Judikát měsíce – odpovědnost za uklouznutí po nati od ředkviček; rozsudek NS, sp. zn. 25 Cdo 227/2024

Na podlaze u obou vstupních dveří se nachází čistící rohož, která zabírá v zásadě celou šíři podlahy. Dlažba v uvedené prodejně má odolnost proti skluzu stupně R10. Dne 8. 12. 2017 byla oblast Ostrava-Výškovice beze srážek, venku bylo sucho, nepršelo ani nesněžilo. Žalobkyně (obutá do kozaček asi do půli lýtek, bez podpatků s gumovou podešví) dne 8. 12. 2017 ve 12:40 hodin vstoupila do prodejny a poté, co ušla několik kroků, uklouzla a zranila se pádem na listí z ředkviček ležícím na podlaze prodejny.  

Stalo se tak v úseku zeleniny v místě, kde je koš na naťovou nebo listovou zeleninu, kam mají zákazníci odhazovat odpad ze zeleniny; jak se zákazníci probírají zeleninou, dochází však k tomu, že odpad padá i na zem. V prodejně bylo v době pádu žalobkyně vzhledem k předvánoční době značné množství zákazníků. Žalobkyně při pádu utrpěla dislokovanou zlomeninu pately levého kolene, a ještě v den úrazu byla žalobkyně operována; následně byla operována dne 31. 5. 2018, kdy došlo k odstranění osteosyntetického materiálu. Předmětem řízení byla náhrada za bolesti způsobené úrazem a operacemi, které znalec ohodnotil celkem na 230 bodů, čemuž odpovídá bolestné 63 455 Kč; za znalecký posudek žalobkyně vydala 6 000 Kč. Soud dovodil povinnost žalované k náhradě nemajetkové újmy způsobené žalobkyni provozní činností podle § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též „o. z.“), aniž by se žalovaná tzv. liberovala podle věty druhé tohoto ustanovení.  Kontrolami čistoty podlahy v prodejně byl pověřen určitý pracovník a vedoucí prodejny pak kontrolovala obchůzky pracovníka. Interval kontrol podlahy byl žalovanou stanoven jako dvouhodinový, a to v časech 8:00, 10:00, 12:00 atd. až do 20:00. 

Naposledy byla čistota podlahy v prodejně před touto škodní událostí kontrolována pracovnicí žalované ve 12:00;  ze zápisu o kontrole není zřejmé, zda při této poslední kontrole byly na podlaze zjištěny nečistoty či nikoliv. Pracovnice úseku ovoce a zeleniny případný nepořádek sama uklízela i mimo stanovené intervaly, v případě potřeby prakticky okamžitě, neboť byla na úseku přítomna takřka neustále. V případě většího znečištění pak volala uklízečku či obsluhu uklízecího stroje. Při slevových akcích obecně dochází ke zvýšené aktivitě zákazníků, čímž se zvyšuje i nečistota na úseku a vzniká nepořádek. V takových případech se kontroly podlahy prováděly dříve než ve dvouhodinových intervalech, ovšem soud považoval za racionální, aby probíhaly častěji. Postup žalované tedy soud neshledal dostatečným z hlediska veškeré péče, kterou lze po provozovateli rozumně požadovat, aby nedošlo ke škodě. 

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 25 Co 111/2023-194, potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé, změnil jej částečně ohledně nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, tedy že žalovaná je povinna nahradit újmu na zdraví žalobkyně podle § 2924 o. z. Provoz prodejny, včetně nakládání a manipulace s prodávanými předměty (zbožím), a s tím spojené organizační a technické činnosti, jsou provozní činností ve smyslu uvedeného ustanovení. Žalovaná prodejny provozuje za účelem dosažení zisku.  

Za podstatnou krajský soud považoval skutečnost, že žalobkyně neuklouzla v důsledku např. mokré podlahy či nerovnosti podlahy, nýbrž v důsledku neuklizeného spadlého zboží, resp. jeho části (listů ředkviček). V souvislosti s tímto odpadem z prodávané zeleniny byl také v prodejně nařízen a prováděn pravidelný úklid, který tvoří nezbytnou součást organizačního a technického chodu prodejny. Byla proto dána příčinná souvislost mezi provozní činností žalované a újmou na zdraví žalobkyně. 

