K přezkumu místních šetření ÚOHS: analýza aktuálního přístupu správních soudů - II. část

České správní soudy důsledně setrvávají na tříprvkovém testu nezbytnosti místního šetření a v této souvislosti kladou důraz na existenci konkrétních indicií a na faktický průběh místního šetření, jenž musí předchozímu podezření přesně odpovídat. Na druhou stranu, soudy už tolik nelpí na samotném formálním vymezení předmětu řízení, ať už v oznámení o zahájení řízení či v pověření ke kontrole.

JF
doktorand na katedře správní vědy a správního práva PrF MU
FH
doktorand na katedře správní vědy a správního práva PrF MU
Foto: Shutterstock

První část článku naleznete zde.

IV. Ostatní příklady aktuální judikatury

IV.1 Případ AV MEDIA – racionalizace nástrojů místního šetření a odchýlení od stavebního kartelu?

Dalším aktuálnějším případem, kde Úřad provedl ,,sporné“ místní šetření, se týkalo právě společnosti AV MEDIA. Úřad provedl místní šetření z důvodu možné koordinace účasti a/nebo nabídek (tzv. bid rigging). Žalobce považoval provedené místní šetření za nezákonné, proto podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu. Tento případ nyní podrobněji rozebíráme z toho důvodu, že to bylo vůbec poprvé, kdy se soudy musely blíže vyjádřit k vyhledávání důkazů v elektronických dokumentech pomocí klíčových slov. Krajský soud žalobu zamítl,[1] přičemž dovodil, že místní šetření proběhlo v situaci, kdy Úřad měl před provedením místního šetření zcela zřetelné, konkrétní a dostatečné vstupní indicie o tom, že hospodářská soutěž může být narušena protisoutěžním jednáním, i o tom, o jaké protisoutěžní jednání se může jednat, a to o koordinaci účasti a/nebo nabídek v zadávacím řízení ke konkrétní veřejné zakázce, čemuž měla napovídat nestandardní podobnost nabídek žalobce a dalšího uchazeče.  Tyto vstupní indicie podle soudu stačily k vytvoření věrohodné a věcně relativně ohraničené hypotézy týkající se podezření z protisoutěžního jednání žalobce, poskytující jasný a legitimní rámec zaměření místního šetření. Krajský soud dovodil, že Úřadu ,,z ničeho neplyne povinnost před provedením místního šetření založit do spisové dokumentace jakousi analýzu indicií vedoucích k podezření z protisoutěžního jednání, jsou-li tyto indicie ze získaných podkladů zřejmé. Konkrétní důkazy, jichž se žalobce dovolává, mohly být totiž po právu opatřovány až při (nebo po) místním šetření v rámci správního řízení.“ Vlastní pověření k provedení šetření pak podle soudu nemusí obsahovat konkrétní popis poznatků či indicií, že se žalobce dopustil protisoutěžního jednání, pokud jsou tyto indicie zřejmé ze správního spisu – kontrolní orgán tak musí předmět řízení, resp. účel místního šetření formulovat tak, že při něm vychází z pojatého podezření na protisoutěžní jednání podezřelého, nicméně nemusí uvádět konkrétní poznatky a jejich zdroje. Podle soudu Úřad vyhledával jen dokumenty, které obsahově i časově odpovídaly výše popsanému podezření týkající se zakázky probíhající v roce 2016, přičemž v této souvislosti také zcela případně používal vyhledávání komunikace pomocí klíčových slov jako „křoví“ a „dohod“, neboť obě tato slova lze považovat za akceptovatelná při prošetřování skutečností nasvědčujících jednání směřujícímu ke slaďování nabídek v zadávacím řízení. Nalezené dokumenty se pak podle krajského soudu nikterak z předmětu místního šetření nevymykaly, a pokud ano, resp. mohly-li by o tom vyvstat pochybnosti, bylo s nimi správně nakládáno jako s „předměty na očích“, tedy důkazy objevenými při místním šetření náhodně (tzv. plain view doctrine). 

