O trestání v Česku

Jestli správný, k tomu se dostanu možná na konci. Zároveň bych chtěl zdůraznit, že situaci komentuji jako soudce (on tady o tom mluvil i pan předseda Baxa). Tvorba práva je výlučné hájenství politiky, politické vůle a soudci jsou vázáni zákonem, pochopitelně i trestní soudci, a jsou vázáni mimo jiné i trestními sazbami. Jsou státy, které nemají trestní sazby, a úvaha soudu o případném druhu a výši trestu je podstatně méně korigovaná politickou vůlí. Nicméně tam se většinou opírají o judikáty, o konstantní judikaturu.

Pokud zkoumáme v právu jakýkoliv fenomén, tak většinou začínáme starými Římany, protože prostě jednak jsme se to tak naučili na fakultách jako právníci a jednak je zajímavé, že ti lidé většinou už před 2000 lety dospěli k myšlenkám, které jsme leckdy nepřekonali. Takže první myšlenka, kterou bych tady rád prezentoval, je Cicero.

„Ke zlu nejvíce ponouká naděje na beztrestnost.“ M. T. Cicero, římský filosof, 106 – 43 př. n. l.

Vidíte sami, jak stará myšlenka to je, a vychází z teorie, která je v posledních desetiletích, zejména v západním světě populární, tj. že vlastně nejvíc odradí potencionálního pachatele to, že bude dopaden. A to je základní myšlenka. Čím úspěšnější je policie v odhalování trestné činnosti, tím méně se trestné činnosti páchá.

Podobnou úvahu ze stejné doby tady máme od Platóna, kde navíc se dá říct, že zrovna tato jeho stať je takovým jedním z prvních, alespoň co jsem nalezl, citátů, kde zdůrazňuje, že civilizované z jeho pohledu není mstít se za minulé provinění, ale udělat vše pro to, aby k takovému provinění nedošlo v budoucnosti. Čili je to takový restorativní přístup k trestání.

Platón: Protágoras: „Jestliže pak chceš uvážit, Sókrate, jaký asi význam má trestat ty, kteří se dopouštějí bezprávní, sama úvaha tě poučí, že lidé pokládají zdatnost za věc získatelnou. Neboť nikdo, kdo se nerozumně nemstí jako zvíře, netrestá viníka mysle na to a z toho důvodu, že se provinil; ale kdo přistupuje k trestu s rozumem, nemstí se za minulé provinění - vždyť by nemohl způsobit, aby se odestalo to, co se stalo - , nýbrž trestá pro budoucnost, aby se znovu neprovinil ani sám ten, kdo je trestán, ani jiný, kdo by uviděl jeho potrestání. A když má takovou myšlenku, myslí, že lze ke zdatnosti vychovati; trestá tedy pro odvrácení.“

Působení trestu smrti

A pak mě zaujala úvaha T. G. Masaryka v hovorech s Karlem Čapkem, kde tehdejší prezident vysvětloval své úvahy nad tím, zdali a jak vykonávat trest smrti. A proč si byl jist tím, že vlastně samotný trest smrti nemá vůbec žádný výchovný účinek pro společnost, nicméně, a tady to velmi pěkně eticky popisuje, se domnívá, že vlastně ten následek, který pachatel způsobil například vraždou, třeba je tak zásadní, že je nezbytné psychologicky a eticky přijmout takovou sankci, která odpovídá hrůze toho zločinu.

T. G. Masaryk (Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, r. 1947): „Těžká pro mne byla otázka trestu smrti; stálo mne mnoho nocí, když jsem měl podepisovat trest smrti, a dni, kdy jsem to učinil, mám ve svém kalendáři poznamenány černým křížkem. Sledoval jsem pozorně, má-li trest smrti vliv na zločinnost; studoval jsem statistiku zločinů a zejména vražd po celou dobu, ale nevidím, že by trest smrti měl účinek odstrašující na lidi zločinné; zločinec ve chvíli vraždy nemyslí na trest, ale na úspěch svého zlého činu. Jistý účinek je na občany ostatní, zejména o věci myslící. Můj argument pro trest smrti není, že je odstrašující, ale že je v něm mravní expiace: vzít člověku život je bezpráví tak strašlivé, že může být usmířeno jen výkupným stejně těžkým. Dělám ovšem patřičný rozdíl mezi vraždou a zabitím a uznávám polehčující okolnosti při každém zločinu, jak to moderní kriminální psychologie vyžaduje; ale ve výjimečných případech nemohu vyvracet, že trest smrti je ve shodě s metafysickým uznáním hodnoty lidského života. Věřím a čekám, že bude zrušen vyšší vzdělaností a mravností obyvatelstva, souhlasem nás všech.“

