Mgr. Lukáš Pulgret, LL.M., DBA

Zaměstnanec upozorní na podezřelou platbu. Po prověření se ukáže, že žádné peníze nezmizely. Spor tím ale nemusí skončit: zaměstnavatel začne řešit, zda mu pracovník bezdůvodně nepoškodil pověst.

Host si objedná espresso, otevře notebook a začne studovat. Po dvou hodinách jej obsluha požádá o další objednávku, jinak má uvolnit stůl. O časovém omezení předtím nepadlo slovo. Host poukazuje na zaplacenou kávu, provozovatel na obsazené místo. Právní řešení závisí především na tom, jaké plnění si strany sjednaly a zda je další pobyt ještě jeho součástí.

Tradiční odpovědnost za škodu hledá vadný výrobek, porušenou povinnost a příčinu následku. Propojené systémy však mohou vytvořit újmu, přestože každý samostatně splní svou technickou specifikaci. Problém pak nevznikne uvnitř jedné černé skříňky, ale ve vztazích mezi několika nástroji.

Smlouva tradičně vzniká setkáním dvou vůlí. Automatizované systémy však mohou nabídku vytvořit, upravit a přijmout bez toho, aby člověk viděl konkrétní podmínky. Co když dva AI agenti uzavřou obchod, který odpovídá jejich cílům, ale odporuje záměru obou uživatelů?

Zaměstnanec může odejít z firmy během jediného dne, jeho pracovní způsob v ní však může zůstat na neurčito. Umělá inteligence dokáže převzít jeho slovník, rozhodovací postupy, hlas i způsob jednání s klienty. Z těchto prvků pak vznikne nástroj, který pracuje dál bez něj.

Právo umí poměrně přesně reagovat na porušení smlouvy. Složitější je situace, kdy smlouva nevznikla, ale jeden člověk přesvědčil druhého, že se na určitý budoucí vývoj může spolehnout. Kde končí osobní naděje a kdy už může jít o právně významné spoléhání?

Exoskelet může ulehčit zádům pracovníka, chytrá protéza zpřesnit pohyb a domácí senzory umožnit člověku zůstat déle ve vlastním bytě. Technologie zde nevystupuje jako protivník. Často řeší skutečný problém: snižuje fyzickou zátěž, podporuje soběstačnost a nahrazuje kapacitu, kterou zaměstnavatel, rodina nebo sociální služba nemají.

Představme si, že systém umělé inteligence při právní rešerši chybně vyloží skutečný rozsudek. Úředník nebo soudce převezme přesvědčivě formulovaný závěr do odůvodnění. Rozhodnutí se následně objeví v právní databázi a další systém toto rozhodnutí za několik měsíců nalezne jako autoritativní zdroj. Původní chyba se nevrací jako odpověď stroje, ale jako součást skutečného rozhodnutí veřejné moci.

V některých trestních věcech nerozhoduje jen otázka, co se stalo. Stejně podstatné je, kdy se to stalo, kdy se změnil zdravotní stav poškozeného, kdy se obviněný o riziku dozvěděl, kdy mohl zavolat pomoc a kdy už byl následek neodvratitelný.

Jedna fotografie a neověřené obvinění na sociálních sítích dokážou z člověka během několika hodin udělat podvodníka bez možnosti obrany. Pojďme se podívat, jaké je právní hranice mezi legitimní kritikou a protiprávním zásahem do osobnosti i to, jakým otázkám byste se měli vyhnout, než někoho veřejně označíte za hrozbu.

Představme si právně mimořádně nepříjemnou situaci. Na místě činu jsou dvě osoby. Poškozený utrpí těžkou újmu na zdraví nebo zemře. Je prakticky jisté, že rozhodující útok vedl jeden z přítomných. Oba měli možnost čin spáchat, oba se pohybovali v bezprostřední blízkosti poškozeného, oba mohou mít motiv a každý tvrdí, že pachatelem byl ten druhý.

Trestní řízení stojí na jednoduchém, ale zásadním principu: Stát musí vinu prokázat. Nestačí silné podezření, mediálně působivý příběh, uvalení vazby, policejní zásah ani veřejný tlak. Dokud není vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je potřeba na člověka hledět jako na nevinného.

Správní trestání zpravidla vychází z toho, že zjistí-li správní orgán přestupek, zahájí řízení, v němž rozhodne o odpovědnosti a případném správním trestu. Tento model chrání legalitu i rovnost. Vedle úmyslného, nebezpečného nebo opakovaného jednání však existují první, objektivně drobná a rychle napravitelná pochybení, zejména v evidenčních a oznamovacích povinnostech.

