[1] Zajistit tímto způsobem ochranu práva však lze jen prozatímně, s časovým omezením trvání předběžného opatření, aniž by o právu bylo meritorně rozhodnuto.
Konkurující prostředky ochrany práva
Domnívat se, že zahájení vykonávacího (exekučního) řízení či již jeho vedení automaticky vylučuje možnost důvodně žádat vydání předběžného opatření, by bylo mylné. Samozřejmě, že potenciálně konkurující exekuční řízení bude zpravidla (v důsledku subsidiarity opatření předběžné ochrany) vylučovat možnost ochrany pomocí předběžného opatření tam, kde exekuční řízení dovoluje dobrat se ochrany plné (tj. dosáhnout sledovaného cíle).[2] Ve svém příspěvku proto zaměřujeme pozornost na otázku možného nařízení předběžného opatření po pravomocném skončení nalézacího řízení, tedy po právní moci exekučního titulu. V praxi totiž vyvstávají nebezpečí,[3] kterým je přes existenci exekučního titulu nutno čelit návrhem na vydání předběžného opatření.[4]
Předběžné opatření obecně
Předběžné opatření upravuje vztahy do budoucna, předběžně a dočasně. Jeho smyslem je prozatímní úprava poměrů mezi účastníky v době, kdy ještě nebylo zahájeno řízení ve věci samé (§ 74 a násl. o. s. ř.[5]), popřípadě kdy ve věci samé soud dosud nerozhodl (§ 102 o. s. ř.).[6] Předběžné opatření slouží také pro případ obavy, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. To zásadně vyžaduje, aby navrhovateli svědčilo rozhodnutí, respektive listina, která je titulem pro výkon rozhodnutí (exekuci).[7] Zároveň musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen (především v důsledku chování dlužníka).[8] V oblasti evropského procesního práva pak soud nesmí při úvaze o možném ohrožení výkonu rozhodnutí přihlížet ke státní příslušnosti účastníků řízení.[9] Při nařizování předběžného opatření je zcela nepřípustné, aby soud zvýhodňoval účastníka, který je českým státním příslušníkem, na úkor jiných státních příslušníků.
Jedním z předpokladů pro vydání předběžného opatření je jeho přiměřenost a přímá souvislost s vytýkaným zásahem do práv navrhovatele. Současně musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu opatření směřuje (III. ÚS 394/01). Nelze vyhovět návrhu na vydání předběžného opatření směřujícímu k prozatímní úpravě poměrů účastníků, který sleduje zachování protiprávního stavu vzniklého jednáním samotného navrhovatele.[10] Je třeba zkoumat, zda tvrzený soukromoprávní nárok vyplývá podle zákonných předpisů ze skutkových okolností navrhovatelem uvedených a osvědčených (přepokládajíce, že v následujícím sporu budou prokázány).[11] Předběžné opatření pak nelze využít, jestliže zákon upravuje jiný postup, kterým se navrhovatel může domoci prozatímní úpravy svých poměrů s odpůrcem (srov. návrh na odklad výkonu rozhodnutí nebo exekuce dle § 266 odst. 1 o. s. ř.).[12] Za takových okolností soud řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření zastaví (§ 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.).
