Je naprosto logické, že se člověk v džungli paragrafů čas od času ztratí. Mnoho mylných představ o právu vychází také ze skutečnosti, že úroveň výuky práva na středních školách je často velmi bídná (čest výjimkám). Navíc platí, že informace o právních změnách se mezi obyvatelstvem šíří pomalu.
Některé omyly Vás však mohou přijít velmi draho. V tomto článku proto objasňujeme některé mylné představy o tom, co je po právu, a uvádíme na pravou míru nejčastější právní mýty a legendy z různých oblastí práva.
1. Mýtus: Každou kupní smlouvu lze zrušit do čtrnácti dnů
To není pravda. Ve skutečnosti platí staré pravidlo, že smlouvy platí a musí se dodržovat.
Pouze ve vybraných případech, typicky při nákupu přes internet, může kupující transakci jednoduše "odvolat" tím, že tzv. odstoupí od smlouvy, aniž by k tomu musel mít a udávat konkrétní důvod. Právě z této oblasti pochází oněch 14 dnů. Pokud jste ale smlouvu uzavřeli přímo v „kamenné“ provozovně, můžete práva na odstoupení bez udání důvodu využít jenom tehdy, když Vám ho daný obchodník poskytuje jako zvláštní výhodu nad rámec zákona.
Pokud tomu tak není, můžete od smlouvy odstoupit za dodržení relativně striktních zákonných podmínek a pouze tehdy, pokud existuje některý ze zákonných důvodů pro odstoupení, jako je typicky přítomnost vady zakoupeného zboží (viz např. § 2169 odst. 1 věta první občanského zákoníku).
2. Mýtus: Manžel(ka) vždy odpovídá za všechny dluhy své(ho) manželky (manžela)
Většina manželských párů „získává“ svatbou tzv. společné jmění manželů (SJM). Jeho součástí jsou skutečně i dluhy, ale zdaleka ne všechny. Pokud tedy jeden z manželů např. nezaplatí účet, nemůže věřitel jednoduše automaticky požádat o zaplacení druhého manžela.
Dluh převzatý jedním z manželů (ač vznikl za manželství), zůstává výlučným dluhem tohoto manžela. Výjimek je jenom pár. Ta hlavní zní, že společným dluhem je takový, se kterým souhlasili oba manželé [viz § 710 písm. b) občanského zákoníku].
Jinou otázkou je, kdy lze za účelem uspokojení dluhu sáhnout na majetek manželů, který je v SJM.
3. Mýtus: Faktury od řemeslníků musíte uhradit vždy v plném rozsahu
Ani to není pravda. I s řemeslníkem uzavíráte smlouvu (byť většinou žádnou nepodepisujete) - v drtivé většině případů jde o smlouvu o dílo. A obecně platí, že není možné, aby jedna ze stran smlouvy nutila nějaké podmínky druhé straně. I na ceně řemeslnických služeb se proto musíte se řemeslníkem domluvit.
S ohledem na shora uvedené se nikdy nemůže stát, abyste byli jako zákazníci nuceni platit víc, než kolik odpovídá obvyklé ceně za srovnatelnou práci či opravu v době uzavření smlouvy a za obdobných podmínek (jak plyne z druhé věty § 2586 odst. 2 občanského zákoníku).
4. Mýtus: Platí vždycky ten, kdo zůstane v restauraci jako poslední
V restauracích a hospodách musí každý platit pouze za to, co si sám objednal. Není to tak, že když s někým sdílíte restaurační stůl, stáváte se ze zákona ručitelem za to, co zkonzumuje.
Je to restaurace, která musí prokázat, co každý host snědl a vypil – a pouze to pak může po daném hostovi také s úspěchem právně vymáhat.
5. Mýtus: Ústní smlouvy nejsou platné (účinné)
Ve skutečnosti platí, že pokud zákon nevyžaduje písemnou formu (což se děje výjimečně, např. v případě smlouvy o převodu nemovitosti), je ústní smlouva stejně platná jako písemná.