Odůvodnění správního rozhodnutí není úřední formalita ani prostor pro mechanické převyprávění spisu. Je to část rozhodnutí, v níž musí být rozpoznatelné, proč správní orgán dospěl právě k danému výroku.

Představme si, že po smrti blízkého člověka přijde rodině zpráva z chatovací aplikace. Není to starý e-mail ani automatická vzpomínka ze sociální sítě.

Daňová kontrola byla dlouho vnímána především jako nástroj zpětného ověření. Správce daně posuzoval, zda daňový subjekt v minulosti správně přiznal daň, zda doložil rozhodné skutečnosti a zda jeho tvrzení odpovídá realitě. Tento model má své pevné místo i v budoucnu. U části daňových rizik však naráží na praktický limit: pokud správce daně reaguje až ve chvíli, kdy je škoda způsobena, může být její náprava obtížná, ne-li fakticky nemožná.

České právo chrání dobrou víru, vyžaduje poctivost, zakazuje zneužití práva a v některých oblastech pracuje i s pojmem nepoctivého záměru. Přesto v něm stále chybí výraz, který by přesně pojmenoval určitou opakující se situaci: jednání, které se navenek opírá o právní pravidlo, avšak ve skutečnosti míří proti jeho smyslu.

Autonomní zbraňový systém může po aktivaci sám vyhledat objekt odpovídající předem nastavenému cílovému profilu a použít proti němu sílu. Člověk přitom nemusí předem znát konkrétní cíl, přesné místo ani okamžik zásahu. Právě tím se takový systém liší od běžného dálkově ovládaného dronu, u něhož konkrétní cíl zpravidla vybírá operátor. Právní otázka tedy nezní, zda o likvidaci cíle „rozhodl“ stroj, ale kdo rozhodl o vývoji, nastavení a nasazení systému, jaké měl informace a zda mohl jeho působení ovlivnit.

Digitalizace veřejné správy již dávno neznamená pouze elektronické formuláře, datové schránky nebo vedení spisu v elektronické podobě. Do veřejné správy postupně vstupuje další vrstva — systémy umělé inteligence, které nebudou jen pasivně ukládat informace, ale budou je třídit, shrnovat, vyhodnocovat, navrhovat další postup a v některých případech připravovat i samotné texty rozhodnutí. Tradiční otázka veřejné správy obyčejně zněla: „Kdo rozhodl?“ V době umělé inteligence se k ní přidává nová otázka: „Kdo rozhodnutí skutečně vytvořil?“

Automatizovaná vozidla nejsou pouze technologickou inovací automobilového průmyslu. Představují současně test schopnosti práva rozdělit odpovědnost ve světě, kde rozhodování vzniká v souhře člověka, softwaru, dat, výrobců, provozovatelů a infrastruktury. Tradiční otázka „Kdo řídil?“ se tak postupně mění na otázku „Kdo odpovídá za systém, který řídil?“.

Digitalizace veřejné správy postupně mění nejen způsob vedení řízení, ale i samotnou povahu dokazování. Tam, kde dříve hrály hlavní roli listiny, doručenky, úřední záznamy nebo svědecké výpovědi, dnes stále častěji vstupují do hry logy, metadata, časová razítka, změnové historie a workflow záznamy informačních systémů.

Expanze lidstva do vesmíru s sebou přináší nové právní výzvy, trestní právo nevyjímaje. S rozvojem vesmírného turismu a budoucím osídlováním vesmíru vyvstávají klíčové otázky: Jaká jsou rizika trestné činnosti vesmírných turistů a osídlenců? Jak lze v prostředí bez tradičních právních institucí vynucovat právo?

Dar lze odvolat ze dvou zákonných důvodů, a to pro nouzi dárce nebo pro nevděk obdarovaného, přičemž předložený článek pojednává o variantě druhé. Co když obdarovaný mezitím dar zcizil, spotřeboval, zničil apod., co má být potom vráceno?

Dne 11. 10. 2023 byl vynesen jeden z prvních (ne-li první) rozsudků českého soudnictví, poskytující odpověď na otázku, zda a kdo je autorem grafiky vytvořené umělou inteligencí na základě zadání fyzické osoby – uživatele softwaru.

Současná kriminalistická, resp. trestně-právní teorie i praxe ve značné míře předjímá, že identifikace pachatelů trestných činů podle analýzy DNA je víceméně neomylná, přičemž této kategorii důkazů je přikládán klíčový význam. Co když je to ale jinak?