Krajský soud pak dále uzavřel, že žalovaná se odpovědnosti za újmu žalobkyně ve smyslu § 2924 věty druhé o. z. nezprostila, neboť neprokázala, že vynaložila opravdu veškerou péči, kterou po ní lze rozumně požadovat, aby k újmě nedošlo. Pokud na úseku ovoce a zeleniny dochází k vzniku odpadu z prodávaného zboží, čímž se zvyšuje riziko vzniku případné újmy, lze rozumně požadovat jeho častější úklid, zejména pak v době výskytu většího počtu zákazníků v prodejně nebo při slevových akcích. Krajský soud poukázal na to, že po prodejně se běžně pohybují i senioři a osoby se sníženou schopností pohybu či orientace, u nichž je riziko pádu obecně vyšší. Považoval tak za ekonomicky přijatelné a racionální, aby daný úsek byl kontrolován a uklízen častěji než v nejzazším intervalu dvou hodin, dále aby byl opatřen dostatečně velkým košem na odpad z prodávané zeleniny (tak, aby odpad nepadal mimo koš), a aby mu byla věnována zvýšená pozornost v době, kdy je prodejna plná zákazníků, jak tomu bylo v tomto případě. Častější provádění kontrol je odůvodnitelné i z hlediska obecné racionality, resp. z hlediska přiměřenosti vynaložené péče ve vztahu k potencionálnímu riziku. Pokud pracovnice žalované vypověděly, že daný úsek uklízely i mimo úklid prováděný v intervalu dvou hodin, pak šlo podle krajského soudu o neorganizovaný, nahodilý úklid, který v daném případě zjevně nesplnil svůj účel předejít vzniku újmy u zákazníka.  

3. Rozsudek krajského soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se při právním posouzení věci odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu k otázkám provozní činnosti ve smyslu § 2924 o. z., konkrétně od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu např. ve věcech sp. zn. 25 Cdo 1552/2021 a 25 Cdo 2102/2021 a též sp. zn.  25 Cdo 1127/2018 a 25 Cdo 3510/2019 k otázce naplnění liberačního důvodu žalovanou ve smyslu § 2924 věty druhé o. z. a posouzení rozsahu obecné prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 o. z. 

4. Dovolatelka měla za to, že odvolací soud posoudil nesprávně právní otázku charakteru činnosti žalované, resp. příčinné souvislosti mezi případnou provozní činností žalované a újmou žalobkyně. Poukaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2492/2014 není přiléhavý, neboť vycházelo z odlišného skutkového stavu  (tam k úrazu zákazníka došlo ve skladu prodejny při manipulaci s těžkými dřevěnými  deskami). Činnost žalované neodpovídá vymezení pojmu provozní činnosti ve smyslu § 2924  o. z., jak jej provedl Nejvyšší soud, resp. i kdyby odpovídala, pak není dána příčinná souvislost mezi provozní činností žalované a újmou žalobkyně. K tomu dovolatelka obsáhle citovala z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž zdůraznila, že provozem se rozumí soustavně prováděná činnost vyvíjená za použití určitých organizačních opatření, zejména pokud je provozována továrním způsobem, při němž jsou používány stroje, nástroje, přístroje či technologické postupy, jež nemusejí být plně zvladatelné a kontrolovatelné.  Při posouzení, zda jde o škodu z provozní činnosti, je pak klíčové, jak k újmě došlo, zda v souvislosti s technickou složitostí či náročností provozní činnosti, nebo nikoli. Při posouzení nároků na náhradu újmy způsobené pádem na znečištěné či nerovné podlaze nákupního centra Nejvyšší soud v minulosti dovodil, že nešlo o újmu vyvolanou provozní činností, nýbrž věc posoudil podle § 2900 a § 2910 o. z. I v tomto případě by proto měla být případná odpovědnost žalované za újmu žalobkyně posouzena podle těchto zákonných ustanovení. 

5. Dále dovolatelka namítala, že ani obecná prevenční povinnost ve smyslu § 2900 o. z.,  ale ani odpovědnost provozovatele ve smyslu § 2924 o. z., nejsou bezbřehé. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaná svými opatřeními nedodržela potřebný standard  obecné prevenční povinnosti, resp. nevynaložila péči, kterou po ní lze rozumně požadovat.  Žalovaná v řízení prokázala, že k tomu, aby zamezila úrazům zákazníků z důvodu uklouznutí při chůzi v prodejně, přijala řadu (preventivních) opatření, tedy instalovala dostatečně velké  čistící rohože u vchodů do prodejny a protiskluzovou dlažbu na podlaze, na úseku ovoce  a zeleniny umístila koše pro odhazování odpadu ze zeleniny a dále pověřila vybrané  zaměstnance úklidem tohoto úseku a dohledem nad tímto úklidem. Podle opatření přijatých žalovanou probíhal úklid podle potřeby, tedy častěji než každé dvě hodiny. Kontrola a úklid  předmětného úseku pak měly podle pokynů žalované probíhat ještě intenzivněji v době  sezónního či zlevněného zboží. Judikatura pak neříká, že skutečnost, že k vzniku újmy došlo,  znamená nenaplnění liberačního důvodu ve smyslu § 2924 o. z.; při takovém výkladu zákona by se odpovědnost provozovatele stala absolutní. V praxi neexistuje opatření, které by ve 100 % případů zamezilo pádům zákazníků v prodejně, a toto nelze po provozovatelích prodejen tohoto typu požadovat. V daném případě tedy jde o situaci, kdy újma na straně žalobkyně nastala, aniž by žalovaná porušila svou prevenční povinnost, resp. žalovaná naplnila podmínky pro zproštění se povinnosti k náhradě této újmy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, popřípadě aby jej změnil tak, že se žaloba zamítá.  

