

Jiná, Evropské unii svěřená, tedy členskými státy dovolená vnitřní politika než politika ochrany spotřebitele věcně ani právně nepřichází u daného nařízení EU v úvahu. Ani svěřená sdílená pravomoc v hlavní oblasti „prostoru svobody, bezpečnosti a práva“; srov. čl. 67 a násl. cit. smlouvy. Co se týče sporné právní otázky ochrany tělesné a duševní pohody osob podle nařízení o digitálních službách, nepůjde, přinejmenším pro zjevnou nepřiměřenost (přepjatost) v poměru ke svobodě projevu, ani o státy svěřenou sdílenou pravomoc EU ve „společných otázkách bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví“, které jsou výslovně vázány na hlediska vymezená ve Smlouvě o fungování Evropské unie; srov. čl. 169 cit. smlouvy.[1] Těžko lze tyto otázky věcně podřadit i pod sdílenou pravomoc EU v hlavní oblasti „vnitřního trhu“, který by z hlediska volného pohybu služeb informační společnosti zřejmě fungoval beztak; srov. čl. 4 odst. 2 písm. a) a čl. 26 a násl. cit. smlouvy.

Nelze proto rozptýlit právní pochybnosti o tom, co bylo skutečným, zdá se poněkud zastřeným, právně-politickým účelem nařízení o digitálních službách, pokud jde o některé sporné záležitosti. Zejména, zda je tím sledována ochrana jiné hodnoty než právně spotřebitelské. Podle odůvodnění nařízení o digitálních službách má být jeho cílem „zajistit bezpečné, předvídatelné a důvěryhodné online prostředí“ (rec. 12). Takový obecný cíl je úctyhodný a mravný, pročež bývá v obecnosti podobně spojován s různými politikami, činnostmi a předpisy. Přesto, ba právě proto, není jasné, o kterou dovolenou vnitřní politiku, resp. o státy svěřenou pravomoc EU, se v plném rozsahu sledovaného účelu jedná.

Strážci duševní pohody občanů EU a států EHP 

Poskytovatelům velmi velkých platforem online nebo velmi velkých internetových vyhledávačů se tak od EU ex lege dostalo právního postavení „strážců duševní pohody“ občanů EU a zemí EHP. Vedle postavení „strážců morálky“ a ochránců některých jiných veřejných blah, včetně pohody tělesné.[2] Ačkoli se v jejich případě jedná o soukromé nadnárodní obchodní korporace sledující zisk a soukromý zájem investorů. Svou vlastní podnikatelskou činností ve svém soukromém zájmu tak mají tyto obchodní společnosti přispívat k dosahování obecného blaha duševní pohody bezmála půl miliardy svobodných občanů.

Ideálně vzato by takové právně-politické pojetí mohlo být ctnostné a lidumilné. I tak by ale určujícím hlediskem musel být vnitřní klid a míruplnost ducha (lidského nitra). Svit jeho spojení s vyššími hodnotami sub specie aeternitatis, a to přinejmenším z důvodu patřičné obezřetnosti týkající se materialisticky nezužované podstaty člověka. K „nápravě světa“ ale nestačí nařízení orgánů veřejné moci, jsme-li sami vnitřně rozerváni, myšlenkově rozkolísáni, plni i zlých myšlenek tlačících se ven a jiných slabostí. „Nápravu světa“ nelze vést bez láskyplnosti, trpělivosti, snášenlivosti a bez povyšování nad jinými lidmi. Nikoli tedy „bojem s lidmi“ ze strany Evropské unie, byť by sledovala jakkoli ideální cíl.[3]

Dotčení poskytovatelé hostingových služeb musí zřídit „útvar zajišťování souladu“ s nařízením o digitálních službách (čl. 41). Vedoucí tohoto útvaru může vyjadřovat „znepokojení“ a varovat řídící orgán poskytovatele služby v případě možného dopadu nesouladu s nařízením. Osoby pověřené zajišťováním souladu s nařízením spolupracují s koordinátorem digitálních služeb v zemích usazení a s Evropskou komisí, což je nutné vyložit jako povinnost spolupráce s orgány veřejné moci, které ovšem sledují své politické zájmy. Může tak dojít k nedovolenému zásahu orgánů veřejné moci do svobody projevu a svobody myšlení?

Systémové nebezpečí však spočívá v tom, že se stále jedná o soukromé podnikání a obchodní modely za účelem zisku na trhu služeb, které přináší své. Nikoli prvotně o službu společensky užitečnému účelu „klidu a míru“ (pohody) mezi lidmi, jako by tomu již pojmově bylo např. u nadací či ústavů.

Narušit „duševní pohodu“, rozhodit emoce občanů EU a států EHP lze i příspěvkem skutkově pravdivým, či názorově dokonce moudrým. Leč bourajícím mentální klišé, rušícím „poklidnou“ novinářskou manipulaci veřejným míněním některými hromadnými sdělovacími prostředky nebo narušujícím státní či jinou politickou propagandu apod., či dokonce ohrožujícím určitý dobový státní zájem v čase míru, který může být po volbách úplně jiný.

Článek byl publikován v Advokátním deníku.


[1] Srov. však preambuli Ústavy Světové zdravotnické organizace z roku 1946, která chápe zdraví, řečeno českým překladem, jako „stav úplného blaha tělesného, duševního a sociálního a nezáleží jen v tom, že není nemoci neb neduhu“ („Health is a state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease or infirmity“), a to ze zásadního hlediska „štěstí, harmonických vztahů a bezpečnosti všech národů“; viz příl. 2 vyhl. č. 189/1948 Sb., anglický text zde: https://www.who.int/about/governance/constitution [cit. 10. 2. 2023]. Jelikož Evropská unie není státem, stojí mimo Světovou zdravotnickou organizaci a jejího výměru zdraví se ve svém nařízení o digitálních službách ani nedovolává.

[2] Srov. rozhovor s autorem tohoto textu na téma Nadnárodní korporace jako arbitr morálky, Mainstream 15. 8. 2022, zde: https://www.pickey.cz/p/a9441eb3f3d4624fd2f8f253d0fcdfc5 [cit. 10. 2. 2023].

[3] Zrovna u nás máme všeobecně špatné zkušenosti s do jisté míry podobnými postupy z dob nesvobody v Československu v letech 1938 až 1945 a 1948 až 1989, které se vyznačovaly nepřípustným „systémovým“ tlakem z hlediska sledování a ochrany toho, co veřejná moc považovala za hodnoty.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články