Zároveň je zakladatelkou a managing partnerkou advokátní kanceláře PURE Legal, s.r.o., partnerkou daňové a účetní kanceláře TaxCounting, s.r.o., a především inspirativní osobností. Jsem proto rád, že Vám můžeme v tomto příspěvku zprostředkovat několik jejích zkušeností a myšlenek.
V první části rozhovoru jsme se zaměřili především na zahraniční zkušenosti paní místopředsedkyně a porovnali jsme právnické vzdělávání u nás a v cizině. Tato druhá část se týká především advokacie, nicméně řeč přijde i na další zajímavá témata. Pojďme na to.
Jaká je podle Vás nejdůležitější vlastnost kvalitního advokáta? Na čem by měl (budoucí) advokát pracovat, aby uspěl v 21. století?
V první řadě zdravé sebevědomí vhodně kombinované s určitou pokorou a ochotou se neustále učit. Vždycky bude třeba přesvědčit někoho, že víte či umíte o něco víc, než je realita. A vždycky budou existovat nové informace a vznikat nové systémy a přístupy, a lpět pouze na tom, co a jak jsme věděli nebo dělali v našich oblíbených zlatých časech, je nejlepší cestou k tomu, aby nám brzy ujel vlak.
Dalším potřebným atributem je schopnost kriticky a komplexně přemýšlet nad celým problémem. Meta „znát odpovědi na všechny otázky“ je naprosto nedosažitelná. Cílem je dle mého umět se na problém podívat dostatečně komplexně a zároveň s nadhledem tak, abych pochopila, na jaké otázky je naprosto stěžejní si vůbec odpovědět, a kam mě odpovědi na ně mají nasměrovat.
A poslední moje oblíbené pravidlo je „zjednodušovat“. Jsme všichni přesycení informacemi. I na obrovská rozhodnutí máme málo času. A pro klienty to platí rozhodně. Vnímám jako součást dobrého právního servisu vědomě šetřit čas klientů. Vždycky se snažím navnímat, do jakých podrobností vlastně chtějí právní pozadí problému znát a jaké výstupy od nás jsou pro ně nejužitečnější. Nejčastěji chtějí klienti co nejvíce problém zjednodušit a lidsky vysvětlit. Nechtějí se ztrácet ve složitosti našich právních teorií, komplexnosti možných přístupů a variant a spletitostí našich úvah. Chtějí v co nejkratším čase pochopit, jaký problém máme před sebou, jaké jsou varianty a úskalí jeho řešení, a případně kterou variantu doporučujeme my. Jako potřebnou součást naší práce pak vnímám i ochotu tato doporučení poskytnout, byť je samozřejmě finální rozhodnutí vždy na klientovi. Ale ochota nést i určitou míru rizika při své práci, což vlastní doporučení často představuje, je pro klienty u advokáta často klíčová.
Jako nezbytné vnímám i schopnost umět co nejlépe promítnout do tohoto posouzení i neprávní rovinu u konkrétního klienta, ať už ekonomickou, účetní, daňovou, provozní nebo třeba vztahovou.
Přemýšlela jste někdy (ať už během studií či kdykoli poté) o tom, že byste chtěla vykonávat jiné z právnických povolání nežli advokacii?
Popravdě ani ne, chtěla jsem si sice cíleně zkusit prostředí ostatních právních odvětví (např. díky stáži na soudě či v exekutorském úřadě), ale spíše pro komplexnost pochopení fungování našeho systému. Advokacie mi nejvíce vyhovuje díky možnosti poskládat si svůj pracovní život s největší mírou svobody a co nejvíce tak, jak člověku v jeho konkrétní situace vyhovuje.
V nedávné době jste se účastnila panelové diskuse s názvem Jak (s)právně psát soudům, na které zazněla řada přínosných informací. Pokud byste měla dát čtenářům jeden hlavní tip ohledně právního psaní, jaký by to byl?
Snažím se vždycky vést své kolegy i sebe k tomu, abychom psali tak, že naši pointu (s trochou nadsázky) pochopí i stará maminka nebo malé dítě. V právních textech se často ztratíme ve složitých souvětích a argumentech natolik, že po jejich přečtení si člověk vlastně vůbec není jistý tím, co jsme tím chtěli říct. Co si vlastně má z našeho složitého odborného pojednání odnést.
Děláme chybu v tom, že očekáváme více znalostí pozadí problému, odbornosti, nebo i více času, než náš adresát má. A v důsledku tak jsou naše podání příliš dlouhá a příliš komplikovaná na to, aby byla srozumitelná a přesvědčivá.
