Judikát měsíce: (Za) hranice rozhodování při výkonu dohlédací činnosti

Skutkové okolnosti

Věřitel FINPEN a.s. (dále jen „zajištěný věřitel“) přihlásil do insolvenčního řízení částečně zajištěnou pohledávku ve výši 30.407.393,62 Kč vyplývající ze smlouvy o půjčce spojené se smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem. Tato pohledávka byla na přezkumném jednání plně zjištěna a v průběhu insolvenčního řízení tak bylo zajištěnému věřiteli postupně vyplaceno 16.174.020,35 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) následně vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce vydal zajištěnému věřiteli částku 2.591.581,52 Kč, jako další výtěžek zpeněžení majetku, který sloužil k zajištění jím přihlášené pohledávky.[1]

Jedním z přihlášených věřitelů byl insolvenční správkyni předložen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, podle kterého měla být půjčka, k jejímuž zajištění zřídil dlužník zástavní právo ve prospěch zajištěného věřitele, fiktivní, a smlouva o zřízení zástavního práva tak sloužila pouze k získání neoprávněných výhod pro zajištěného věřitele (na úkor jiných věřitelů dlužníka). Zajištěnému věřiteli přitom byla v rámci insolvenčního řízení vyplacena celková částka ve výši 16.174.020,35 Kč a na základě již pravomocného usnesení měl obdržet další částku ve výši 2.591.581,52 Kč. Ani na jednu z uvedených částek však dle zjištění Okresního soudu v Břeclavi neměl mít zajištěný věřitel nárok.[2]

Na základě výše uvedeného dospěl insolvenční soud k závěru, že dané okolnosti vyžadují mimořádný přístup a dovodil, že vydání výtěžku zpeněžení by, byť o něm bylo pravomocně rozhodnuto, odporovalo zásadám insolvenčního řízení. Insolvenční soud tak ve světle výše uvedeného uložil insolvenční správkyni usnesením vydaným při výkonu dohlédací činnosti povinnost, aby sepsala do majetkové podstaty částku ve výši 2.591.581,52 Kč, u níž již byl vysloven souhlas s vydáním zajištěnému věřiteli a aby tuto částku nevydávala zajištěnému věřiteli bez výslovného pokynu insolvenčního soudu. Insolvenční soud dále insolvenční správkyni uložil, aby zvážila podání žaloby na zaplacení částky 16.174.020,35 Kč, která již byla zajištěnému věřiteli vyplacena na základě usnesení insolvenčního soudu, ačkoliv na ni neměl nárok (dále jen „Usnesení“). Toto Usnesení obsahovalo poučení, že odvolání proti němu není přípustné (ve smyslu § 91 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) (dále jen „InsZ“).[3]

Proti Usnesení podal zajištěný věřitel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „Odvolací soud“) tak, že změnil Usnesení v části týkající se pokynu k soupisu částky 2.591.581,52 Kč do majetkové podstaty a k nevydání této částky zajištěnému věřiteli tak, že tuto povinnost insolvenční správkyni neuložil a odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku o zvážení možnosti podat žalobu.

Odvolací soud argumentoval tím, že vydané Usnesení nemá oporu v zákoně, jde o překročení meze dohlédací činnosti insolvenčního soudu a zajištěný věřitel tedy byl oprávněn proti takovému rozhodnutí podat odvolání, jelikož se vymyká zákonné úpravě a jde o zjevný exces, kterým insolvenční soud překročil své kompetence, což ve svém důsledku představuje porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu a spravedlivý proces.[4]

Proti měnícímu výroku usnesení Odvolacího soudu podala insolvenční správkyně dovolání. 

Rámec dohlédací činnost pohledem Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud se nejprve zabýval povahou usnesení, kterým insolvenční soud uděluje souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli. Dovodil, že toto usnesení má obdobnou povahu jako rozvrhové usnesení, kterým se provádí rozvrh, jelikož jeho podstatou má být svolení insolvenčního soudu k tomu, aby insolvenční správce konal (určený výtěžek zpeněžení zajištění rozvrhl) způsobem předjímaným zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud k tomu uvedl následující: „Nejde-li o rozhodnutí, jejichž vydání zákon v průběhu insolvenčního řízení „ukládá“ nebo „předpokládá“, včetně těch, u kterých onen „předpoklad“ plyne z ustanovení občanského soudního řádu týkajícího se sporného řízení, pak ve zbývajícím rozsahu nemůže jít o jiná (další) „rozhodnutí“ nebo „opatření“, než jsou ta, jejichž prostřednictvím insolvenční soud vykonává dohlédací činnost tím, že rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení.“ 

Po zvážení okolností a s ohledem na výše uvedené bychom mohli dojít k jednoduchému závěru, že dané usnesení je usnesením, které nenaplňuje znaky rozhodnutí při výkonu dohlédací činnosti. Nicméně Nejvyšší soud šel v tomto případě ve výkladu ještě dál a došel k zásadnímu závěru, ve kterém shrnul, že „je-li součástí výrokové části usnesení také stanovení lhůty, ve které má insolvenční správce vydat zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení zajištění, má příslušná část výroku povahu pokynu uděleného insolvenčním soudem insolvenčnímu správci při výkonu dohlédací činnosti. Tam, kde insolvenční soud v takovém usnesení nestanovil lhůtu, může tak učinit (za účelem nápravy případného prodlení insolvenčního správce) i samostatným usnesením vydaným kdykoli později; i v takovém případě jde o pokyn, který insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci v rámci své dohlédací činnosti.“

K povaze usnesení, kterým insolvenční soud následně zcela negoval své dřívější (již pravomocné) usnesení, jímž souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli, lze dodat, že má-li usnesení povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti, kterou insolvenční soud udílí insolvenčnímu správci pokyn, aby vydal zajištěnému věřiteli v určité lhůtě výtěžek zpeněžení, pak stejnou povahu musí mít (má) usnesení, jímž insolvenční soud takový pokyn změní nebo zruší. Dle Nejvyššího soudu pak „Takový pokyn nic nemění na tom, že pravomocné usnesení, jímž insolvenční soud souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, založilo právo zajištěného věřitele, aby mu onen výtěžek zpeněžení předmětu zajištění byl vyplacen nejpozději před rozvrhem.“

Nejvyšší soud s ohledem na dosavadní výsledky řízení rozhodl ve věci a změnil usnesení Odvolacího tak, že odvolání odmítnul, jelikož jeho přípustnost vylučuje ustanovení § 91 InsZ.

Závěr

Limitace či rozsah ukládání povinností při výkonu dohlédací činnosti nejsou zákonem jasně vymezeny a je tak primárně v gesci soudů, jak široce tento institut budou vykládat. 

Nejvyšší soud v tomto případě uzavřel, že za situace, kdy má insolvenční soud za to, že nově nastaly nebo nově vyšly najevo takové skutečnosti, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (potažmo s dalšími procesními zásadami), a došlo by jím tak k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, nelze vyloučit, že věřiteli bude výjimečně odepřeno plnění na jeho pohledávku, byť již bylo o jeho vydání pravomocně rozhodnuto, a jeho účast bude v insolvenčním řízení ukončena.

Jednání, při kterém by věřitel zneužíval fiktivní smlouvy a zajišťoval si tak neoprávněné výhody na úkor ostatních věřitelů dlužníka, rozhodně nemělo, nemá a ani nebude mít oporu v zákoně. Nicméně otázkou zůstává, zda k řádnému přezkumu pravosti pohledávky či důvodu jejího vzniku nemělo v rámci předmětného insolvenčního řízení dojít mnohem dříve.