Nutná obhajoba aneb odkdy dokdy bez obhájce ani krok

1. Nutná obhajoba ve světle práva na spravedlivý proces

Ačkoli je nutná obhajoba hojně skloňovaným termínem napříč celým trestním řízením, nejedná se o vlastní výdobytek české právní úpravy v oblasti práv obviněného, nýbrž o přímé provedení závazků plynoucích pro Českou republiku z mezinárodního práva. Institut nutné obhajoby lze pojmout jako prostupující element právní kaskády:

a) Právo na spravedlivý proces 

Společným jmenovatelem pro jednotlivá práva obviněného, mezi něž patří i institut nutné obhajoby, je zásada rovnosti zbraní, která ze své podstaty akcentuje vyrovnání faktických nerovností panujících mezi jednotlivými stranami procesu.

Ústavní soud v této souvislosti přímo uvádí, že zásada rovnosti „žádá, aby každému účastníku řízení byla dána možnost přednést svoji věc za podmínek, které ho neznevýhodňují ve srovnání s protistranou“.[1] Současně odhaluje i původ a verbalizaci této obecné zásady v rámci právní úpravy – jedná se o součást práva na spravedlivý proces, jež je obsahem čl. 6 Evropská úmluva o ochraně lidských práv („EÚLP“).

Odstavec 1 zmíněného článku vymezuje právo na spravedlivý proces v širších intencích, kdy toto vymezení dopadá prakticky na každého, kdo se se svojí věcí obrátí na soud. Odstavec 3 specificky vymezuje základní práva pouze obviněného. Vzhledem k institutu nutné obhajoby je relevantní především právo vymezené pod písmenem c), tedy právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce a právo na bezplatnou obhajobu. 

b) Právo na obhajobu

Český právní řád nepracuje výslovně se souhrnným pojmem právo na spravedlivý proces, nýbrž upravuje na ústavní úrovni jeho dílčí atributy, jejichž konkretizace a naplnění prostřednictvím jednotlivých institutů je v dikci procesních předpisů.

Zavedením institutu nutné obhajoby do TŘ je naplněno právo na obhajobu zmíněné v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („LZPS“), které fakticky kopíruje právo obviněného dle čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP. 

Na základě této stručné analýzy právního původu nutné obhajoby lze shrnout, že institut nutné obhajoby, byť není výslovně formulován jako právo obviněného, je esenciální složkou základního práva obviněného na obhajobu. Právě tato skutečnost má významný vliv na jeho zachování v rámci trestního řízení a tomu odpovídající následky, pokud dojde k jeho porušení. 

2. Podstata institutu nutné obhajoby

Jak bylo nastíněno výše, ačkoli institut nutné obhajoby není výslovně konstruován jako esenciální právo obviněného ve smyslu § 33 TŘ, dosahuje stejného významu, tj. zajištění práva obviněného na obhajobu, které je ve smyslu LZPS považováno za základní lidské právo. 

Vycházeje z návětí § 36 odst. 1 TŘ „obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení“, je nutná obhajoba v podstatě zákonným imperativem, kdy a za jakých okolností je nevyhnutelné, aby obviněný měl obhájce. Tato povinnost, nikoli čistě právo obviněného, odráží závažnost zákonem stanovených důvodů, pro něž nutná obhajoba vzniká. Důvodem není jen apriori oslabené postavení obviněného vycházeje z informačního deficitu ohledně trestního procesu, ale další přistoupivší handicap, jehož následkem je neschopnost obviněného účinně se hájit. Právě toto znevýhodnění diferencuje nutnou obhajobu od obecného práva obviněného zvolit si obhájce ve smyslu § 33 TŘ. 

Lze tak uzavřít, že cílem zákonodárce není prostřednictvím nutné obhajoby zhojit pouze znalostní deficit na straně obviněného vůči orgánům činným v trestním řízení („OČTŘ“), nýbrž překlenout vážnější stav znevýhodnění obviněného. 

3. Zákonné důvody nutné obhajoby v přípravném řízení

TŘ taxativně vyjmenovává v § 36 odst. 1, 2, 3. Tyto zákonné důvody lze pro větší přehlednost rozdělit do 3 základních skupin: a) důvody na straně obviněného (obviněný je ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování ve zdravotnickému ústavu, je omezen ve svéprávnosti, je uprchlý a vede se řízení proti uprchlému, b) právní kvalifikace skutku, c) uvážení soudu.

Ačkoli zákonná úprava podává taxativní výčet důvodů nutné obhajoby, což objektivně přispívá k neutralizaci pochybností stran výkladu, aplikační praxe přesto vykazuje „bílá místa“, jejichž řešení bylo úkolem sjednocující judikatury.