Předběžné opatření může být vydáno i po skončení řízení (jestliže rozsudek alespoň zčásti vyzněl ve prospěch navrhovatele), nejpozději však do okamžiku, kdy by došlo k jeho zániku proto, že uplynulo 15 dní od vykonatelnosti rozsudku.[13] Tedy i v rámci odvolacího řízení, nebo dokonce po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Za takových okolností by však navrhovatel měl mimo jiné doložit, z jakého důvodu nelze ochrany rozsudkem stanovených poměrů dosáhnout přes zahájení vykonávacího (exekučního) řízení. Svoboda k tomu uvádí, že "jestliže předběžné opatření má být vydáno během řízení o odvolání do meritorního rozhodnutí, je do předložení spisu odvolacímu soudu příslušným k rozhodnutí o návrhu na ‚předběžko' soud prvního stupně, po předložení spisu o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodne odvolací soud, protože nyní je to právě odvolací soud, kdo je povolán k rozhodnutí ve věci samé, a tedy i k posouzení, jestli jsou naplněny předpoklady pro vydání předběžného opatření, které s úvahou o opodstatněnosti předběžného opatření bezprostředně souvisejí."[14]
Vedle předběžných opatření vydaných jen na základě obecných ustanovení (§ 74 a násl. o. s. ř.) zákon upravuje také předběžná opatření zvláštní (srov. § 12 z. ř. s.[15]). Zákon o zvláštních řízeních soudních nestanoví speciální náležitosti pro nařízení předběžného opatření, proto nejde-li o předběžné opatření podle § 400 a násl. a podle § 452 a násl. z. ř. s., je třeba aplikovat § 74 odst. 1 o. s. ř. (co do předpokladů nařízení). Soud nařizuje předběžné opatření také ve věcech, o nichž probíhá nebo má podle rozhodčí smlouvy proběhnout rozhodčí řízení. Na návrh účastníka soud může předběžné opatření nařídit, ukáželi se v průběhu rozhodčího řízení nebo i před jeho zahájením, že by mohl být ohrožen výkon rozhodčího nálezu (srov. § 22 zákona o rozhodčím řízení).[16] Předběžné opatření lze nařídit i v insolvenčním řízení podle § 82 (může být například ustanoven předběžný správce) nebo v souladu s § 100 insolvenčního zákona (může být uložena povinnost složit do úschovy u soudu peněžitou částku na náhradu škody nebo jiné újmy, která byla způsobena věřiteli tím, kdo nesplnil povinnost podat řádně a včas insolvenční návrh). Předběžné opatření se použije rovněž pro výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce podle § 920 o. z.[17], u něhož není potřeba prokazovat potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, protože naléhavost dané úpravy vyplývá přímo ze zákona. Ani se nepředpokládá, že by bylo potřeba následně rozhodovat ve věci samé.
Výkon rozhodnutí a nařízení předběžného opatření
Odborná literatura není v otázce možnosti nařízení předběžného opatření v řízení o výkon rozhodnutí jednotná. Tak například Levý dovozuje, že pokud existuje vykonatelné rozhodnutí, "nebude dán důvod pro nařízení předběžného opatření pro obavu, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, neboť oprávněný má již možnost výkon rozhodnutí (exekuci) zahájit".[18] Jirsa obdobně uvádí, že předběžné opatření "je institut vztahující se k nalézacímu a odvolacímu řízení; jeho užívání v řízení exekučním nepřichází v úvahu, neboť samotná podstata tohoto řízení užití § 74 a násl. vylučuje. Ve fázi výkonu rozhodnutí nemůže účastník osvědčit, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen, ani potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, neboť již má pro ochranu svých práv k dispozici jiné procesní prostředky."[19] Zato Hrnčiřík zastává názor, že "ve vztahu k exekučnímu (vykonávacímu) řízení je třeba na prvním místě vymýtit [v ČR dosti utkvělou a zřejmě z § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vycházející] představu, že by možnost zahájení tohoto řízení či již jeho vedení automaticky vylučovala možnost důvodně žádat vydání předběžného opatření. V Rakousku a Německu lze poměrně jednoznačně dovodit, že exekuční řízení lze považovat za tzv. řízení hlavní, k němuž se předběžné řízení vztahuje",[20] přičemž dále dovozuje, že by uvedené mělo platit i pro českou právní úpravu.[21]
Jak bylo uvedeno výše, dle § 74 odst. 1 o. s. ř. může být předběžné opatření nařízeno, pokud je potřeba zatímně upravit poměry účastníků, anebo je obava z možného ohrožení výkonu rozhodnutí. Jsme přesvědčeni, že nařízení předběžného opatření, kterým by byly zatímně upraveny poměry účastníků, je v řízení o výkon soudního rozhodnutí skutečně pojmově vyloučeno, neboť poměry účastníků již byly definitivně upraveny exekučním titulem, který může být vykonán. Proto není žádného důvodu opětovně poměry účastníků upravovat. Na druhou stranu jsme toho názoru, že nemusí být vyloučeno nařízení předběžného opatření, pokud by měl být ohrožen výkon rozhodnutí.
