První díl si můžete přečíst zde.
Rekapitulace případu
Adam je zaměstnán u nejmenovaného zaměstnavatele a jednoho dne na svém pracovišti opakovaně objevil dehonestující hanlivý vzkaz, jmenovitě určený jeho osobě neznámým pisatelem:
Nejprve se snažil uvedenou věc řešit vnitropodnikově, a proto podal příslušnému Oddělení vnitřní kontroly stížnost na neetické chování neznámé osoby. Nebylo v možnostech tohoto útvaru odhalit pisatele vzkazu. Adam následně podal Oznámení o podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle § 184 trestního zákoníku na neznámého pachatele.
Vyřízení věci státním zástupcem – uložení věci „ad acta“
Výňatek z vyrozumění státního zástupce:
Státní zástupce věc tzv. „uložil ad acta“, tedy nezahájil úkony trestního řízení. K předmětné problematice jsme publikovali již v roce 2020 s tím, že tehdy jsme konstatovali: „ … S jistou mírou nadsázky lze poznamenat, že policejní orgán v daném případě neosvědčil podané trestní oznámení jako trestní oznámení, tedy že podanou písemnost považuje de facto za nicotnou. S uvedeným postupem se ztotožňujeme, pokud by se jednalo např. o trestní oznámení týkající se odcizené housky nebo pomeranče, je však s podivem, že se naznačený postup aplikuje ve vztahu k daňové trestné činnosti oznamované orgánem veřejné moci. … uložení trestní věci bez zahájení úkonů trestního řízení, na základě podaného trestního oznámení Finančního úřadu, považujeme za věc vymykající se racionální logice, natož obecným právním zásadám.“
Po třech letech se nám tedy do rukou dostává další „věc uložená ad acta“, je však třeba poznamenat, že se jedná o úplně jiný druh oznamované trestné činnosti. Máme-li srovnat problematiku o níž jsme psali v roce 2020 (vícero uložení věcí ad acta s velmi chudým odůvodněním), s nynějším případem z roku 2023, tak nyní je odůvodnění relativně uspokojivé.
Odůvodnění státního zástupce – citace s komentářem
Náš zdroj Adam, který stejně jako v první části i nyní udělil svůj souhlas se zpracováním předmětného případu, vyslovil přání ohledně maximální anonymizace. Níže citujeme podstatné pasáže (nikoliv celé odůvodnění):
Státní zástupce: „… K tomu, aby mohl být určitý údaj označen za nepravdivý, tj. v rozporu se skutečnosti, musí jít o údaj ověřitelný. Nelze tedy za něj považovat taková tvrzení, která jsou hodnotící povahy a jsou prezentována jako subjektivní úsudek jejich autora, tedy nikoli jako faktický údaj. Z tohoto pohledu mám za to, že ne všechny skutečnosti uvedené ve vzkazu (zejména týkající se spermatu) bylo možno považovat za nepravdivé, neboť jsou takového rázu, že se již svou povahou vymykají tomu, aby bez zkoumání mohly být podřazeny pod kritérium pravdivosti či nepravdivosti, takže je nelze verifikovat a označit za nepravdivé. … uváděné informace není možné objektivně ověřit, respektive autorovi vzkazu je vyvrátit a prokázat, že on sám v době jejich uveřejnění věděl o tom, že se jedná o údaje nepravdivé, které vědomě sděluje. Je jisté, že autor vzkazu vyjadřuje nespokojenost (byť zvláštní formou) s chováním oznamovatele, kterého označuje ve svém vzkazu, k čemuž připojuje své subjektivní závěry o jeho jednání. …“
Souhlasíme se státním zástupcem, který vychází ze základů logiky. Výrok je tvrzení, které lze označit pouze jako pravdivé nebo nepravdivé, a to na základě dostupných informací nebo důkazů. Naproti tomu domněnka (názor) je nejistou spekulací nebo hypotézou, pro jejíž potvrzení nebo vyvrácení je potřeba dalších důkazů. Uvedené se jistě více či méně dotýká ochrany svobody slova, ale – byť teoretickou – aplikaci ochrany svobody slova na předmětný případ považujeme za bizarní.
Státní zástupce: „… Nicméně s ohledem na okolnosti a místo uveřejnění je patrné, že záměrem autora nemohla být dehonestace oznamovatele, poněvadž autor se musí pohybovat na stejném pracovišti a mohl by uvedený vzkaz rozeslat například všem zaměstnancům na služební email, ale jedná se zcela patrně o nevhodnou formu oznámení jím subjektivně dedukovaných neověřených skutečností. …“
Nerozumíme tomu, jak mohl dojít státní zástupce k názoru, že záměrem autora hanlivého vzkazu nemohla být dehonestace Adama. Tento myšlenkový produkt považujeme se chybný. Předpokládejme, že autor chtěl zůstat v anonymitě, a proto nemohl Adama kontaktovat e-mailem, telefonicky ani osobně. Pokud by nechtěl Adama dehonestovat, ale zároveň by mu chtěl něco citlivého sdělit, tak by mu přece předmětný vzkaz vsunul pod dveře, a to zejména za situace, kdy z docházkového systému vyplývalo, že je v kanceláři sám. Namísto toho vzkaz opětovně vylepoval na volně přístupné zaměstnanecké toalety v několika vyhotoveních, což naopak přisvědčuje záměru dehonestovat Adama.
