V rámci příspěvků bychom se s kolegou Leošem Brantálem chtěli primárně soustředit na přicházející právní úpravu, která má zavádět koncept komunitní energetiky v České republice a problematiku ESG reportingu, který souvisí s energetickou udržitelnosti a obnovitelnými zdroji. Součástí našich prezentací je také tzv. "první vlaštovka", což je možnost sdílení v bytových domech.
1. část - Mgr. Ing. Martin Števko
Zásadní změny sektoru energetiky
Sektor energetiky prochází v současné době zásadními změnami. Jde zejména o přechod od velkých konvenčních zdrojů, obvykle závislých na fosilních palivech nebo jádru, které jsou v menším množství, k většímu množství decentralizovaných zdrojů, jako jsou typicky fotovoltaické elektrárny nebo takzvané větrníky. S těmito změnami souvisí i změna distribuce energie a trhu. Z původně pasivního zákazníka, který pouze energie přijímal a platil za ně účty, se dnes stává zákazník aktivní, který participuje na energetickém trhu, je schopný na něj dodat energii, kterou vyrobil, sdílet ji a participovat na ostatních službách.
Komunitní energetika aneb podstatný krok na cestě k „nové“ energetice
Jak jsem již zmínil, komunitní energetika je podstatným krokem na cestě k nové energetice, která souvisí s decentralizací a obnovitelnými zdroji. Komunitní energetika umožňuje vznik komunit občanů, obcí nebo drobných podnikatelů, kteří mohou sami vybudovat zdroj energie.
Součástí komunitní energetiky je také situace, kdy může jednotlivec vlastnit zdroj energie, typicky fotovoltaickou elektrárnu, a s vyrobenou energií nakládat. Může ji sám spotřebovávat nebo ji sdílet s jinými účastníky na trhu. Může působit buď samostatně v rámci limitů regulace, která se teprve vyvíjí, anebo v rámci komunity.
Komunitní energetika v kontextu „nové“ energetiky přispívá k již zmíněné decentralizaci a podporuje demokratizaci, tzn. zapojení většího množství hráčů, včetně potenciálních jednotlivců. Přispívá také k dekarbonizaci, tzn. přechodu na obnovitelné zdroje a snížení závislosti na fosilních palivech nebo jádru, k prevenci energetické chudoby, tzn. snižování účtů za energie, a konečně k digitalizaci. Se všemi těmito změnami totiž souvisí poměrně velké nároky na zpracování dat, typicky z odběrných míst, a v tomto kontextu dochází k zavádění inteligentních měřičů nebo vybudování energetického datového centra, o němž bude řeč dále.
Legislativní rámec komunitní energetiky
Legislativní rámec komunitní energetiky přichází z Evropské unie v podobě dvou směrnic:
- Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/2001 ze dne 11. prosince 2018 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů – definuje a stanovuje pravidla pro společenství pro obnovitelné zdroje
- Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 ze dne 5. června 2019 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou – definuje a stanovuje pravidla pro občanské energetické společenství
První z těchto směrnic definuje Společenství pro obnovitelné zdroje a druhá ze směrnic potom občanské energetické společenství. Implementace těchto směrnic měla být provedena do konce roku 2020, resp. do poloviny roku 2021.
V kontextu otázky uvedené na úvod, tedy jestli vize nebo krize, bych řekl, že z tohoto pohledu jsme v časové krizi. Základní rámec legislativy v České republice je dán energetickým zákonem (zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů), respektive jeho dvěma novelami, které bývají nazývány jako Lex OZE I. a Lex OZE II. První z nich, Lex OZE I., už je účinná, zatímco Lex OZE II. je prozatím v legislativním procesu.
Lex OZE I. – první vlaštovka
Lex OZE I. je novelou, která primárně mění energetický zákon a stavební zákon. Z pohledu komunitní energetiky a malých zdrojů jsem vybral ty nejpodstatnější změny.
- Dochází k navýšení hodnoty instalovaného výkonu výrobny, typicky fotovoltaické elektrárny, z původních 10 kW na 50 kW, pro který není potřeba licence na výrobu elektřiny. Pro vaši informaci, 50 kW by měl být dostačující výkon na pokrytí spotřeby bytového domu.
- U výroben s výkonem do 50 kW není vyžadováno stavební povolení.
- A konečně možnost sdílení elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje v bytovém domě.
