Pozornost bude věnována účinkům, které nastanou v rovině hmotného práva ve vazbě na důsledky v rovině práva procesního, konkrétně v oblasti exekučního řízení.
Jelikož aplikační praxe ukázala, že aktuální právní úprava není ve vztahu k následkům porušení zákazu cese zcela jednoznačná, klade si tento článek za cíl zmapovat a rozebrat základní východiska zkoumaného institutu, platnou právní úpravu a relevantní judikaturu, a to ve snaze potvrdit vymezené hypotézy. Za tímto účelem bude provedena analýza předchozí právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, jakož i aktuální právní úpravy účinné po 1. lednu 2014. Konkrétně bude předmětem autorova zájmu právní úprava v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jako „ObchZ“), a to s ohledem na vybrané aplikační nejasnosti, jakož i z důvodu její podobnosti s občanským zákoníkem (zákon č. 89/2012 Sb, dále též „ObčZ“). Naproti tomu následky porušení zákazu cese podle předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podobné pochybnosti nevyvolávaly, z tohoto důvodu nebude tedy této oblasti věnována výraznější pozornost.
Institut zákazu cese je upraven v § 1881 odst. 1 ObčZ, přičemž zákon výslovně stanoví, že strany mohou ujednáním zakázat postupování určité pohledávky.
Sjednání zákazu cese je potom vnímáno jako výjimka z obecné postupitelnosti peněžitých pohledávek. Zákon však nestanoví, jaký následek bude mít porušení takto sjednaného zákazu. Shoda ohledně následků nepanuje ani v odborných kruzích. Cílem tohoto článku je na základě výše popsaných metod najít řešení této otázky, anebo alespoň přinést relevantní argumenty do přetrvávající odborné disputace.
Zákaz cese podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013
Obchodní závazkové vztahy byly za účinnosti předchozí právní úpravy upraveny v ObchZ, a to s odkazem na ust. § 1 odst. 2 citovaného zákona. Podle citovaného ustanovení však dále platilo, že není-li možné některé otázky řešit podle ustanovení ObchZ, řeší se podle předpisů práva občanského. Nastíněná dvojkolejnost soukromého práva v oblasti závazkových vztahů tak v řadě případů vyvolávala aplikační nejasnosti ohledně použitelnosti konkrétního předpisu. Právě takové nejasnosti mohly za určitých okolností panovat v rámci posuzování platnosti či neplatnosti takových právních jednání (pozn. dříve právních úkonů), která sice byla uzavřena mezi podnikateli, ale jejich právní režim byl podřízen toliko právu občanskému.
Obchodní zákoník neupravoval speciální institut postoupení pohledávek a s odkazem na ust. § 1 odst. 2 ObchZ tak bylo nutné použít při cesi pohledávek právní úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jako „OZ“). Podle ust. § 524 OZ platilo, že věřitel je oprávněn postoupit pohledávku na třetí osobu i bez souhlasu dlužníka. Postoupení pohledávky tedy ve svém důsledku představuje změnu závazkového vztahu v subjektech, ke které může v zásadě docházet i bez souhlasu dlužníka jakožto postoupené strany. OZ ve svém § 525 odst. 1, 2 upravoval případy, ve kterých se postoupení zakazovalo. Právě jedním z těchto případů byl zákaz cese pohledávky, jestliže by postoupení odporovalo dohodě mezi dlužníkem a věřitelem. Zákaz cese bylo možné sjednat na dobu určitou či neurčitou, anebo postoupení pohledávky podmínit souhlasem dlužníka. Porušení zákazu cese mělo za následek absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky podle ust. § 39 OZ. O tomto závěru neměla pochybnost právní teorie ani soudní praxe. V ostatních případech se z pohledu dlužníka prosazovala spíše platnost postoupení před jejíneplatností. Soudy dokonce v některých případech dovodily, že ani samotná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nemá vliv na platnost cese jako takové, pokud byla řádně oznámena dlužníkovi.[2][1]
Jakkoliv nepanovaly za účinnosti OZ jakékoliv pochybnosti o následcích porušení zákazu cese mezi subjekty občanského práva, v obchodních závazkových vztazích se objevil názor, který určité pochybnosti vyvolává dodnes. Konkrétně je možné se s ním setkat v rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, ve kterém Nejvyšší soud připustil možnost aplikace ust. § 267 odst. 1 ObchZ, když v textu odůvodnění poukázal na skutečnost, že dlužník, na jehož ochranu byl zákaz cese sjednán, namítl neplatnost postupní smlouvy nejpozději při soudním jednání. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí nikterak blíže nevysvětlil, jaké pohnutky ho vedly k závěru aplikace § 267 odst. 1 ObchZ.