Závěr části doktríny v tom smyslu, že pokud oprávněný disponuje exekučním titulem, může se domáhat přímo již jeho výkonu, přičemž je tak předběžné opatření vyloučeno, považujeme za nesprávný. Je tomu tak proto, že v řízení o výkon rozhodnutí nemá oprávněný pro ochranu svých práv shodné prostředky jako v případě nařízení předběžného opatření, neboť žádný institut v rámci výkonu rozhodnutí nemá ve vztahu k nemovitým věcem tytéž účinky jako účinek nařízeného předběžného opatření dle § 76f o. s. ř. Pokud je totiž nařízeno například předběžné opatření spočívající v povinnosti nenakládat s nemovitou věcí, pozbývá právních účinků návrh na vklad práva týkající se této nemovité věci, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Nařízením předběžného opatření tedy lze zabránit tomu, aby se povinný zbavil svého majetku, a tím ohrozil budoucí výkon rozhodnutí, a to i v situaci, ve které již byl podán návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, pokud vkladové řízení dosud nebylo skončeno. Obdobné účinky nařízení výkonu rozhodnutí rozhodně nemá.[22] Pokud by byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, u které již probíhá řízení o povolení vkladu vlastnického práva, není nařízením výkonu rozhodnutí vkladové řízení nikterak dotčeno. Jestliže by tedy byly splněny zákonné podmínky, katastrální úřad by vklad práva do katastru nemovitostí povolil, a to s právními účinky vkladu práva ke dni zahájení vkladového řízení.[23] V takovém případě by pak nezbylo než nařízený výkon rozhodnutí zastavit, neboť by postihoval majetek, který by nebyl ve vlastnictví povinného, případně by se nabyvatel mohl úspěšně domoci vyloučení tohoto majetku z výkonu rozhodnutí prostřednictvím vylučovací žaloby (§ 267 o. s. ř.).[24] K převodu nemovité věci by totiž došlo ještě před tím, než by počalo působit inhibitorium, tedy zákaz povinného nakládat s postiženým majetkem.[25] Převod takové nemovité věci by tak byl platný. Oprávněný by se sice mohl odpůrčí žalobou domáhat vyslovení relativní neúčinnosti takového převodu, což ale nepovažujeme za dostatečné. Je totiž nehospodárné, aby muselo být zahajováno nové nalézací řízení o odpůrčí žalobě, čímž by došlo k významnému oddálení uspokojení vykonatelné pohledávky oprávněného. Dále, oprávněný by v tomto řízení jakožto žalobce musel prokazovat nejen úmysl povinného zkrátit pohledávku věřitele, ale v případě odporovatelného právního jednání ve prospěch osoby nikoli blízké či úplatného právního jednání ve prospěch osoby blízké i vědomost nabyvatele o takovém úmyslu, případně okolnost, že nabyvateli musel být takový úmysl znám (srov. § 590 odst. 1 o. z.).