4. Zadržení, zahájení trestního stíhání, vazební zasedání – a kde je obhájce?

Zákonná úprava postupu OČTŘ směřujícího ke vzetí určité osoby do vazby definuje jednotlivé kroky, tj. zadržení osoby, zahájení trestního stíhání a konání vazebního zasedání o vzetí obviněného do vazby. 

Už v počáteční fázi, tedy zadržení, dochází k faktickému omezení civilní osoby na její svobodě, což nepřímo implikuje zásadní handicap a jistou míru podobnosti s omezením svobody při vzetí do vazby. Jaký vliv má však toto omezení na vznik nutné obhajoby? 

TŘ přímo vymezuje, že obviněný musí mít obhájce již v přípravném řízení, pokud je ve vazbě. Čistě gramatickým výkladem tohoto ustanovení zákona lze dovodit, že zákonná povinnost mít obhájce vzniká až ve chvíli, kdy soudce v rámci vazebního zasedání rozhodne o vzetí obviněného do vazby.[2] 

Ani konání vazebního zasedání, jehož meritem je rozhodnutí o vazbě a kde se obviněný přímo vyjadřuje k důvodům a podpůrným argumentům vzetí do vazby, samo o sobě neimplikuje obligatorní povinnost mít již v této době obhájce, neboť samotné konání vazebního zasedání není právním ekvivalentem institutu vzetí do vazby. 

Povaze vazebního zasedání z hlediska nutné obhajoby nastavil zrcadlo i Nejvyšší soud, dle něhož „je nutné vazební zasedání považovat za procesní prostředek k tomu, aby obviněný mohl být vzat do vazby, tzn. aby o omezení jeho osobní svobody mohlo být rozhodnuto při zachování všech zaručených práv. Proto je počátek omezení jeho osobní svobody ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. spojen až s jeho vzetím do vazby, tzn. že i nutná obhajoba vzniká až od okamžiku, kdy soud takto rozhodne (viz § 68 tr. ř.). (…) pouze skutečnost, že se koná vazební zasedání, nelze považovat za důvod, aby měl obviněný obhájce.“[3]

Tato premisa Nejvyššího soudu precizuje nejen povahu vazebního zasedání, ale i přesný okamžik, kterým vzniká povinnost mít obhájce již v přípravném řízení, je-li příčinou pouze důvod dle § 36 odst. 1 písm. a) TŘ, což na poli trestního procesu požívá důležitosti nezanedbatelných rozměrů, neboť s přesným okamžikem vzniku nutné obhajoby se pojí vážné procesní důsledky především v podobě procesní použitelnosti provedených důkazů. 

5. Povinnost mít obhájce vs. povinnost přítomnosti obhájce

Podstatou nutné obhajoby, jak bylo nastíněno výše, je nutnost mít obhájce od okamžiku, kdy důvod nutné obhajoby v průběhu trestního řízení vyvstane, přičemž k naplnění této povinnosti nestačí pouhé formální stanovení obhájce, nýbrž je vyžadována i fyzická účast takového obhájce na všech procesních úkonech s výjimkou těch, které mají povahu neodkladných nebo neopakovatelných úkonů ve smyslu § 160 odst. 4 TŘ. Judikatura Nejvyššího soudu však upozorňuje na určité fáze trestního řízení, kde osobní účast obhájce není nezbytným standardem nutné obhajoby. 

a) Vazební zasedání

Výše citovaný klíčový judikát lapidárně vymezil vazební zasedání jako procesní prostředek pro případné vzetí obviněného do vazby, s nímž se apriori nepojí důvod vzniku nutné obhajoby, tedy povinnost mít obhájce, natož jeho povinná přítomnost na něm. 

Jiný procesní stav nastává ve chvíli, kdy v době konání vazebního zasedání je u obviněného dán jiný důvod nutné obhajoby dle § 36 TŘ než pouze hrozící vzetí do vazby. V této souvislosti je třeba mít na paměti základní východisko, které formuloval Nejvyšší soud ve svém stanovisku již v roce 1979, a to že „obviněný musí mít v případech uvedených v § 36 tr. ř. obhájce od doby, kdy vznikl důvod nutné obhajoby.“[4] Byť se jedná o téměř archaický výrok, podstatu tvrzení přebírá i současná komentářová literatura.[5] Jestliže tedy vznikne u obviněného důvod nutné obhajoby již v době konání vazebního zasedání, pak obviněný obhájce v této chvíli mít musí. 

Povinnost mít obhájce v době konání vazebního zasedání však neznamená povinnost osobní účasti obhájce na něm. Stěžejní úpravou je § 73f TŘ, který ukládá obligatorní přítomnost na vazebním zasedání všem členům senátu soudu a obviněnému. A contrario přítomnost státního zástupce a obhájce není bezpodmínečně nutná. 