Karel Čapek s T. G. Masarykem o tom mluvili v době, kdy už řada evropských států několik desítek let, třeba Švýcarsko od poloviny 19. století, vůbec trest smrti ve svém právním řádu neměla.

Teorie o účelu trestání

Obecná teorie o účelu trestání vychází ze dvou, jakoby krajních, pohledů. Jeden je ten absolutní „punitur, quia peccatum est“, to znamená trestáme, protože bylo spácháno zlo, čili tato teorie se zaměřuje zejména na to, že je to jakási odplata společnosti člověku, který se dopustil něčeho, co prostě spáchat nesměl a neměl.

I. Kant: trest je kategorickým imperativem, nesmí se řídit účelem mimo něj ležícím, je pouze ideou spravedlnosti

G. W. F. Hegel: trest je negací práva, tedy jediným možným způsobem, kterým je společnost schopna zajistit obnovení rovnováhy, tedy spravedlnosti, musí vyhovovat požadavkům absolutní spravedlnosti, nikoli odplaty či nápravy, a jeho cílem je spíše potrestání činu samotného, nežli pachatele

A naopak tady máme tu druhou teorii, relativní „punitur, ne peccetur“, kde vlastně nejde ani tak o to, abychom trestali, protože bylo spácháno zlo, ale aby nebylo pácháno zlo do budoucnosti.

• F. von Liszt: teorie speciální prevence
• C. Lombroso, C. Beccaria (O zločinech a trestech)

Prakticky všechny moderní systémy trestání tyto dva pohledy na věc ve smíšeném modelu dávají dohromady, jak ukážu dále.

K hlediskům represe a prevence při ukládání trestu podle trestního zákona

Velmi pěkně je účel trestání rozebrán v nálezu Ústavního soudu již z konce devadesátých let. Tedy vlastně to, jak jsme mluvili o tom absolutním a relativním trestání, tak tady je to v podstatě ta individuální a generální prevence, kde Ústavní soud zdůrazňuje, že generální prevence, tzn. odstrašující účinek trestu, nikdy nesmí převážit nad tou individuální, ale naopak z ní vyrůstá. To znamená, podstatné je zvolit vhodný trest a potrestání konkrétního pachatele vůči němu. A teprve z toho se tedy odráží dopad represe obecné nebo generální prevence, jak se to tradičně nazývá.

Nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97: Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů. Účel trestu vymezený v ustanovení § 23 tr. zákoníku je koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Jde totiž o to, že generální prevence, která vychází z prevence individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním potenciálním pachatelům - platná právní úprava tak výslovně zdůrazňuje závislost generální prevence na prevenci individuální - a dále že individuální prevence je chápána jako nástroj generální prevence. Uvedený poměr individuální a generální prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena jednota, resp. vyváženost prevence a represe a generální prevence, opřená především o odstrašení přísnou represí, by se stala prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je v rozporu s ustanovením § 23 tr. zákoníku.

Ke smyslu a účelu trestu

Podobným způsobem se věnoval účelu trestu i jiný judikát, je to usnesení Ústavního soudu z roku 2004, kde se opět mluví o tom, že povinností soudu, když rozhoduje o druhu a výši trestu, je potřeba vyvážit represivní pohled na trest, a zároveň chránit společnost, což je asi izolace těch nejzávažnějších pachatelů. Ale na druhou stranu hledět i na výchovný účel.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 243/03: Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Účelem trestu ve smyslu ustanovení § 23 trestního zákona je skloubení cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních, jež se promítají ve vztahu k osobě pachatele. Trest zahrnuje jak nesporný prvek represe, tak i moment výchovný, resp. preventivní. Smyslem a účelem jak trestu samého, tak i jeho druhu a výměry, je dosáhnout vyváženosti obou cílů, byť prvek represe ve vztahu k zájmům společnosti chránit sebe samu před pachateli trestných činů je i s ohledem na společenskou nebezpečnost těchto trestných činů hlediskem zásadním. Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné a Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by tato vyváženost v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena.