Shora uvedené lze vztáhnout i k prohlášení o majetku. Dle § 260h o. s. ř. jsou právní jednání povinného týkající se jeho majetku, která učinil poté, co mu bylo doručeno předvolání k prohlášení o majetku (§ 260d o. s. ř.), vůči oprávněnému neúčinná. Avšak ani v tomto případě zákon nestanoví žádné účinky ve vztahu k již probíhajícímu vkladovému řízení. Nutno rovněž zdůraznit, že možnost oprávněného domáhat se předvolání povinného k prohlášení o majetku je dnes již značně omezená.[26]
Ve vztahu k jiným majetkovým hodnotám než k nemovitým věcem evidovaným v katastru nemovitostí předběžné opatření obdobný účinek nemá. Platná právní úprava nestanoví žádné účinky vydaného předběžného opatření na jiná řízení či postupy orgánů veřejné moci v souvislosti se změnou vlastníka věci, jako je například rejstříkové řízení o zápisu změny společníka v obchodním rejstříku vedené rejstříkovým soudem či postup správního orgánu při zápisu změny vlastníka motorového vozidla zapisovaného do registru silničních vozidel.[27] I v těchto případech ale nařízení předběžného opatření může mít využití, a to zejména z důvodu rychlosti tohoto institutu, neboť pro rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí není stanovena žádná lhůta, zatímco dle § 75c odst. 2 o. s. ř. o návrhu na nařízení předběžného opatření musí být rozhodnuto bezodkladně. Než inhibitorium začne působit, může být povinnému předběžným opatřením uloženo, aby se zdržel dispozice se svým motorovým vozidlem či obchodním podílem. Po doručení či vyhlášení předběžného opatření pak povinný s těmito majetkovými hodnotami nebude moci nakládat (§ 76d o. s. ř.). Platnost právního jednání učiněného před doručením či vyhlášením předběžného opatření nicméně nebude dotčena, skutečnost, že rejstříkový soud dosud neprovedl zápis do obchodního rejstříku, respektive že správní orgán dosud neprovedl změnu údaje vlastníka do registru vozidel, není v takovém případě nikterak rozhodná.
Především pak z námi popsaných účinků nařízení předběžného opatření na probíhající řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí dovozujeme, že i v případě, kdy oprávněný disponuje vykonatelným exekučním titulem, a může se tak domáhat nařízení výkonu rozhodnutí, může nastat situace, kdy bude výkon rozhodnutí ohrožen. Za této konstelace musí být možné nařídit předběžné opatření spočívající v povinnosti zdržet se nakládání s majetkem i po vydání exekučního titulu, dokonce i v průběhu řízení o výkon rozhodnutí, a to do okamžiku, dokud nezačne ve vztahu k povinnému působit inhibitorium, neboť teprve tehdy již nemůže být obava z ohrožení výkonu rozhodnutí. Pokud bychom možnost nařídit předběžné opatření v řízení o výkon rozhodnutí nepřipustili, znamenalo by to, že ochrana před ohrožením výkonu rozhodnutí by byla poskytována pouze do pravomocného skončení nalézacího řízení, a naopak by byla odejmuta oprávněnému, jehož dlužník se začne zbavovat majetku až po vykonatelnosti exekučního titulu. To by byl postup zcela proti smyslu § 2 o. s. ř., podle kterého je úkolem soudů dbát toho, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno (I. ÚS 863/09).
Předběžná opatření, respektive řízení a exekuce
V civilním soudním řízení existuje dobře známá dvojkolejnost výkonu rozhodnutí (respektive jiného exekučního titulu), kdy pravomoc vykonávat rozhodnutí je svěřena nejen civilním soudům, ale také soudním exekutorům.[28]
Exekutor ve chvíli, kdy je soudem pověřen k vedení exekuce, získává pravomoc a povinnost vymoci plnění z exekučního titulu, náklady exekuce a náklady exekuce na straně oprávněného.[29] Pokud by to z nějakého důvodu nebylo možné, dochází k zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 o. s. ř.).[30]
