Těmi je v práci míněna zejména účast na pohřbu blízkého příbuzného či možnost jej navštívit v nemocnici. Zatímco v případě vazebně stíhaných osob není tato problematika na zákonné ani podzákonné úrovni nijak upravena, u osob ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích se zvýšenou ostrahou či na doživotí je zčásti výslovně zakázána. V praxi je tedy těmto osobám uplatňování jejich práva dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen "Úmluva") v těchto případech plošně znemožněno. V případě osob v "běžném režimu" výkonu trestu odnětí svobody je pak toto právo závislé na libovůli ředitele věznice, který nemusí své nepřezkoumatelné a neformální rozhodnutí o přerušení výkonu tresu žádným způsobem odůvodňovat. Evropský soud pro lidská práva přitom již 20 let ustálenou judikaturou potvrzuje, že nemožnost zúčastnit se pohřbu blízkého příbuzného či navštívit takovou osobu v nemocnici konstituuje zásah do práva dle čl. 8 a požaduje, aby ke každému z takových případů bylo přistupováno individuálně a výkon práva byl umožněn do nejvyšší možné míry, pokud jeho omezení není nezbytné v demokratické společnosti. Příspěvek tedy zkoumá, zda je legislativní a praktický stav v ČR s judikaturou ESLP souladný, a navrhuje možnosti případných změn.
Úvod
Evropský soud pro lidská práva ("dále jen "ESLP") je orgánem, který autoritativně vykládá Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"), tedy mnohdy konkretizuje, jaké závazky vyplývají členským státům z práv, která právě Úmluva garantuje jednotlivcům.[1] Když roku 2002 Ústavní soud ČR rozhodl, že mezinárodní smlouvy o lidských právech, k nimž ČR přistoupila, jsou součástí českého ústavního pořádku, potvrdil tím, že stav či jednání, které by byly s požadavky Úmluvy tak, jak je vykládá ESLP, v rozporu, by představovaly neoprávněný zásah do práv, která jsou garantována všem občanům ČR (a mnohá z nich nejen občanům).[2] Výklad ESLP se však v souladu s jeho doktrínou dynamického výkladu v čase mění a to často tím způsobem, že okruh situací, které daný článek Úmluvy pokrývá, se v čase rozšiřuje a poskytuje tak jednotlivcům čím dál tím vyšší ochranu.
Jednou z mnoha judikaturních linií, kde k tomuto jevu došlo, je i interpretace článku 8 Úmluvy, který chrání respektování rodinného a soukromého života. Zatímco na přelomu tisíciletí se jeho ochrana dle názoru Soudu nedala vztáhnout na situace, kdy osoba omezená na osobní svobodě chtěla opustit prostor věznice ze závažných rodinných důvodů, nyní je již situace zcela opačná - opuštění věznice, ať již za přítomnosti eskorty, či samostatně, by naopak dle ESLP mělo být dotčeným osobám umožnováno v nejvyšší možné míře a jakékoliv omezení tohoto práva musí být v individuálním případě odůvodněné a v demokratické společnosti nezbytné. Přestože tento výklad začal Soud rozvádět již před 20 lety, stále se nezdá, že by jej v českém právní prostředí kdokoliv v rámci moci výkonné, zákonodárné či soudní prakticky reflektoval, natož se jím hodlal řídit.[3] Cílem příspěvku je tedy porovnat požadavky ESLP v této oblasti se současným stavem právní úpravy i praxe v ČR tak, aby bylo možno konstatovat, zda je současná česká legislativa a praxe s judikaturou ESLP souladná, či zda je s ní v rozporu. Primárně se přitom bude zabývat právy osob omezených na osobní svobodě z důvodu výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody (vzhledem ke specifické právní úpravě se zvláštním zřetelem na práva osob vykonávajících trest odnětí svobody ve věznicích se zvýšenou ostrahou a na doživotí[4]), okrajově pak právy osob zadržených či zatčených.