Závěrem o aplikaci citovaného ustanovení, který se promítl v odůvodnění rozhodnutí, založil polemiku a určitou nejasnost nad následky porušení zákazu cese v obchodních závazkových vztazích. V obchodních vztazích totiž neplatilo obecné pravidlo uvedené v ust. § 39 OZ bezvýhradně, ale bylo jej nutné vykládat ve spojení právě s ust. § 267 odst. 1 ObchZ, podle kterého nastávala v případě neplatnosti stanovené na ochranu jen jednoho účastníka pouze neplatnost relativní, nikoliv neplatnost absolutní. Nejvyšší soud tedy v citovaném rozhodnutí byl zřejmě veden myšlenkou, že neplatnost v důsledku porušení zákazu cese je stanovena na ochranu dlužníka a je tedy nutné, aby se dlužník této neplatnosti dovolal. V daném případě tak učinil a Nejvyšší soud to tedy pouze konstatoval v odůvodnění bez jakékoliv další úvahy či vysvětlení, proč se odchýlil od dosavadního trendu absolutní neplatnosti aplikované v případě porušení zákazu cese i v obchodních vztazích.
K citovanému rozhodnutí se vyjadřovala postupně odborná veřejnost a lze zmínit například názor M. Zváry, podle kterého by se nemělo významově uvedené rozhodnutí příliš přeceňovat. Tento autor považuje dané rozhodnutí za ojedinělé, které netvoří ustálenou soudní praxi a akcentuje, že podle konstantní judikatury za účinnosti OZ byla jako následek porušení zákazu cese dovozována neplatnost absolutní.[3]
Závěr o absolutní neplatnosti v případě porušení zákazu cese byl dále judikaturou opakovaně potvrzen. Pro ilustraci lze poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018, ve kterém se Nejvyšší soud opětovně přiklonil k závěru o absolutní neplatnosti. V posuzované věci se dokonce jednalo o pohledávku ze smlouvy o převodu akcií, což byl smluvní typ považovaný podle ust. § 261 odst. 3 ObchZ za tzv. absolutní obchod. K obdobným závěrům dále došel i Vrchní soud v Praze v rozsudku ve věci sp. zn. 102 VSPH 827/2016. Tato věc byla zajímavá skutečností, že zákaz cese byl sjednán ve formulářové trojstranné smlouvě o podřízení pohledávek. Smluvními stranami této smlouvy byla banka, dlužník a věřitel. Zákaz cese byl v této smlouvě sjednán de facto ve prospěch banky, neboť ve smlouvě bylo explicitně ujednáno, že postoupit pohledávku nelze bez předchozího souhlasu banky. Nepochybně se rovněž jednalo o obchodní závazkový vztah, neboť práva a povinnosti ze smlouvy o podřízení pohledávek se řídily právě ObchZ. Rovněž v tomto případě dovodil Vrchní soud absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, kterou se věřitel v rozporu s ujednaným zákazem cese pokusil cedovat pohledávku na třetí osobu. Z poslední doby lze zmínit také rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2022, č. j. 25 Co 32/2022-279.
Na druhé straně ke zcela opačnému závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 2. 11. 2021, č. j. 8 Cmo 163/2021-21. Vrchní soud v této věci vyšel ze zásady lex specialis derogat legi generali, když poukázal na skutečnost, že s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ má přednost zvláštní právní úprava ObchZ před obecnou právní úpravou obsaženou v OZ, přičemž podle ust. § 267 odst. 1 ObchZ je koncipována neplatnost jen jako relativní. Obdobně rozhodl například okresní soud v Mělníku v rozsudku vydaném ve věci pod sp. zn. 12 C 221/2019.
Po provedení podrobné analýzy související judikatury lze konstatovat, že shora citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci lze považovat za jediné rozhodnutí vyšších soudů, které se od roku 2009 výslovně přiklonilo k závěru o relativní neplatnosti. Toto rozhodnutí v podstatě navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, ale na rozdíl od dříve vydaného rozsudku Nejvyššího soudu obsahuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci závěr o relativní neplatnosti přímo v právní větě a ve svém odůvodnění popisuje úvahy, kterými se soud při svém rozhodování řídil. Vrchní soud v Olomouci staví svůj závěr o relativní neplatnosti na aplikaci § 1 odst. 2 ObchZ ve spojení s § 267 odst. 1 ObchZ, tedy dochází k závěru, že je nezbytné použít zvláštní právní úpravu ve vztahu k následkům porušení zákazu cese.