Účel trestu

Když to shrneme, tak v právní teorii České republiky se v současné době vychází zhruba z těchto pěti bodů:

• ochrana společnosti před pácháním trestných činů
• zabránění v další nebo opětovné trestné činnosti páchané pachateli (individuální prevence)
• odrazení ostatních osob od páchání trestné činnosti (generální prevence)
• výchova odsouzených, aby do budoucna vedli řádný život
• výchova ostatní společnosti

Jsou tedy splněny všechny účely: regulativní, ochranná, preventivní a represivní funkce.

Přiměřenost trestních sankcí

Tak a dostávám se ke znění trestního zákoníku, jehož nepochopení nebo neznalost někdy vede u novinářů ke zvýšené kritice některých rozhodnutí. Zejména bych rád upozornil na § 38 odst. 2 tr. zákoníku, kde zákonodárce jasně říká, že tam, kde postačí uložení trestní sankce méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Takže když jsem mluvil o teoretických předpokladech, tak vlastně trestní senát nebo samosoudce tou škálou, když začneme nejpřísnějším trestem, tedy trestem odnětí svobody, který je vykonáván ve vězení, je povinen si odpovědět, zdali nemůže uložit druh anebo rozsah trestu mírnější, a teprve až narazí na tu hranici, kde řekne, že vlastně další snížení toho druhu nebo výše trestu by bylo již nepřiměřené, tak teprve tam někde by měl začít uvažovat o rozsahu toho trestu. Tzn. zákonodárce jednoznačně nabádá k tomu, že tresty jsou ze zákona pro soud jakýmsi imperativem, výzvou a podle toho se musíme řídit.

Zajímavý je odstavec třetí § 38 tr. zákoníku, že při ukládání trestných sankcí se přihlédne i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem. O tom se také mnohokrát diskutuje, jak a zda vůbec má oběť právo se vyslovit k tomu, jaké očekává potrestání pachatele, který způsobil nějakou škodu, příkoří nebo dokonce ublížení na zdraví či cokoliv podobného a jakým způsobem tedy vykládat to ustanovení § 38 odst. 3 tr. zákoníku. Až donedávna se toto ustanovení vykládalo zcela jednoznačně pouze jedním směrem, a to vlastně ve prospěch ukládání alternativních trestů. Pokud se podíváme na odbornou literaturu, tak vlastně všichni autoři vykládající odstavec třetí docházejí ke stejnému závěru.

K § 38 odst. 3 tr. zákoníku:

„S ohledem na restituční teorii je rovněž nutné, aby trestní sankce pozitivně působila ve vztahu k napravení vzniklé škody a újmy poškozenému, zprostředkovaně pak vůči společnosti jako celku. Soud by proto neměl uložit sankci, která znemožní pachateli napravit následky vzniklé poškozenému trestným činem. Není proto na místě, pokud to projednávaný případ umožňuje, aby byl pachateli uložen nepodmíněný trest, naproti jinému alternativnímu trestu, jenž neznemožní přísun peněžních prostředků pachateli umožňující mu například úhradu škody poškozenému. Rovněž tak je přínosné ukládání přiměřených omezení a povinností pachateli.“ (Bambušková Vendula, Dostál Petr, Kvapil Miroslav, Tobolková Adéla, Valtrová Michaela a Žmolíková Darina, Zákon trestní zákoník - judikatorní komentář, CODEXIS publishing, 01.09.2019 [cit.18.03.2024] Převzato z CODEXIS®, doplňku LIBERIS®)

To znamená, soud má uložit mírnější trest, pokud se tím zvyšuje šance oběti na náhradu škody, která byla trestným činem způsobená, tzn. že odstavec třetí je třeba vykládat tak, že trest by neměl zamezit nebo snižovat pravděpodobnost pachatele uhradit škodu, případně ji hradit nebo jinak odčinit újmu, kterou spáchal trestným činem. Tolik tedy k účelu trestu z hlediska tr. zákoníku, kde, jak vidíte, tak to omezení soudu směřuje poměrně jedním směrem.

