Zločin ve vesmíru: Vybrané aspekty vesmírného trestního práva

Základy vesmírného práva

Vesmírné právo, jak ho dnes známe, má základy v několika klíčových mezinárodních úmluvách, které se soustředí na prevenci vojenského zneužívání vesmíru, ochranu astronautů a zajištění bezpečnosti vesmírných aktivit. Hlavním dokumentem je Kosmická smlouva (Outer Space Treaty) z roku 1967, kterou ratifikovala i Česká republika[1]. 

Dalšími dokumenty jsou:

• Dohoda o záchraně astronautů, jejich návratu a o vrácení objektů vypuštěných do kosmického prostoru (Rescue Agreement)
• Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty (Liability Convention)
• Úmluva o registraci objektů vypuštěných do kosmického prostoru (Registration Convention)
• Dohoda o činnosti států na Měsíci a jiných nebeských tělesech (Moon Agreement) – zde je namístě poznamenat, že Dohoda o měsíci byla podepsána, resp. ratifikována jen malým počtem státu. Žádná kosmická velmoc (např. USA, Rusko, Čína) tuto dohodu nepřijala. Dohoda měla stanovit, že Měsíc a jeho zdroje jsou společným dědictvím lidstva – žádný stát ani subjekt si je nemůže přivlastnit. Jedná se o další zajímavý, resp. problematický aspekt vesmírného práva, nicméně zůstaňme nyní u tematického rámce trestního práva.

Kosmická smlouva z roku 1967 předpokládá, že smluvní státy při využívání kosmického prostoru postupují v souladu s mezinárodním právem. Smluvní státy nesou mezinárodní odpovědnost za činnost v kosmickém prostoru (včetně měsíce nebo jiných vesmírných těles) bez ohledu, zda ji provádí vládní či nevládní organizace. Činnost nevládních institucí v kosmickém prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles povoluje a trvale kontroluje příslušný smluvní stát. Jestliže činnost v kosmickém prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles provádí mezinárodní organizace, nese odpovědnost za dodržování této smlouvy jak mezinárodní organizace, tak i smluvní státy, které jsou členy této organizace. Smluvní stát, v jehož rejstříku je objekt vypuštěný do kosmického prostoru zapsán, si zachovává jurisdikci a kontrolu nad tímto objektem a nad jeho celou posádkou po dobu, kdy se nachází v kosmickém prostoru nebo na nebeském tělese (tj. zásada registrace, která je všeobecně známá u letadel a lodí).

Je tedy patrné, že základní právní rámec pro působnost právních norem (mezinárodních  i vnitrostátních) ve vesmíru existuje, přičemž samotná Kosmická smlouva je součástí mezinárodního práva. Avšak podrobnější úprava k působnosti trestněprávních norem ve vesmíru absentuje, vyjma Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) – viz dále.

Trestní právo na mezinárodní vesmírné stanici (ISS)

Trestní právo ve vesmíru dlouho zůstávalo okrajovým tématem, avšak zajímavým historickým momentem bylo první podezření na trestný čin spáchaný ve vesmíru, kdy se v roce 2019 měla astronautka z ISS neoprávněně přihlásit do cizího bankovního účtu.[2] Tento incident sice vzbudil zájem široké veřejnosti, avšak čin byl dle dostupných informací spáchán Američankou v americkém modulu, takže v zásadě nemohlo posouzení působnosti trestních norem činit větší obtíže (jak vyplyne z níže uvedeného). Působnost norem trestního práva na ISS je upravena v Čl. 22 Mezivládní dohody o mezinárodní vesmírné stanici z roku 1998[3]. Z této dohody vyplývají následující skutečnosti:

Uplatnění zásady personality

Základním pravidlem je, že Kanada, Evropské partnerské státy, Japonsko, Rusko a USA si ponechávají trestní pravomoc nad svými občany, ať už se nacházejí v jakémkoliv modulu (moduly patří různým zemím).