Ustanovení § 52 exekučního řádu[31] stanovuje dva klíčové výkladové principy, na kterých je exekuční řízení založeno. Jednak zakládá subsidiaritu o. s. ř. vůči exekučnímu řádu (a tím přibližuje exekuční řízení a řízení o výkonu rozhodnutí),[32] jednak definuje roli exekutora v exekučním řízení vymezením jeho postavení ve vztahu k úkolům, které plní ve výkonu rozhodnutí všichni pracovníci soudu (tím nastoluje vzájemné poměry exekučního soudu a soudního exekutora).[33] Toto ustanovení tak navazuje na § 28 exekučního řádu, podle kterého se úkony exekutora považují za úkony exekučního soudu.[34]
Jestliže byla námi dovozena možnost nařízení předběžného opatření soudem i v řízení o výkonu rozhodnutí, je nutno tento závěr na základě § 52 odst. 1 exekučního řádu přijmout i v řízení exekučním. Bylo by proti smyslu uvedeného institutu, pokud by měla být ochrana při možném ohrožení výkonu rozhodnutí poskytnuta oprávněnému jen tehdy, pokud by se s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí obrátil na soud, nikoli na soudního exekutora. V rámci exekučního řízení pak podle našeho názoru nelze na základě § 52 odst. 2 exekučního řádu dojít k jinému závěru, než že k nařízení předběžného opatření má pravomoc soudní exekutor.34) Pokud by totiž měla být tato pravomoc svěřena soudu, musela by právní úprava s ohledem na toto ustanovení pravomoc exekučního soudu výslovně stanovit, což exekuční řád nečiní. Pověření k provedení exekuce dle § 43a exekučního řádu se pravomoci soudního exekutora nikterak nedotýká, neboť jeho účelem je zahájit fázi provedení exekuce.[35] Tato skutečnost ovšem neznamená, že by exekutor nesměl vykonávat jiné úkony před tím, než byl pověřen k provedení exekuce. Exekutor dokonce může rozhodovat i meritorně - může rozhodnout o zamítnutí exekučního návrhu dle § 39 odst. 3 exekučního řádu, a to i bez pokynu soudu dle § 43a odst. 6 exekučního řádu. Pokud může exekutor meritorně rozhodnout o návrhu, tím spíše je oprávněn vydat usnesení o nařízení předběžného opatření, které je, jak již bylo uvedeno, svou povahou předběžné a dočasné.
Budeli návrh na vydání předběžného opatření nesprávně adresován exekučnímu soudu namísto soudnímu exekutorovi, je exekuční soud povinen takové podání dle § 55b odst. 4 exekučního řádu neprodleně zaslat exekutorovi. Postoupení podání pak musí být neformální, neboť obdobně soudy postupují, pokud účastník podá takto nesprávně u exekučního soudu návrh na zastavení exekuce.[36] Přeposlat podání exekutorovi by měl soud, pokud možno ihned, neboť i zde platí, že o návrhu musí být rozhodnuto bezodkladně; okolnosti, zda jde o předběžné opatření podle § 76 o. s. ř. nebo podle § 76a o. s. ř. anebo podle § 76b o. s. ř. a kdo je účastníkem řízení, jsou zcela nerozhodné (§ 75c odst. 2 o. s. ř.). Rozhodování o předběžném opatření včetně jeho zaslání exekutorovi by tedy mělo mít nejen s ohledem na zákonem stanovené lhůty, ale i s ohledem na smysl a účel předběžného opatření tu nejvyšší prioritu.[37] O odvolání proti rozhod nutí soudního exekutora (proti usnesení o nařízení či zamítnutí předběžného opatření) rozhoduje dle § 55c odst. 2 exekučního řádu krajský soud, v jehož obvodu působí exekuční soud.
K oprávnění soudního exekutora rozhodnout o návrhu na předběžné opatření je třeba, aby se jednalo o návrh na předběžné opatření dle § 102 o. s. ř., tedy o návrh podaný již po zahájení exekučního řízení,[38] a to právě s ohledem na znění § 52 odst. 2 exekučního řádu. Dané ustanovení totiž limituje úkony exekutora jen na úkony, které jinak přísluší soudu při provedení výkonu rozhodnutí.[39] Pokud může exekutor činit úkony, které jsou při provedení výkonu rozhodnutí svěřeny soudu, není možné z tohoto ustanovení nikterak dovodit, že by mohl činit úkony, které výkonu rozhodnutí předcházejí, pokud mu k nim není zákonem výslovně svěřena pravomoc. Exekutor tak nemůže činit úkony soudu, které jinak předchází řízení o výkonu rozhodnutí, tedy úkony před tím, než je zahájeno exekuční řízení, neboť zákon výslovně pravomoc exekutora rozhodnout ve věcech předběžného opatření exekutorovi nesvěřuje. Tato pravomoc tedy zůstává výlučně soudu, který jako jediný může rozhodnout o nařízení předběžného opatření dle § 74 a násl. o. s. ř. před zahájením exekučního řízení.