Global peace index

Jak jsme na tom poté, co jsme tlačeni trestním zákonem a úvahami právní teorie k tomu, že máme trestat vlastně co nejmírněji to jde, obecně se velmi často objevuje citace indexu, který zkoumá bezpečnost jednotlivých zemí ve světě, kde 20 nebo 25 let patříme mezi nejbezpečnější země na světě. Ale je třeba zdůraznit, že aktuálně v tuto chvíli pochopitelně míru bezpečnosti České republiky významně ovlivňuje relativně velká blízkost velké války. To znamená, že to není jenom index bezpečnosti, který by vycházel z míry trestání z hlediska fungování policie, z hlediska možnosti konkrétního občana dobrat se ochrany před soudem nebo tedy před jiným orgánem veřejné moci, který rozhoduje třeba o přestupcích a podobně, ale spadají do něj i tato širší hlediska bezpečnosti.

Nicméně když se podíváme na tabulku, tak vidíme, že to naše umístění na 12. místě je ve velmi exkluzivní společnosti velmi bezpečných států. Mimochodem jiná tabulka, kterou jsem našel, a už jsem tím nechtěl tu prezentaci zahlcovat, mluví o tom, že z hlediska zemí Rady Evropy jsme jeden z mála států, který prakticky nemá žádné zóny nebo oblasti, kde by stát nevykonával spravedlnost, že nemáme zóny, kam by bylo nebezpečné pro ostatní občany vstupovat, tedy takové ty no-go zóny a že v tom, na rozdíl od většiny zemí na západ od nás, si stojíme výborně. 

Shrneme-li potud, co tady prezentuji, tak se zdá, že ten náš přístup k trestání, který na první pohled alespoň podle znění zákona, vypadá velmi mírně, a zároveň jak se zdá, tak ty výsledky bezpečnosti pro občany nacházející se na území České republiky, jsou skvělé. Vypadá to, že jsme prostě ve vynikající kondici. Na první pohled to vypadá opravdu úžasně. Nicméně potom dorazí další tabulka, ve které taky vynikáme v rámci vyspělého světa, a to je počet vězněných osob na počet obyvatel. Tady je jenom tabulka, která snad pro zajímavost dokumentuje stále trvající velkou nerovnováhu mezi pohlavími, kdy ve vězeních je desetkrát více mužů než žen, což je taky určitě prostor pro zamyšlení. Nicméně spíš je zajímavé si všimnout, pro jaké druhy trestné činnosti tam ti lidé končí. Potom povím, proč.

Zároveň další tabulka ukazuje počet vězněných osob v letech zhruba od roku 2012.

 

Vidíte, že ve vězení je zhruba pořád kolem 20 000 lidí s drobnými výjimkami a když říkám ve vězení, tak samozřejmě do toho jsou započítáni i lidé ve vazbě. A pokud tam vidíte zmínku o chovancích, což může v člověku, který se neorientuje v pojmosloví, vzbuzovat různé představy, tak to jsou lidé, kteří jsou v zabezpečovací detenci, tzn. ti jsou vlastně izolováni i poté, co vykonali případně trest odnětí svobody. Takže máme zhruba těch 20 000 lidí ve vězení setrvale. Když se podíváme na ukládané tresty, tak vlastně to nedává dohromady žádnou logiku.

 

Protože nejvíc trestů, které ukládají české soudy, jsou tresty podmíněné, pak peněžité a vlastně výrazně nižší procento tvoří nepodmíněné tresty odnětí svobody, k nimž se postupně přibližuje trest obecně prospěšných prací. Samozřejmě trest vyhoštění je dneska z hlediska funkčnosti velmi omezen tím, že v rámci občanů Schengenu Evropské unie je možnost uložení takového trestu velmi omezená jenom na zvlášť závažnou trestnou činnost.

No a pokud jde o trest domácího vězení, který já považuji za takovou dřímající popelku našeho trestání, tak pokud stát za 12 let nedokázal hodnověrně vybrat technické prostředky, které by ten trest sledovaly, no tak podle toho soudci tomu trestu také nedůvěřují.

Takže vlastně ukládáme alternativní tresty. Máme alternativně nastavenu i povinnost soudců, jak hledat druh a výši trestu. A přesto, pokud jde o vězeňskou populaci ve vztahu k počtu obyvatel, tak jsme na nelichotivém sedmém místě.