Podle § 1 odst. 2 ObchZ platilo, že právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Podle právní teorie a komentářové literatury existovaly v zásadě dva případy aplikace občanského zákoníku na obchodněprávní vztahy. V prvé řadě se jedná o případy, kdy určitá otázka sice ObchZ upravena je, ale její úprava není úplná a má povahu jistých odchylek (např. smluvní pokuta). V rámci řešení konkrétních otázek bude v těchto případech aplikován občanský zákoník spolu s obchodním zákoníkem. Ve druhé řadě se jedná o případy, kdy určité otázky nejsou obchodním zákoníkem upraveny vůbec a musejí být řešeny výlučně podle občanského zákoníku. Institut postoupení pohledávky patří právě do druhé kategorie shora popsaných případů, neboť právní úprava tohoto institutu v ObchZ zcela absentovala. V ObchZ lze nalézt zmínku o postupování pohledávek např. v § 477 odst. 2, podle kterého platilo, že přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek. Z komentářové literatury potom výslovně vyplývá, že otázka postupování pohledávek se při absenci zvláštní právní úpravy bude řídit výlučně ust. § 524-530 OZ.[4]
V kontextu výše uvedeného je tedy třeba položit si otázku, zda by se v případě aplikace občanského zákoníku měla použít zvláštní úprava ObchZ ve vztahu k relativní neplatnosti. Na jedné straně se nabízí možnost postupovat též v otázkách posuzování platnosti takového právního úkonu (nyní právního jednání) výlučně podle OZ, neboť na cesi pohledávek se aplikuje výlučně právní úprava v tomto předpise uvedená. V takovém případě by bylo možné uvažovat o posouzení následků rovněž v rovině OZ. Současně však lze připustit, že je možné dojít k závěru o použití ObchZ, neboť použití ucelené právní úpravy institutu postoupení pohledávky nebude překážkou pro aplikaci ostatních institutů upravených obchodním zákoníkem, pokud je vztah mezi dlužníkem a věřitelem vztahem obchodním. Nejvyšší soud takto již v případě otázky délky promlčecí doby dospěl k závěru, že je-li posuzovaný závazkový vztah vztahem obchodněprávním, potom je nutné vycházet ze čtyřleté promlčecí doby stanovené ObchZ, a to právě s ohledem na zásadu speciality.[5]
Analyzované rozhodnutí Vrchního soudu se tedy přiklání k závěru o relativní neplatnosti smlouvy v případě porušení zákazu cese. Na první pohled se tento závěr může jevit jako správný. Při bližším zkoumání je však nezbytné vyzdvihnout skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci zcela rezignoval na hodnocení povahy zákazu cese sjednaného podle ust. § 525 odst. 2 OZ. Závěr o absolutní neplatnosti je v tomto případě postaven totiž na tzv. teorii zákonného zákazu. Dohodou dlužníka a věřitele je předmětná pohledávka vyloučena z jakékoliv cese. Postoupení pohledávky v rozporu s tímto zákazem je považováno nejenom za porušení soukromoprávní dohody, ale rovněž za porušení zákona jako takového. Předmětné rozhodnutí se tedy zcela odchyluje nejen od dosavadní ustálené soudní praxe, ale rovněž od právní teorie, která měla ohledně následků porušení zákazu cese za účinnosti staré právní úpravy shodu. Uvedené rozhodnutí lze tedy v tomto směru shledávat spíše jako nesprávné.[6]
Zákaz cese podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014
S účinností od 1. ledna 2014 byla ObčZ odstraněna dvojkolejnost závazkového práva a na závazkové vztahy mezi podnikateli a rovněž nepodnikateli dopadá jednotná právní úprava. Na rozdíly mezi B2B a B2C vztahy reflektuje úprava spotřebitelského práva a případná nerovnost mezi subjekty je vyvažována ochranářskými ustanoveními o slabší straně apod. Institut postoupení pohledávky je v ObčZ upraven v ust. § 1879 a násl. Pohledávka je primárně koncipována jako postupitelná s vybranými výjimkami z tohoto pravidla. Ujednání o zákazu cese se nachází v ust. § 1881 odst. 1 ObčZ, podle kterého lze postoupit pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Nová právní úprava tedy stejně jako ta předchozí dává smluvním stranám možnost dohodnout zákaz cese.
