Obviněný muž byl původně odsouzen za dlouhodobé psychické týrání své manželky, které mělo zahrnovat řadu ponižujících a manipulativních praktik. Mezi popisovanými skutky se objevilo například, že obviněný dlouhodobě a opakovaně vykonával psychické násilí, které zahrnovalo ponižování a urážky hrubými vulgárními výrazy, jako například „debile“, „idiote“, „kreténe“, „hajzle“, „blbečku“, „ty lhářko prolhaná“ či „máš slepičí mozek“. Poškozená musela plnit jeho příkazy v domácnosti, například připravovat a servírovat jídlo, uklízet, prát pouze v časech, které určil, a žehlit jeho košile v nočních nebo brzkých ranních hodinách. Na jeho příkaz musela povlékat jeho povlečení i v noční době, zavírat okno v jeho pokoji v zimním období, a dokonce vykonávat drobné opravy. Obviněný ji také nutil vykonávat jeho pracovní povinnosti, například opravovat absolventské práce jeho studentů, zapisovat známky a docházku do výkazů, vozit pracovní materiály do zaměstnání, kopírovat a skartovat dokumenty, a v nočních hodinách jezdit na centrální poštu podávat korespondenci. Své příkazy často podmiňoval slovy: „vezmi si papír a napiš si“ nebo „pokud neuděláš nebo nebudeš souhlasit s tím, co já chci, tak já nedovolím“ nebo „nepůjčím“. Pokud poškozená nesplnila jeho pokyny nebo s nimi nesouhlasila, byl na ni vyvíjen slovní nátlak, který trval i několik hodin, dokud neustoupila. Obviněný jí také znemožňoval přehled o finanční situaci domácnosti, kontroloval její pohyb a vyžadoval, aby mu sdělovala, kde se nachází, co tam dělá, a s kým je. Tento dlouhodobý a systematický nátlak vedl k tomu, že poškozená trpěla posttraumatickou stresovou poruchou, což potvrdily znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie.
Podle soudů nižších stupňů bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, přičemž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří let. Soudy přitom vycházely zejména z výpovědi poškozené, kterou označily za věrohodnou, a z dalších podpůrných důkazů.
Dovolání obviněného: „Nešlo o týrání, ale o běžné partnerské konflikty“
Obviněný se však s rozhodnutím soudů neztotožnil a podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ve svém podání argumentoval, že jeho jednání nelze považovat za „týrání“ ve smyslu trestního zákoníku, protože nedosáhlo potřebné intenzity, hrubosti a bezcitnosti. Poukázal na to, že některé skutky popsané ve výroku rozsudku vůbec neodpovídají provedeným důkazům, nebo byly samotnou poškozenou relativizovány. Například zpochybnil tvrzení o tom, že by jí zakazoval stýkat se s kolegy mimo pracoviště, nebo že by ji nutil psát sliby a starat se o jeho matku.
Dále obviněný namítal, že soudy nerespektovaly princip ultima ratio, tedy zásadu, že trestní právo má být uplatňováno pouze jako krajní prostředek ochrany společenských vztahů. Podle něj šlo o konfliktní manželský vztah, který by měl být řešen spíše prostředky občanského nebo rodinného práva, nikoli prostřednictvím trestního práva.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu: Psychické násilí ano, týrání ne
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí podrobně zabýval otázkou, co lze považovat za „týrání“ podle § 199 trestního zákoníku. Připomněl, že tento trestný čin je charakterizován jako trvající trestný čin, který spočívá v dlouhodobém a soustavném působení na oběť, jež vyvolává a udržuje stav strachu, úzkosti a stresu. Zároveň však zdůraznil, že aby bylo možné jednání pachatele kvalifikovat jako týrání, musí dosahovat určité intenzity, hrubosti a bezcitnosti, která přesahuje rámec běžných partnerských konfliktů.
V tomto konkrétním případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jednání obviněného sice bylo „psychickým násilím“, avšak nedosáhlo takové míry, aby jej bylo možné právně kvalifikovat jako týrání. Soud uvedl, že „chování a jednání obviněného se vymykalo běžným a standardním vzorcům manželského soužití“, avšak nenabylo takové intenzity a komplexní povahy, aby naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku.
Jedním z klíčových bodů rozhodnutí Nejvyššího soudu byla kritika nedostatečné konkretizace a kvantifikace jednání obviněného ve skutkové větě rozsudku. Soud zdůraznil, že je nezbytné, aby ve výroku rozsudku byly jasně vyjádřeny „způsob, intenzita, četnost a časový rámec jednotlivých jednání“, která mají tvořit součást trestného činu. Nelze se spokojit pouze s obecným popisem asymetrického či konfliktního soužití partnerů, byť by bylo z morálního hlediska nepřijatelné.
Nejvyšší soud také upozornil, že do skutkové věty nemají být zahrnována taková jednání, která „nemají potenciál stát se týráním ani při dlouhodobém opakování“. V opačném případě by hrozilo, že se trestní právo stane nástrojem pro řešení běžných partnerských neshod, což by bylo v rozporu s jeho subsidiární povahou.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu také znovu otevřelo otázku uplatňování principu ultima ratio v případech týrání osoby žijící ve společném obydlí. Soud připomněl, že trestní právo má být uplatňováno pouze v případech, kdy jiné právní prostředky selhávají a kdy porušení společenských vztahů dosahuje takové intenzity, že je nutné zasáhnout prostřednictvím trestní represe.
V tomto kontextu Nejvyšší soud konstatoval, že ochrana rodinných vztahů by měla být primárně zajišťována prostředky občanského a rodinného práva. Teprve v případech, kdy je taková ochrana neúčinná a kdy jednání pachatele dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této kauze má potenciál ovlivnit budoucí rozhodování soudů v případech týrání osoby žijící ve společném obydlí. Zdůraznění nutnosti konkretizace a kvantifikace jednání obviněného ve skutkové větě rozsudku může vést k přísnějším požadavkům na dokazování a formulaci skutkových okolností.
Zároveň však rozhodnutí vyvolává otázky o tom, zda není příliš restriktivní v posuzování psychického násilí jako formy týrání. Kritici upozorňují, že psychické násilí může mít na oběť stejně devastující dopad jako násilí fyzické, a proto by mělo být trestním právem postihováno stejně důsledně.
Případ projednávaný pod spisovou značkou 7 Tdo 725/2024 ukazuje, jak složité může být stanovit hranici mezi běžnými partnerskými konflikty a trestným činem týrání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které zrušilo původní rozsudek a zprostil obviněného z obžaloby, zdůrazňuje nutnost pečlivého zvažování všech okolností případu, včetně intenzity, četnosti a dopadu jednání pachatele na oběť.
Diskuze k článku ()