Etický kodex - co nového přináší

Nejvyšším soudem byly předloženy k diskuzi etické zásady chování soudce. Jedná se o reakci na hodnotící zprávu v České republiky přijaté skupinou GREKO na 72. plenárním zasedání ve Štrasburku ze dne 1. 7. 2016, v rámci Čtvrtého hodnotícího kola týkajícího se prevence korupce ve vztahu ke členům Parlamentu, soudcům a státním zástupcům. České republice bylo doporučeno přijmout etický kodex pro všechny soudce doplněný vysvětlujícími poznámkami a příklady.

soudce Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou

V reakci na tuto hodnotící zprávu připravil Nejvyšší soud pracovní materiál, na základě kterého by mělo dojít k přijetí etického kodexu soudců. Až na aktualizační výjimky, kdy byla do tohoto materiálu zapracována problematika sociálních sítí a vyjadřování politických názorů, je navrhovaný etický kodex v podstatě opisem zásad chování soudce, které byly schváleny na 15. shromáždění zástupců sekcí Soudcovské unie České republiky v Brně dne 26. 11. 2005. Na první pohled by se mohlo zdát, že si tvůrci návrhu prostě zjednodušili situaci a Etický kodex od Soudcovské unie prostě opsali. Nemyslím si však, že by to bylo správného hodnocení situace. Myslím, že pouze zpracovatelé dospěli k poznání, že nic lepšího se v problematice etiky pro soudce vymyslet nedá a že je zbytečné objevovat objevené. Základní teze a zásady tak zůstaly zachovány i po 15 letech od přijetí Zásad chování soudce Soudcovskou unií.

Ani v roce 2005 ale nedošlo ze strany Soudcovské unie k objevení Ameriky. V té době Soudcovská unie shrnula obecně známé a přirozeně respektované etické zásady pro chování soudců. Tehdy i dnes, by etický kodex mohl mít jediný článek, ze kterého by vyplývalo, že soudce by měl být nezávislý, jeho bezúhonnost a důstojnost by neměla být zpochybněna, ke své práci by měl přistupovat odborně a svědomitě a ctít svoji nestrannost společně s rovností účastníků před soudem.

Pokud se podíváme na ustanovení dílu 2), oddílu 2) zákona č. 6/2002 o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, zjistíme, že vlastně obě etické normy v podstatě opisují zákon. Etický kodex by však měl přesahovat zákonné povinnosti, protože etické chování by mělo být založeno nejen na tom, jak se člověk chovat musí, ale na tom, jak by se chovat měl. Bez ohledu na to, jestli mu to nějaký zákon přikazuje či nikoliv. A má etický kodex takový přesah? Nemá. Potřebujeme etický kodex, který je opakováním zákona? Nepotřebujeme.   

Snaha o přijetí etického kodexu dále svědčí o dvou věcech. Jednak se projevuje snaha, tak jako v celé společnosti, mít na všechno normu, předpis, směrnici nebo nařízení a to i na věci naprosto samozřejmé, které jsou navíc již upravené. K tomu zjišťujeme, že se po nás nějaká norma žádá, avšak neexistuje nic a nikdo, kdo by takovou normu vlastně mohl přijmout. Tedy, že chybí orgán, který by soudnictví zastřešoval a kterému se s oblibou říká Nejvyšší rada soudnictví. Jak tedy plánují tvůrci kodexu jeho přijetí? Bude schválen prostřednictvím soudcovských rad? Nebo „všelidovým“ hlasováním soudců? Či snad bude pouze publikován, aniž by bylo vlastně zřejmé, kdo takovou etickou normu vydává a na základě jaké pravomoci? Etický kodex nemůže schválit nikdo stojící mimo soudce. Nemůže ji vydat ministerstvo spravedlnosti ani Nejvyšší soud z titulu státní správy soudu. V omezené míře tak může učinit jen Soudcovská unie s vědomím, že zavazuje své členy, ne však všechny soudce (a ta to učinila již v roce 2005).

Jinými slovy, ani vláda, ani parlament, ani prezident a dokonce ani Nejvyšší soud nemůže předstoupit před soudce a říci „toto je vaše etika“. Může soudce zavázat zákonnými nebo podzákonnými předpisy, ale etikou nikdy. A to bez ohledu na to, že hodnoty a zásady, ze kterých Etický kodex vychází, jsou nezpochybnitelné a správné.

Kdo tedy může vlastně etickou normu přijmout? Vlastně pouze všichni soudci, snad soudcovské rady. Ale jak přijetí zorganizovat? A bude takto přijatý kodex respektovaný i evropskými strukturami? Toť otázka.  

Závěrem lze jenom dodat, že není nic špatného na tom, aby byl nějaký etický kodex přijat. Jednak se tím naplní „evropské“ požadavky a jednak bude v případě nejasností při otázkách, zdali může či nemůže soudce něco konat, a přitom si není jist, jestli je takové jednání v rozporu či v souladu se soudcovskou etikou. Jde jen o to, aby etický kodex byl přijat někým, kdo k tomu bude skutečně povolán a aby skutečně rozvíjel otázku etiky nad zákonné povinnosti a pouze neopisoval zákon. Jinak se totiž jedná o úplně zbytečnou práci.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Důvěra

Důvěra

Slovo o šesti písmenech, tři samohlásky, tři souhlásky, diakritika. Prosté a jednoduché. Přitom označuje něco pro každého člověka nesmírně důležitého.

Ochrana osobnosti mezi představiteli státu

Ochrana osobnosti mezi představiteli státu

Dovolím si dnes odrazit se k obecnější úvaze od zcela konkrétního soudního sporu. Měl jsem tu čest (a zároveň služební povinnost plynoucí z rozvrhu práce) předsedat senátu dovolacího soudu ve sporu vedeném na základě žaloby poslance Poslanecké sněmovny proti jinému poslanci vykonávajícímu současně funkci předsedy vlády, který jej při vystoupení ve sněmovně urazil.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu