Jako prevence této arbitrárnosti a nástroj k zajištění nezávislého a nestranného rozhodování slouží mj. institut vyloučení soudce (který by jinak měl ve věci na základě rozvrhu práce rozhodnout) pro podjatost. Podmínky tohoto vyloučení plynou zejména ze zákona,[1] ve spojení s judikaturou Ústavního soudu (ÚS) i Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Protože se vyloučení zákonného soudce dotýká ústavně chráněného práva nebýt odňat svému zákonnému soudci,[2] je třeba vždy posuzovat splnění těchto podmínek důkladně a jednotně.
Kritéria pro vyloučení soudce
Podle ustálené rozhodovací praxe ÚS[3] i ESLP[4] lze při posuzování důvodů pro vyloučení soudce rozlišovat:
- subjektivní hledisko = zda má soudce určitý vztah k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům (s tím, že dokud není prokázán opak, presumuje se nepodjatost soudce), případně zda účastníci řízení či jejich zástupci (nebo soudce sám) mají subjektivní přesvědčení o existenci takového vztahu,
- objektivní hledisko = zda mohou z pohledu objektivního pozorovatele (ověřitelné) okolnosti daného případu vyvolat oprávněné pochybnosti o nepodjatosti soudce.
Subjektivní vnímání účastníka přitom může iniciovat přezkum nepodjatosti soudce, ale rozhodující je objektivní hodnocení, vycházející z konkrétních okolností daného případu. Legitimní (důvodné, podložené) obavy o nepodjatosti stačí k vyloučení soudce, aby byla chráněna spravedlnost. „To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou“.[5]
Stejně jako jiné zásahy do ústavně chráněných práv má být vyloučení soudce prováděno spíše výjimečně a šetrně. „Platí-li zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 8 odst. 1 LPS), pak k vyloučení soudce může dojít jen výjimečně, ze zákonných důvodů, které jsou tak závažné, že mu zcela zjevně brání rozhodnout v souladu se zákonem, nezaujatě a spravedlivě.“[6]
Některá konkrétní (přesvědčivá i diskutabilní) soudní rozhodnutí
Tolik stěžejní závěry ohledně kritérií pro posuzování ne/podjatosti soudce a nyní se pojďme podívat, jak soudy v některých konkrétních případech řešily možnou podjatost soudce. Abychom ukázali, že ne všechna rozhodnutí jsou jednotná a argumentačně odůvodněná, uvedeme též jedno rozhodnutí ÚS z nedávné doby, které považujeme za diskutabilní.
Rozhodnutí ESLP ze dne 24. 9. 2003, ve věci Pescador Valero v. Spain (č. 62435/00):
Rektor španělské univerzity udělil výpověď stěžovateli – univerzitnímu zaměstnanci. Následný soudní přezkum výpovědi připadl soudci s blízkými profesními vazbami na danou univerzitu, na které byl zaměstnán jako odborný asistent, což mu přinášelo nikoliv zanedbatelný plat. ESLP aplikoval subjektivní i objektivní test. Nedovodil sice žádný vnitřní psychický vztah soudce ke stěžovateli, ale objektivní dlouhodobé výrazné vazby na univerzitu zavdaly důvod k pochybám o jeho nestrannosti. ESLP tedy zohlednil příslušnost soudce k zaměstnavateli stěžovatele a jeho ekonomickou vazbu na zaměstnavatele.
Nález ÚS ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04:
Stěžovatelka (věřitelka) namítala podjatost soudkyně, která rozhodovala o konkursním řízení a souvisejícím incidenčním sporu o pravost její pohledávky. ÚS rozhodl, že existují objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, a to na základě funkční závislosti a jiných intenzivních vazeb správce konkursní podstaty na soudkyni. Soudce totiž (obecně vzato) správce jmenuje, dohlíží na něj a rozhoduje o sporech, kde byl správce stranou. „Incidenční řízení je již řízením sporným, kde proti sobě stojí účastníci, přičemž jedním z nich je správce podstaty disponující v příslušném řízení konkursním zvláštním, nikoliv neutrálním a nezaujatým vztahem k soudci a naopak.“ Soud tedy posoudil, že objektivně vzato existuje úzký vztah mezi soudcem a insolvenčním správcem, který je důvodem pro vyloučení soudce z rozhodování incidenčních sporů.
