První část článku naleznete zde.
Změny obchodních podmínek
V praxi se často řeší, jak zjednodušit změnu obchodních podmínek. Diskutují se obvykle dvě cesty. První je přijetí návrhu změny obchodních podmínek nereakcí (mlčením) druhé strany. Ten, kdo chce změnit obchodní podmínky, zašle návrh druhé straně. Ta má možnost se vyjádřit a v určené lhůtě nové podmínky přijmout, nebo odmítnout. Pokud na návrh nereaguje, po uplynutí sjednané lhůty dojde k přijetí změny. Mlčení v takovém případě znamená souhlas. Tento postup samozřejmě může fungovat, jen pokud je mezi stranami předem sjednán. Naopak pokud by takový způsob přijetí změny vložil navrhovatel až do návrhu, k přijetí změny mlčením by dojil nemohlo (druhá strana nesouhlasila s tím, že její mlčení může vyvolat právní účinky).
Druhým diskutovaným způsobem je takzvaná ultimativní změna. Jedna strana navrhuje změnu obchodních podmínek, druhá má možnost ji přijmout, nebo smlouvu ukončit. Ten, kdo změnu navrhuje, je chráněn před tím, aby musel pokračovat ve smlouvě za podmínek, které pro něj už nejsou výhodné či přijatelné. Jde tedy o podobné ustanovení jako právo ukončit smlouvu bez uvedení důvodu.
Výsledkem návrhu ultimativní změny však může být nejen ukončení smlouvy, ale i její pokračování za podmínek, které jsou přijatelné pro obě strany. Strany smlouvy si musí možnost a způsob ultimativní změny opět sjednat předem. Navrhnout ultimátum až současně se změnou obchodních podmínek by nefungovalo.
Občanský zákoník upravuje ultimativní změnu obchodních podmínek v § 1752. Platí jen pro určité typy smluv, a to smlouvy uzavírané s větším počtem osob a týkající se dlouhodobého opakovaného plnění stejného druhu. Možnost jejich ultimativní změny zákon omezuje řadou podmínek, jako je potřebnost a rozsah změn, povinný obsah ujednání, které zakládá právo ultimativní změny, či doba pro ukončení smlouvy v případě neakceptace.
Konkrétní úprava ultimativní změny obchodních podmínek v § 1752 občanského zákoníku vedla logicky k otázce, jestli je možné sjednat stejný způsob změny i u jiných typů smluv a za jakých podmínek. K tomu se už v roce 2013 vyjádřila Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při ministerstvu spravedlnosti. Ve svém výkladovém stanovisku číslo 6 uvedla, že ultimativní změnu obchodních podmínek je možné sjednat i u jiných typů smluv. Příslušné ujednání však musí být v souladu se zákonnými pravidly pro ochranu slabší strany, zejména spotřebitelů.
Nejvyšší soud řešil v roce 2013 podle pravidel obchodního zákoníku dodatek k obchodním podmínkám, který navrhl žalobce a nepodepsaný ho poslal druhé straně. Druhá strana dodatek podepsala a poslala zpět žalobci. Pro změnu smlouvy byla sjednána písemná forma, tento požadavek zahrnuje i podpis dodatku oběma stranami. Soud proto řekl, že změna obchodních podmínek nebyla platně provedena. V obecné rovině pak konstatoval, že obchodní podmínky se mění stejně jako smlouva. Zároveň připustil možnost, aby si zvláštní způsob změny obchodních podmínek smluvní strany předem sjednaly.
Nejvyšší soud tak vůbec poprvé připustil, že způsob uzavírání smluv, tak jak je upraven v zákoně, není kogentní a strany si mohou sjednat vlastní pravidla. V kontextu existující rozhodovací praxe šlo o revoluční přístup. Nyní už tento princip stanoví nový občanský zákoník výslovně.
Jako možný postup pro provedení změny soud v odůvodnění rozsudku zmínil přijetí pouhým doručením návrhu na změnu podmínek druhé straně. Takový způsob však bez dalšího určitě sjednat nelze a text rozhodnutí je v tomto ohledu nepřesný. Pokud by změna obchodních podmínek byla sjednána tak, že jedna strana změnu navrhne a změna je bez dalšího přijata doručením návrhu druhé straně, chyběl by jakýkoliv projev vůle druhé strany.