Oproti předchozí právní úpravě však ta nová vyvolává zásadní nejasnosti ohledně následků porušení takto sjednaného zákazu. Tyto nejasnosti jsou zapříčiněny zejména změnou koncepce neplatnosti jako takové, zavedením širšího pojetí věci v právním smyslu, jakož i posílením ochrany dobré víry při nabývání vlastnictví a s tím spojené možnosti nabytí věci od nevlastníka. Působením všech těchto faktorů došlo k tomu, že právní teorie aktuálně připouští tři možné způsoby řešení následků porušení zákazu cese, a to (1) absolutní neplatnost; (2) relativní neplatnost; (3) platnost a vznik odpovědnostního vztahu mezi postupníkem a postoupeným.
K možným následkům ve formě absolutní neplatnosti je na prvním místě zapotřebí uvést, že ObčZ změnil dosavadní pojetí neplatnosti jako takové. Zatímco předchozí právní úprava preferovala neplatnost absolutní, nová právní úprava se vydala po vzoru evropských právních úprav (např. ABGB či BGB) cestou silné preference neplatnosti relativní. Absolutně neplatná jsou podle § 588 ObčZ pouze taková právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům, odporují zákonu a zjevně narušují veřejný pořádek, anebo zavazují-li od počátku k nemožnému plnění. Absolutní neplatnost je nutné vykládat též v režimu § 580 ObčZ, podle kterého je právní jednání v rozporu se zákonem neplatné, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Z uvedených ustanovení lze tedy dovodit, že k následku ve formě absolutní neplatnosti nepostačí pouze samotný rozpor právního jednání se zákonem, ale současně musí takové porušení bránit v naplnění jeho účelu a smyslu a představovat zjevné narušení veřejného pořádku. Naproti tomu je relativní neplatnost upravena v § 586 ObčZtak, že je-li neplatnost stanovena jen na ochranu jedné strany, může námitku neplatnosti vznést pouze tato osoba. Koncepce pojetí relativní neplatnosti tedy odpovídá právní úpravě dříve obsažené v ObchZ. Vzhledem k takto zásadní změně v pojetí neplatnosti vzniká otázka udržitelnosti dosud obecně přijímaného následku absolutní neplatnosti v případě porušení zákazu cese.
Budeme-li nadále nahlížet na zákaz cese optikou zákonného zákazu (nikoliv jen smluvního), můžeme sice dojít k závěru o absolutní neplatnosti, ovšem za současného přijetí premisy, že to účel a smysl zákona v daném případě vyžaduje a současně že porušení zákazu cese představuje zjevné narušení veřejného pořádku nebo zjevný rozpor s dobrými mravy, případně že zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Veřejný pořádek lze chápat jako „systém norem a pravidel upravujících chování dodržovaných v zájmu zachování stability hlavních společenských a právních poměrů státu a na jejichž dodržování je zapotřebí bezvýjimečně trvat“. S ohledem na pojetí veřejného pořádku si lze jen stěží představit, že by právě porušení zákazu cese mohlo představovat jeho zjevné narušení. O absolutní neplatnost se tedy zřejmě bude moci v ojedinělých případech jednat tehdy, kdy porušení zákazu cese bude přestavovat zjevné porušení dobrých mravů. Takové posouzení však bude nutné činit výhradně s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem dané věci a rozhodně nebude možné jej paušalizovat. Z důvodu zjevného porušení dobrých mravů tak účinky absolutní neplatnosti budou moci nastoupit spíše výjimečně.[7]
Zastáncem závěrů o absolutní neplatnosti v případě porušení zákazu cese je např. M. Zvára, který tento svůj závěr odůvodňuje tím, že sjednáním zákazu cese podle § 1885 odeberou smluvní strany předmětné pohledávce její postupitelnost jakožto vlastnost. Pohledávka tedy v takovém případě vzniká jako nepostupitelná, resp. nepřevoditelná a jako takovou ji nelze převést. M. Zvára dochází k závěru o absolutní neplatnosti na základě počáteční nemožnosti plnění. Měl přitom na mysli právní nemožnost plnění. Samotný institut počáteční právní nemožnosti plnění je však problematický sám o sobě. Tento institut se totiž prakticky stírá s tzv. právní nedovoleností, která však v režimu nového občanského zákoníku působí většinou jen neplatnost relativní. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007, má navíc přednost právní úprava nedovolenosti, resp. protiprávnosti, před počáteční právní nedovoleností. Závěr o absolutní neplatnosti z titulu počáteční právní nemožnosti se tak ve světle shora uvedeného jeví jako obtížně udržitelný.[8]