A proto nepovažujeme za překvapivé, že kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl.[2] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu, že místní šetření bylo zcela přiměřené a nejednalo se tak o nezákonný zásah. Blíže se pak zaměřil na otázku vyhledávání pomocí klíčových slov, kterými se dosud ve své judikatuře neměl možnost podrobněji zabývat. K námitce stěžovatele (soutěžitele), že vyhledávání v jeho záznamech pomocí klíčových slov může znamenat ničím neomezený lov informací, Nejvyšší správní soud uvedl, že užití klíčových slov při nahlížení do elektronických obchodních záznamů soutěžitele je třeba považovat za racionální způsob vyhledávání informací při místním šetření. V době elektronických dokumentů a komunikace i podle nás představuje vyhledávání pomocí klíčových slov nejen racionální, ale také zcela pochopitelný způsob vyhledávání informací, který volbou příslušných slov naopak vylučuje ničím neomezené prohledávání obchodních záznamů soutěžitele. To samozřejmě klade větší důraz na vhodnou volbu příslušných klíčových slov, jež je nutné volit tak, aby byla zřejmá souvislost s prověřovaným podezřelým jednáním; bude přitom záležet také na formě daného jednání, když např. v případě  bid-riggingových dohod lze i podle Nejvyššího správního soudu akceptovat obecnější nastavení vyhledávání – bid-riggingovému jednání totiž podle citovaného rozsudku nutně podléhají i dohody, které s konkrétní podezřelou zakázkou mohou souviset, přičemž tato souvislost u té které dohody není předem zřejmá, a dokumentace může být vyloučena až po posouzení jejího obsahu. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku rovněž blíže vyjádřil k doktríně předmětu na očích (tzv. plain view doctrine), přičemž odkázal i na dvě rozhodnutí unijních soudů - rozsudek ve věci Deutsche Bahn A.G. a ve věci Českých drah. Rovněž Soudní dvůr totiž výslovně připouští využití informací, s nimiž se Komise seznámila během kontroly náhodně, tedy pokud je – nad rámec vlastního podezření – cíleně nevyhledávala. 

Kromě této významné okolnosti považujeme za důležité ještě doplnit, že z případu společnosti AV MEDIA vyplývá, že v postupu Úřadu došlo po vydání rozsudku ve věci stavebního kartelu k určitým, na první pohled patrným, změnám ve vymezení předmětu místního šetření. V prvém případu AV MEDIA byl již předmět místního šetření vymezen úžeji, a to tak, že při stanovení předmětu místního šetření Úřad vycházel ze všech dostupných informací, které měl před začátkem místního šetření. Předmět tak byl vymezen úzce, opíral se o konkrétní ověřené informace. Jelikož v případu AV MEDIA, konkrétně při místním šetření v obchodních prostorách žalobce na adrese Praha 10 – Hostivař, byly zjištěny nové informace o tom, že protisoutěžní jednání je rozsáhlejší, než se původně předpokládalo a v předmětu místního šetření vymezilo, Úřad namísto dosavadního rozšíření předmětu místního šetření z procesní opatrnosti raději zahájil nové správní řízení a v rámci něho provedl další místní šetření. Úřad se obával, že by se rozšířením předmětu místního šetření mohl dopustit nezákonného zásahu.

I v případě dalšího místního šetření, navazujícího na popsaný případ a provedeného v jiných obchodních prostorech společnosti AV MEDIA, Krajský soud v Brně[3] postup Úřadu aproboval s obdobnou argumentací uvedenou výše. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud[4] rovněž zamítl. Za zmínku v tomto případě ovšem stojí skutečnost, že soudy zde akceptovaly poměrně široce vymezený předmět řízení (koordinace postupů při výběrových řízeních v minulých letech na území ČR v oblasti přípravy projektů) a rovněž i jemu odpovídající rozsah šetření – zajištění podkladů. Ve věci nadto došlo nejen k zajištění podkladů ve vztahu k minulosti (srov. „v minulých letech“), ale i podkladů pozdějších. Z rozsudku se v této souvislosti podává, že si krajský soud do jisté míry přisvojil argumentaci Úřadu v souvislosti s případem stavebního kartelu.[5] Zdůraznil, že na bid-riggingové jednání je nutné nahlížet komplexně, nelze posuzovat jednotlivá dílčí jednání odděleně (samostatně) bez vzájemných souvislostí. Dílčí jednání, která by mohla naplnit podezření na bid-rigging, musí Úřad posuzovat z hlediska časové souvislosti s předmětem místního šetření. Právě výraz „v minulých letech“ přitom naznačoval zejména dlouhodobou spolupráci, která nemusela skončit a mohla pokračovat až do současnosti, a proto lze zajistit i podklady aktuální. Tímto závěrem jako by správní soudy ovšem lehce zpochybnily ustáleně judikovanou nutnost ekvivalence mezi rozsahem podezření, rozsahem pověření a samotným rozsahem šetření, neboť předmět šetření (a zřejmě i jemu odpovídající indicie) se nepochybně týkal koordinace postupů směrem do minulosti. Z pohledu efektivity místních šetření, a tedy účinné ochrany hospodářské soutěže, tomuto méně restriktivnímu přístupu zcela rozumíme, a to zvláště s přihlédnutím k povaze bid-rigging dohod, u nichž lze předpokládat komplexnější jednání, které se zpravidla neomezuje jen na určité veřejné zakázky či jedno konkrétní období.[6] Současně jsme ale toho názoru, že v situaci, kdy je předmět řízení zaměřen jen na jednání v minulosti, musí být vyhledávání Úřadu během místního šetření zaměřeno právě na podklady vázající se k minulosti. Teprve v případě, pokud při tomto omezeném hledání Úřad náhodně narazí i na indicie svědčící o pokračování koordinačního jednání, může v tomto směru jistě rozšířit předmět šetření a vyhledávání vést i v tomto směru; nikoli automaticky hledat ve všech dokumentech.