V kontextu uvedeného jinými slovy platí, že u bytových domů došlo ke snížení nároku regulatoriky jak v oblasti stavby takového zdroje, tak v oblasti získání licence pro takový zdroj, respektive absence potřeby takové licence, tak aby mohlo docházet ke sdílení v bytových domech.
Důležitým faktorem celého konceptu je dobrovolnost, tzn. do vlastního sdílení se mohou zapojit jenom ti vlastníci jednotek nebo domácnosti, které chtějí. Nemusí na něm participovat celý ten bytový dům.
Technickým požadavkem je instalace nových inteligentních elektroměrů, říká se jim průběhové, které zajišťují přehled o odebraném množství elektřiny, a dále musí být vytvořen alokační klíč. Alokační klíč stanovuje, v jakém poměru mohou čerpat energii, typicky z fotovoltaické elektrárny postavené na bytovém domě, jednotlivé domácnosti. Výsledek je takový, že konkrétní domácnost, bytová jednotka, může odebírat elektřinu ze sdíleného zdroje podle množství, které na ni připadá dle příslušného alokačního klíče, a zbytek spotřeby je saturován klasickou dodávkou od obchodníka. Pokud nějaká domácnost spotřebuje méně, než kolik na ni připadá z alokačního klíče, je přebytek prodán do sítě, ačkoli by jiná domácnost takovou energii využila. Je to důsledek statického alokačního klíče, nicméně v budoucnu je plánován dynamický klíč, který by měl tento nedostatek odstranit.
Lex OZE II. – významný postup v rozvoj komunitní energetiky
U Lex OZE II. jde o regulaci, která zatím není v účinnosti, nachází se v legislativním procesu. Současně je však podle mého názoru klíčovým bodem na cestě ke komunitní energetice.
Zavádí entity, které mají umožnit sdílení energie v širším kontextu – energetická společenství a společenství pro obnovitelné zdroje, o čemž jsem hovořil v rámci legislativního rámce daného směrnicemi Evropské unie, a zavádí klíčovou vlastnost, tzn. sdílení energie.
Návrh novely byl předložen Legislativní radě vlády, která ji ale vrátila k dopracování, a aktuálně není jasné ani jisté, kdy dojde k reálnému spuštění konceptu komunitní energetiky v České republice.
Sdílení elektřiny jako klíčová součást komunitní energetiky
Sdílení elektřiny je významnou podmínkou pro to, aby komunitní energetika mohla být uskutečňována, a myslím si, že absence právní úpravy pro sdílení energie je tou největší právní bariérou, které nyní čelíme.
Sdílení neprobíhá fyzicky, to je důležité si říct. Jedná se pouze o virtuální účetní operaci. Tzn., že částka, která je účtovaná dodavatelem energií za odběr, typicky za elektřinu, je ponížena o množství energie, které bylo získáno ze sdílení, tedy z nějakého společného zdroje.
Další podstatnou věcí je distribuční poplatek. Byla o tom vedena poměrně široká debata s tím, že aktuálně je jejím výsledkem, že distribuční poplatek se platí v plné výši, tzn. nedochází k žádným snížením, jako třeba v Rakousku, kde legislativa zavedla regulaci poplatků. Vypadá to, že Česká republika se tímto směrem nevydá, ale konečné stanovisko ještě poskytne Energetický regulační úřad.
Sdílení elektřiny jako klíčová součást komunitní energetiky – typické modely
První příklad vychází z tzv. aktivního zákazníka, kterého definuje zamýšlená novela Lex OZE II. Je to zákazník, který se aktivně účastní trhu, tzn. sdílí, spotřebovává a prodává elektřinu vyrobenou ve své výrobně elektřiny. Zamýšlená novela by měla umožnit takovému zákazníkovi sdílet jím vyrobenou energii, typicky elektřinu, ve svém jiném odběrném místě. Pokud máte rodinný dům a byt, bude možné, abyste sdíleli energii, kterou vám vyrobí fotovoltaická elektrárna na střeše rodinného domu, ve vašem bytě. Dalším příkladem může být například společnost, která má více poboček a více provozoven. Mezi nimi, pokud mají odběrná místa, je elektřina sdílená. Příkladem může být i budova obecního úřadu a školy. Pro tento typ sdílení není potřeba zakládat energetické společenství.
