Korespondenční hlasování: Co a jak řeší ústavní soudy?

Zvyšuje však komplexnost volebního procesu, což s sebou může nést určité problémy. V této explorativní studii skrze zmapování judikatury ústavních soudů identifikuji, o jaké problémy se jedná a jak tyto problémy ústav­ní soudy řeší. Po představení problémů, které již zachytila dosavadní literatura, vymezuji metodologii studie. Jedná se o explorativní studii, jejíž podstata spočívá v uceleném a systematickém zmapování soudních roz­ hodnutí vybraných na základě předem určených kritérií. V další části pak představuji problémy korespon­ denčního hlasování, kterými se zabývaly ústavní soudy, a způsoby jejich řešení, identifikované ve vzorku 37 rozhodnutí 11 ústavních soudů. V závěrečné části shrnuji výsledky studie.

Úvod

V roce 2016 rakouský Ústavní soudní dvůr (Verfassungsgerichtshof, „VfGH“) zrušil druhé kolo volby prezidenta a nařídil vyhlásit jeho opakování. Shledal mimo jiné, že v některých volebních okrscích nebyl volebními komisemi dodržen volebním řádem stanovený po- stup pro sčítání korespondenčních hlasů. Došlo tím k možnému ovlivnění výsledků volby a k porušení ústavního principu tajného hlasování.[1]

Jde asi o nejznámější případ voleb, do nichž v souvislosti s korespondenčním hlasováním zasáhl soud. Není však jediný. V této explorativní studii si kladu za cíl identifikovat problémy korespondenčního hlasování a způsoby jejich řešení skrze zmapování judikatury ústavních soudů či ústavních tribunálů („ústavní soudy“). Proto si pokládám tyto výzkumné otázky:

Jakými problémy se v souvislosti s korespondenčním hlasováním zabývají ústavní soudy? Jakými způsoby ústavní soudy tyto problémy řeší?

Studie má teoretickou i praktickou relevanci. Korespondenční hlasování se nachází na periferii odborného zájmu právníků a právniček.[2] Pohled (ústavních) soudů pak není běžně zohledňován ani v rámci výzkumné agendy volební integrity, která má ze všech výzkumně-volebních agend snad nejblíže k právnímu zkoumání voleb.[3] Studie tak představuje vůbec první pokus o identifikaci problémů korespondenčního hlasování skrze zmapování judikatury ústavních soudů. Ty kromě tradiční kontroly ústavnosti či rozhodování o ústavních stížnostech často plní i roli volebního soudu. Proto může zaměření se na judikaturu právě těchto soudů vést k objevení různých problémů korespondenčního hlasování. Ze studie pak mohou čerpat nejen orgány justice, ale i orgány legislativy a exekutivy. Přínosná studie může být především pro zákonodárce, který může identifikované problémy zohlednit při tvorbě a přijímání právní úpravy korespondenčního hlasování.

Studie má následující strukturu. V první části, sloužící jako vstup do tématu, představuji dosavadní stav poznání. Ve druhé části vymezuji metodologii studie. Ve třetí části představuji problémy korespondenčního hlasování a způsoby jejich řešení. V závěrečné části shrnuji výsledky studie.

Na rozhodnutích německého Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht, „BVerfG“) a VfGH pak demonstroval dva odlišné přístupy k problému. BVerfG zaujal k principu tajného hlasování méně protektivní přístup, když odpovědnost za jeho zachování částečně přenesl na voliče. Korespondenční hlasování seznal ústavně konformním. VfGH naopak zaujal více protektivní přístup. Korespondenční hlasování seznal protiústavním pro rozpor s principy osobního a tajného hlasování.[8]

Tato rozhodnutí patří spíše do minulosti. BVerfG se stal ještě benevolentnějším. Zatímco v letech 1967 a 1981 měl pro závěr o ústavnosti korespondenčního hlasování za důležité, že jej může využít jen volič, který pro to má vážné důvody,[9] v roce 2013 s ohledem na společenský vývoj seznal ústavně konformním i odstranění povinnosti takové důvody v žádosti uvádět.[10] VfGH pak v roce 1985 podmínil případnou změnu svého postoje novelizací ústavy.[11] K té skutečně došlo, v roce 2007.[12] S ohledem na výslovně zakotvenou možnost korespondenčního hlasování v jejím textu v následujících letech jeho ústavnost potvrdil hned několikrát.[13] 

I přesto lze tato rozhodnutí mít za představitele zmíněných přístupů ke korespondenčnímu hlasování. Jelikož jej v novém miléniu začalo zavádět stále více států, stále více ústavních soudů muselo rozhodnout o problému jeho slučitelnosti s principy volebního práva. Dosavadní literatura naznačuje, že převládá méně protektivní přístup. Ze soudů, na jejichž rozhodnutí odkazují rumunští autoři T. Toader a M. Safta, lze k němu zařadit již zmíněný přístup BVerfG, dále přístup polského Ústavního tribunálu (Trybunał Konstytu­ cyjny)[14] a přístup rumunského Ústavního soudu (Curtea Constituțională).[15] Více restriktivní přístup zaujal jen turecký Ústavní soud (Anayasa Mahkemesi).[16]

Stejně jako BVerfG i polský Ústavní tribunál a rumunský Ústavní soud přenesly část odpovědnosti za dodržení tajnosti hlasování na voliče a shledaly korespondenční hlasování ústavně konformním.[17] Rumunský Ústavní soud z argumentace BVerfG vyšel přímo, čímž se podle Toadera a Safty zapojil do určitého „justičního dialogu v ústavních otázkách“.[18] Turecký Ústavní soud pak, stejně jako VfGH v 80. letech 20. století, korespondenční hlasování shledal protiústavním, protože dle něj nebylo možné zaručit dodržení principů tajného a svobodného hlasování.[19]