Postavení a role Nejvyššího soudu v 21. století

Chci se s vámi podělit o svůj pohled na budoucnost Nejvyššího soudu. Z čehož plyne, že jeho postavení v době přítomné či v době minulé nevnímám jako optimální.

místopředseda Nejvyššího soudu
Petr Šuk
Foto: Redakce

Ve svém vystoupení se dostanu, alespoň částečně, z ústavněprávních výšin, které nás všechny převyšují, o něco níže, k rovině toho, co označujeme, a je to krásný překlad německého termínu, jako jednoduché právo. Chci se s vámi podělit o svůj pohled na budoucnost Nejvyššího soudu. Z čehož plyne, že jeho postavení v době přítomné či v době minulé nevnímám jako optimální. A rovnou předešlu, že téměř vše, co budu říkat, se týká všech tří vrcholných soudů, čili i mých kolegů z Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.

Současná situace

Kam by se měl Nejvyšší soud posunout v 21. století? Ve století, kde právní řád je natolik nepřehledný, že neexistuje jediný člověk, který by byl schopen se v něm orientovat beze zbytku, kde teze, že neznalost práva neomlouvá, je sice teze krásná, ale všichni víme, že to je fikce se vším všudy, neb i v této místnosti plné jistě skvělých právníků se nenajde nikdo, kdo by mohl tvrdit, že zná právo celé.

S extrémním nárůstem složitosti celého právního řádu, s množstvím a podobou právních předpisů, které se na nás sypou a sypat budou,  mnoho nenaděláme. I kdybychom přemluvili naše zákonodárce, aby přestali přijímat nové zákony, tak bohužel z Bruselu toho přijde dost na to, aby nám to zkomplikovalo život. V těchto podmínkách se musíme podívat znovu na to, k čemu máme vrcholné soudy, jak fungují a jak mohou chodu práva a chodu spravedlnosti, a tady si dovolím i ten ústavněprávní přesah, pomoci.

Než se podívám do budoucna, pojďme se společně podívat jenom krátce na minulost či současnost Nejvyššího soudu, na němž chci tu svou představu nastínit. Známí cimrmanologové, kteří putovali do Liptákova, si pochvalovali, že počasí jim cestou přálo. Já vám chci na několika číslech, a nebude to výška, teplota, tlak ani rosný bod, ukázat, že Nejvyššímu soudu okolnosti nepřály a nepřejí. Posuďte sami.

2016: 6 065, 5 971

2017: 6 106, 6 151

2018: 4 784, 5 264

Mohl bych pokračovat, mám ta data i dále, mírně klesají v důsledku pandemie, která nás postihla a která se v justici projevila částečným snížením nápadu prakticky ve všech oblastech. Co jsem těmi čísly chtěl vyjádřit? Enormní množství případů, které na Nejvyšší soud napadá, enormní množství rozhodnutí, kterými Nejvyšší soud zasypává veřejnost. Podotýkám, že tato čísla zdaleka nepředstavují celý záběr Nejvyššího soudu. Jde pouze o agendu obecných civilních dovolání. Kdybych přičetl insolvenční věci, incidenční spory, rozhodování o příslušnostech, delegacích, uznávání cizích rozhodnutí, a rozhodnutí vydaná senáty trestního kolegia, jde o téměř dalších 2000 věcí ročně navíc.

Když se na to podíváme optikou Nejvyššího soudu, tak  prakticky každý ze soudců Nejvyššího soudu se ročně podílí na vydání zhruba 300 rozhodnutí, v posledních letech je to o něco méně.

Mohli bychom si tady odskočit asi 1 km od nás, do Joštovy ulice, a tam bychom viděli, že každý soudce Ústavního soudu se měsíčně podílí na vydání zhruba 90 až 100 rozhodnutí. Zase možná s výjimkou teď těch posledních měsíců. Ale standardní nápad na Ústavním soudu na 15 soudců, podotýkám 15 soudců nominálně, předseda a místopředsedové rozhodují mnohem menší množství věcí, čili ve skutečnosti je tam 12 naplno rozhodujících soudců Ústavního soudu, činí přes 4 000 věcí. Je třeba vědět, že rozhodnutí vydávají zásadně v senátu, že na každém z nich pracují 3 lidé. A to pomíjím rozhodnutí přijímaná v plénu. 

Obdobně je na tom Nejvyšší správní soud, který je v tuto chvíli zřejmě nejzatíženějším z těchto tří vrcholných soudů, u něj bychom se dostali k ještě vyšším číslům.

Otázka je jednoduchá. Je to dobře? Je to systém, který od vrcholných soudů chceme?

Co od nejvyšších soudů očekáváme?

Z pohledu nás, soudců, to dobře není. Vy od nás očekáváte maximální erudici, schopnost pokrýt odbornou diskusi, schopnost studovat, zamýšlet se, schopnost inspirovat se v zahraničí a napsat rozhodnutí, které bude takříkajíc zvonit, o které se budete moci opřít, které bude precedentem. A upřímně, při tolika rozhodnutích, na nichž se máme podílet, je to požadavek nereálný.