Opodstatnění této zásady opírá Nejvyšší soud opět o samotný význam a podstatu vazebního zasedání, neboť jím je primárně realizováno právo obviněného být slyšen ve vymezených druzích vazebního rozhodování, tedy aby se sám vyjádřil a předestřel vlastní argumenty k předmětné věci před tím, než bude rozhodnuto o vzetí do vazby.[6] A proto i v případě, že obviněný si již obhájce zvolil, nebo mu byl ustanoven, nezakládá tato skutečnost povinnost obhájce být vazebnímu zasedání osobně přítomen. 

Nejvyšší soud i zákonná úprava tedy odlišují povinnost mít obhájce v průběhu vazebního zasedání a povinnost osobní přítomnosti obhájce na něm. Absentující zákonná povinnost přítomnosti obhájce na vazebním zasedání má za důsledek procesní použitelnost protokolu o výpovědi obviněného na vazebním zasedání, byl-li řádně poučen, v dalších stádiích trestního řízení, zejména v hlavním líčení ve smyslu § 207 odst. 2 TŘ. 

b) Odročené hlavní líčení za účelem vyhlášení rozhodnutí

Podmínky a důsledky nutné obhajoby dopadají na všechna stádia trestního řízení v případě, že důvod nutné obhajoby nadále trvá. Oporou konstantnosti nutné obhajoby i v probíhajícím hlavním líčení je § 202 odst. 4 TŘ, dle něhož nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce, jedná-li se o nutnou obhajobu – tedy obhájce musí být přítomen celému hlavnímu líčení až do vyhlášení rozsudku, aby zajistil obžalovanému kvalifikovanou obhajobu.

Jaké specifikum však nabízí část hlavního líčení, jejímž obsahem je čistě vyhlášení rozsudku, a tedy ze strany obžalovaného či jeho obhájce nemůže dojít k ovlivnění obsahu rozsudku prostřednictvím výkonu procesních práv? 

Nejvyšší soud považuje nepřítomnost obhájce i v této fázi řízení za podstatnou procesní vadu, kdy toto jednání je v přímém rozporu s ustanovením § 202 odst. 4 TŘ. Zároveň však zdůrazňuje, že tato vada samostatně stojící není reálným důvodem pro zrušení rozsudku dle § 258 odst. 1 písm. a) TŘ, neboť materiálně nemá vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. 

Ačkoli se základní argumentace opírala o absenci podstatných procesních kroků činěných ze strany obžalovaného, Nejvyšší soud přesto upozornil na jeden procesní úkon, který je nedílnou součástí každé konečné fáze hlavního líčení, a to vyjádření se obžalovaného k právu odvolání. 

Právě v této oblasti tkví pro obžalovaného riziko, kdy případným vzdáním se práva na odvolání sice nemůže ovlivnit správnost a zákonnost rozhodnutí, ale může jím zásadně ovlivnit výsledek řízení jako celku. 

Předložená fakta vykrystalizovala v právní větě sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu mimo jiné i v závěr, že „se nebude přihlížet k následnému podání obviněného, jímž se obviněný ihned po vyhlášení rozsudku bez porady se svým obhájcem výslovně vzdá odvolání podle § 250 odst. 1 tr. ř., anebo předtím podané odvolání vezme zpět podle § 250 odst. 2 tr. ř. či projeví výslovný souhlas se zpětvzetím odvolání podaného v jeho prospěch jinou oprávněnou osobou podle § 250 odst. 3 tr. ř.“ [7]

6. Nejdříve přečin a pak zločin aneb změna právní kvalifikace v průběhu trestního řízení

Třetí skupina výkladových problémů se úzce pojí s důvodem uvedeným v § 36 odst. 3 TŘ, tedy právní kvalifikace trestného činu, pro který se trestní řízení vede. 

Dle zákonné úpravy vzniká nutná obhajoba ve chvíli, kdy je trestní řízení vedeno pro trestný čin, jehož horní hranice převyšuje 5 let, tedy pro zločin ve smyslu § 14 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník („TZ“). 