6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že podle jejího názoru nesplňuje zákonné náležitosti, neboť žalovaná neuvedla, jaké právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za nesprávné a v čem by měla tato nesprávnost spočívat. Soud prvního stupně i soud odvolací  se se všemi námitkami žalované řádně vypořádaly. Podle žalobkyně odvolací soud respektoval závěry judikatury Nejvyššího soudu v otázce povahy činnosti žalované coby  provozní činnosti ve smyslu § 2924 o. z.; za takovou činnost je nutno považovat i provoz  prodejny a nakládání a manipulaci s prodávanými předměty a s tím spojené organizační a technické činnosti. Úraz žalobkyně byl pak přímým důsledkem nedostatečného  organizačního a technického chodu prodejny, který nepochybně zahrnuje i pravidelný úklid  odpadu vzniklého při prodeji zboží. Pokud pak žalovaná namítala, co bylo podle ní v řízení  prokázáno ohledně toho, jaká opatření k zamezení úrazů zákazníků učinila, uplatnila tím nezpůsobilý dovolací důvod, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního  posouzení věci. Navrhla odmítnutí dovolání žalované pro nepřípustnost. 

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a má zákonné náležitosti. Nejvyšší soud má za to, že žalovaná dovolání řádně vymezila jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), tak to, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaný pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Nejvyšší soud se proto zabýval přípustností dovolání. 

8. Přestože nárok na zaplacení částky 6 000 Kč za znalecký posudek nepřevyšuje 50 000 Kč, neuplatní se v projednávané věci výluka z přípustnosti dovolání stanovená  v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí  odvolacího soudu bylo předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč a dovolání  se týká právních otázek, jejichž řešení je oběma nárokům společné (vychází ze skutkového  základu těmto nárokům společného); k tomu viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního  kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023.  

9. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání  (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,  případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. 

10. Podle § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností,  věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. 

11. První z dovolatelkou tvrzených předpokladů přípustnosti dovolání dán není, neboť se odvolací soud od relevantní judikatury Nejvyššího soudu v tomto směru neodchýlil.  Odvolací soud uzavřel, že činnost žalované v předmětné prodejně je provozní činností  ve smyslu § 2924 o. z. Tento závěr je v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech  sp. zn. 25 Cdo 2492/2014 a 25 Cdo 1552/2021. V první z uvedených věcí Nejvyšší soud  dovodil (byť při výkladu dřívějšího ustanovení § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanského  zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též „obč. zák.“), že zákon definici provozní činnosti nepodává, a její obsah je proto vykládán jako činnost související s předmětem činnosti  (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba vyvíjí ve formě tzv.  provozu, tedy zpravidla opakovaně za použití určitých organizačních opatření, někdy  s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti (provozovna) vybaveno. Provozní činností je v tomto smyslu tedy i provoz prodejny, nakládání a manipulace s prodávanými předměty a s tím spojené organizační a technické činnosti. Argumentace žalované, že v uvedené věci byly dány odlišné skutkové okolnosti, a proto  je daný právní závěr na tuto věc nepřenosný, nemůže obstát. Skutečnost, že v tamní věci došlo k úrazu zákazníka prodejny ve skladu prodejny při manipulaci s těžkými dřevěnými deskami, nehrála při posouzení charakteru činnosti provozovatele prodejny a jeho odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností žádnou roli; Nejvyšší soud z nich pouze dovodil,  že charakter provozní činnosti s možností vzniku odpovědnosti za škodu podle  § 420a obč. zák. má i činnost ve skladu prodejny, je-li zákazníkům přístupný. 

