Z § 1969 občanského zákoníku přitom vyplývá, že v případě prodlení dlužníka je věřitel oprávněn po něm splnění dluhu vymáhat. Je standardní praxí, že před uplatněním pohledávky soudní cestou věřitelé své dlužníky upomínají cestou méně formální (písemně, telefonicky atp.), aby nemuselo dojít k zahájení soudního sporu a vzniku dalších nákladů na obou stranách. Rovněž není neobvyklé, že věřitelé své dlužníky neosloví pouze jednou, nýbrž opakovaně. Je však možné opakovaným upomínáním dluhu zasáhnout do osobnostních práv dlužníka?
V závěru roku 2022 se touto v rozhodovací praxi soudů dosud neřešenou otázkou zabýval Nejvyšší soud, a to konkrétně v rozsudku ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3322/2021.
Skutkové okolnosti případu
Žalobce a žalovaná společnost (poskytovatel nebankovních úvěrů) uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě měl žalobce zaplatit žalované částku ve výši 27.541 Kč, která sestávala z jistiny 15.000 Kč, příslušenství a dalších poplatků souvisejících s úvěrem. Žalobce se ve smlouvě zavázal k týdennímu splácení částky v hotovostním režimu prostřednictvím obchodního zástupce žalované, který měl žalobce osobně navštěvovat a inkasovat jednotlivé splátky. Už od počátku žalobce svou povinnost řádně neplnil, pročež byl žalovanou vyzván k řádnému splácení. Žalovaná za období 2015 až 2017 vyzvala dlužníka (žalobce) ke splnění dluhu celkem 9x písemně a 29x telefonicky, což u žalobce vzbudilo pocit, že žalovaná při vymáhání dlužné částky nepřiměřeně zasahovala do jeho soukromí. Na základě těchto skutečností žalobce podal žalobu na zaplacení částky 200.000 Kč a uložení povinnosti žalované zdržet se telefonických a osobních kontaktů se žalobcem.
Soud prvního stupně konstatoval, že písemné a telefonické kontaktování žalobce ze strany žalované v letech 2015 až 2017 nebylo nepřiměřené. Žalobce totiž nesplnil svou povinnost řádně a včas splácet zápůjčku, a tudíž bylo na straně žalované, aby se domáhala svého nároku, čemuž později přitvrdil i odvolací soud. Oba soudy shledaly, že prokázané kontaktování nebylo nadstandardní, natožpak šikanózní, a tudíž nebylo možné jej podřadit pod § 81 občanského zákoníku. Soud prvního stupně, jakož i následně soud odvolací uzavřely, že žalovaná svým jednáním nezasáhla do důstojnosti žalobce, ani do jeho zdraví, vážnosti, cti, a stejně tak mu nezpůsobila morální újmu. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná v průběhu času postoupila pohledávku za žalobcem na jiný subjekt, podle soudů nemohlo dojít ani k uložení povinnosti zdržet se telefonických a osobních kontaktů žalobce do budoucna.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním k Nejvyššímu soudu, který se tak musel zabývat tím, zda nižší soudy správně posoudily otázku možnosti zásahu do osobnostních práv opakovaným upomínáním dluhu ze strany věřitele. Žalobce dále spatřoval pochybení nižších soudů v tom, že dle jeho názoru řešily pouze existenci zápůjčky mezi žalobcem a žalovanou, aniž by se dostatečně zabývaly případným neoprávněným či šikanózním obtěžováním, které mělo žalobci způsobit psychickou újmu na zdraví. Žalobce akcentoval zásahy do jeho cti, důstojnosti a dokonce namítal, že jednání žalované mělo představovat stalking.
Lze prostřednictvím opakovaných výzev k plnění zasáhnout do osobnostních práv člověka?
V dané věci dospěl Nejvyšší soud k tomu, že pro vznik občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka nejdříve musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého porušit nebo ohrozit osobnost člověka, a tímto dané osobě způsobit nemajetkovou újmu. Zásah musí být neoprávněný a zároveň musí být dána příčinná souvislost mezi tímto zásahem a narušením osobnostní sféry člověka.
Podle názoru Nejvyššího soudu proto nižší soudy nepochybily, když se zabývaly existencí právního vztahu mezi účastníky, v tomto případě zápůjčky, jelikož podle ustálené judikatury není možné považovat za neoprávněný zásah do osobnosti výkon subjektivního práva, při němž osoba nevybočila z mezí stanovených práv a povinností. Z toho lze dovodit, že pouhé upomínání dlužníka není protiprávním jednáním, jestliže dlužník na základě smlouvy o zápůjčce řádně neplnil své povinnosti. Je důležité rovněž neopomínat ustanovení § 1969 OZ, které přímo ukládá právo věřiteli vymáhat splnění dluhu po dlužníkovi, který je v prodlení.
Následně se Nejvyšší soud zabýval četností a přiměřeností výzev k splacení dlužných částek. Žalovaná v období od roku 2015 do roku 2017 kontaktovala žalobce celkem 29x telefonicky a 9x písemně, přičemž Nejvyšší soud souhlasil s odvolacím soudem, že reakce na dopis žalobce, v němž žádal o snížení splátek, a vyrozumění žalobce o postoupení pohledávky dle § 1882 odst. 1 OZ nelze považovat za výzvy k plnění. Vzhledem k tomu, že si žalobce v uzavřené smlouvě o zápůjčce zvolil hotovostní režim splácení, nelze ani osobní návštěvy zástupce žalované z důvodu převzetí částek pokládat za jakékoliv obtěžování, ba naopak se jednalo o plnění smluvních ujednání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaná nepřekročila hranici nepřiměřenosti tím, že průměrně 1x za měsíc kontaktovala dlužníka a vymáhala dlužnou částku prostřednictvím daných výzev. Rovněž je nutné zdůraznit, že výzvy žalované nebyly nijak nátlakové či agresivní, což by v opačném případě zřejmě mohlo změnit právní posouzení věci.
V tomto případě tedy ani Nejvyšší soud neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Na situaci přitom ničeho neměnila ani okolnost, že se v dané věci jednalo pouze o částky dosahující jednotek tisíc korun. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci pak Nejvyšší soud nepokládal za relevantní ani námitky žalobce, že se žalovaná měla prostřednictvím výzev k plnění dopustit stalkingu ve smyslu § 354 trestního zákoníku, když takové kontaktování žalobce nebylo způsobilé vzbudit v žalobci důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Závěr
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3322/2021 zabýval dosud neřešenou otázkou, a to konkrétně zda lze pravidelným upomínáním dluhu ze strany věřitele zasáhnout do osobnostních práv dlužníka, zejména do jeho práva na soukromí a důstojnost. Ve věci, kde věřitel upomínal dlužníka průměrně jednou měsíčně prostřednictvím výzev, jež nebyly nátlakové ani agresivní, Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižšími dospěl k závěru, že o zásah do osobnostních práv dlužníka nejde. Na druhou stranu však Nejvyšší soud zcela nevyloučil možnost zásahu do osobnostních práv tímto způsobem jednání, a nelze tedy vyloučit, že v případě vyšší četnosti výzev a/nebo případného agresivnějšího obsahu by se soudy v budoucnu mohly při rozhodování přiklonit k ochraně dlužníka.
Diskuze k článku ()