Protokol, protokolace

První kauzu naleznete tady[1], druhou třeba zde[2]. 

Rád bych čtenářům ukázal, že právní rámec uvedené problematiky zdaleka není tak jednoznačný, jak by se na první pohled zvídavého novináře mohlo zdát.

Začněme zněním zákona, trestního řádu, kde úprava protokolace vychází z původní filosofie z konce padesátých let dvacátého století. V tuto chvíli je součástí trestního řádu v tomto znění:

§ 55

Obecná ustanovení o sepisování protokolu

(1) Nestanoví-li zákon jinak, o každém úkonu trestního řízení se sepíše, a to zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm, protokol, který musí obsahovat

a) pojmenování soudu, státního zástupce nebo jiného orgánu provádějícího úkon,

b) místo, čas a předmět úkonu,

c) jméno a příjmení úředních osob a jejich funkce, jméno a příjmení přítomných stran, jméno, příjmení a adresu zákonných zástupců, opatrovníků, obhájců a zmocněnců, popřípadě jméno a příjmení dalších osob, kteří se úkonu zúčastnili, a u obviněného a poškozeného též adresu, kterou uvede pro účely doručování nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení, ale vedou se tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci; to platí také pro údaje o osobních, rodinných a majetkových poměrech poškozeného a svědka ……….

d) stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu, dále podstatný obsah rozhodnutí při úkonu vyhlášených, a byl-li hned při úkonu doručen opis rozhodnutí, osvědčení o tomto doručení; pokud se provádí doslovná protokolace výpovědi osoby, je třeba to v protokole označit tak, aby bylo možné bezpečně určit počátek a konec doslovné protokolace,

 e) návrhy stran, udělené poučení, popřípadě vyjádření poučených osob,

 f) námitky stran nebo vyslýchaných osob proti průběhu úkonu nebo obsahu protokolu.

(2) ,,,,,

(3) V protokolu sepsaném o konfrontaci se zapíší výpovědi konfrontovaných osob doslovně, stejně tak i znění položených otázek a odpovědi na ně; také se uvedou všechny okolnosti, které jsou z hlediska účelu a provádění konfrontace důležité…..

(4) V českém jazyce se sepíše protokol o výpovědi osoby, i když vyslýchaná osoba vypovídá v jiném jazyce; záleží-li na doslovném znění výpovědi, zapíše zapisovatel nebo tlumočník do protokolu příslušnou část výpovědi také v jazyku, jímž tato osoba vypovídá.

 (5) Za správnost protokolu odpovídá ten, kdo úkon provedl.

Omlouvám se za dlouhý citát znění zákona, ale považuji to za potřebné. Podstatné je pro účely našeho zkoumání nepřehlédnout počátek textu v odstavci 1, písmeno d: stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu, dále podstatný obsah rozhodnutí při úkonu vyhlášených,… Tedy, provádí-li se protokolace za podmínek, jaké předvídalo původní znění trestního řádu, tedy diktátem osoby provádějící úkon zapisovateli, bez nahrávky, nemá jít o doslovné a přesné zachycení výpovědi, ale o vylíčení stručné a výstižné.

Proti tomu stojí odstavec 3), který doslovné zachycení projevů vyslýchaných vyžaduje, kde po mém soudu hlavní odpovědnost za správnost a úplnost logicky ležela na tom, kdo záznam projevů přepisoval.

Pro celé generace soudců byl podstatný odstavec první, kdy absolutní odpovědnost za správnost a přesnost protokolu měl ten, kdo jej diktoval zapisovateli, u soudu tedy předseda senátu, respektive samosoudce.

Nicméně na počátku tohoto tisíciletí, v roce 2001 a následně pak v roce 2004 přijal parlament významné změny ohledně záznamu důkazů provedených před soudem, nás zajímá zejména § 55b trestního řádu:

Některé zvláštnosti protokolace v řízení před soudem

 (1) O průběhu hlavního líčení je, nerozhodne-li z důležitých důvodů předseda senátu jinak, pořizován zvukový záznam; ustanovení § 55a odst. 1 věty druhé tím není dotčeno[3].

 (2) Je-li jako zapisovatel přibrán vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník, protokol se nediktuje, ale samostatně jej podle zvukového záznamu pořizuje vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník.

 (3) Výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, se do protokolu o hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím nebo vysvětlením. Státní zástupce nebo obviněný mohou žádat, aby výpověď učiněná v řízení před soudem nebo její část byla doslovně zaprotokolována; předseda senátu takové žádosti vyhoví, pokud předmětem výpovědi není jen opakování toho, co je již zachyceno v protokolu.