IV.2 Případ FORTUNA – místní šetření z pohledu konkurenčního boje mezi soutěžiteli

Dalším případem, týkajícím se místního šetření Úřadu, je případ sázkové kanceláře FORTUNA. Úřad provedl místní šetření dne 12. 3. 2019 v obchodních prostorách žalobce - společnosti FORTUNA a jeho konkurentů  (sázková kancelář TIPSPORT a CHANCE; o tom dále v textu).  Úřad prověřoval při místním šetření údajnou kartelovou dohodu sázkových kanceláří a v sídle společnosti FORTUNA došlo k zabavení dokumentů a ke stahování dat z počítačů. FORTUNA podala ke Krajskému soudu v Brně žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, které Krajský soud v Brně vyhověl[7] a určil, že provedené místní šetření bylo nezákonným zásahem (pro Úřad to znamenalo nepoužitelnost obsahu dokumentů v dalším řízení. Učinil tak z důvodu, že provedené místní šetření vybočilo z mezí zákonnosti a z pohledu Úřadu se jednalo o tzv. fishing expeditions. 

Místní šetření bylo zahájeno zejména na základě podnětu konkurenční společnosti SAZKA (a jedné další fyzické osoby), v němž společnost SAZKA tvrdila, že sázkové kanceláře FORTUNA, TIPSPORT, CHANCE a Asociace provozovatelů kurzových sázek se dopustily protisoutěžního jednání. Krajský soud k případu úvodem konstatoval, že přezkum místních šetření podle § 21f ZOHS prostřednictvím zásahové žaloby má směřovat k ochraně před svévolí Úřadu (šetření prováděné ,,naslepo bez dostatečně konkrétních a věrohodných indicií o protisoutěžním jednání“), zároveň však velmi správně doplnil, že se nemůže stát ,,každodenním univerzálním nástrojem ke zpochybňování podkladů, které k místnímu šetření vedly, či důkazů, které v rámci místního šetření byly získány.“ Úkolem správních soudů ani podle nás rozhodně nemůže být přezkum každého dílčího aspektu či podkladu místního šetření, ale jen skutečně závažného zásahu do práv dotčených soutěžitelů, přičemž kvitujeme, že tento náhled je blízký též správním soudům. 

Zákon143/2001 Sb. Zákon o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže)
§ 21f

Šetření na místě v obchodních prostorách

(1) Soutěžitelé jsou povinni podrobit se šetření Úřadu na pozemcích a ve všech objektech, místnostech a dopravních prostředcích, které užívají při své činnosti v hospodářské soutěži (dále jen "obchodní prostory").

(2) V rámci šetření jsou zaměstnanci Úřadu, případně další Úřadem pověřené osoby, oprávněni
a) vstupovat do obchodních prostor soutěžitelů, u kterých šetření probíhá,
b) ověřit, zda se v případě dokumentů a záznamů jedná o obchodní záznamy,
c) nahlížet do obchodních záznamů, které se v obchodních prostorách nacházejí nebo jsou z nich přístupné, bez ohledu na to, v jaké formě jsou uloženy,
d) kopírovat nebo získávat v jakékoli formě kopie nebo výpisy z obchodních záznamů,
e) pečetit obchodní prostory, popřípadě skříně, schránky nebo obchodní záznamy v nich se nacházející na dobu a v rozsahu nezbytném k provedení šetření,
f) požadovat od soutěžitele a osob v pracovněprávním nebo jiném obdobném vztahu k němu, případně osob, které soutěžitel pověřil vykonávat v jeho prospěch určité činnosti, v nezbytném rozsahu součinnost nezbytnou k provedení šetření, jakož i vysvětlení k obchodním záznamům.