Ve prospěch relativní neplatnosti se vyslovil např. K. Eliáš, který svůj závěr o relativní neplatnosti odůvodňuje právě výše popsanou změnou koncepce neplatnosti jako takové. Pro závěr o absolutní neplatnosti by totiž musel nastat extrémní rozpor s dobrými mravy, anebo jiné skutkové okolnosti, které dle § 580 a § 588 zakládají absolutní neplatnost. Skutečnost, že by takové okolnosti mohly hypoteticky nastat, považuje jmenovaný autor spíše za akademickou spekulaci. Ve vztahu k závěru o relativní neplatnosti je však na místě poukázat na to, že judikatura Nejvyššího soudu skutečně tenduje v případě porušenízákona k závěrům k neplatnosti relativní. Jako příklad lze uvést rozsudek ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že porušení zákazu libovolného zpeněžování zástavy zakotveného v § 1315 odst. 2 písm. b) ObčZ je stiženo následkem ve formě neplatnosti relativní. Nejvyšší soud v tomto případě dospěl k závěru, že posuzované ustanovení není právní normou obecně chránící veřejný pořádek, ale normou chránící zájmy zástavního dlužníka. Vzhledem k tomu, že soud neshledal ani jiné důvody pro absolutní neplatnost (např. nemožnost plnění či zjevné porušení dobrých mravů), dospěl k závěru o neplatnosti relativní podle § 586 ObčZ. [9]
Zřejmě nebude panovat žádná pochybnost o tom, že stejně jako v tomto případě je rovněž zákaz cese stanoven na ochranu dlužníka. Pravděpodobně nelze ani v případě zákazu cese podle § 1881 odst. 1 ObčZ dospět k závěru, že dané ustanovení je právní normou obecně chránící veřejný pořádek. Vzhledem k určité podobnosti mezi zákazem cese a zákazem podle § 1315 odst. 2 písm. b) ObčZ si lze představit, že by Nejvyšší soud mohl obdobnou úvahou dojít k závěru o relativní neplatnosti též v případě porušení zákazu cese.
Za představitele třetího řešení v podobě platnosti postoupení a vzniku odpovědnostního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem lze označit B. Dvořáka a nebo P. Bezoušku. Oba tito autoři dochází k závěru, že zákaz cese je podle svojí povahy ujednáním smluvním. Obecně potom platí, že smluvní ujednání účastníků mají pouze relativní účinky působící tzv. inter partes. Porušení smluvních ujednání potom v obecné rovině nezakládá neplatnost, ale může založit odpovědnostní vztah mezi stranami, když porušení povinnosti je prvním předpokladem jeho vzniku. B. Dvořák dochází k závěru, že porušení zákazu cese nemá vliv na platnost samotného postoupení. Jmenovaný autor má za to, že zájmy postoupeného dlužníka jsou dostatečně chráněny případným nárokem na náhradu škody. Současně uvádí, že spatřuje podobnost mezi zákazem cese a smluvním ujednáním o zákazu prodeje zřízeného jako relativní právo. [11][10]
P. Bezouška zase přichází s tím, že je zapotřebí pečlivě posuzovat okolnosti všech případů, podle kterých by měl být aplikován patřičný následek porušení zákazu cese. Nebudou-li však dány zvláštní okolnosti ve vztahu mezi postupitelem a postoupeným, dochází tento autor k závěru o platnosti právního jednání stejně tak jako B. Dvořák.[12]
Ve vztahu k třetímu možnému řešení je na místě připomenout, že z dikce právní normy v § 1881 odst. 1 ObčZ výslovně plyne, že postoupit lze pohledávku, ledaže to vylučuje dohoda dlužníka a věřitele. Jinými slovy zákon zakazuje postoupení pohledávek, u kterých byl sjednán zákaz cese. Porušení zákazu cese tak není zřejmě pouhé porušení smluvního ujednání stran, ale jedná se o porušení právní normy. Svým obsahem je tato právní norma obdobná právní normě dle staré právní úpravy, u které se dovozoval tzv. zákonný zákaz.Zákonodárce obsahem posuzovaného ujednání měl zjevně v úmyslu stanovit právní normou zákaz cese pohledávek, u kterých to vylučuje dohoda dlužníka a věřitele. Pokud by se mělo na porušení zákazu cese nahlížet optikou pouhého smluvního porušení povinnosti platné inter partes, pak nedává obsah § 1881 odst. 1 ObčZ žádný smysl. Zákon by přece nemusel stranám dávat možnost sjednat zákaz cese.