Z pohledu veřejnosti kromě toho, že každý rok se na vás nahrnou desítky tisíc paragrafů, tak jste každý rok zasypáni více než 15 000 rozhodnutími soudů vrcholných instancí. A my po vás teoreticky chceme, abyste ta rozhodnutí četli, abyste znali právní názory v nich vyjádřené, abyste se jimi řídili, abyste je promítli i do svých profesních výstupů. To, že to možné není, je nabíledni a asi neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že žádný soudce Nejvyššího soudu nemá dokonalý přehled o judikatuře Nejvyššího soudu. Je to smutné konstatování, ale prostě taková je v tuto chvíli realita.

To samé bohužel vidíme i u soudu ústavního, kde kolegové na Ústavním soudu nemají nejmenší reálnou šanci sledovat kompletní rozhodovací činnost Ústavního soudu. Ústavní soud si před lety pomohl z této šlamastiky tím, že začal veřejně deklarovat, že názory vyjádřené v usneseních Ústavního soudu, jimiž se toliko odmítají ústavní stížnosti, nejsou závazné a že se od nich mohou kdykoliv odchýlit bez procedury dle § 20 zákona o Ústavním soudu, tj. přes stanovisko pléna, v tříčlenném soudním senátu, dokonce i třeba v poměru 2:1. Podotýkám, že ne každé usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti je zcela prosté názorů, v řadě z nich jsou vyjádřeny celkem silné, jednoznačné názory na to, co je v souladu s ústavním pořádkem. Nám se pak stane, že po letech spoléhání se na tyto názory se dozvíme z nálezu Ústavního soudu přijatého v poměru 2:1, že je to špatně a že jsme se spoléhali mylně. Mně se moc líbí ten termín, který se dokonce objevuje v judikatuře Ústavního soudu, kolegové tomu říkají výpustní ventil přetlaku ústavních stížností. Je to přesné. A ptám se, jak to jde dohromady s ústavním principem právní jistoty, který je jedním z atributů právního státu.

Bohužel ta tendence pomíjet názory vyslovené v usneseních o odmítnutí dovolání se objevuje i u Nejvyššího soudu přinejmenším v tom směru, že překonáváme-li názory takto vyjádřené, tak ne každý tříčlenný senát chodí v souladu s § 18 zákona o soudech a soudcích do velkého senátu. Takže opět – vy se můžete roky spoléhat na to, co říkáme v usneseních o odmítnutí dovolání, až se jednou dočtete z našeho rozsudku anebo z usnesení meritorního, přijatého tříčlenným senátem, že jste chybně činili, protože ty názory nejsou správné. 

Cesty ke změně

Mám za to, že nastal čas na změnu, protože mají-li být vrcholné soudy české justice českému národu co platné, tak musí nutně přezbrojit.

Jak? Co můžeme dělat s tím ohromným nápadem, který se samozřejmě následně projevuje i ve výstupu ze všech vrcholných soudů, v těch desítkách tisíc rozhodnutí, které se chrlí na odbornou i laickou veřejnost? V zásadě máme čtyři cesty, jakými můžeme regulovat nápad na vrcholné soudy. A všechny byly odzkoušeny u nás nebo v zahraničí.

Cesta první – omezení přístupu k Nejvyššímu soudu

Tou první cestou je omezit přístup k Nejvyššímu soudu. Teď si dovolím dát Nejvyšší správní soud a Ústavní soud stranou a pojďme se na to podívat čistě optikou soudu nejvyššího.

My můžeme některé agendy zcela vyloučit z přístupu k Nejvyššímu soudu. Děje se to. Zazněl tady stesk z úst pana doktora Jirsy, že Ústavní soud, ač je soudem ústavním, zcela běžně sjednocuje judikaturu k nákladům řízení. Proč to dělá? No, protože tu žádný jiný soud, který by judikaturu mohl sjednocovat, není, neb v zájmu snahy nepotopit Nejvyšší soud nebo spíš zachránit ho jako tonoucího byly před  5 lety výroky o nákladech řízení vyloučeny z přezkumu Nejvyšším soudem. No tak co pak zbývá stranám, když chtějí nalézti právo v této oblasti, než jít k soudu ústavnímu, a co zbývá soudu ústavnímu, než čas od času tu hozenou rukavici zvednout a vyjádřit se k výkladu jednoduchého procesního práva bez jakéhokoliv ústavního přesahu. Prostě proto, že tu jiný soud, který by mohl výklad sjednotit, není. To je špatně.

Jaký bude důsledek toho, že vyloučíme část agend, tak aby nám se lépe dýchalo a byli jsme schopni zvládat přísun věcí? Důsledky mohou být dvojí.  Buď budeme mít krajové právo, tak označuji situaci, že v každém kraji se dočkáte jiného řešení, a tak v Českých Budějovicích bude judikatura jiná než v Budějovicích Moravských. Nebo Ústavní soud ve svých fakticky 12 lidech převezme roli soudu nejvyššího a sjednocení výkladu provede za něj. Je jasné, že jde o cestu špatnou, cestu, jež nevede k dobrým koncům.