(3) Soutěžitel je povinen poskytnout Úřadu při provádění šetření nezbytnou součinnost k výkonu jeho oprávnění podle odstavce 2 a výkon těchto oprávnění strpět.

(4) Za účelem šetření v obchodních prostorách jsou zaměstnanci Úřadu oprávněni zjednat si do těchto prostor přístup, otevřít uzavřené skříně nebo schránky, popřípadě si jiným způsobem zjednat přístup k obchodním záznamům. Každý, v jehož objektu se takové obchodní prostory nalézají, je povinen strpět šetření v těchto prostorách; nesplní-li tuto povinnost, jsou zaměstnanci Úřadu oprávněni zjednat si k nim přístup.

(5) Šetření se provádí na základě písemného pověření vystaveného předsedou Úřadu nebo jinou osobou k tomu oprávněnou podle vnitřních předpisů Úřadu. Pověření musí obsahovat zejména jméno, popřípadě jména, příjmení, funkci a podpis osoby oprávněné k jeho vystavení, datum vyhotovení a otisk úředního razítka, dále právní ustanovení, podle kterého má být šetření provedeno, označení obchodních prostor soutěžitele, v nichž má být šetření provedeno, předmět šetření a datum jeho zahájení, jakož i jméno, popřípadě jména a příjmení zaměstnanců Úřadu, případně dalších Úřadem pověřených osob, které mají šetření provést.

(6) Před zahájením šetření sdělí Úřad soutěžiteli, v jehož obchodních prostorách má šetření na místě proběhnout, právní důvod a účel šetření a poučí ho o jeho právech a povinnostech podle tohoto zákona, včetně možnosti uložení pokuty.

(7) Proti šetření v obchodních prostorách soutěžitelů lze podat žalobu.

(8) Odstavce 1 až 7 se použijí obdobně i pro šetření v prostorách orgánů veřejné správy.


Zobrazit celý dokumentvčetně souvisejících dokumentů a komentářů

Následně se krajský soud již zabýval samotným místním šetřením. Dospěl k závěru, že Úřad vycházel pouze z tvrzení obsažených v podnětu společnosti SAZKA, zatímco žádné reálné indicie před uskutečněním napadeného místního šetření neměl. Krajský soud k tomu předeslal, že ne vždy a ve všech případech je třeba detailnější prověřování skutečností uváděných v podnětech před samotným uskutečněním místního šetření, nicméně ,,detailnější prověření musí být vyžadováno v situacích, kdy okolnosti podání podnětu mohou naznačovat, že je podáván v rámci konkurenčního boje jako ,odplata‘ za jiné kroky jiného konkurenta vůči podavateli podnětu, a kdy nelze vyloučit, že se orgán veřejné moci (tu žalovaný) má stát nástrojem (či pomocníkem) jednoho ze soutěžitelů při ,vyřizování účtů‘ v rámci konkurenčního boje; v takové pozici by orgán veřejné moci neměl být. … Není tedy zcela vyloučeno, že se tu žalovaný stal právě nástrojem konkurenčního boje SAZKY … .“ Úřad před zahájením místního šetření totiž nedisponoval žádnými reálnými indiciemi o koordinaci společnosti FORTUNA a skupiny TIPSPORT v oblasti kurzového sázení. Pro úplnost dodáváme, že v případu kartelu sázkových kanceláří byla také podána zásahová žaloba sázkovými kancelářemi TIPSORT a CHANCE. Krajský soud[8] stejně jako ve výše uvedeném případě rozhodl, že provedené místní šetření v obchodních prostorách žalobců (sázkových kanceláří) představovalo nezákonný zásah. Zároveň byla Úřadu uložena povinnost zdržet se užití obsahu dokumentů zajištěných při místním šetření v obchodních prostorách uvedených společností. 