Státní zástupce: „… Záměrem zákonodárce při postihu deliktů poškozujících čest a dobrou pověst člověka zjevně bylo vyvozovat z takových útoků primárně odpovědnost podle občanského práva, resp. podle správního práva pro přestupek s tím, že jen útoky nejzávažnější povahy by měly zakládat odpovědnost trestněprávní. …“
Jedná se o klasický princip subsidiarity trestní represe. Podle tohoto by principu by trestní postih měl být výjimečným ultima ratio (posledním řešením) v těch případech, kdy jiné formy řešení (odpovědnost za přestupek, občanskoprávní odpovědnost apod.) nejsou účinné, vhodné anebo byly vyčerpány. Trestní postih totiž nemá být nadužíván nebo aplikován nepřiměřeně.
Státní zástupce: „…Na závěr proto uvádím, že osobnost každého jednotlivce není chráněna pouze trestním právem, a nadto ani primárně, ale každý je oprávněn využít další prostředky a nástroje, které mu poskytuje český právní řád, kdy se např. může v rámci civilního řízení domáhat zadostiučinění formou žaloby na ochranu osobnosti. Nelze se domáhat trestněprávního postihu jenom proto, že v rámci pracovněprávní snahy o řešení vzniklé situace, nedošlo pro nedostatek důkazů k nalezení autora vzkazu, potažmo k satisfakci oznamovatele, neboť zde se jedná o ryze civilně právní povahu věci související s pracovněprávním rozměrem věci. …“
Shora uvedený odstavec částečně navazuje na vyjádřený princip subsidiarity trestní represe, nicméně nás zaujalo konstatování souvislostí s pracovněprávním rozměrem věci. Vyvstává totiž otázka, zda náhodou není za vzniklou situaci – a to alespoň částečně – zodpovědný zaměstnavatel.
Závěr
Přestože máme k předmětnému uložení věci „ad acta“ určité výhrady, dospěli jsme k závěru, že bylo vydáno v mezích a souladu se zákonem, a nevymyká se zásadám trestního práva. Srovnáme-li současné uložení věci „ad acta“ s případem z roku 2020 (zmíněno v předchozím textu), je to právě podrobné odůvodnění, kterým je současné uložení věci „ad acta“ legitimizováno. Spornou pasáží odůvodnění však zůstává podivná dedukce státního zástupce, že pisatel textu nemohl chtít dehonestovat Adama, což jsme vyvrátili příslušnou argumentací.
Bohužel pro něj, Adam dosud nedosáhl v dané věci zadostiučinění, tedy nebyl zjištěn pisatel textu, jeho motivace, případně se tento neomluvil. Zůstává možnost občanskoprávní žaloby nebo oznámení o přestupku, avšak příslušné orgány již nebudou mít tak široké možnosti, resp. pravomoci jako orgány činné v trestním řízení, pročež se pravděpodobnost zadostiučinění na cti poškozeného Adama rapidně snižuje. Pro cestu občanskoprávní žaloby nebo oznámení o přestupku by musel Adam minimálně odhalit osobu pisatele hanlivého vzkazu a nashromáždit k tomuto důkazy, neboť občanský soud či přestupková komise tak těžko učiní (rádi bychom se mýlili).
Klademe si však otázku: Nebylo to pochybení zaměstnavatele? Možná to zní zvláštně, ale zaměstnavatel v daném případě umožnil (nezabránil) vytvoření takového pracovního prostředí, resp. pracovního klimatu, kde bylo možné realizovat obscénní vyřizování účtů. Pokud i přes veškeré preventivní činnosti zaměstnavatele v oblasti vytváření podmínek pro důstojné pracovní klima, se přihodil takovýto incident, proč nebyl odhalen a kázeňsky postižen pisatel hanlivého vzkazu? Je to spíše o vnitropodnikové kultuře než o zákonných povinnostech. Zaměstnavatel se mohl Adamovi omluvit nebo mu jiným způsobem poskytnout zadostiučinění za to, že nezabránil předmětnému incidentu a ani ho zdárně nevyšetřil. Zůstává pak čistou spekulací, zda není na místě občanskoprávní žaloba na zaměstnavatele, ale to už by bylo na hlubší analýzu.
Záleží teď na Adamovi, jakým způsobem bude postupovat dále. Pokud se rozhodne nechat danou věc být, pak je tento druhý článek i posledním článkem série…
Oba autoři článku jsou státní zaměstnanci Finanční správy ČR. Shora uvedený text je vyjádřením soukromého názoru autorů, který se nemusí shodovat s právním názorem Finanční správy ČR, a tedy nemůže založit (nebo změnit) případnou správní praxi v dané oblasti.
Diskuze k článku ()