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva
Judikatura ESLP vztahující se k právům osob odsouzených či vazebně stíhaných
Ještě na přelomu tisíciletí Evropský soud pro lidská práva vůbec nepovažoval nemožnost zúčastnit se pohřbu blízkého příbuzného za zásah do čl. 8 Úmluvy, garantujícího právo na právo na respektování rodinného a soukromého života.[5] Ten stanoví, že:
"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."[6]
Přelom však přineslo v únoru 2003 rozhodnutí v případě Ploski proti Polsku.[7] Stěžovateli postupně zemřeli oba rodiče v době, kdy byl ve vazbě za nenásilné trestné činy, ani jednoho pohřbu se však nesměl zúčastnit, aniž by mu byl sdělen relevantní důvod (krom toho, že by mohl utéct) nebo by bylo zvažováno, že jej na pohřby pustí s eskortou.
V § 32 rozhodnutí zde Soud najednou zdůraznil, že nikdo nerozporuje, že takové jednání představuje zásah do čl. 8, a dále měl za to, že tento zásah by musel být podložen pouze přesvědčivými důvody, ze kterých by vyplývalo, že bylo rozhodnutí přijaté polskými úřady "nezbytné v demokratické společnosti". Jednalo se tedy o opravdu výrazný výkladový posun.
Proti Polsku pak následoval v roce 2011 i případ Giszczak proti Polsku, ve kterém odsouzený za navádění k vraždě chtěl navštívit dceru v kómatu poté, co ji srazil autobus.[8] To mu příslušné orgány nepovolily, ale nedostatečně odůvodnily proč, a když se pak chtěl zúčastnit alespoň dceřina pohřbu, nedostatečně jasně vysvětlily, jestli by na něj mohl jít v běžném oblečení, či pouze ve vězeňském mundúru a s okovy na nohách. Písemné vyhotovení svolení, že se pohřbu může zúčastnit, mu navíc doručili až 4 dny po pohřbu. I když tedy stěžovatel formálně možnost účasti na pohřbu měl, faktické okolnosti přesto konstituovaly neoprávněný zásah do čl. 8.
Do dnešních dní se tedy již na výkladu, že neumožnění zúčastnit se pohřbu blízkého příbuzného představuje zásah do práva dle čl. 8, judikatura ESLP ustálila.[9] Zásah však může být oprávněný, pokud je v demokratické společnosti nezbytný. Na opuštění věznice z naléhavých rodinných důvodů tedy neexistuje právní nárok a povolovací režim je zcela v pořádku, avšak pro to, aby Soud neshledal porušení, je potřeba odůvodnit v každém individuálním případě, proč danou osobu není možné na pohřeb či do nemocnice pustit v rámci přerušení výkonu trestu či proč nejdou učinit ani žádná alternativní opatření, jako doprovodit danou osobu na pohřeb s eskortou.[10] V úvahu lze přitom vzít zejména faktory jako logistickou a finanční náročnost celé akce, charakter a dosavadní chování dané osoby, aniž by však svolení k účasti dostalo charakter odměny, či závažnost skutku, za který je daná osoba odsouzena / ze kterého je obviněna. Zároveň je však při zvažování propouštění třeba brát v úvahu hledisko potřebnosti postupné resocializace vězňů, zejména pak těch odsouzených na delší dobu, kterým se již blíží konec trestu a možnosti k alespoň chvilkovému opuštění prostředí věznice tak pro ně mohou hrát velmi důležitou roli. Pokud nelze naaranžovat opuštění věznice, ať již s doprovodem eskorty či bez něj, měly by se relevantní orgány alespoň snažit umožnit naplnění stěžovatelova práva jiným způsobem, tedy např. umožněním telefonického rozhovoru s nemocným příbuzným.
Judikatura ESLP vztahující se k právům osob zadržených či zatčených
Specifický případ pak představují skutkové okolnosti ve věci Császy proti Maďarsku.[11] Stěžovatel byl zatčen v den pohřbu své nevlastní matky a vyslýchán v době jejího pohřbu, i když se konal nedaleko. V té době ještě nebyl v režimu vazby ani ve vazební věznici, jednalo se "pouze" o výslech, který byl navíc ukončen cca 20 minut poté, co začal pohřeb. Státní orgány neposkytly žádné meritorní důvody, proč jej na pohřeb s doprovodem eskorty nepustit a výslech o pár desítek minut neposunout - proto došlo k porušení čl. 8.