Ze závěrů krajského soudu tak lze dovodit, že sice ,,k místnímu šetření není potřeba mít takové podezření, které by se prakticky rovnalo bezchybnému zjištění, nicméně žalovaný nemůže vycházet pouze a jedině z nijak neověřeného podnětu oznamovatele, zvláště pokud by ověření tvrzení oznamovatele prostřednictvím veřejně dostupných zdrojů by zabralo správnímu orgánu minimum času“. Jinými slovy řečeno, Úřad nemusí mít zcela zřejmé důkazy, stačí jen indicie, ale pokud z okolností případu vyplývá, že by se mohlo jednat o konkurenční boj soutěžitelů, musí tyto své indicie Úřad také prověřit.[9] Celý případ lze proto shrnout tak, že Úřad zahájil místní šetření pouze na základě podnětu konkurenční sázkové kanceláře, aniž by měl alespoň rámcově postaveno najisto, že se může jednat o protisoutěžní jednání. Mohlo se tak jednat o konkurenční boj, šikanózní podnět, kterým byla snaha poškodit konkurenční sázkovou kancelář FORTUNA, jelikož Sazka má podstatně méně sázkařů než společnost TIPSPORT a FORTUNA.[10] Nutno však podotknout, že celý případ dosud není u svého konce, neboť Úřad proti oběma rozsudkům krajského soudu podal kasační stížnost.[11] Nejvyšší správní soud o podaných kasačních stížnostech v době publikování článku dosud nerozhodl.

IV.3 Případ Českých drah jako ukázka aktuální judikatury Soudního dvora?  

Posledním případem, který bychom zde rádi zmínili, jsou rozhodnutí unijních soudů ve věci českého národního dopravce - společnosti České dráhy. Komise dne 18. 4. 2016 vydala rozhodnutí označované jako Falcon v řízení vedeném podle čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, kterým bylo Českým drahám nařízeno podrobit se kontrole, která se měla týkat prověření podezření ze zneužití dominantního postavení nabízením služeb osobní železniční dopravy za podnákladové (predátorské) ceny na trati Praha-Ostrava s možným porušením článku 102 SFEU. Aby Komise mohla zjistit všechny relevantní skutečnosti týkající se možných protiprávních jednání žalobkyně a dalších souvislostí, bylo třeba provést kontrolu v prostorách Českých drah. Proti provedení kontroly podaly následně České dráhy žalobkyně návrh (žalobu) k Tribunálu (sp. zn. T-325/16) z důvodu, že napadené rozhodnutí umožnilo Komisi provést nepřípustnou namátkovou kontrolu a zaměřit se nejen na dokumenty vztahující se ke vstupu konkurenčních dopravců na trať Praha-Ostrava, ale také na další dokumenty. Na základě těchto dokumentů zajištěných při předmětné kontrole nesouvisejících s tratí Praha-Ostrava, Komise dne 22. 6. 2016 nařídila ještě druhou kontrolu (rozhodnutí označované jako Twins), která byla předmětem věci zapsané pod sp. zn. T-621/16.

Dne 20. 6. 2018 vydal Tribunál rozsudek,[12] kterým byla provedená kontrola v části Falcon shledána za souladnou s právem EU. Podle názoru Tribunálu ,,měla Komise k dispozici dostatečně závažné indicie odůvodňující podezření z jednání odporujícího článku 102 SFEU, které spočívá v uplatňování predatorních cen na trati Praha-Ostrava přinejmenším od roku 2011 …“. Napadené rozhodnutí bylo shledáno jako zcela přiměřené i přes to, že předmět kontroly v něm byl formulován dosti široce. Obdobně a návazně soud zamítl také žalobu ve věci Twins[13], v němž rovněž zdůraznil problematiku předmětu „na očích“, když v bodě 37. rozsudku s odkazem na rozsudek Soudního dvora ve věci Deutsche Bahn uzavřel, že Komise je oprávněna zahájit nová vyšetřovací řízení za účelem ověření správnosti nebo doplnění informací, se kterými se náhodně seznámila během předcházející kontroly, naznačujícími existenci chování, které je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Omezení použití takových důkazů totiž není ničím odůvodněno, a to ani ochranu profesního tajemství či práva na obhajobu.