 (4) Protokol o hlavním líčení nebo veřejném zasedání není třeba písemně vyhotovovat, jestliže obviněný a státní zástupce prohlásí, že se vzdávají opravného prostředku proti rozhodnutí a na písemném vyhotovení protokolu o hlavním líčení nebo veřejném zasedání netrvají, anebo žádná z oprávněných osob nepodá opravný prostředek a rozhodnutí nabude právní moci. V takovém případě vyhotoví vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník stručný záznam o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ve kterém uvede místo a dobu trvání hlavního líčení nebo veřejného zasedání, přítomné osoby, výrok rozhodnutí s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito, a vyjádření oprávněných osob o využití opravných prostředků.

 (5) Byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem a není-li dán důvod k postupu podle odstavce 4, zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení do protokolu.

 (6) V řízení před soudem odpovídá za správnost a úplnost protokolace vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník, pokud byl přibrán jako zapisovatel.

…….

 (8) Provádí-li se úkon mimo budovu soudu a zvukový záznam nelze pořídit, přibere se k úkonu zapisovatel a předseda senátu mu protokol diktuje.

Najednou úplně jiné formulace, zcela rozdílná filosofie, protokol dle nahrávky samostatně pořizuje protokolující úředník, není-li třeba přepisu, tak „vyhotoví vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník stručný záznam o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání“, a hlavně odstavec 6!  Za správnost a úplnost protokolace odpovídá vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník!

Jak by se zdálo, není co řešit, proč by se měl soudce vůbec o přepis protokolace starat, že? Této úvaze ostatně odpovídá i začátek komentáře k trestnímu řádu[4]:

Odpovědnost za správnost a úplnost protokolace. Za podmínky, že byl vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník (srov. výklad k § 27 – dále viz čl. II bod 3 závěrečných a přechodných ustanovení k novele trestního řádu – zákon č. 265/2001 Sb.) přibrán v řízení před soudem jako zapisovatel, odpovídá za správnost a úplnost protokolace.

Za správnost a úplnost protokolace v těchto případech neodpovídá ten, kdo úkon provedl, ale vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník,….. 

Vzpomínáte si ale, co stanoví odstavec 5 původního ustanovení § 55 trestního řádu? Za správnost protokolu odpovídá ten, kdo úkon provedl. A jsme zpátky u předsedy senátu, respektive samosoudce, což také citovaný komentář zdůrazňuje hned v pasáži následující poté, kdy jsme výklad přerušili:

…což na druhé straně neznamená, že soud (senát, předseda senátu či samosoudce), který úkon (např. hlavní líčení, veřejné zasedání, neveřejné zasedání, ale i výslechy a další důkazy prováděné mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání – viz § 183a, § 185 odst. 2 a § 314b odst. 2, 3) v řízení před soudem provádí, neodpovídá za správnost protokolu (srov. § 55 odst. 5 a § 57 a výklad k těmto ustanovením), neboť § 55 odst. 5 zde platí a nejde zde o vztah speciality nebo subsidiarity (viz i § 57). Tato úprava směřuje k tomu, aby se předseda senátu (samosoudce) nemusel v průběhu úkonů v řízení před soudem podrobně zabývat protokolací, ale aby se mohl soustředit na řešení zásadních otázek projednání trestní věci v řízení před soudem (a případně na řešení procesních námitek). Na druhé straně má v konečném stadiu odpovědnost za celý prováděný úkon včetně vyhotoveného protokolu, a proto může i po podpisu protokolu nařídit nebo provést opravu písařských chyb nebo jiných zřejmých nesprávností, a senát nebo samosoudce rozhoduje o opravě a doplnění protokolu o hlavním líčení a o veřejném a neveřejném zasedání a rovněž o námitkách proti takovému protokolu (srov. § 57).

Tolik v podstatném zákon a komentář, jiné komentáře se mimochodem rozdílu mezi protokolem (s dominantní odpovědností soudce) a protokolací, rozuměj přepisem znění prováděných důkazů, zdaleka tolik nevěnují.

Není divu, že posledních zhruba čtrnáct let se vede mezi trestními soudci sem tam debata, jak dalece číst a zejména opravovat hodiny přepsaných hlavních líčení. Není sporu o protokolu ve smyslu § 55 odstavec 1 trestního řádu, tedy o správném označení zúčastněných osob, instituce, času úkonu, výrocích soudu a tak. Tam je odpovědnost nedělitelná a jednoznačně na straně soudce. 

Ale co s přepisem znění jednotlivých výpovědí? Tam je po mém soudu původní znění a znění novely nového tisíciletí ve zřejmém rozporu. Část z nás tvrdí, že vyjma námitek stran proti protokolu, případně při zjištění zjevných vad, na které pamatuje § 57 trestního řádu, by neměl soudce do přepisu protokolace zasahovat. Připouštím však, že většina zastává názor, že odstavec 5 § 55 trestního řádu je rozhodující a opravňuje soudce k zásahu nejen do protokolu, ale i do protokolace vždy, když je přesvědčen, že není provedena správně. 