Druhým modelovým příkladem je sdílení v širším kontextu, tzn. v rámci energetického společenství. Právní úprava by měla umožňovat, aby vyrobená energie byla sdílená mezi jednotlivými členy společenství s tím, že výrobnu, typicky fotovoltaickou elektrárnu nebo i nějaký jiný zdroj, může provozovat samotné společenství nebo jednotlivý člen. V tomto případě už je ale nezbytnou podmínkou, aby bylo založeno vlastní energetické společenství.
Z podstaty věci se může, ale nemusí, jednat o bezúplatný vztah, tzn. měl by být prostor pro nastavení cen nebo způsobu nesení nákladů na energie, které jsou sdílené v rámci společenství s tím, že budoucnost (finální právní úprava) ukáže, jaké budou mantinely i případného bezúplatného vztahu.
Druhy a charakteristiky společenství
Společenství existuje dvojího druhu. Je to „občanské“ energetické společenství a společenství pro obnovitelné zdroje. "Občanské" uvádím v závorkách, protože v evropských předpisech se používá termín se slovem "občanské", zatímco zamýšlená česká právní úprava pracuje pouze s pojmem "energetické společenství". Tyto entity by mělo být možné zakládat bezprostředně po počátku účinnosti připravované právní úpravy, ačkoliv zatím je to nejisté, protože není finálně přijata.
Společnou charakteristikou společenství je, že se jedná o právnické osoby založené na dobrovolné a otevřené účasti. Je tam důležitý prvek účinné kontroly, tzn. pro dispozice v rámci společenství se vyžaduje, aby byl dvoutřetinový souhlas všech členů. Hlavním účelem není vytváření zisku, ale jsou to benefity v oblasti životního prostředí, sociální přínosy a typicky snižování účtů za energie pro členy společenství.
Zde poukazuji na odlišnosti: energetické společenství je založeno čistě za účelem výroby elektřiny, zatímco společenství pro obnovitelné zdroje může být založeno za účelem výroby jiných energií, typicky tepla. A další odlišnost je ve vztahu k členům, kdy členem společenství pro obnovitelné zdroje mohou být i podniky střední velikosti, a současně zde platí územní princip, kdy kontrolu mohou provádět pouze ti členové, kteří mají bydliště nebo sídlo v kraji, kde je umístěna většina provozoven, většina výroben energie takového společenství.
Právní formy energetického společenství
Z hlediska právních forem je zde velká míra volnosti. Právní úprava neříká, jaké přesně právnické osoby mají být použity pro energetická společenství. Může tady však být potenciální problém, který souvisí s mísením, tzn. že např. obce, případně jiné veřejnoprávní subjekty mohou být limitovány, jakých entit se mohou účastnit.
U komunitní energetiky se jako nejvhodnější forma jeví spolek nebo družstvo, právě pro svoji jednoduchost ve vztahu ke vstupu nebo výstupu z komunity. Přípustné jsou i kapitálové společnosti, ale tady by musel být vyřešen organizační prvek, typicky třeba nabývání podílu ve společnosti s ručením omezeným.
Vznik společenství
Společenství budou vznikat na evidenčním principu, tj. budou se evidovat u Energetického regulačního úřadu. ERÚ bude následně provádět zápis do evidence společenství a vydávat o tom potvrzení s tím, že jsou plánovány určité přílohy, které by k ohlášce měly dodat ERÚ potřebné informace.
Pro realizaci sdílení bude ale nezbytné, aby se takové společenství registrovalo u Energetického datového centra, což je jakýsi nový prvek, který má zavést zamýšlená právní úprava. O tom se ještě zmíním dále.
Práva a povinnosti společenství
Společenství má stejná práva a povinnosti jako další účastníci na trhu. Členové společenství zůstávají nadále samostatnými zákazníky, tzn. mohou ze sítě od obchodníků dále čerpat energii. Za klíčové právo energetických společenství lze považovat to, že mohou sdílet elektřinu, k čemuž mohou využívat i distribuční a přenosovou soustavu, a současně mohou do sítě prodávat elektřinu, která není spotřebovaná v rámci komunity. Společenství a členové mají právo na průběhové měření, což je technickým předpokladem sdílení.
Dozor nad společenstvími by měl vykonávat ERÚ a právní úprava předpokládá i určité postihování nekalých praktik energetických společenství. Měla by být možnost uložení pokuty.