Volitelné uplatnění zásady teritoriality, resp. „opačné“ personality

V případě nepřístojného chování na oběžné dráze, které 

• ohrozí život nebo bezpečnost státního příslušníka jiného partnerského státu,
• nebo se odehraje v (anebo na) modulu jiného partnerského státu,
• nebo způsobí poškození modulu jiného partnerského státu,

tak partnerský stát jehož státní příslušník je podezřelým, na žádost kteréhokoli dotčeného partnerského státu, provede konzultaci s tímto státem ohledně jejich vlastního zájmu na trestním stíhání. Dotčený partnerský stát pak může (v návaznosti na konzultaci) vykonávat trestní pravomoc nad podezřelým za předpokladu, že do 90 dnů od konzultace (případně v jiné lhůtě, která může být vzájemně dohodnuta) partnerský stát jehož státním příslušníkem je podezřelý buďto:

• s tímto výkonem trestní pravomoci souhlasí,
• nebo neposkytne záruky, že bude případ předložen jeho příslušným orgánům za účelem zahájení trestního stíhání.

Vydávání

Pokud partnerský stát, který vydání podmiňuje existencí smlouvy, obdrží žádost o vydání z jiného partnerského státu, se kterým nemá uzavřenou smlouvu o vydávání, může podle svého uvážení považovat Mezivládní dohodu o mezinárodní vesmírné stanici za právní základ pro vydání ve věci domnělého porušení zákona na oběžné dráze. Na vydání se vztahují procesní ustanovení a další podmínky právního řádu dožádaného partnerského státu.

Zásada spolupráce partnerských států

Každý partnerský stát, v souladu se svými vnitrostátními zákony a předpisy, bude ostatním partnerům nápomocen v souvislosti s podezřením na porušení zákona na oběžné dráze.

Trestná činnost ve volném vesmíru – úvahy k využití zásady personality

Je tedy patrné, že Kosmická smlouva je součástí mezinárodního práva a zároveň předpokládá, že mezinárodní právo má svoji působnost i ve vesmíru. Vezme-li v potaz např. trestněprávní zásadu personality a registrace, tak podle českého zákona se posuzuje i trestnost činu spáchaného českým občanem v zahraniční anebo na palubě lodi či letadla registrovaného v České republice. S ohledem na Kosmickou smlouvu lze dovodit, že trestný čin spáchaný na české kosmické lodi (ve vesmíru nebo na kosmickém tělese) by se posuzoval podle českého zákona. 

Otázkou však zůstává, jak by bylo nahlíženo na trestný čin spáchaný přímo ve volném vesmíru nebo na jiném kosmickém tělese. Jednou z možných úvah je zařazení volného vesmíru pod pojem „zahraničí“, což by umožnilo uplatnit zásadu personality. Tato interpretace by však byla problematická, neboť se domníváme, že volný vesmír nelze jednoduše podřadit pod jakýkoli státní či mezinárodní právní rámec v tradičním smyslu. V současné době zůstává volný vesmír právně nedefinovaným prostorem. Vzhledem k těmto nejasnostem je nyní obtížné dospět k jednoznačné odpovědi. Lze očekávat, že s rozvojem komerčních i vědeckých aktivit ve vesmíru bude nutné přijmout nová právní opatření, která se budou zabývat nejen vlastnictvím a využíváním kosmických zdrojů, ale i otázkami jurisdikce a odpovědnosti za činy spáchané mimo planetární hranice.

Trestná činnost vesmírných turistů, resp. osídlenců

Výcvik profesionálních kosmonautů zahrnuje psychologickou přípravu, která je klíčová pro zvládání stresu, izolace a krizových situací ve vesmíru. Kosmonauti procházejí psychologickými testy a dlouhodobými simulacemi, například pobytem v uzavřených prostředích. Trénují techniky zvládání stresu, jako je meditace a dechová cvičení, a zdokonalují týmovou komunikaci, aby předešli konfliktům. Důležitá je také odolnost vůči monotónnosti, která se rozvíjí například prostřednictvím tréninku v podmínkách smyslové deprivace. Výcvik často zahrnuje krizové scénáře, například simulované selhání systémů či zdravotní problémy posádky. Díky tomuto náročnému výcviku se u profesionálních kosmonautů minimalizuje (nikoli však zcela eliminuje) riziko „trestněprávního selhání“, například fyzického napadení jiného člena posádky. Koneckonců, na mezinárodní vesmírné stanici musí spolupracovat kosmonauti ze států, které na Zemi nemusí mít nejvřelejší diplomatické vztahy.

Je však třeba si povšimnout nového fenoménu komercializace vesmírného průmyslu – soukromé společnosti nejenže vypouštějí do vesmíru objekty, ale také umožňují první turistické lety (byť se zatím jedná o finančně extrémně nákladnou záležitost). Vesmírná turistika tak vstoupila do nové éry, kdy se sny o cestách do vesmíru stávají realitou pro první odvážlivce. S pokračujícím technologickým pokrokem a rostoucí konkurencí na trhu lze očekávat, že se tyto cesty v budoucnu stanou dostupnějšími pro širší veřejnost.