Cesta druhá – zvýšení soudních poplatků

Druhou možností, která by mohla nadchnout pana ministra financí, je radikálně zvýšit soudní poplatky za podání dovolání. Protože soudní poplatky v České republice ve srovnání se zeměmi na západ od nás příliš vysoké nejsou. I když já osobně mám za to, že by se klidně mohly ještě snížit, ale budiž. Můžeme zvýšit radikálně soudní poplatky tak, abychom zamezili řadě podání k Nejvyššímu soudu, nechť si to účastník dobře rozmyslí, než zaplatí svých 20, 30, 50, 100 tisíc. Řekněme si, kolik to má být, aby Nejvyšší soud nebyl přetížen. Co bude výsledkem? K Nejvyššímu soudu se dostanou jenom lidé bohatí. 

Cesta třetí – zvýšení počtu soudců

Třetí možností, kterou máme také odzkoušenou a která hlavně je odzkoušena velmi dobře v některých zahraničních jurisdikcích, je radikálně zvýšit počty soudců Nejvyššího soudu tak, aby práva šla, aby zvládali zvýšený nápad a aby všechno běželo jako na drátku. Jaké budou důsledky?  První – už tak obtížně udržovatelná jednota rozhodovací činnosti se zcela položí. Čím více nás bude, tím větší je pravděpodobnost, že nebudeme rozhodovat jednotně. O druhém důsledku nás poučují Parkinsonovy zákony, které říkají, že v této situaci počet dovolání postupně naroste tak, aby vytížil všechny soudce vyčleněné na jejich řešení. Tak to funguje, fungovalo to tak vždy a fungovat to tak bude, je to vlastně jednoduchý ekonomický zákon nabídky a poptávky. Mimochodem jiný Parkinsonův zákon říká, že čím více lidí se podílí na rozhodování, tím nesmyslnější jsou jejich rozhodnutí. Takže zvyšování počtu soudců asi cestou také nebude.

Cesta čtvrtá – nenárokový opravný prostředek

Zbývá čtvrtá cesta, o níž jsem přesvědčen, že je vskutku jediná, že prostě jinudy se vydat vrcholná justice nemůže, cesta odzkoušená v mnoha zemích, cesta funkční. Otevřeme přístup k Nejvyššímu soudu prakticky všem, velmi pečlivě zvažme výjimky, ale principiálně pusťme k Nejvyššímu soudu všechny s tím, že mají nárok dovolání podat, klidně i jen za symbolický soudní poplatek, ale že nemají nárok na to, aby se Nejvyšší soud jejich dovoláním věcně zabýval. Jinými slovy, otevřeme vrcholným soudům možnost selekce nápadu. Něco, co funguje dobře nejenom v angloamerických zemích, tam, kde byste to očekávali, ale i v mnoha zemích kontinentálních, které pochopily, že Nejvyšší soud nemůže být pouhou třetí, čtvrtou instancí, která bude znovu a znovu dělat to, co se dělalo na prvním a druhém stupni, příp. na stupních dalších.

Nejvyšší soud musí dostat do rukou možnost vypořádat se s nepřípustnými dovoláními jednoduchým dopisem, jednoduchým, neodůvodněným usnesením, způsobem, který dobře znáte třeba z praxe Evropského soudu pro lidská práva.

Obdobná úprava už tu byla, tehdy se proti tomuto způsobu řešení postavil Ústavní soud. Chápu, že společenský kontext byl jiný a mám naději, že stávající, respektive budoucí Ústavní soud, neb Ústavní soud se nám začne od příštího roku radikálně personálně proměňovat, bude v tomto směru moudřejší a bude akceptovat to, co je akceptováno v mnoha zahraničních jurisdikcích, to, co je akceptováno samotným Evropským soudem pro lidská práva. Totiž že existuje-li zde právo na přístup k soudu, tak v sobě nezahrnuje současně právo na meritorní přezkoumání mimořádného opravného prostředku či právo na pečlivé a podrobné odůvodňování toho, proč se daným opravným prostředkem Nejvyšší soud zabývat nebude.

A rovnou říkám, že požadavek na alespoň stručná odůvodnění není řešením, protože napsat stručné odůvodnění bývá mnohem složitější, než udělat ctrl+c a ctrl+v a překlopit obsah spisu do textu odůvodnění.

Závěrem

Mám naději, že tato myšlenka najde v dohledné době své zakotvení i v legislativě. A že se dočkáme toho, že Nejvyšší soud bude soudem vskutku nejvyšším, který bude vydávat rozumné množství rozhodnutí, na která bude mít přiměřené množství času, sil a energie a že s tím potenciálem, který tam dlí, budeme zacházet ekonomicky. A nezbývá než doufat, že úplně stejný přístup zvolí raději dříve než později soud ústavní, protože stávající situace je prostě z pohledu ústavní justice neudržitelná.

 

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články