Energetické datové centrum
Energetické datové centrum je novým prvkem, které má pomoci s předáváním dat z jednotlivých odběrných míst, tzn. má technologicky umožnit nakládání s daty. Bude vybudováno jednotlivými distributory. Vede se diskuze, zdali pak bude jen jedno, což byl zřejmě původní záměr, nebo jestli bude své datové centrum vlastnit každý velký distributor. To je zřejmě ještě otevřená otázka. Podstatné je, že datová centra budou vyhodnocovat data z jednotlivých odběrných míst, což by mělo být realizováno v rámci 15minutových intervalů a následně budou tato data předávána operátorovi trhu, který je bude předávat jednotlivým dodavatelům za účelem vyúčtování.
No obrázku uvedeném níže vidíte schéma, jak by měl probíhat tok dat, tzn. z odběrného místa do energetického datového centra, a dále k operátorovi trhu, obchodníkovi s elektřinou, který sdílenou energii promítne v rámci fakturace za odebranou elektřinu.
Rizika a nezodpovězené otázky
Jsou zde určité otazníky ohledně definic energetických společenství, tzn. jestli budou nějakým způsobem limitované. Další limitou je čas, protože právní úprava měla být přijata v polovině roku 2021. S ohledem na to, jak probíhá legislativní proces, zde zřejmě nastává velká časová krize. Uvidíme, kdy skutečně komunitní energetika vstoupí v České republice v účinnost.
Současně není úplně jasné, jaký bude dávat smysl ekonomika nasazení fotovoltaických elektráren v kontextu jejich zvyšujících se cen. Fotovoltaická elektrárna, která před půlrokem stála necelý půlmilión, dnes stojí skoro 3/4 miliónu. Může se stát otazníkem, jestli to vůbec dávat ekonomický smysl.
2. část - JUDr. Bc. Leoš Brantál
A jak to souvisí s problematikou energetické udržitelnosti a ESG?
Řada společností si uvědomila, že nad rámec povinností, které vyplývají z legislativních předpisů, mohou zveřejňovat různé informace o svých výrobcích či službách jak ve výroční zprávě, tak například na obalech svých výrobků. Tento princip zveřejňování informací se v podstatě postupně vyvinul v princip CSR (společenská odpovědnost korporací), který je vymezen jako dobrovolná integrace sociálních a ekologických ohledů do podnikatelských činností společnosti.
Co to znamená? Libovolná korporace mohla zveřejňovat libovolné údaje na základě libovolných kritérií. V tomto směru se Evropská unie určitým způsobem inspirovala, vědoma si toho, že dochází ke klimatické změně na základě přistoupení k Pařížské dohodě z roku 2016, na základě přijetí Green Dealu a snahy o dosáhnutí klimatické neutrality. Vytvořila a vytváří proto nové požadavky v oblasti společenské odpovědnosti a ekologické udržitelnosti, které klade jak na společnosti, tak na jednotlivé členské státy.
V případě společností je zaveden termín ESG reporting, což v podstatě vyjadřuje celopodnikovou snahu o zavedení nebo o implementaci oblastí ESG do obchodní strategie podniku. Tento report by měl vyjadřovat, jak je na tom společnost z hlediska udržitelnosti a společenské odpovědnosti a jak plánuje zlepšovat své postavení, tak, aby dosáhla uhlíkové neutrality do budoucna.
Co to je ESG?
ESG je zkratka tří písmen: písmeno E jako environmentální rizika v environmentální oblasti, písmeno S jako sociální / společenská rizika (sociální udržitelnost, společenská odpovědnost) a pod písmeno G, které je nejtěžší k přeložení, spadá corporate governance, tedy rizika spočívající ve vnitřním řízení nebo ve správě společnosti.
Pod písmenem E tedy budou společnosti reportovat o tom, jaká je jejich uhlíková stopa, jaké jsou emise, jakou mají spotřebu vody a elektřiny, odkud pocházejí zdroje energie, zda jsou z obnovitelných zdrojů, jaké inovace zavádějí za účelem snižování své emisní stopy, jaké projekty podporují atd.
V oblasti S budou referovat o tom, jak se chovají ke svým zaměstnancům, jaká je genderová vyváženost společnosti, jaké je tam zastoupení mužů a žen, jak je na tom odměňování zaměstnanců, jestli je to vyváženo nebo jsou tam nějaké odlišnosti, jak mají zavedenou ochranu informací podle GDPR, jak mají nastavenou ochranu spotřebitelů. A také navenek, jak se chovají k různým komunitám a charitám, zda například působí v oblasti filantropie.