Řešení prostřednictvím předběžného opatření
Nařízení předběžného opatření, kterým by byly zatímně upraveny poměry účastníků, je v řízení o výkon soudního rozhodnutí pojmově vyloučeno, neboť poměry účastníků již jsou tímto rozhodnutím definitivně upraveny, a to tak může být vykonáno. Naproti tomu dospíváme k závěru, že není vyloučeno předběžné opatření pro případ obavy, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Shora byly nabídnuty argumenty, které o výše uvedeném přesvědčují. Z německé[40] či rakouské[41] právní úpravy jednoznačně vyplývá, že vykonávací (exekuční) řízení je tzv. řízením hlavním, k němuž se předběžné řízení vztahuje. Přes existenci exekučního titulu tak bude i v podmínkách české úpravy v některých situacích třeba, aby hrozící nebezpečí bylo (prozatímně) vyřešeno prostřednictvím předběžného opatření. Toto nebezpečí přitom bude nutné vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti a uvážit, zda je možné mu předejít prostředky exekučního řízení, anebo takovou situaci reálně odvrátit předběžným opatřením.[42]
Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2023.
[1] HRNČIŘÍK, V. Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 1.
[2] Tamtéž, s. 125.
[3] Předběžné opatření slouží k "zajištění jistého nároku, ocitajícího se v nebezpečí". Srov. HORA, V. Soustava exekučního práva. Soudní řízení nesporné. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 6.
[4] Z historického pohledu dle § 378 zákona č. 79/1896 ř. z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád) , platilo, že: "Nejen před zahájením rozepře, nýbrž i za ní a za exekučního řízení může soud k návrhu učiniti zatímní opatření, aby právo strany bylo zjištěno." Současně je třeba také upozornit na navazující § 219 a násl., zejména § 226 odst. 2 písm. d) zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), podle kterého se předběžné opatření z úřední povinnosti zruší, jestliže "oprávněný nabyl možnosti vést exekuci a do patnácti dnů od této doby nenavrhl její povolení", což a contrario znamená, že se s předběžným opatření počítalo i v exekuci.
[5] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) .
[6] K tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 529/06, dle něhož: "Smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoliv s konečnou platností) , přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Současně platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnilo ochranu oprávněných zájmů druhé strany."
[7] Nařízení předběžného opatření pro obavu, že by byl ohrožen výkon rozhodnutí, které dosud nebylo vydáno, a dosud neprobíhá ani řízení, v němž by mohlo být vydáno, je sice možné, ale představuje zcela výjimečné opatření odůvodněné mimořádnými okolnostmi případu.
[8] DRÁPAL, L. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád. I. § 1 až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 423.
[9] Tamtéž.
[10] ČUHELOVÁ, K., PODNIKASOVÁ, T. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 242.
[11] Tamtéž.
[12] Shodně SVOBODA, K. Řízení v prvním stupni. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 179.
[13] Tamtéž.
[14] Tamtéž.
[15] Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. ř. s.) .
[16] ČUHELOVÁ, K., PODNIKASOVÁ, T. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l) . Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 244.
[17] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") .
[18] LEVÝ, J. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 370.
[19] JIRSA, J. In: JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. § 1-78g občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 451.
[20] HRNČIŘÍK, V. Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 125.
[21] Možnost nařízení předběžného opatření připouští rovněž slovenská právní úprava. Srov. SUDZINA, M. In: ŠTEVČEK, M. a kol. Civilné právo procesné. Úvod do civilného procesu a sporové konanie. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 444-445. Civilní sporový poriadok (zákon č. 160/2015 Z.z.) upustil od původní koncepce bezpodmínečné vazby předběžného opatření na řízení ve věci samé (srov. § 74 a násl. a § 102 o. s. ř.). Z komentářové literatury se lze dočíst, že: "Zákonná limitácia účinkov procesného zabezpečenia prostredníctvom predbežných opatrení vykazovala v mnohých prípadoch prvky neefektívnosti, a to najmä vo vzťahu k nadväzujúcemu exekučnému konaniu. Subjektívne práva, ktorým bola poskytnutá predbežná ochrana počas konania alebo bezprostredne pred tím, boli po jeho skončení spravidla naďalej vystavené pôvodnému ohrozeniu, keďže predbežné opatrenie zaniklo najneskôr uplynutím 30 dní od vykonateľnosti meritórneho rozhodnutia [§ 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]." Srov. SEDLAČKO, F. In: ŠTEVČEK, M., FICOVÁ M., BARICOVÁ, J., MESIARKINOVÁ, S., BAJÁNKOVÁ, J., TOMAŠOVIČ, M. a kol. Civilný sporový poriadok. Komentár. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 1085.