Zdá se, že se poněkud pohybujeme v kruhu. Co však na tento problém řekl kárný soud, který není zatížen letitým výkladem a praxí trestního procesu? Ten, jemuž jsme se, tedy já jako kárný žalobce a obhajoba, snažili každý po svém celý problém vylíčit? 

„V této souvislosti kárný senát souhlasí s kárným navrhovatelem, který hodnotil právní úpravu protokolace v řízení před soudem jako vzájemně ne příliš sladěnou kombinaci starší úpravy, kdy protokol při hlavním líčení diktoval předseda senátu, a přítomné strany mohly okamžitě reagovat na jím použité formulace, pokud všichni měli v paměti obsah právě vyslovené výpovědi. Za těchto okolností mohly strany uplatnit námitky proti protokolaci a o těch mohlo být okamžitě rozhodnuto. Pokud však podle novější úpravy je z hlavního líčení pořizován zvukový záznam a podle něj protokolující úřednice připravuje protokol, není již zcela věcí úvahy předsedy senátu, jaké formulace v protokolu zvolí. Ten by se při opravách protokolů v takovém případě měl omezit na kontrolu formálních náležitostí a zjevných chyb či nejasností, jak bylo shora zdůrazněno. Kárný senát vzal v potaz i obhajobu kárně obviněného, že v mnoha případech měl legitimní důvod pro úpravu určité části protokolu připraveného protokolující úřednicí. Bylo tomu tak zejména v případech, kdy protokolující úřednice si byla sama nejistá ohledně správnosti porozumění odposlechnuté pasáži hlavního líčení a tuto skutečnost vyznačila v textu např. otazníky či dané místo barevně zvýraznila. Je jistě logické, že danému místu kárně obviněný věnoval pozornost a snažil se (se znalostí obsahu spisu a širšího kontextu projednávané věci) tato místa zkontrolovat či opravit. Změny provedené kárně obviněným, pro které byl uznán vinným ze spáchání kárného provinění, tak jak jsou vymezeny ve výroku rozhodnutí, však nespočívají v opravách takto označených míst (byť v některých případech se jedná o změny v blízkém okolí takto vyznačených míst textu). Kárný senát proto dospěl k závěru, že kárně obviněný změny v protokolech připravených protokolujícími úřednicemi a předložených jemu ke kontrole a podpisu, které jsou uvedeny ve výroku tohoto rozhodnutí, prováděl v rozporu se zákonem.

Doufám, že mi kárný senát Nejvyššího správního soudu, projednávající tuto kauzu promine jednak zkrácení podstatně delší úvahové pasáže z jeho rozsudku, jednak jisté zjednodušení přijatých závěrů.

Po vyslechnutí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a prostudování písemného odůvodnění jsem přesvědčený o tom, že spor o míru nezbytných zásahů soudce do protokolace, nikoli protokolu, se zase trochu posunul. Kárným proviněním byly shledány všechny „opravy“ učiněné předsedou senátu tam, kde přepis protokolující úřednice byl srozumitelný a odpovídající nahrávce více, než jeho po paměti vepsaná formulace. Z čehož plyne, že oprava může obstát jedině tehdy, pokud soudce poslouchá přímo při kontrole zvukový záznam, případně opravuje zjevnou chybu, například hrubku.

Do budoucna se musí oblast protokolace upravit jednoznačně a doufám, že ve směru, který opakovaně zdůraznil jak Ústavní soud, tak soud Nejvyšší. Podstatná je nahrávka, která dává orgánům činným v trestním řízení i všem účastníkům jistotu, že si mohou kdykoli jakoukoli pasáž úkonu poslechnout a ověřit tak zdroj skutkových závěrů. Nikoli přepis, sloužící pouze jako pracovní podklad ke studiu provedených důkazů.

Je úkolem Ministerstva spravedlnosti a všech předsedů soudů, aby zabezpečili co nejdříve kvalitní nahrávací techniku do všech jednacích síní. A tak vyloučili, že by účastník řízení neměl šanci kdykoli porovnat zvukový záznam s jeho přepisem.      

---

[1] https://www.novinky.cz/krimi/clanek/soudce-sotolar-manipuloval-s-protokoly-soudit-ale-muze-dal-40330529

[2] https://archiv.ihned.cz/c1-66816020-soudkyne-je-podezrela-ze-zkreslila-rozsudek-protikorupcni-fond-na-ni-poda-trestni-oznameni