Lze předpokládat, že vesmír budou stále častěji navštěvovat „neprofesionální kosmonauti“ v podobě vesmírných turistů, a v budoucnu možná i osídlenců jiných planet. Nedomníváme se, že by jim byl poskytován stejně důkladný psychologický trénink jako profesionálním kosmonautům, zvláště když v případě turistů nejde o přísně výběrový proces, ale významnou roli hraje finanční stránka. Jak bude probíhat výběr osob pro osídlení jiné planety a zda bude možné si místo „koupit“, je otázkou budoucnosti. Pokud se však mýlíme a všichni vesmírní turisté i osídlenci projdou stejným výcvikem jako profesionální kosmonauti, přesto nelze ignorovat neúprosnou statistiku – čím více lidí se bude pohybovat ve vesmíru, tím vyšší bude pravděpodobnost, že některý z nich „trestněprávně selže“.

Vynucování trestního práva ve vesmíru

Ze shora uvedených skutečností vyvstala otázka, jakým způsobem by mohlo být vymáháno trestní právo mimo Zemi. Současný právní rámec mezinárodního vesmírného práva nabízí jen omezené odpovědi, a proto je nutné uvažovat o budoucích modelech jurisdikce a vynucování práva v prostředí, které nemá suverénní státní autoritu. Kosmická smlouva a smlouvy navazující sice určují některé základní zásady, jako je odpovědnost států za činnost jejich občanů a korporací ve vesmíru, ale neposkytují konkrétní mechanismy pro řešení trestních činů. Státy, které provozují vesmírné mise, typicky uplatňují zásadu personality, tedy jurisdikci nad svými občany, bez ohledu na místo spáchání činu. 

S rostoucím osídlováním vesmíru a trvalou přítomností lidí na Měsíci či Marsu by mohly vzniknout mezinárodní orgány pro řešení trestných činů. Mohla by být zřízena Vesmírná trestní agentura, která by se zabývala vymáháním práva v mimozemských podmínkách, případně i soudy fungující pod patronací OSN nebo jiného globálního orgánu. Budoucí vesmírné základny nebo kolonie by si mohly vyvinout vlastní legislativní a soudní systémy, přizpůsobené specifickým podmínkám života mimo Zemi. Tyto systémy by mohly fungovat podobně jako současné exteritoriální jurisdikce v mezinárodních vodách nebo na Antarktidě.

Vyvstává mnoho otázek, jejichž dopovězení představuje výzvu. Jedná se například o následující problémy: Jak by probíhalo vyšetřování trestného činu ve vesmíru? Jak by se získávaly a analyzovaly důkazy v prostředí mikrogravitace? Kam by byli umisťováni odsouzení pachatelé? Existovala by vesmírná vězení, nebo by tresty probíhaly na Zemi? Jak zajistit jednotný právní rámec v situaci, kdy ve vesmíru operují jak státní, tak soukromé subjekty s různými zájmy? Všechny tyto otázky by mělo začít mezinárodní společenství zodpovídat co nejdříve.

Závěr

Expanze lidstva do vesmíru přináší výzvy v oblasti trestního práva. Současný právní rámec (založený na Kosmické smlouvě) sice stanoví odpovědnost států za činnosti ve vesmíru, ale neřeší podrobnosti vynucování trestního práva. Je rovněž nutné upozornit na zastaralost mezinárodních dohod o vesmíru (v čele s Kosmickou smlouvou), neboť ty jsou poplatné své době, ale nedokáží pokrýt všechny současné právní výzvy. Na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) mají státy jurisdikci nad svými občany, ale ve volném vesmíru je právní rámec nejasný. S rostoucí vesmírnou turistikou a osídlováním jiných planet je pravděpodobné, že se vyskytne trestná činnost, na kterou bude třeba reagovat. Budoucí vývoj může zahrnovat vznik nových právních struktur, jako je Vesmírná trestní agentura, pro efektivní vymáhání práva ve vesmíru.

______________________________________________________________________________

[1] Vyhláška č. 40/1968 Sb., ministra zahraničních věcí o Smlouvě o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles ze dne 7. února 1968