Judikatura ESLP týkající se srovnatelnosti postavení osob ve výkonu trestu odnětí svobody s osobami ve výkonu vazby
V případě Chaldayev proti Rusku se sice Soud nezabýval tím, zda byla stěžovateli umožněna návštěva v nemocnici či účast na pohřbu blízkého příbuzného, posuzoval však, zda se osoby vazebně stíhané a osoby ve výkonu trestu nacházejí ve srovnatelném postavení a zda tedy nedochází k neodůvodněně horšímu zacházení s jednou z těchto skupin osob, aniž by byl sledován legitimní cíl, a zda to proto nepředstavuje diskriminaci dle čl. 14 Úmluvy ve spojení se čl. 8. Úmluvy.[12] Jeho závěr byl, že co se týká návštěv ve věznicích, dopadá právní úprava na obě tyto skupiny osob velmi podobným způsobem, a proto se ve srovnatelném postavení nacházejí. Není přitom důvod, proč by tomu u umožnění účasti na pohřbech za přítomnosti eskorty mělo být jinak.
Všechna judikatura vztahující se na práva osob ve výkonu trestu se tedy vztahuje i na vazebně stíhané osoby, neboť v případu Chaldayev ESLP uvedl, že se tyto osoby nacházejí ve srovnatelném postavení a vazebně stíhané osoby nesmí mít bezdůvodně horší podmínky než osoby ve výkonu trestu. Kritéria pro posuzování individuálních případů, tedy zda daného člověka pustit, mohou být samozřejmě mírně odlišná - zatímco u osob ve výkonu trestu odnětí svobody to budou specificky např. délka trestu, který ještě zbývá odsloužit, u vazebně stíhaných to bude, jak vyplývá např. z případu Vetsev, zejména povaha zločinu, ze kterého je osoba obviněná. Obecně však budou aspekty, které je třeba zhodnotit, stejné - nebezpečí toho, že se daná osoba pokusí utéct, logistická a finanční náročnost celé operace či alternativní možnosti řešení, kterými by mohla daná osoba své právo uplatnit. V žádném případě by však neměla nastat např. situace, ve které by zákonná úprava např. v rozporu s principem presumpce neviny osobám ve výkonu trestu umožnovala za určitých okolností výkon trestu zcela přerušit a účastnit se pohřbu i bez přítomnosti eskorty, zatímco osobám vazebně stíhaným, na které je třeba pohlížet jako na nevinné, neumožňovala ani zažádat o to, aby se mohly pohřbu osoby blízké zúčastnit, byť třeba v poutech a za přítomnosti eskorty.
Mezinárodní dokumentu upravující právo opustit věznici z naléhavých rodinných důvodů
Kromě Úmluvy existují na mezinárodní scéně pochopitelně i další dokumenty, které se dané problematice věnují. Ač patří do kategorie tzv. "soft-law", tedy spíše doporučujících, právně nezávazných dokumentů, coby zásadní lze na globální úrovni jmenovat Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni (tzv. Pravidla Nelsona Mandely) a na evropské pak Evropská vězeňská pravidla (Doporučení č. Rec (2006) 2 Výboru ministrů členským státům k Evropským vězeňským pravidlům), a to z toho důvodu, že daný problém explicitně upravují.[13], [14]
Dle článku 70 revidovaných Standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni, schválených Ekonomickou a sociální radou OSN, by mělo být vězni, kdykoliv to okolnosti dovolí, dovoleno navštívit, ať už s doprovodem nebo samostatně, příbuzného nebo jinou blízkou osobu, která je kriticky nemocná, nebo se zúčastnit jejího pohřbu. Čl. 24.7 Doporučení Rec (2006) 2 Výboru ministrů Rady Evropy členským státům k Evropským vězeňským pravidlům pak uvádí, že povolení opustit věznici by měl vězeň získat nejen z důvodu návštěvy nemocného příbuzného, ale také kvůli účasti na pohřbu nebo z jiných humanitárních důvodů (např. narození dítěte).