Rozhodnutí ESLP ze dne 15. 10. 2009, ve věci Micallef v. Malta (č. 17056/06):
ESLP řešil podjatost soudce řešícího sousedský spor o věšení prádla ve společných prostorech domu. Stěžovatelka namítala podjatost předsedy senátu odvolacího soudu, protože byl příbuzným advokáta protistrany. ESLP i v tomto případě aplikoval dvojí test. Subjektivní test nevedl k závěru o podjatosti předsedy (žádné subjektivní skutečnosti nebyly v tomto směru prokázány). Poté soud provedl objektivní test, kdy posuzoval rodinné vazby soudce a zástupce účastníka a zohlednil i to, že Malta je poměrně malou zemí. Tyto skutečnosti dle ESLP vedly k důvodným pochybnostem o nepodjatosti soudce.
Nález ÚS ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 741/21:
Stěžovatel namítal podjatost soudce rozhodujícího v trestní věci, v níž byl stěžovatel obviněným. Soudce měl totiž relativně negativní vztah se zaměstnavatelkou obhájce obviněného: v minulosti jí dopisem vytknul různé skutečnosti a manželka a děti soudce po několika letech požadovaly po klientovi zaměstnavatelky určitou peněžitou satisfakci.
Soud logicky uvedl: „Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce proto nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudním rozhodování vůbec. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje - jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze - nelze přehlížet ani existenci možného přesvědčení, že takový důvod dán je.“ Soudce uvedl, že se necítí být nijak podjatý, že bude postupovat profesionálně a že nebude nijak rozlišovat mezi stěžovatelem a jinými obviněnými. ÚS ale poukázal na značně napjatý vztah mezi soudcem a zaměstnavatelkou obhájce stěžovatele, který vedl k objektivním pochybnostem o jeho nestrannosti (ačkoliv jeho profesionalitu nezpochybnil).
Nález ÚS ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2404/23:
ÚS v tomto případu řešil ne/podjatost rovnou dvou soudců rozhodujících v nalézacím řízení sporném. Obecné soudy pravomocně vyloučily z projednání a rozhodování věci zákonného soudce, neboť dle svých slov o řešeném případu „v obecné rovině“ hovořil s právní zástupkyní protistrany stěžovatele. Věc proto připadla náhradnímu soudci. Nedlouho poté se změnil i právní zástupce protistrany stěžovatele, jímž se stal advokát, který dříve býval soudcem u stejného soudu jako náhradní soudce, s nímž společně navíc vedli odborné přednášky. Nový advokát v minulosti též vedl rigorózní práci náhradního soudce. Obecné soudy ale náhradního soudce nevyloučily.
ÚS nejprve zopakoval obecná východiska (vycházející z výše uvedených rozhodnutí) a poté uvedl, že „už samo oznámení JUDr. Gottwalda [tj. vyloučeného zákonného soudce] o skutečnostech potenciálně zakládajících důvody podjatosti (č. l. 27 spisu krajského soudu) je formulováno tak, že se nevyjadřuje k podjatosti ze subjektivního pohledu (jinak řečeno, soudce v něm neuvedl, že se cítí podjatý, ani neuvedl opak)“ a že lze předpokládat, že informace získané od bývalé právní zástupkyně mohou ovlivnit soudcův úsudek. Argumentace ÚS je ale zároveň vnitřně rozporná: ÚS totiž současně upozornil, že předmětné soudcovo oznámení umožňuje různé výklady. Pokud soudcovo oznámení umožňuje více přiměřeně možných výkladů, tak dle našeho mínění nemůže být dostatečným důvodem pro vyloučení soudce (navíc vyloučení vcelku bez dalšího).
Jako problematické vnímáme i to, že ÚS posvětil neprovedení důkazů navržených k prokázání obsahu sdělení poskytnutého právní zástupkyní protistrany stěžovatele zákonnému soudci. ÚS uvedl, že „Vrchní soud sice v podstatě úplně nahradil důvody, proč by bylo nadbytečné provést dokazování pomocí navrhovaných výsledků, dospěl však k totožnému závěru ohledně dokazování jako krajský soud“. Z nálezu explicitně vyplývá, že ÚS posvětil to, že obecné soudy neprovedly předmětné důkazy, poněvadž nebyly v souladu s právním názorem, který si ve věci utvořily. Z předchozího nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 2942/10, nicméně vyplývají pouhé tři přípustné důvody pro (obecné) neakceptování důkazního návrhu: (i) tvrzená skutečnost nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; (ii) důkazní prostředek nedisponuje vypovídací potencí; (iii) nadbytečnost – tvrzení, které má daný důkazní prostředek prokazovat, bylo již bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V tomto konkrétním případě nebyl dle našeho mínění přítomen žádný z těchto tří důvodů, proto se ÚS zřejmě zřejmě odchýlil od tohoto nálezu, aniž by dodržel povinnosti plynoucí z § 23 zákona o ÚS (k tomu srov. další část příspěvku).