Pod písmeno G bude spadat report o tom, jak transparentní mají společnosti vlastnickou strukturu, zda nesídlí náhodou v nějakém daňovém ráji, zda platí daně, zda platí včas svým dodavatelům, jak je nastaveno odměňování vrcholného managementu, zda tam nejsou nějaké výrazné rozdíly mezi odměnou klasického zaměstnance a vrcholného managementu, jak mají nastavená pravidla boje proti korupci, etiku, zda dodržují například směrnici NIS 2 (u těch korporací, na které se vztahuje), příp. směrnici AML. Tedy v tomto směru se pod písmenem G bude posuzovat efektivní a zodpovědné řízení společnosti.
Jak reportovat?
Jak jsem již zmínil, CSR pravidla nám říkají, že kdokoli může reportovat podle jakýchkoli kritérií, podle jakékoliv oblasti... Evropská unie nám v rámci svých nařízení a směrnic ale říká, jak budou konkrétně vymezené společnosti reportovat o konkrétně vymezených oblastech, na základě konkrétních standardů nebo kritérií. Jelikož metodik, na základě kterých se reportovalo, je několik stovek.
Evropská unie, resp. EFRAG, což je poradní skupina Evropské komise pro účetní výkaznictví, by měla od června roku 2023 by mít být vytvořena sjednocená pravidla pro reportování udržitelnosti společnosti. Toto budou obecné standardy pro všechny podniky napříč sektory. Uvažuje se i o tom, že budou vytvořeny tzv. sektorové standardy, a to pro ty oblasti, které nejvíce znečišťují životní prostředí. Jde zejména o zemědělství, těžební průmysl, distribuci ropy, zemního plynu, energetiku, silniční dopravu nebo textilní průmysl. Přijetí těchto sektorových standardů se předpokládá v první polovině roku 2024.
Proč reportovat?
Jednak se jedná o konkurenční výhodu a možnost odlišit se od ostatních společností a dále budou tyto společnosti zvýhodňovány při získávání úvěru, dotací nebo pobídek. Tato kritéria mohou být zohledněna při zadávání veřejných zakázek. Hlavním důvodem, proč by tedy společnosti měly reportovat, je to, že budou mít přehled, kde mohou ušetřit na energiích, tzn. energetické a provozní úspory. Report povede také k tomu, že by se společnosti měly dále zdokonalovat v tom, aby jejich uhlíková stopa byla co nejmenší, a to by se mělo promítnout v prospěšnosti pro životní prostředí. Dalším cílem je pozitivní vnímání ze strany tzv. stakeholderů, což jsou osoby zúčastněné jak uvnitř společnosti, tak vně společnosti – tj. její zaměstnanci, dodavatelé, obchodní partneři, akcionáři.
Současně je třeba si uvědomit, že to přináší také zvýšenou byrokracii, zvýšené náklady a možné zhoršení konkurenceschopnosti oproti společnostem, které nemají sídlo v rámci Evropské unie. Je zřejmé, že zavedení ESG pravidel a reportování podle nich bude stát ohromné množství peněz. Evropská unie na to má nicméně vyčleněné prostředky a na investice se pravděpodobně v rámci udržitelných technologií budou vztahovat blokové výjimky.
Kdy začít reportovat?
Samozřejmě platí, že čím dříve, tím lépe. Nejsložitější na celém tom procesu bude nastavit správně procesy pro sbírání a vyhodnocení dat. Skutečně nejsložitější bude všechna ta data posbírat. Například ohledně uhlíkové stopy společnosti se počítají emise ze tří oblastí – jak vlastní emise společnosti, tak nepřímé emise společnosti. A v té třetí se potom počítají emise spojené s produkčním řetězcem, tedy s dodavatelským řetězcem, což bude velmi složité na výpočet a na sesbírání dat.
Doporučujeme, aby byla buď vytvořena nějaká nová pracovní pozice, jako to bylo například v rámci GDPR, nebo pověřena nějaká osoba z oblasti vrcholného managementu, která se bude zabývat implementací ESG kritérií do obchodní strategie dané společnosti.