12. Ve druhém rozhodnutí, na něž poukázala žalovaná, byl posuzován charakter činnosti nikoli subjektu provozujícího prodejnu (což je případ žalované), nýbrž provozovatele tzv.  nákupní galerie, tedy v podstatě vlastníka a pronajímatele jednotlivých prostor užívaných jejich nájemci zejména jako prodejny a umístěných ve větším objektu (budově). Taková  „činnost“ ovšem obvykle ve vztahu k zákazníkům jednotlivých obchodů postrádá znaky provozní činnosti vyžadované ustanovením § 2924 o. z. Obdobně pak šlo o provozovatele nákupní galerie, nikoli o provozovatele prodejny, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020. Uspořádání, vybavení či stav prostor v budově přístupných veřejnosti tedy samo o sobě není provozní činností.

13. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s další judikaturou Nejvyššího soudu  k dané otázce. Tak v usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 573/2009, dospěl Nejvyšší  soud k závěru, že provozní činností, jež mohla založit odpovědnost podle § 420a o. z., bylo i provozování bufetu. V rozsudku ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008, Nejvyšší  soud uvedl, že na rozdíl od škodlivých vlivů na okolí podle § 420a odst. 1 písm. b) obč. zák.  nemusí jít u provozní činnosti podle písmena a) o věci či technologie potencionálně nebezpečné, které pro svůj charakter a možnost selhání při jejich ovládání představují zdroj nebezpečí pro okolí. Proto lze za provozní činnost považovat i provozování autokempu, jestliže je pravidelnou výdělečnou činností, která je spojena s nabízením (a organizací) různých druhů služeb (ubytování, parkování vozidel, napájení obytných vozů energií apod.) v areálu k tomu vyhrazeného tábořiště, a to za pomoci zařízení a věcí, které jsou jeho součástí. 

14. Odchýlení se odvolacího soudu od žalovanou zmíněné (či jakékoli jiné) judikatury Nejvyššího soudu nelze shledat ani v otázce příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované a újmou na straně žalobkyně, jinak řečeno v otázce, zda byla újma způsobena provozní činností žalované nebo věcí, kterou žalovaná k této činnosti použila. Jak uvedl Nejvyšší soud rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 776/2012, předpokladem odpovědnosti podle § 420a obč. zák. není porušení právní povinnosti, nýbrž zákonem kvalifikovaná skutečnost (škodní událost), která byla příčinou vzniku škody. Vyvolávajícím činitelem vzniku škody může být sama činnost, jež má provozní povahu, avšak jen tehdy, byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti, tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek, popřípadě  za obdobných podmínek i věc při provozní činnosti použitá. Není přitom rozhodující, zda provozní činnost probíhala bezvadně, nýbrž podstatné je, zda právě samotná činnost či při ní použitá věc svou povahou zapříčinila vznik škody. 

15. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008, uvedl, že zákon neomezuje okruh věcí, s jejichž použitím je tento typ odpovědnosti spojen, proto je k nim třeba řadit jakékoliv zařízení či vybavení provozovny, v níž se v rámci provozní činnosti poskytují služby. Nemusí jít o věci, které poskytovatel aktivně využívá, použití věci při provozní činnosti však musí vyplývat z toho, že je věc do procesu poskytování služby určitým způsobem zapojena. V rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2492/2014, pak  Nejvyšší soud uvedl, že patří-li k prodejní činnosti výběr zboží ze skladu, kam mají zákazníci přístup, má charakter věci použité při takové provozní činnosti i prodávaný sortiment, jestliže v důsledku způsobu svého uskladnění představuje riziko pro kupujícího. 

16. O vztah příčinné souvislosti v případě náhrady újmy způsobené provozní činností nebo věcí při ní použitou se tedy jedná, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla  vyvolána účinky nebo vlivem provozu na okolí nebo věcí při této činnosti použitou. Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, povinnost k náhradě škody podle daného zákonného ustanovení nenastává. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná uklouzla po neuklizeném zboží, resp. jeho částí (zbytků prodávané zeleniny), spadlém na podlahu, přičemž v souvislosti s pravidelným výskytem tohoto odpadu na podlaze byl žalovanou nařízen a prováděn pravidelný úklid jako součást organizačního a technického zajištění prodejny. Prodávané zboží je přitom nepochybně věcí (věcmi), jež žalovaná používala ke své činnosti – provozování prodejny. Při stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence  vztahu příčiny a následku zjišťována, tedy odvolací soud v právním posouzení nepochybil,  a při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, vycházel ze správného právního názoru. Na rozdíl od skutku posuzovaného  Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2571/2021, kde šlo  o uklouznutí zákazníka na jednom listu vyskytnuvším se zcela náhodně v oddělení nápojů,  v nyní projednávané věci byly listy z prodávané zeleniny na místě úrazu žalobkyně upouštěny zákazníky na zem pravidelně. Výskyt listů zeleniny na daném místě tedy byl v podstatě neodlučitelně spojen se způsobem prodeje tohoto zboží, jak jej žalovaná zvolila. Ani v této  otázce se tedy odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. 