ÚS naopak posvětil nevyloučení náhradního soudce, když odkázal na to, že vztah mezi náhradním soudcem a novým právním zástupcem byl „čistě profesní a profesionální“. ÚS nicméně vybočil ze závěrů výše citované judikatury, pokud jde o posuzování (objektivně) důvodných pochybností o nepodjatosti soudce. Vztah náhradního soudce a zástupce účastníka byl dle našeho mínění (přinejmenším z pohledu třetích osob, což je důležité pro objektivní posouzení nepodjatosti) podobně intenzivní jako např. vztah soudce a univerzity ve výše uvedeném případě řešeném ESLP.
Závěr ÚS je navíc vnitřně rozporný se závěrem o vyloučení zákonného soudce v dané věci: u zákonného soudce bylo důvodem vyloučení oznámení o neurčitých informacích získaných mimoprocesní cestou, zatímco u náhradního soudce naopak nebyl důvodem vyloučení dlouholetý kolegiální vztah soudce a zástupce účastníka (který byl reálně doložen). ÚS přesvědčivě nevysvětlil, proč tento vztah (jenž ze své podstaty přesahoval rámec běžného ryze kolegiálního vztahu)[7] nemůže objektivně (vůbec) vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti soudce.
ÚS navíc obecně zdůrazňuje, že je vždy nutné posuzovat veškeré okolnosti konkrétního případu. V tomto případu ale opomenul možnou účelovost výměny právního zástupce účastníka s poukazem na to, že zmínky stěžovatele o této účelovosti jsou „nepřesvědčivé a nepodložené“. S ohledem na celkové okolnosti tohoto případu ale výměna právního zástupce působila vcelku zvláštním (účelovým) dojmem (mohlo jít o právem reprobované zneužití procesního práva).
Poněvadž IV. senát ÚS dospěl k právním názorům odlišným od právních názorů vyslovených v předchozích nálezech ÚS, měl dle § 23 zákona o ÚS povinnost předložit věc plénu. Domníváme se, že ÚS se – mimo jiných – odchýlil od nálezu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 629/20, v němž neshledal mimoprocesní informace získané soudkyní (rešerše, e-maily) jako důvod pro podjatost. Soud k tomu v tomto dřívějším nálezu uvedl, že soudkyně tyto informace nevnímala jako důkazní prostředky, nýbrž jako nástroje k nabytí znalosti širšího kontextu daného případu (srov. bod 18 cit. nálezu).
Problémem tohoto rozhodnutí jednoduše je, že působí nedostatečně propracovaně, nepřesvědčivě a vnitřně rozporně. Sluší se navíc ještě podotknout, že ÚS podle všeho uplatnil mírnější metr pro posouzení podjatosti náhradního soudce (vcelku paušálně označil jeho vztah se zástupcem účastníka za nedostatečně intenzivní a ryze profesionální) než pro posouzení podjatosti zákonného soudce (u něhož velmi přísně vnímal pouhé nepodložené oznámení jako důvod pro vyloučení). Máme za to, že tento rozdílný přístup nemá oporu v zákoně ani v judikatuře.
Závěr
Judikatura ÚS i ESLP k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci kvůli jeho (možné) podjatosti je poměrně obsáhlá. Soudy zejména zdůrazňují, že je nutné vycházet z objektivního posouzení, z toho, jak se jeví soudcův stav k účastníkům, jejich zástupcům či věci objektivnímu pozorovateli, a že stačí důvodné pochybnosti o nepodjatosti. Bohužel není judikatura zcela konzistentní a konkrétní skutkové okolnosti (např. vztah soudce a zástupce účastníka) neposuzuje vždy stejnou optikou. Pokud se tohoto rozporného hodnocení dopustí Ústavní soud, nemají účastníci žádnou možnost obrany (odhlédneme-li od – v praxi velmi málo úspěšných – stížností k ESLP).
[1] Srov. § 14 a násl. OSŘ, § 30 a násl. TŘ či § 8 SŘS.
[2] Srov. čl. 38 odst. 1 LZPS.
[3] Srov. např. nález ÚS ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01; či nález ÚS ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04.
[4] Srov. např. závěry rozhodnutí ESLP ze dne 24. 9. 2003, ve věci Pescador Valero v. Spain (č. 62435/00): „The Court reiterates that impartiality must be assessed both by means of a subjective test, which consists of seeking to determine the personal conviction of a particular judge in a given case, and by means of an objective test, which consists of ascertaining whether the judge offered guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect.“
[5] Nález ÚS ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04.
[6] HROMADA, Miroslav. § 14. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024. Dostupné na beck-online.cz.
[7] Nebo vztahu příslušníků téže právnické profese, kteří o sobě vzájemně vědí – např. díky své publikační aktivitě, ale nejsou v žádném bližším kontaktu.
Diskuze k článku ()