[22] Dle § 335b o. s. ř nesmí povinný po doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovité věci převést nemovitou věc na jiného nebo ji zatížit, nicméně uvedené ustanovení nestanoví ničeho ve vztahu k již probíhajícímu vkladovému řízení katastrálním úřadem.
[23] § 10 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) , ve znění pozdějších předpisů.
[24] Srov. ŠTEVČEK, M. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 251 až 376) . Exekuční řád. Exekuční právo. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 36.
[25] § 335b odst. 1 písm. a) o. s. ř.
[26] Dle § 260b odst. 1 o. s. ř. soud návrhu na prohlášení o majetku vyhoví jen tehdy, připojíli oprávněný k návrhu listiny osvědčující, že jeho pohledávka nebyla nebo nemohla být ani s pomocí soudu podle § 260 o. s. ř. nebo podle § 513 z. ř. s. uspokojena výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu.
[27] Taková právní úprava by ostatně postrádala smysl, neboť oproti řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, kdy až v důsledku povolení vkladu vlastnického práva vlastnické právo k nemovité věci přechází, je smyslem zmíněných postupů to, aby zapsaný stav v rejstříku či registru odpovídal stavu skutečnému. Změna zapsaného společníka obchodní korporace v obchodním rejstříku v důsledku převodu obchodního podílu je pouze deklaratorní (srov. DĚDIČ, J. In: DĚDIČ, J., HAVEL, B. a kol. Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 118) , ani změna vlastníka motorového vozidla v registru vozidel nemá konstitutivní povahu. Zákon č. 56/2021 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, totiž otázku vzniku a změny vlastnictví zapsaného vozidla ponechává soukromému právu, přičemž dle § 1099 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zpravidla dojde ke změně vlastníka již účinností smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 As 281/201557).
[28] V současné době tedy existuje dvoukolejnost vykonávacího/exekučního řízení, záleží na volbě oprávněného, kterou cestou se vydá: zda podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí příslušnému okresnímu soudu, anebo exekuční návrh exekutorovi, kterého si zvolí. Jen v některých případech je v této volbě omezen. Soudní výkon rozhodnutí je totiž výlučnou cestou, kterou se vymáhají rozhodnutí vydaná ve věcech ochrany proti domácímu násilí (§ 492 a násl. z. ř. s.) , ve věcech péče soudu o nezletilé (to neplatí pro rozhodování o výživném na nezletilé dítě), včetně věcí mezinárodních únosů nezletilých dětí (§ 478 a násl. z. ř. s.), rozhodnutí orgánů Evropských společenství, respektive EU [§ 274 odst. 1 písm. g) o. s. ř.] a cizí rozhodnutí nebo nálezy rozhodnutí, kromě rozhodnutí, u kterého bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu EU nebo mezinárodní smlouvy nebo je vykonatelné, aniž je požadováno prohlášení vykonatelnosti, a dále kromě rozhodnutí nebo nálezu, u nichž bylo rozhodnuto o uznání. V těchto případech není možná exekuce podle exekučního řádu. Dvoukolejnost souvisí též s tím, že prameny právní úpravy se liší. Srov. WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. Část druhá: řízení vykonávací, řízení insolvenční. 3. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 23–24.
[29] SVOBODA, K. Exekuční řízení. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1.
[30] Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád").
[31] Soudní judikaturou jsou v konkrétních případech dovozovány závěry, zda a za jakých podmínek mohou být jednotlivá ustanovení o. s. ř. aplikována i v exekučním řízení, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 912/2005.