Smluvní strany by si mohly ujednat rámci smluvní volnosti zákaz cese i bez existence předmětného ustanovení. Stejně tak jako si strany mohou sjednat v mezích smluvní volnosti též jiná vzájemná subjektivní práva a povinnosti, jejichž porušení zcela určitě nebude mít za následek absolutní ani relativní neplatnost. S ohledem na tyto skutečnosti nelze dle mého názoru považovat závěr o platnosti postoupení za správný.
Po provedení analýzy tří základních přístupů k řešení následků porušení zákazu cese se jako nejvíce pravděpodobný jeví závěr o relativní neplatnosti. Správnost tohoto závěru je podporována zejména samotnou koncepcí neplatnosti v ObčZ, který od 1. ledna 2014 významně preferuje neplatnost relativní před neplatností absolutní. Neplatnost absolutní je možné dovodit skutečně jen v ojedinělých či extrémních případech. Závěru o relativní neplatnosti se patrně nejvíce přibližuje též dosavadní judikatura Nejvyššího soudu. Jakkoliv nebyl doposud řešen případ porušení zákazu cese sjednaného za účinnosti ObčZ, nelze nevidět, že v ostatních případech se soudní praxe uchyluje k závěrům o neplatnosti relativní.
Dalším argumentem svědčícím ve prospěch relativní neplatnosti je teorie tzv. zákonného zákazu, který může být sjednán v režimu § 1881 odst. 1 ObčZ. Porušení zákazu cese lze zřejmě vnímat stejnou optikou jako za účinnosti staré právní úpravy s tím rozdílem, že došlo k zásadní změně v koncepci neplatnosti jako takové. Pokud tedy bude na porušení zákazu cese nahlíženo jako na porušení zákona, je nutné dovodit neplatnost. Provedeme-li následně podrobný test neplatnosti, potom s největší pravděpodobností nebudou naplněny předpoklady neplatnosti absolutní a bude tak nutné dojít k závěru o neplatnosti relativní. Tento závěr samozřejmě platí s výhradou specifických okolností dané věci, když se nevylučuje, že v konkrétních ospravedlnitelných případech by mohlo porušení zákazu cese představovat též zjevné porušení dobrých mravů, čímž lze dovodit neplatnost absolutní.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2024.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005[1]
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007[2]
Viz ZVÁRA, Michael. Účinky smluvního zákazu postoupení pohledávky. Právní rozhledy, 2015, č. 9, s. 316-323[3]
Viz PLÍVA, Stanislav. § 1 [Rozsah působnosti]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, HAVEL, Bohumil, MACEK, Josef, TOMSA, Miloš, PEKÁREK, Milan, ZUNT, Vlastislav, BARTOŠÍKOVÁ, Miroslava, MUNKOVÁ, Jindřiška. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2010, s. 1.[4]
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011[5]
Viz BEDNÁŘ, V., BEZOUŠKA, P., DAVID, O., DÁVID, R., FIALA, J., HANDLAR, J., HOCHMANN, V., HURDÍK, J., KINDL, M., KINDL, T., KOVÁŘ, O., KOZÁK, L., LASÁK, J., LAVICKÝ, P. a kol. [Zrušeno] Občanský zákoník: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-10-29]. ASPI ID KO40_1964CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.[6]
Viz DAVID, O., DEVEROVÁ, L., DOLANSKÁ BÁNYAIOVÁ, L., DVOŘÁK, J., DVOŘÁK, T., FIALA, J., FRINTA, O., HOLČAPEK, T., HURDÍK, J., KINDL, T., MACKOVÁ, A., PAULY, J., PAVLÍK, P., PELIKÁN, R. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654) . [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-11-19]. ASPI_ID KO89_a2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.[7]
ZVÁRA, Michael. Účinky smluvního zákazu postoupení pohledávky. Právní rozhledy, 2015, č. 9, s. 316-323[8]
Viz ELIÁŠ, Karel. Některé otázky související s postoupením pohledávky. Sborník Karlovarské právnické dny, 2014, č. 22, s. 17-36[9]
Viz DVOŘÁK, Bohumil. § 1881 [Zákaz postoupení pohledávky]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054) . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 739, marg. č. 7-8.[10]
Viz poznámka 10[11]
Viz BEZOUŠKA, Petr. Smluvní zákaz postoupení pohledávky (pactum de non cedendo). Právní rozhledy, 2015, č. 11, s. 381-390[12]
Diskuze k článku ()