Agentury práce, odnětí povolení, intenzita porušení a nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

V této glose upozorňuji na nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které upřesňuje zásady, jak mají státní orgány posuzovat porušení povinností agenturami práce.

Rozsudek 2 Ads 105/2023-34 ze dne 5. 12. 2023 vyšel rovněž ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslem 4559/2024.[1] Pro angažované kruhy si zaslouží větší publicitu.

Základ sporu

Agentuře práce bylo odňato povolení ke zprostředkování zaměstnání, neboť (1) umožnila u dvou zaměstnanců výkon nelegální práce; a (2) nesplnila oznamovací povinnost podle § 87-1 z. č. 435/2004 Sb., zákona o zaměstnanosti (dále jen „ZamZ“).

Agentura se bránila tím, že její jednání nebylo dostatečně závažné na to, aby si zasloužilo odnětí oprávnění. Agentura dále namítala, že tehdejší znění § 63-2-c ZamZ, tedy „jinak poruší povinnosti vyplývající z tohoto zákona“ připouští i jiný výklad, než jaký zvolily úřady.

„Jinak poruší povinnosti“

Nejvyšší správní soud se napřed zabýval výkladem této „sankční“ části ZamZ (od bodu 14 dále). Napřed připomíná rozdíl mezi výkladem normy (čili postupem, který směřuje ke zjištění obsahu normy) a správním uvážením (tím je úvaha správního orgánu, zda normu aplikuje – když už je naplněna hypotéza právní normy). V tomto směru potvrzuje dřívější rozhodnutí o tom, že správní uvážení v případě § 63-2-c ZamZ nenáleží.

Nejvyšší správní soud se však zabývá tím, jak vyložit hypotézu právní normy, tedy o jaké porušení [vedoucí k odnětí] má jít.

Nejvyšší správní soud dospívá k závěru (bod 17), že se musí jednat o

„pouze takové porušení zákona o zaměstnanosti, které souvisí se zprostředkováním zaměstnání agenturou práce (…)“

Závěr je odůvodněn historickým vývojem ZamZ a úpravami této pasáže, které Nejvyšší správní soud považuje ve shodě s důvodovými zprávami za spíše legislativně-technické. Při svém výkladu zásadně přihlíží k předchozímu znění, účinnému do konce roku 2010, podle kterého zněla hypotéza následovně:

„zprostředkovává zaměstnání v rozporu s podmínkami pro zprostředkování zaměstnání stanovenými v tomto zákoně nebo v rozporu s vydaným povolením ke zprostředkování zaměstnání nebo s dobrými mravy.“

Ke stejnému závěru dospívá i teleologickým výkladem (od bodu 21). Odnímání povolení má sloužit k jistému „zkvalitnění“ agentur práce, nikoli k trestání za jednání, které je postihováno přestupkově.

Intenzita porušení

Nejvyšší soud na jednu stranu opakuje ustálený závěr, že stát povolením agentur práce přenáší část své agendy na soukromníky (například bod 28). Tím spíše smí být přísnější.

Nelze však být přísný příliš a nelze pominout zásadu proporcionality: ta se vztahuje na zákonodárce samotného – a tím spíše na úřady (bod 29). A tím spíše, pokud jde o „sběrnou klausuli“ (bod 30):

„Za této situace proto nic nebrání posuzovat, zda je výklad pojmu jinak poruší povinnosti vyplývající z tohoto zákona přiměřený ve vztahu k cíli, který je ustanovením sledován (viz výše body 19 až 21). Jakkoliv má zákonodárce poměrně široký prostor pro formulaci omezení podnikatelské činnosti, a může být v tomto směru i dosti striktní, nelze akceptovat, aby agentuře práce bylo odňato povolení ke zprostředkování za takové porušení povinnosti, jehož závažnost by byla ve zjevném nepoměru k intenzitě zásahu do její svobody podnikání (…)“

Závěr v tomto případě

Uvedené závěry bezpochyby mají obecný právní význam, a budou mít význam i do budoucna. V posuzovaném případě však bylo porušení shledáno jako dostatečně závažné a v konečném důsledku odůvodňující odnětí povolení (bod 35 a následující).

Nejvyšší správní soud vyzdvihl rovněž důležitost vnitřních kontrolních procesů agentur práce (bod 37).

Co z rozhodnutí plyne pro budoucnost?

ZamZ byl nedávno novelizován; pro shrnutí změn si dovoluji odkázat na svůj předchozí článek.

Relevantní pravidlo se nově nachází v § 63-3 ZamZ, které zní:

Ministerstvo může rozhodnutím povolení ke zprostředkování zaměstnání odejmout, jestliže osoba zprostředkovává zaměstnání v rozporu s dobrými mravy nebo poruší jinou povinnost podle tohoto zákona nebo povinnost podle § 307b, 308 nebo § 309 odst. 2, 3, 5 nebo 6 zákoníku práce.

Lze tedy říci, že závěry obsažené v komentovaném rozsudku jednak sledují stejný trend jako novela. A za druhé – a to je snad důležitější – je nedávný rozsudek vodítkem pro to, jaké a jak intenzivní porušení zákona má či může vést k odejmutí povolení.

[1] https://sbirka.nssoud.cz/cz/zamestnanost-odneti-povoleni-ke-zprostredkovani-zamestnani-z-duvodu-jineho-poruseni-povinnosti-agentury-prace.p4789.html.

Zajímá Vás pracovní právo? Na kongresu Právní prostor 2024 se budeme novému pracovnímu právu věnovat hned v několika příspěvcích. Program kongresu najdete na adrese https://kongrespravniprostor.cz/