Vězeňská služba České republiky se k Evropským vězeňským pravidlům hlásí, na svých stránkách v minulosti informovala o jejich revizi a uvádí, že je vnímá jako "základní vodítka pro tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátních právních předpisů".[15], [16]
Situace osob, kterým zákon umožňuje opustit věznici pro naléhavé rodinné důvody
Právní úprava přerušení výkonu trestu odnětí svobody pro naléhavé rodinné důvody
Přerušení výkonu trestu odnětí svobody je upraveno v § 56 zákona o výkonu trestu odnětí svobody (dále také "ZVTOS"). Zatímco odst. 1 zmiňuje možnost opuštění věznice coby formu odměny, a to až na 20 dní během kalendářního roku, odst. 2 umožňuje řediteli přerušit výkon trestu pro naléhavé rodinné důvody na 10 dní. Již toto dělení naznačuje, že přerušení výkonu trestu podle odst. 2 by, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, formu odměny nemělo mít, od toho je tu již odst. 1. Praxe však stále vypadá tak, že jsou oba tyto důvody směšovány dohromady a odsouzení jsou nezřídka na pohřby blízkých příbuzných pouštěni "za odměnu".
Na podzákonné úrovni rozvádí § 56 ZVTOS především Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky 46/2017, o postupu při přerušení výkonu trestu odnětí svobody nebo trestního opatření odnětí svobody, opuštění věznice v souvislosti s návštěvou nebo programem zacházení a povolování účasti odsouzených na akcích konaných mimo věznici, (dále také jen "nařízení 46/2017") a rovněž velmi sporadicky Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (dále také jen "řád výkonu trestu"), ta však zmiňuje přerušení výkonu trestu pouze v § 57 odst. 8, tedy mezi odměnami, a navíc se výslovně věnuje "přerušení výkonu trestu a povolení dočasně opustit věznici v souvislosti s návštěvou nebo s programem zacházení".[17] Systematickým výkladem tedy lze dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo, aby se toto ustanovení vztahovalo pouze k § 56 odst. 1 ZVTOS, nikoliv i k odst. 2, a nevyplývá z něj tedy, že by měl ředitel věznice při rozhodování o přerušení výkonu trestu pro naléhavé rodinné důvody "přihlížet ke stupni narušení odsouzeného, povaze trestné činnosti, za níž byl odsouzen, délce uloženého trestu a jeho nevykonaného zbytku, typu věznice a stupni zabezpečení věznice s ostrahou, v níž odsouzený trest vykonává, a jeho chování v průběhu výkonu trestu", ba naopak - pokud by bylo přáním zákonodárce, aby k těmto faktorům přihlížel i při rozhodování dle § 56 odst. 2 ZVTOS, nespecifikoval by v něm v souladu s předpokladem racionálního zákonodárce, který nevkládá do normativních právních aktů (byť vyhlášek) bezvýznamná ustanovení či jejich části, výslovně a zbytečně navíc "souvislost s návštěvou či programem zacházení".
Při úpravě aplikace § 56 odst. 2 ZVTOS na podzákonné úrovni jsme tedy ponecháni s nařízením generálního ředitele vězeňské služby 46/2017.
To již v § 1 odst. 1 uvádí, že účelem nařízení je stanovit jednotný postup při podávání návrhů, projednávání, rozhodování a realizaci přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Zájmem a cílem Generálního ředitele vězeňské služby tedy zjevně je, aby o těchto záležitostech bylo rozhodováno jednotně - pro naplnění tohoto interního požadavku by tedy mělo být zapotřebí, aby všechna taková rozhodnutí byla transparentně odůvodněna, aby bylo jasné, za jakých okolností, jak a na základě jakých kritérií se ředitelé rozhodují. Na zákonné ani podzákonné úrovni však povinnost odůvodnit rozhodnutí ředitele věznice přerušení výkonu trestu nepovolit nenalezneme.
Paragraf 2 se pak věnuje dalšímu problematickému aspektu - hned jako první ze zásad ředitele věznice při rozhodování o povolení přerušení výkonu trestu je uveden individuální přístup na základě diferencovaného přístupu k odsouzeným. Vedle výslovného požadavku individualizace tedy i z tohoto ustanovení vyplývá potřeba odůvodněnosti rozhodnutí, která je důkazem individualizace - pokud není rozhodnutí odůvodněné, nedá se poznat, zda ředitel věznice posuzoval žádost o propuštění individuálně.