Proti oběma rozsudkům Tribunálu podala žalobkyně kasační opravné prostředky k Soudnímu dvoru EU. V kasačním opravném prostředku proti napadenému rozsudku Falcon žalobkyně uvedla, že Tribunál vycházel z nedostatečného odůvodnění sporného rozhodnutí Falcon, které vymezovalo předmět a účel kontroly příliš široce, čímž prakticky směřovalo na jakékoli jednání žalobkyně v odvětví osobní železniční dopravy v České republice, tedy je v rozporu s rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, HeidelbergCement. V kasačním opravném prostředku proti napadenému rozsudku Twins žalobkyně uvedla, že podkladem pro vydání uvedeného sporného rozhodnutí byly dokumenty zajištěné Komisí během kontroly ,,Falcon“, která byla podle žalobkyně provedena na základě nezákonného rozhodnutí. 

Soudní dvůr EU v tomto případě uvedl, že „povinností Komise je sice co nejpřesněji uvést, co je předmětem šetření, a skutečnosti, kterých se má kontrola týkat, není však nutné, aby rozhodnutí o kontrole obsahovalo přesné vymezení relevantního trhu či přesnou právní kvalifikaci domnělých protiprávních jednání nebo uvádělo období, během něhož měla být tato protiprávní jednání spáchána, pod podmínkou, že toto rozhodnutí o kontrole obsahuje podstatné náležitosti uvedené výše (rozsudek ze dne 25. června 2014, Nexans a Nexans France v. Komise, C 37/13 P, EU:C:2014:2030, bod 36 a citovaná judikatura).“ K tomu Soudní dvůr doplnil obligátní úvahu, že jelikož jsou kontroly prováděny na začátku vyšetřování, Komise ještě nemá k dispozici přesné informace nezbytné k tomu, aby mohla poskytnout konkrétní právní posouzení. Nejprve musí Komise přezkoumat opodstatněnost svého podezření, jelikož cílem provedené kontroly je právě shromáždění důkazů týkajících se údajného protiprávního jednání. Kasační opravné prostředky proto zamítl.[14]

K předmětnému rozsudku dodáváme, že si nejsme úplně jistí, zda se Soudní dvůr dostatečně vypořádal se svou předchozí rozhodovací praxí, zejména pak se svými závěry učiněnými ve věci HeidelbergCement, na níž se odvolávaly České dráhy a které se nadto týkaly žádosti o informace, tj. daleko méně invazivního oprávnění Komise, kdy Soudní dvůr kladl na odůvodnění rozhodnutí Komise poměrně striktní požadavky, přičemž odůvodnění nynějšího rozsudku bylo naopak poměrně stručné a značně obecné. Bez znalosti spisu v této nebo i předešlých věcech řešených Soudním dvorem je samozřejmě obtížné konkrétně a zcela přesně hodnotit všechny okolnosti případu, Soudní dvůr zde ale zřejmě akcentoval racionalitu postupu Komise při odhalování protisoutěžního jednání s tím, že na Komisi nelze klást na začátku prověřování věci přemrštěné požadavky.

Závěr

Z popsané rozhodovací praxe lze odvodit, že české správní soudy důsledně setrvávají na tříprvkovém testu nezbytnosti místního šetření a v této souvislosti kladou důraz na existenci konkrétních indicií a na faktický průběh místního šetření, jenž musí předchozímu podezření přesně odpovídat. Soudy už tolik nelpí na samotném formálním vymezení předmětu řízení, ať už v oznámení o zahájení řízení či v pověření ke kontrole. Obecné, zejména demonstrativní vymezení, spíše považují za pochybení Úřadu, jež však nevede k nezákonnosti šetření, pokud nenašlo svůj odraz také ve způsobu výkonu šetření.[15] V této souvislosti se z našeho pohledu jeví nejzajímavěji shora citovaný rozsudek č. j. 5 As 119/2017-60, neboť ten za dostatečné z pohledu práva na obhajobu označil i vymezení předmětu šetření stanovením demonstrativního výčtu. Odklon od přísného posuzování přiměřenosti místního šetření lze vysledovat i v rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 72/2018-75, který akceptoval vykročení rozsahu šetření mimo původní podezření. Je otázkou, jestli tímto nebyl překonán zrušující rozsudek ve věci stavebního kartelu. Pokud příslušný senát Krajského soudu v Brně argumentoval tím, že dlouholetá spolupráce mohla, ale nemusela být ukončena (což odůvodňovalo zabavení dokumentů přesahujících původně do minulosti směřující podezření), obdobnou optikou se lze dívat právě i na spolupráci „stavařů“ ve věci stavebního kartelu, jejichž spolupráce mohla, ale také nemusela překračovat město Písek. V takovém případě by byl postup Úřadu akceptovatelný. 