Přesto důrazně nedoporučujeme uzavírat ústní smlouvu, pokud jsou uzavírání přítomny pouze čtyři oči a smlouva má velký význam alespoň pro jednu z jejích stran.
I v tomto případě platí následující: mít právo a dosáhnout práva jsou dvě různé věci. Jakkoli může být smlouva právně závazná, musí být v případě sporu také prokázáno, že došlo k jejímu uzavření a jaký je její obsah. A k tomu „dvě oči“ obvykle nestačí, pokud (údajný) smluvní partner ústní smlouvu zpochybňuje. Naopak inkoust zaschlý na papíře obvykle potřebný účel splní.
6. Mýtus: Vše, co je napsáno ve smlouvě, vždy automaticky platí
I tento mýtus je hojně rozšířen. Ve skutečnosti ale platí, že ne vše, co podepíšete, po Vás bude moci druhá strana i vymáhat. Smlouva totiž může obsahovat i ujednání, které je neplatné (nebo tzv. zdánlivé). Pokud vystupujete jako spotřebitel, je dokonce výslovně zakázáno, aby podnikatel do smlouvy s Vámi dával některé klauzule, které zákon blíže vymezuje. Pokud např. podepíšete kupní smlouvu, ve které se jako spotřebitel dopředu vzdáváte práva požadovat reklamaci, nevyvolá takovéto ujednání žádné právní účinky a dané zboží či službu budete moci reklamovat, jako kdyby se žádné takové ujednání ve smlouvě nenacházelo.[1]
To samé platí o obchodních podmínkách. I když jste s nimi souhlasili, neznamená to, že proti Vám může daný podnikatel prosadit vše, co je v nich napsáno. Zejména jsou zakázána taková pravidla, kterou jsou překvapivá (zjednodušeně řečeno taková, kterou by průměrný člověk v obchodních podmínkách nečekal).
7. Mýtus: Kdo věc najde, ten si ji může i nechat
Vracení nalezených předmětů není jen otázkou cti. Každý, kdo něco najde, je ze zákona povinen to odevzdat (ledaže se jednoznačně jedná o opuštěnou věc). Pokud neznáte vlastníka věci, musíte věc odevzdat provozovateli zařízení (nádraží, úřad, vlak, autobus), ve kterém jsme věc našli. Pokud jste věc nalezli mimo taková zařízení, musíte nález oznámit obci, na jejímž území jste ji objevili.
Jako nálezce máte právo na náhradu nutných výdajů (na cestu za vlastníkem, na údržbu věci apod.) a na nálezné, které činí 10 % z ceny věci.[2] Nálezné Vám náleží i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat ze znamení na věci, nebo z jiných okolností. Na nálezné máte právo i vůči obci v případě, kdy jste jí nalezenou věc předali a prohlásili, že ji nechcete nabýt do vlastnictví. Obec Vám pak musí zaplatit nálezné až v okamžiku, kdy sama získá věc do vlastnictví (tedy po třech letech od vyhlášení nálezu).
Pro úplnost dodáváme, že pro nakládání s odpadem, nalezenými doklady, zbraněmi, municí nebo výbušninami, archeologickými nálezy atd. platí zvláštní právní předpisy.
Pokračování článku naleznete zde.
[1] Pro úplnost uvádíme, že tzv. nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách přeci jen vyvolají právní účinky, a to pokud se jich spotřebitel dovolá (viz § 1815 občanského zákoníku).
[2] Má-li však ztracená věc hodnotu jenom pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží Vám jako nálezci nálezné podle slušného uvážení. Takovou věcí může být třeba ztracená fotografie, deník či jiná věc, která objektivně pro ostatní nemá žádnou cenu, ale vlastník ji uchovává na památku či z jiných zvláštních osobních důvodů.
Diskuze k článku ()