Zajímavé je rovněž věnovat se rozdílu mezi § 5, který specifikuje "přerušení výkonu trestu jako odměny", a § 6, jenž specifikuje přerušení výkonu trestu pro naléhavé rodinné důvody. Paragraf 5 totiž uvádí jako podmínku takového přerušení kladné hodnocení oblastí zvoleného programu zacházení, zatímco § 6 žádnou podmínku kladného hodnocení nezmiňuje. Naopak, je v definici "naléhavých rodinných důvodů" poměrně benevolentní, když je v odst. 1 definuje jako "skutečnosti, které hluboce zasahují do citového vztahu odsouzeného k jeho blízkým osobám, nebo které mohou mít vážné důsledky v sociální nebo ekonomické oblasti jeho rodinných příslušníků nebo odsouzeného a jež zároveň vyžadují neodkladnou přítomnost odsouzeného u rodiny", v odst. 2 pak nabízí pouze demonstrativní výčet ilustrující, že mezi takové důvody by vedle úmrtí v rodině či hospitalizace blízké osoby spadala i svatba v rodině či řešení bytových záležitostí nebo zaměstnání odsouzeného.
Prakticky pak schvalování takové žádosti probíhá relativně složitým mechanismem. Žádost odsouzeného či jeho osoby blízké totiž dle § 15 odst. 3 zpracovává jeho vychovatel, který musí vždy v návrhu uvést i jeho odůvodnění včetně obligatorního "vyhodnocení plnění programu zacházení". Přestože tedy na zákonné úrovni i v předešlých bodech na podzákonné úrovni nemělo mít přerušení výkonu trestu pro naléhavé rodinné důvody formu odměny a bylo od přerušení z takového důvodu jednoznačně odlišováno, podle § 15 nařízení 46/2017 musí být i žádost o povolení návštěvy pohřbu rodiče zdůvodněna informací o tom, jak odsouzený plní program zacházení, i když by tato informace měla být v obdobných případech irelevantní (nejedná se přece o odměnu).
K takto podanému návrhu se posléze, v souladu s § 16, vyjádří odborná komise ve "složení vedoucí oddělení výkonu trestu nebo jeho zástupce, speciální pedagog, psycholog, sociální pracovník, vychovatel, vedoucí oddělení vězeňské stráže nebo jeho zástupce, dále příslušník oddělení prevence a stížností a vedoucí nebo určený zaměstnanec oddělení správního", přičemž vždy musí "posoudit přístup odsouzeného k plnění programu zacházení". Důraz má být při posuzování kladen na "naplňování účelu výkonu trestu s ohledem na snižování kriminogenních rizik odsouzeného v průběhu výkonu trestu a na podporu postojů a dovedností, které odsouzenému pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu s právním řádem", jak stanoví § 16 odst. 4. Vzhledem k takto restitutivně stanovenému účelu se tedy nabízí možnost podpory rodinných vazeb k blízkým osobám. Výsledkem jednání této komise by pak podle § 16 odst. 6 mělo být stručně odůvodněné stanovisko. To má však pouze doporučující charakter, rozhodnutí je plně v gesci ředitele věznice a nemusí jej nijak odůvodňovat ani v případě, že se od stanoviska komise odchýlí.
To je zčásti dáno i tím, že rozhodnutí ředitele o nepovolení přerušení výkonu trestu nemá charakter rozhodnutí správního orgánu, protože není vůbec žádným formálním rozhodnutím - tím by bylo jen v situaci, že by žádosti bylo vyhověno, a to podle § 17 odst. 6 Nařízení 46/2017. Povinností ředitele věznice je tedy pouze informovat odsouzeného o tom, jestli jeho žádosti bylo vyhověno, či nikoliv. Zamítavé rozhodnutí tedy není žádným způsobem přezkoumatelné nejen u správního soudu, ale ani u jiného orgánu veřejné správy. Na rozhodnutí o povolení opustit věznici, které nepředstavuje žádný zásah do subjektivního lidského práva, jsou tedy kladeny daleko vyšší požadavky na odůvodnění a má formálnější charakter než rozhodnutí opačné, které zásah představuje.
K tomu, že tato právní úprava a na ni navazující postup v praxi nejspíše nejsou souladné s Úmluvou, se v nedávné historii opakovaně vyjadřovala i Veřejná ochránkyně práv.[18]
Článek byl publikován v časopise Právník č. 4/2023. Pokračování je dostupné zde.