 

Ale všimněme si tedy zejména, jaké země jsou v popředí, a nemyslím si, že jsou to země, k nimž se obracíme jako ke vzorům fungování společnosti. A byli jsme na tom i hůř, respektive lépe, to znamená, taky jsme se i některé roky pohybovali na třetím, čtvrtém místě v počtu vězňů na počet obyvatel. Čili tady vidíte realitu, která vůbec neodpovídá tomu, co jsem říkal na začátku, to znamená, jak trestáme mírně, jak jsme povinni trestat mírně. Máme prostě obrovské množství lidí ve věznici.

Mimochodem, takové Nizozemí nebo Německo nebo Francie mají zhruba polovinu lidí ve vězení na počet obyvatel než my. Polovinu. A když se podíváme na tuto mapu, tak si teprve uvědomíme (já jsem nenašel pozdější než z roku 2018, ale ono se to pořadí moc nemění), že my prostě vprostřed Evropy trčíme jako velvyslanec orientálního způsobu trestání oproti ostatním evropským zemím. To, že nejbližší země k nám, která má podobný počet vězňů, je teprve Bělorusko a Rusko, tak to o něčem vypovídá.

Druhý závěr: řekli jsme si, že máme velmi mírné a velmi vstřícné, restorativní předpisy. Naopak, věznění u nás se zcela vymyká i standardu většiny postsocialistických zemí nebo východní Evropy, na které v jiných oblastech tak přehlíživě občas hledíme.

Přitom, a tady už jsou materiály, které většinou samozřejmě pocházejí z nevládních organizací, které se věnují způsobu trestání a výchovy, jsou zkrátka určité zásady, které jsou neměnné. Ostatně většina výzkumů vychází ze Spojených států amerických, kde je vězňů na počet obyvatel zhruba stejně jako v Rusku nebo v Turecku. A tuším, že kdesi jsem četl výzkum právě ze Spojených států amerických, že výkon trestu kolem čtyř let vězení nevratně mění osobnost člověka, prudce snižuje jeho schopnost žít v normálním prostředí, protože si navykne na automatismy v podstatě velmi podivného způsobu koexistence s ostatními vězni. A také čím déle ten člověk sedí ve vězení, tak má-li pak bezpečně vyjít ven, tj. aby rychle nezačal páchat další trestnou činnost, tak práce s vězni po dlouhodobém vězení je vlastně největším ekonomickým nákladem, který je spojený s výkonem trestu odnětí svobody. Protože těch výukových programů, aby se vůbec uměl pohybovat na světě, aby se naučil mít nějaké elementární sociální a jiné dovednosti, stojí vězeňský systém i u nás v České republice obrovské peníze.

Alternativní tresty

Oproti tomu se zdůrazňuje výhodnost alternativních trestů, čímž myslím všechny tresty, které nejsou spojeny s vězením. Kde pochopitelně při dobré práci s lidmi je velmi pravděpodobné, že by měly nastávat právě ty následky, které tady popisuji.

• možnost setrvání pachatele v jeho přirozeném prostředí (být s rodinou, strat se o své blízké a děti, být zaměstnán)
• absence negativních následků uvěznění
• úspěšnost vykonatelnosti alternativních trestů zvyšuje předjednání a individuální posouzení vhodnosti daného postihu z pohledu aktuální situace pachatele a jeho kriminogenních faktorů
• příčiny páchání trestné činnosti jsou často nakumulované a neřešené sociální a osobnostní problémy, k jejichž řešení je potřeba cílené psychosociální působení → z tohoto důvodu je efektivní vhodně kombinovat prostředky trestní represe s nástroji psychosociálního působení (dohled PMS, probační a resocializační programy)
• recidiva osob s uloženým trestem se v zásadě neliší od trestu odnětí svobody (výzkum IKSP), přičemž nedochází k eskalaci sociálních problémů u daného odsouzeného a jeho rodiny