Kruciální změnu exaktnosti prodělává ustanovení § 36 odst. 3 TŘ ve spojení s § 160 odst. 5 TŘ, který připouští změnu právní kvalifikace skutku v průběhu trestního řízení, jestliže bylo zjištěno, že skutek je jiným trestným činem, než jak byl původně právně posouzen. Tím může z hlediska nutné obhajoby trestní řízení nabýt dvojí podoby, sjednocujícím prvkem však nadále zůstávají provedené důkazy a zachování práva na obhajobu osoby obviněného. Veškeré tyto faktory konstruují zákonem neřešenou otázku: Kdy vzniká nutná obhajoba v případě změny právní kvalifikace a jaký vliv má její absence na procesní použitelnost doposud provedených důkazů? Přímou odpověď neskýtá zákon, nýbrž vybraná judikatura jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu:

a) Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/18, ze dne 22. 10. 2019

Z hlediska dodržení základního práva obviněného na obhajobu připomíná Ústavní soud povahu trestního řízení, na nějž je vždy potřeba nahlížet jako na jeden celek, kdy jeho těžištěm je hlavní líčení. Ve své argumentaci k tomuto dodává, že změna právní kvalifikace v pozdější fázi trestního řízení nemůže způsobit neplatnost doposud provedeného řízení en bloc. 

b) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 975/2015, ze dne 26. 8. 2015

Poněkud nepřehlednou situaci vzhledem k nutné obhajobě vyvolává i situace, kdy na základě původní právní kvalifikace je přípravné řízení vedeno jako zkrácené, nicméně následující vývoj dokazování prokáže jeho nezákonnost a nutnost zahájit trestní stíhání (tj. standardní vyšetřování).

Nejvyšší soud v meritu věci zaměřil svoji pozornost právě na okamžik vzniku důvodu nutné obhajoby, resp. s jakým konkrétním procesním krokem policejního orgánu je spojen její vznik. Výsledné stanovisko Nejvyššího soudu poukazuje na skutečnost, že samotný okamžik sdělení podezření nezakládá důvod nutné obhajoby, nýbrž tento nastává až se zahájením trestního stíhání. To v případě zkráceného přípravného řízení nastává až okamžikem doručení návrhu na potrestání soudu.

Nepřípustnost nutné obhajoby před zahájením trestního stíhání nemění ani fakt, že původní zkrácené přípravné řízení bylo vedeno nezákonně z důvodu nevhodně zvolené právní kvalifikace, neboť v době, kdy zkrácené přípravné řízení probíhalo, nebyl dán žádný objektivní důvod nutné obhajoby. 

c) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1406/2020, ze dne 10. 2. 2021

Oproti výše citovanému usnesení, v němž Nejvyšší soud postavil na jisto okamžik vzniku nutné obhajoby co do procesního úkonu policejního orgánu, meritem tohoto usnesení bylo vymezení přesného okamžiku vzniku důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 3 TŘ v průběhu trestního řízení a jeho kvalifikovaný podklad.

Fundamentální premisou úvahy Nejvyššího soudu je teze, že jedinou skutečností, která najisto určuje počátek nutné obhajoby, je důvodné podezření, že skutek, který obviněný spáchal, požívá jiné právní kvalifikace, přičemž toto důvodné podezření musí přímo vycházet z kvalifikovaných argumentů, jimiž jsou především výsledky provedeného dokazování, nikoli čistě výpověď a osobní přesvědčení obviněného. 

7. Závěr

Nutná obhajoba představuje jeden ze základních institutů, jímž se v českém právním prostředí přímo realizuje právo obviněného na spravedlivý proces. Byť zákonná úprava zní poměrně exaktně a nedává svojí konstrukcí příliš prostor diskutabilním výkladům, disponuje aplikační praxe spornými místy v oblasti přímého provedení tohoto institut, jejichž řešení je v rukou judikaturní činnosti Nejvyššího, případně Ústavního soudu. 

Kritické body hodné soudního přezkumu zaznamenala aplikační praxe především v přesném stanovení okamžiku vzniku nutné obhajoby, k němuž se rovněž váží i procesní následky její případné absence, ačkoli zákonná úprava výslovně formuluje, co je důvodem vzniku nutné obhajoby. 

Nemalého významu rovněž požívá stanovisko Nejvyššího soudu, které jednoznačně verbalizovalo povahu vazebního zasedání co do vztahu nutné obhajoby a důvodu jejího vzniku, jakožto čistě procesního prostředku nezbytného pro případné vzetí obviněného do vazby. Současně Nejvyšší soud jednoznačně diferencoval povinnost mít obhájce již v průběhu vazebního zasedání, která je při splnění podmínek zákonem dána, a povinností obhájce být takovému jednání osobně přítomen, která oporu v zákoně nemá. 

Samostatným alarmujícím problémem celého institutu nutné obhajoby však není některé z ustanovení výslovně upravující nutnou obhajobu, nýbrž zcela samostatně stojící ustanovení týkající se přípustnosti změny právní kvalifikace skutku v průběhu trestního řízení. Zdánlivě nesouvisející ustanovení má však ve svém důsledku přímý dopad na vznik či zánik nutné obhajoby během trestního řízení. Z vybrané kaskády judikatury lze dovodit okamžik počátku nutné obhajoby ve  vztahu k jednotlivým fázím trestního řízení a současně přesný okamžik vzniku nutné obhajoby z hlediska materiální změny právní kvalifikace.