[1] Rada Evropy. Evropská úmluva o ochraně lidských práv. Čl. 32.
[2] Ústavní soud ČR. Rozhodnutí Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002.
[3] Ačkoliv orgány státní správy tento vývoj judikatury prokazatelně zaznamenaly a jsou si vědomy, co z něj vyplývá, viz s. 12.
[4] Osoby vykonávající trest odnětí svobody na doživotí jej obvykle vykonávají ve věznicích se zvýšenou ostrahou a v žádném případě se tak nejedná o dvě odlišné skupiny osob jako spíše o množinu a její podmnožinu. Zároveň však, byť se tak děje zřídka, není tento překryv stoprocentní, a i trest odnětí svobody na doživotí může být za určitých okolností vykonáván ve věznici s ostrahou (viz § 57 odst. 5 tr. z.) a především právní úprava (ne)možnosti přerušení výkonu trestu pro naléhavé rodinné důvody je u těchto dvou kategorií osob rozdílná. Z toho důvodu k nim coby k samostatným kategoriím osob přistupuje i tento příspěvek.
[5] ESLP. Rozsudek ve věci Georgiou proti Řecku. Rozsudek. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. 13. 1. 2000.
[6] Rada Evropy. Evropská úmluva o ochraně lidských práv. Čl. 8.
[7] ESLP. Rozsudek ve věci Ploski proti Polsku. Rozsudek. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. 12. 11. 2002.
[8] ESLP. Rozsudek ve věci Giszczak proti Polsku. Rozsudek. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. 29. 2. 2012.
[9] Viz např.: ESLP. Rozsudek ve věci Kanalas proti Rumunsku. Rozsudek. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. 6. 12. 2016. ESLP. Rozsudek ve věci Ecis proti Lotyšsku. Rozsudek. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. 10. 1. 2019. ESLP. Rozsudek ve věci Guimon proti Francii. Rozsudek. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. 11. 7. 2019.
[10] Stejný standard ochrany se vztahuje i na osoby v ochranném léčení v psychiatrických léčebnách. Přestože se dle Soudu co do povahy a účelu omezení svobody nacházejí ve zcela odlišném postavení než osoby ve výkonu trestu ve věznicích, i v jejich případě je vyžadováno řádné a individualizované odůvodnění nezbytnosti zásahu do jejich práv v každém jednotlivém rozhodnutí. Faktory, které jsou při takovém rozhodování brány v potaz, však mohou být odlišné, viz ESLP. Rozsudek ve věci Solcan proti Rumunsku. Rozsudek. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. 8. 10. 2019.
[11] ESLP. Rozsudek ve věci Császy proti Maďarsku. Rozsudek. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. 21. 10. 2014.
[12] ESLP. Rozsudek ve věci Chaldayaev proti Rusku. Rozsudek. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. 28. 5. 2019.
[13] VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV. Pravidla OSN o minimálních standardech zacházení s vězněnými osobami.
[14] RADA EVROPY. Recommendation Rec(2006)2-rev of the Committee of Ministers to member States on the European Prison Rules (Evropská vězeňská pravidla).
[15] VĚZEŇSKÁ SLUŽBA ČR. Revidovaná Evropská vězeňská pravidla. 16. 7. 2020.
[16] VĚZEŇSKÁ SLUŽBA ČR. Poskytnuté informace 2022.
[17] Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky 46/2017, o postupu při přerušení výkonu trestu odnětí svobody nebo trestního opatření odnětí svobody, opuštění věznice v souvislosti s návštěvou nebo programem zacházení a povolování účasti odsouzených na akcích konaných mimo věznice. Vyhláška č. 345/1999 Sb., vyhláška Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (řád výkonu trestu).
[18] Viz např. kancelář Veřejného ochránce práv. 1640/2016/VOP. Závěrečné stanovisko ze dne 24. 8. 2016. Kancelář Veřejného ochránce práv. 1640/2016/VOP. Zpráva o šetření ze dne 29. 4. 2016. Kancelář Veřejného ochránce práv. 366/2019/VOP. Zpráva o šetření ze dne 5. 4. 2019.
Diskuze k článku ()