Zase se vrátím k příkladům do zahraničí. Když jsem někdy koncem 90. let byl na oslavě, tuším tenkrát 125. výročí probační služby Nizozemí, tak tam nějaký historik vyprávěl, jak vlastně vznikly alternativní tresty v Nizozemí. Vznikly tak, že v době, kdy diamantoví obchodníci ve velkých přístavech Amsterodamu apod. shromažďovali bohatství, které v té době bylo v Evropě nevídané, tak pochopitelně za tím bohatstvím se stahovala chátra z celé Evropy, která loupila, kradla atd. Prudce se zvyšovala zločinnost v důsledku bohatství těch měst a tím pádem prudce stoupaly náklady na věznice, které museli platit bohatí podnikatelé, kteří ale svůj zisk chtěli pochopitelně rozvíjet tím, aby dál rozšiřovali své podnikání. A tak zavedli princip trestu, že lidé, kteří byli odsouzeni k nějakému trestu odnětí svobody, začali stavět lodě v těch přístavech. A protože ty přístavy v té době byly jedny z nejmodernějších v celé Evropě, tak ten člověk nejen, že si vydělal a třeba zaplatil náhradu škody, ale navíc přinesl nějaký užitek i tomu podnikateli, kterého se předtím snažil okrást nebo ho okradl. A ve chvíli, kdy byl propuštěn, tak to byl exkluzivně vycvičený řemeslník, který měl dovednosti, které většina loďařů v celé Evropě ráda poptávala. Takže najednou se propuštění vězni z nizozemských přístavů stali velmi poptávanými a dobře placenými dělníky i v jiných přístavech od Itálie až po Severní moře. A to vedlo k prudkému poklesu recidivy. A teprve potom se k tomu připojily církve a nějaké humanitární organizace, které se dál snažily v alternativních trestech hledat podporu padlým osobám. Čili na začátku alternativních trestů, alespoň v Nizozemí, byl bohapustý kšeft. A tady bych mohl skončit, protože to byla ta výzva, proč by alternativní tresty měly fungovat a zdá se, že do jisté míry fungují.

A chci vysvětlit ten rozpor, proč ukládáme tolik alternativních trestů, a přitom máme nesmyslně mnoho lidí ve věznicích. Je to nepochybně proto, že netrestáme chytře.

Například podle výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci prudce klesá pravděpodobnost recidivy zhruba po 30. roku věku muže. Budu většinou mluvit o mužích, protože to je těch 90 % vězňů. Zdá se, že to je teprve věk, kdy většina z nás dozrává, případně se nějakým způsobem usadí, eventuálně zjistí, že prostě kariéra zločinu zdaleka není tak výhodná. Ale přitom právě kolem toho 30. roku věku ti lidé dostávají nejpřísnější tresty. Protože my nejvíc trestáme nikoliv za míru nebo škodlivost toho konkrétního zločinu, ale nejvíc trestáme recidivisty. A u lidí opakovaně soudně trestaných prudce stoupá nejen druh trestu (pak už vlastně je jenom ten nepodmíněný trest), ale stoupají i výměry trestu. A když se dostane do toho čtvrtého, pátého odsouzení ve svém životě, tak tím, jak ukládáme mnoho podmíněných a peněžitých trestů lidem, kteří se nezačnou chovat řádně, tak ve stejné době začneme přeměňovat všechny ty tresty, které vlastně on nenaplnil, ty alternativní tresty… nedávno si vzpomínám, člověk, takový ten drobný zlodějíček, ano, feťák, potřeboval sehnat tisícovku denně na svoji drogovou dávku, tak pak někdy ve třiceti, nebo to mu bylo asi 26, jde poprvé do vězení, ale když se mu to všechno sečte, tak tam jde na šest let. Přitom jsou to relativně nízké krádeže. Čili je evidentní, že my se sice snažíme dodržovat ta hlediska, která jsem říkal na začátku, ale v konečném součtu nám to celé nevychází.

Mám velkou radost, že dvě velké právnické fakulty na území České republiky, tím myslím pražskou a brněnskou, získaly v nedávných měsících poměrně významné granty z Evropy pro zkoumání trestání a zkoumání racionalizace trestů z hlediska pachatelů. Soudcovská unie se přihlásila k těmto projektům jako spolupracující, protože si myslíme, že je i v zájmu nás soudců, abychom tento rozpor, který jsem se tady dnes pokusil popsat, odstranili nebo alespoň abychom přišli na to, v čem je zakopaný pes.