[32] KASÍKOVÁ, M. In: KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 439.
[33] SVOBODA, K. In: SVOBODA, K. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 373.
[34] S vysloveným závěrem vyvstává otázka vyměření soudního poplatku. Dle položky č. 5 sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. o. p.") , je za návrh na nařízení předběžného opatření vybírán soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že navzdory obecnému povědomí není exekuční řízení jako celek výslovně osvobozeno od soudních poplatků. Exekuční řízení je výslovně osvobozeno dle § 11 odst. 3 písm. h) z. s. o. p., jen v případech, kdy je exekučním titulem rozhodnutí uvedený v § 11 odst. 2 uvedeného zákona. Za návrh na zastavení či odklad exekuce a námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se soudní poplatek nevybírá, neboť tak stanoví položka č. 21 sazebníku poplatků, jež tvoří přílohu z. s. o. p. Přesto jsme však názoru, že soudní poplatek nelze v tomto případě vyměřit, a to s ohledem na ustanovení § 1 odst. 1 a odst. 2 z. s. o. p., podle kterého se soudní poplatky vybírají za řízení před soudem či za úkony prováděné soudem. S ohledem na smysl a účel soudního poplatku je tak uvedené ustanovení i přes úpravu § 28 exekučního řádu, podle které se úkony exekutora považují za úkony soudu, nutno vykládat restriktivně tak, že se poplatková povinnost nevztahuje na řízení před soudním exekutorem či úkony soudního exekutora. Podle tohoto výkladu je totiž postupováno i v řízení o exekučním návrhu, kde by připadalo v úvahu vyměření soudního poplatku dle položky č. 21, případně dle položky č. 1 sazebníku poplatků. Řízení ve věci nařízení exekuce soudem bylo totiž osvobozeno od soudního poplatku dle § 11 odst. 1 písm. o) z. s. o. p. ve znění účinném do 31. 12. 2013; účinné znění z. s. o. p. osvobození od soudního poplatku ve věci řízení o exekučním návrhu již neupravuje, přesto není soudní poplatek za uvedené řízení v soudní praxi vybírán.
[35] ZEZULA, A. In: SVOBODA, K. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 279.
[36] KASÍKOVÁ, M. In: KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 470. vydané v řízení dle § 11 odst. 1, respektive pokud je navrhovatel.
[37] Jirsa k tomu uvádí, že pokud je soudci předložen jakýkoli návrh na předběžné opatření, je třeba se jím okamžitě zabývat. Srov. JIRSA, J. In: JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. § 1–78g občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 451. Obdobně by tak měli postupovat i ostatní pracovníci soudu.
[38] Exekuční řízení je dle § 35 odst. 2 exekučního řádu zahájeno dnem, hodinou a minutou, kdy exekuční návrh došel exekutorovi.
[39] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1914/2016.
[40] V německé právní úpravě jsou předběžná opatření zařazena – podobně jako u nás – do civilního soudního řádu (Zivilprozessordnung) , ve kterém systematicky spadají do části upravující exekuci (§ 928 ZPO); právní úprava přitom rozlišuje arest (Arrest), postihující movité a nemovité věci dlužníka k zajištění exekuce peněžité pohledávky (nebo nároku, který se může přeměnit v peněžitou pohledávku) v případě, že je zde obava, že tato exekuce bude zmařena nebo se stane značně obtížnější (§ 916 a § 917 ZPO), a předběžná opatření (einstweilige Verfügung) sloužící ochraně subjektivních práv účastníka řízení pro případ, kdy hrozí, že jejich realizace bude změnou poměrů zmařena nebo podstatně ztížena.
[41] Obdobně rakouská právní úprava spojuje z pohledu systematiky předběžná opatření s exekucí, která jsou upravena v rakouském exekučním řádu (Exekutionsordnung) – tento exekuční řád na našem území platil až do roku 1950; právní úprava výslovně připouští nařízení předběžného opatření i v průběhu exekučního řízení (§ 378 odst. 1 EO).
[42] HRNČIŘÍK, V. Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 125.
Diskuze k článku ()