Stojí za to zdůraznit, že veškerá statistická data citovaná z materiálů Rady Evropy a Evropské unie řadí naše soudnictví mezi ta velmi rychlá, někdy dokonce mezi nejrychlejší soudní systémy na našem kontinentu.
Ale i tak zazněla celá řada promyšlených a někdy velmi revolučních myšlenek, jak by se naše soudnictví mohlo stát ještě rychlejším, pružnějším, uživatelsky příjemnějším. Nové procesní předpisy, lepší výběr nových soudců, zcela zásadní překreslení justiční mapy tak, aby nalézací soudy byly zhruba stejně veliké a články soudní soustavy byly logicky tři.
Já se však chci zastavit u návrhu, prezentovaného předsedou Nejvyššího soudu prof. Šámalem, již před časem prosazovaným mimo jiných i Kolegiem předsedů krajských soudů.
Jde o dílčí úpravy obou hlavních procesních předpisů, trestního řádu a občanského soudního řádu, a to třeba novelou před tím, než budou vypracovány a schváleny procesní normy nové. Úpravy, které by měly významně omezit až zamezit odvolacím senátům (ale asi také trochu těm dovolacím) právo po zrušení rozsudku věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Na místo toho by se rozšířilo oprávnění apelační instance doplnit dokazování tak, aby mohla, a také musela, sama rozhodnout.
Cílem návrhu je pochopitelně zamezení opakovaného rušení rozhodnutí vyššími soudy, takzvaného justičního ping-pongu. Ten rozhodování soudů činí pro občany nepochopitelným a podrývá tak důvěru v justici, je často kritizován zdaleka nejen prezidentem republiky.
Nelze přehlédnout i lidský rozměr dlouho se vlekoucích sporů s řadou zvratů. Pro všechny účastníky soudního řízení jde o mnohaleté trauma, které je psychicky a často i finančně vyčerpává.
Jde ale i o to, a tom chci psát, že každé zrušení rozhodnutí, nejčastěji nalézacího soudu soudem apelačním, znamená, že se věc nejen vrátí k novému projednání a rozhodnutí, ale také se závazným právním názorem, či dokonce jiným pohledem na hodnocení dosud provedených důkazů. V dalším kole tak rozhodnutí soudu prvního stupně není jen výsledkem jeho vědomí, svědomí a výkladu zákona[1]. Soud prvního stupně je v těchto momentech povinen převzít závaznou argumentaci vyšší instance bez ohledu na to, zda se s ní ztotožňuje, či nikoli.
Vzpomeňme na dva trestní, mediálně mimořádně sledované případy z posledních let.
V kauze Davida Ratha senát Krajského soudu v Praze opřel své rozhodnutí o vině mimo jiné o telefonní odposlechy. Odvolací senát Vrchního soudu v Praze rozsudek zrušil a věc vrátil, mimo jiné s argumentem, že odposlechy jsou z formálněprávních důvodů nepoužitelné. Jak se asi nalézacímu soudu znovu „svobodně“ rozhodovalo, když již věděl, že Nejvyšší soud mezitím označil za správný názor krajského soudu a právně chybný ten senátu soudu vrchního? Vždyť podle trestního řádu byl vázán názorem apelační instance.
Kauza Nečesaný. Odsuzující pravomocné rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud s ne tak často vídaným velmi vyhraněným názorem na právní a skutková hodnocení soudů nižších. Z dalších rozhodnutí prvního i druhého stupně bylo patrné, že tyto senáty názor Nejvyššího soudu většinově nesdílí, nicméně nakonec samozřejmě věc po řadě zvratů dopadla tak, jak již relativně na začátku naznal Nejvyšší soud.
Jsem si jist, že pachuť v obou případech paradoxně zůstala nejen ve veřejnosti, ale i u všech zúčastněných, soudce nevyjímaje. Věřte mi, že je pro soudce krajně nepříjemné vynášet rozhodnutí, o němž není jednoznačně přesvědčen, často je to pro účastníky patrné, někdy se tím dokonce soudce netají [2].
Jsou to zkrátka procesní předpisy, které často nutí soudce rozhodovat v rozporu s jejich osobním názorem, vědomím a svědomím. Procesní předpisy, které správně vycházejí ze zásady, že instančně vyšší soud musí mít „poslední slovo“, neboť jinak by se některé kauzy staly hrůzou bez konce. Má-li mít poslední slovo, ať je ale vysloví sám svým jménem, a ne ústy soudu nalézacího.
Do doby, než se tímto jednoduchým způsobem procesní předpisy změní, tak budou do svobodného rozhodování soudců v naší vlasti zasahovat zase soudci, a to ti z vyšší instance.
[1] § 62 odst.1 zákona č. 6/2002 O soudech a soudcích.
[2] https://www.novinky.cz/domaci/clanek/soudce-ktery-osvobodil-necesaneho-dostal-vytku-kritizoval-svuj-vlastni-rozsudek-40294355
Diskuze k článku ()