17. Ke druhé otázce položené žalovanou, tedy k podmínkám zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2924 věty druhé o. z., je dovolání přípustné, neboť tzv. liberační důvod podle této úpravy nebyl dosud ve srovnatelných skutkových poměrech dovolacím soudem řešen. Dovolání je důvodné. 

18. Nejvyšší soud předesílá, že je při rozhodování vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil odvolací soud (§ 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.). Jak správně uvedla žalovaná, škodu způsobenou provozní činností hradí provozovatel bez ohledu na zavinění i na porušení právní povinnosti.  Jde tedy o odpovědnost objektivní, avšak vzhledem k zakotvení liberačních důvodů nejde o odpovědnost absolutní. Na poškozeném je, aby prokázal, že mu vznikla újma (včetně její výše), že škůdce provozuje shora popsanou činnost a že mezi existencí (projevy) tohoto provozu a vznikem škody je příčinná souvislost. Prokáže-li poškozený tyto skutečnosti, je dána odpovědnost škůdce (z níž se může případně vyvinit), srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018. K výkladu podmínek, za nichž může škůdce úspěšně uplatnit liberační důvod uvedený v druhé větě § 2924 o. z., tedy vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, plyne z důvodové zprávy  k občanskému zákoníku, že výrazem „rozumně požadovat“ je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše,  co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální, tedy nikoli všechna myslitelná opatření, která jsou sice proveditelná, ale kladla by na provozovatele přepjaté požadavky. Provozovatel se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že si počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (tj. jako řádný a odborně způsobilý provozovatel). Druhá věta § 2924 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např.  rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). 

19. Nejvyšší soud považuje úvahy odvolacího soudu k dané otázce za zjevně nepřiměřené a ztotožňuje se naopak s námitkami žalované, že si jako řádný a odborně způsobilý provozovatel počínala. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úklid na úseku ovoce a zeleniny v den úrazu žalobkyně nebyl prováděn mechanicky v nejzazších dvouhodinových intervalech, jak měla žalovaná předepsáno pro své zaměstnance, ale že příslušná pracovnice tohoto úseku, která tam byla takřka nepřetržitě, prováděla úklid v případě potřeby okamžitě. Odvolací soud považoval tuto skutečnost za nepodstatnou s odůvodněním, že šlo o „neorganizovaný, nahodilý úklid, který v daném případě zjevně nesplnil svůj účel předejít vzniku újmy u zákazníka.“ K tomu Nejvyšší soud předně uvádí, že nelze přijatá opatření k předcházení škodám hodnotit jako nedostatečná jen proto, že ke škodě došlo, neboť v takovém případě by se provozovatel v podstatě nemohl své povinnosti k náhradě škody nikdy zprostit a tato  povinnost by se stala absolutní. I kdyby samotná formální organizační opatření přijatá žalovanou k zajištění úklidu nebyla dostatečná ke zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2924 věta druhá o. z., podstatné je, jak skutečně si žalovaná (včetně jejích zaměstnanců) při předcházení škodě počínala, tedy i prováděním úklidu nad rámec časového rozvrhu podle konkrétní situace a potřeby udržet dostatečnou čistotu podlahy od zbytků zeleniny.  

20. Z prokázaných okolností případu vyplývá, že občasnému výskytu odpadu z prodávané zeleniny na podlaze prodejny v daném úseku zjevně prakticky zabránit nelze, neboť jde o okolnost, která v posledku závisí na chování zákazníků, nikoli na chování pracovníků žalované. Po provozovateli daného způsobu prodeje ovoce a zeleniny lze rozumně požadovat, aby přijal odpovídající opatření k minimalizaci rizika z toho vyplývajícího. Jak v řízení vyšlo najevo, žalovaná taková opatření učinila. Vedle toho, že celá provozovna měla dostatečně kvalitní protiskluzovou podlahu, umístila žalovaná v daném úseku koš určený pro odhazování odpadu a příslušná pracovnice nacházející se v daném úseku prováděla úklid odpadu spadlého na zem podle aktuální potřeby. Po žalované pak nepochybně nelze rozumně požadovat, aby v každé minutě sledovala každého zákazníka, který nakupuje zeleninu, zda mu neupadne několik listů zeleniny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn.  25 Cdo 2571/2021). 

21. Odvolací soud tedy rozhodl nesprávně, pokud měl za to, že se žalovaná své povinnosti nahradit škodu žalované nezprostila. Nejvyšší soud proto podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.  změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba zamítá. 

---

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 227/2024.