Který z těchto přístupů je správnější a jestli mezi nimi vůbec nastal rozpor, ovšem teprve ukáží případné nuance v judikatuře Nejvyššího správního soudu v dalších letech. Můžeme konstatovat, že od vydání rozsudku ve věci stavebního kartelu se judikatura správních soudů obecně ustálila na požadavku konkrétního vymezení předmětu místního šetření, se kterým se ztotožňujeme. Máme za to, že na požadavku přesného vymezení předmětu místního šetření bude založena judikatura i v následujících letech, jelikož alespoň v tuto chvíli není dán jediný racionální důvod se od, pokud můžeme říci, ustálené judikatury odchýlit. Jako podstatnou otázku však do budoucna vnímáme jasné rozlišení dokumentů vyhledávaných Úřadem na základě existujícího podezření a dokumentů vyhledaných v rámci tohoto šetření náhodně – tzv. dokumentů na očích. V opačném případě by dosud respektované rovnítko mezi rozsahem podezření a rozsahem šetření mohlo být (jako po našem soudu v případu AV MEDIA) fakticky rozmělňováno odkazy na to, že spolupráce mezi účastníky kartelové dohody mohla probíhat i ve větší šíři (v jiných letech, jiným způsobem, na širším území apod.).

Na druhou stranu kvitujeme přístup českých soudů, které bez dalšího zcela nepřejímají poměrně striktní judikaturu Tribunálu a Soudního dvora týkající se nároku na odůvodnění rozhodnutí Komise o nařízení místního šetření s odkazem na to, že vyšetřovací pravomoci Úřadu jsou zakotveny poněkud odlišně od těch, jež jsou svěřena Komisi; jinými slovy řečeno, postup Úřadu není svázán a formalizován vydáním rozhodnutí o nařízení místního šetření, a tudíž i jeho soudní přezkum je odlišný. Vzhledem k poslednímu rozhodnutí Soudního dvora ve spojených věcech Českých drah je nadto vůbec otázkou, zdali je přístup Soudního dvora obecně skutečně tak striktní, jak bylo s ohledem na rozsudky ve věcech Deutsche Bahn či HeidelbergCement dříve hojně přijímáno.


[1] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2018, č. j. 31 A 57/2018-66.

[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 2 As 257/2018-87, publikovaný pod č. 3881/2019 Sb. NSS.

[3] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2018, č. j. 31 A 72/2018-75.

[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2019, č. j. 5 As 339/2018-40.

[5] Bod 43. odůvodnění rozsudku č. j. 31 A 72/2018-75.

[6] K charakteru bid-rigging dohod a jeho vlivu na vymezení předmětu místního šetření srov. PETR, M. K určitosti vymezení předmětu šetření na místě ve věcech bid rigging. In Antitrust: časopis pro právo hospodářské soutěže a související oblasti. Praha: Sdružení KAIROS, 2017, č. 3, s. 73-79. ISSN 1804-1183

[7] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2019, č. j. 62 A 77/2019-202.

[8] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2019, č. j. 31 A 70/2019-196.

[9] Srov. také BERNARD, V. a K. STAŇKOVÁ. Místní šetření ÚOHS jako prostředek konkurenčního boje. Právní rádce. Praha: Economia, a.s. 2020, roč. 29, č. 4, s. 48-52. 

[10] Antimonopolní úřad jako nástroj konkurenčního boje? Podle soudu možná ano, úřad to ale odmítá. ct24.ceskatelevize.cz Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/2973257-antimonopolni-urad-jako-nastroj-konkurencniho-boje-podle-soudu-mozna-ano-urad-ale

[11] Řízení o kasační stížnosti proti rozsudku č. j. 62 A 77/2019-202 je vedené pod sp. zn. 2 As 295/2019, řízení o kasační stížnosti proti rozsudku č. j. 31 A 70/2019-196 je vedené pod sp. zn. 7 As 438/2019.

[12] Rozsudek ze dne 20. 6. 2018, T - 325/16.

[13] Rozsudek ze dne 20. 6. 2018, T - 621/16.

[14] Rozsudek ze dne 30. 1. 2020, ve spojených věcech C‑538/18 P a C‑539/18 P, České dráhy.

[15] Soudy se také shodly na tom, že pověření nemusí obsahovat všechny informace a důkazy, předběžné poznatky ovšem musí být zřejmé ze spisu.  

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články