Právní úprava
Pokud jde o právní úpravu, již jsem uvedl, že povinnost reportovat bude vymezena pro přesně stanovené okruhy společnosti. První na řadě na základě NFRD směrnice jsou velké podniky, banky, pojišťovny, které mají nad 500 zaměstnanců a jejichž akcie jsou obchodovány na burzách.
Směrnice NFRD je vlastně první vlaštovkou, která zavedla ESG reportování. Do směrnice o účetních závěrkách včlenila článek 19a, který se potom promítl v zákoně o účetnictví, a to v jeho části osmé, kde se říká, o čem a jak se má reportovat.
Pak tady máme nařízení SFDR, které říká, jaké požadavky nebo jaké informace by se měly zveřejňovat v rámci nabízených finančních produktů. Toto míří především proti takzvanému greenwashingu, což je termín pro nepravdivé zveřejňování informací o tom, jaká opatření daná společnost zavedla, byť takovéto informace nemusí být pravdivé a snižuje to důvěryhodnost vůči celému ESG reportingu.
Dalším nařízením, poměrně klíčovým, je nařízení o taxonomii udržitelných aktivit, které se považuje za tzv. Bibli udržitelnosti. Toto nařízení specifikuje, jakým směrem by se společnosti měly vydat za účelem dosažení uhlíkové neutrality do budoucna.
Pak tady máme směrnici CSRD, která nahrazuje směrnici NFRD, a říká, které další společnosti přibývají do mezi ty, které budou muset reportovat. Rozšiřuje tedy okruh osob a říká, kdo bude reportovat, podle čeho a od kdy.
ESRS je další zkratka – pro evropské standardy pro vykazování informací a udržitelnosti, podle nichž se bude reportovat.
Dále zde máme řadu směrnic, které zavádějí nové povinnosti pro společnosti, jak již bylo řečeno ohledně toho, co to znamená ESG. Pro každou tu oblast je, byla nebo bude přijata směrnice.
V nedávné době byla přijata směrnice o udržitelném odměňování. Dále byla přijata směrnice, které se říká Women on Boards – směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kótovaných společností. Řítí se na nás lavina právních předpisů, které budou postupně implementovány a transponovány do českého právního řádu.
Jeden z předpisů, který se chystá, je návrh směrnice CSDDD, kde se stanoví odpovědnost společnosti za to, že i v rámci jejich dodavatelského řetězce budou jednotliví dodavatelé plnit závazky stanovené kritérii ESG. V podstatě to zavádí povinnost vrcholných orgánů společností v rámci podnikatelského úsudku rozhodovat nejen o tom, aby rozhodnutí bylo v nejlepším zájmu dané korporace, ale i to, zda je rozhodnutí v souladu s principy ESG a zda nebude na újmu lidských práv, zda bude v souladu s obchodní strategií vedoucí ke klimatické udržitelnosti společnosti. Rozšiřují se tedy povinnosti statutárních orgánů, na co všechno by si měly dát pozor, pokud budou přijímat rozhodnutí v rámci svého rozhodování.
Kdo a od kdy má povinnost vykazovat nefinanční informace?
NFRD směrnice je aktuálně nahrazena směrnicí CSRD. Bude se vztahovat na subjekty veřejného zájmu (takový subjekt, který se řídí právem členského státu, je obchodovaný na burze, banky a pojišťovny). Je ale jen otázkou času, kdy se reportování začne vztahovat i na společnosti, které neobchodují své cenné papíry na burze, a kdy budou povinně reportovat všichni.
Otázkou také je, co se stane, až budeme reportovat všichni. Domnívám se, že v takovém případě přijde na řadu zavádění nějakých euro norem, jak už to vidíme v automobilovém průmyslu, kde se bude zřejmě postupně tlačit na to, aby společnosti splňovaly stále přísnější kritéria.
ESG zpráva bude muset být auditovaná, tedy bude zveřejňována ve výroční zprávě. Vedle finančního výkazu bude nově nefinanční výkaz obsahovat parametry podle ESG reportingu podle ESRS standardů. Informace budou muset být zveřejněny ve strojově čitelném digitálním formátu a opatřeném štítky, neboť budou zařazovány do Evropské databáze nazvané European Single Access Point database.
Podle nové směrnice CSRD budou nejprve reportovat společnosti, na které se vztahuje směrnice NFRD, poté velké společnosti, které mají nad 250 zaměstnanců, a následně také malé a střední podniky
Diskuze k článku ()