Cílem není psát natolik složitě, abychom svými znalosti cizích slov a komplikovaností souvětí ohromili adresáta. To je nám poměrně k ničemu, pokud nepochopí, co jsme vlastně chtěli říct, jaký je náš argument, že je vlastně opravdu přesvědčivý (a ideálně jediný logický) a že nám chce (nebo, zase ideálně, vlastně musí) vyhovět. Při čtení právních textů docházím opakovaně k závěru, že ti nejchytřejší lidé se vyznačují tím, že dokáží i složitý problém vysvětlit jednoduše.
Takže můj hlavní cíl je psát srozumitelně. Jen srozumitelné právní vyjadřování totiž může být přesvědčivé. A protože o mnoho více, než práci se slovy a argumenty vlastně nemáme, jako právníci na tomhle prostě musíme neustále pracovat.
Z toho, o čem jsme si dosud povídali, plyne, že jste toho stihla už poměrně dost. A to navzdory svému mladému věku. Setkala jste se někdy s tím, že by na Vás někdo kvůli Vašemu mládí koukal skrz prsty?
Prosadit se jako žena ve stále ještě spíše mužském světě advokacie není samozřejmě vždycky jednoduché. A mladší věk v tomto ohledu samozřejmě úplně nepomáhá. S automatickým (byť většinou nevyřčeným) podceňováním jsem se na začátku setkávala poměrně často. Pracovala jsem pro velmi úspěšné manažery ve středním věku, u kterých si mladá žena prostě složitěji buduje důvěru v tom, že jim opravdu může radit ve zcela zásadních obchodních rozhodnutích. Prvních pár let bylo v tomto ohledu složitějších. Ale nikdy jsem to nevnímala jako ústrk – z jejich pohledu mi to přišlo naprosto logické. A jako jedinou správnou cestu jsem vnímala takovou, kdy si jejich důvěru postupně zasloužím. Což se postupně stalo. U řady lidí určitě budou fungovat tyto předsudky dlouhodobě, ale musím říct, že u svých klientů je už dávno nepozoruji.
Nicméně věk přišel aktuálně na přetřes znovu v souvislosti s mou novou rolí v advokátní komoře. Dostat se do představenstva advokátní komory, neřkuli na pozici místopředsedkyně, je jednoduše spojeno s výrazně vyšším věkem – ve kterém se logicky mají odrážet delší zkušenosti a roky odpracované v rámci komory. A opět vnímám tyto výhrady jako logické. A i tady vidím tu správnou cestu v tom si důvěru – i přes mladší věk – postupně zasloužit.
Samozřejmě přesně ten věk a nedostatek historických zkušeností jsou podstatou kritických pohledů na nás. Snažím se nicméně tyto pohledy přijímat s potřebným odstupem a určitou pokorou a vyčíst z nich užitečné podněty.
V rámci této funkce si navíc myslím, že můj věk a s ním související nezačlenění do minulých procesů na komoře mají i dost podstatné výhody. Člověk může přinášet nový pohled nezatížený minulostí. Nemusí být nikomu konkrétnímu vděčný za své místo u stolu. Může pracovat s vědomím, že jediný, komu se má zpovídat, je on sám a lidi, kteří ho tam zvolili. Odpadá případná podprahová agenda a člověk může pracovat jen se snahou využít té příležitosti co nejlépe, co nejvíce v souladu s tím, jak své představy prezentoval, a být jednoduše co nejvíce užitečný směrem, který vnímá jako správný.
A skončeme v možná trochu odlehčenější tónině. Mnoho lidí si představuje, že soudce v české soudní síni nosí paruku, zjednává klid v soudní síni boucháním kladívka o stůl, nebo že když „stáhnou trestní oznámení”, trestní stíhání se automaticky zastaví. Který mýtus o právu považujete za nejrozšířenější či nejzávažnější?
Kolegové soustředící se více na spornou agendu často sveřepě bojují s podněty klientů ve smyslu „No ale v Soudkyni Barbaře říkali, že …“. Případně pak také s dotazem klienta, jestli je obhajoba dost akční, pokud u soudu nekřičí rozčílené „Námitka, ctihodnosti!“.
Ani korporátním právníkům to myslím televize moc neulehčuje, protože pročtení a pochopení všech podstatných dokumentů, včetně vymyšlení geniálního řešení, opravdu netrvá stejné 3 vteřiny, jako hrdinům spěchajícím po chodbách v seriálu Suits.
Televize nám obecně v tomhle dělá tu práci maličko těžší a odtrženou od reality, ale i to je důležitou součástí naší profese – vysvětlit klientům, jak opravdu procesy probíhají, a korigovat správně jejich očekávání podle toho, jaké aspekty do nich mohou a budou vstupovat. Ale i tohle dělá naši práci pořád různorodou a zajímavou.
Diskuze k článku ()