Takové ujednání by tak bylo možné, jen pokud by předmět a rozsah změny obchodních podmínek byly stranami předem přesně definovány. Například právo změnit výši smluvní pokuty v určitém rozmezí. Projev vůle - souhlas se změnou - by tak byl vlastně učiněn už v rámci původního ujednání.
Možností ultimativní změny obchodních podmínek se Nejvyšší soud zabýval v roce 2018. Šlo o případ smlouvy mezi podnikateli, která se řídila obchodním zákoníkem. Podle pravidel nového občanského zákoníku by šlo zřejmě o smlouvu spadající pod režim § 1752.
Nejvyšší soud v rozsudku uvedl, že u smlouvy mezi podnikateli je přípustné si sjednat změnu obchodních podmínek spočívající v tom, že jedna strana navrhne změnu a druhá má možnost ji buď přijmout, nebo smlouvu ukončit. Podle soudu není nutno sjednat předem rozsah takové změny, a pokud rozsah změny strany neujednaly, je možné tímto způsobem měnit jakékoliv ujednání obchodních podmínek. V konkrétním případě však podle Nejvyššího soudu ultimativní změna obchodních podmínek může znamenat zneužití práva.
Toto rozhodnutí bude použitelné i podle nového občanského zákoníku, neaplikuje se na smlouvy spadající pod režim § 1752. Avšak ultimativní změna pochopitelně je a bude problematická u spotřebitelských smluv.
Začlenění obchodních podmínek
Jedno z novějších rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká otázky začlenění obchodních podmínek do smlouvy. V tomto případě smlouva mezi podnikateli odkazovala na obchodní podmínky, které byly umístěny na webových stránkách. Smlouva byla uzavřena v papírové podobě, podmínky ovšem tuto podobu neměly. Odvolací soud rozhodl, že pokud jsou obchodní podmínky umístěny na webových stránkách, pak musí být splněn požadavek trvanlivosti takto publikovaných informací, tak jak byl definován evropskou judikaturou.
Nejvyšší soud ale takový názor odmítl s tím, že evropská rozhodnutí se týkají vztahů ve spotřebitelských smlouvách, nikoliv smluvního vztahu mezi podnikateli, a nelze je proto na smlouvy mezi podnikateli aplikovat. V případě sporu ale musí ten, kdo se na obchodní podmínky odvolává, prokázat, jaký byl jejich obsah na webových stránkách v době uzavření smlouvy.
V tomto i v dalších rozhodnutích Nejvyšší soud akceptoval prohlášení smluvní strany, že obchodní podmínky obdržela a seznámila se s nimi, jako postačující důkaz o tom, že podmínky jsou stranám známy. To odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu o významu prohlášení o určité skutečnosti ve smlouvě. Podle této judikatury je prohlášení považováno za důkaz o prohlášené skutečnosti, je však připuštěn důkaz opaku. Důkazní břemeno v tom případě ale leží na tom, kdo prohlášení učinil (prokazuje, že jeho prohlášení neodpovídá pravdě).
Prohlášení o seznámení se s obchodními podmínkami obsažené ve smlouvě tedy zlepšuje důkazní situaci toho, kdo se na obchodní podmínky odvolává. V režimu nového občanského zákoníku však bude význam takového prohlášení limitován, a to pravidly pro překvapivá ujednání obchodních podmínek a pravidly pro inkorporaci nepřímých smluvních ujednáni do adhezních smluv.
Nejvyšší soud se dále zabýval i otázkou vícestupňové inkorporace obchodních podmínek. Jde o případy, kdy obchodní podmínky odkazují na další dokument, který rovněž obsahuje smluvní ujednání (například ceník). Soud logicky dovodil, že víceúrovňová inkorporace není přípustná. Nelze tedy ve smlouvě odkazovat na jedny obchodní podmínky a z těch pak dále odkazovat na další dokumenty. Správně musí na všechny podmínky odkazovat přímo smlouva. Pokud se ustanovení různých obchodních podmínek mají uplatnit v určitém pořadí, pak by i pořadí jednotlivých dokumentů měla jasně upravit smlouva.
K dispozici jsou i specifická rozhodnutí, která řeší otázku seznámení se s obchodními podmínkami, a to pro pojistné smlouvy a jejich pojistné podmínky. Zákon o pojistné smlouvě v posuzovaném znění požadoval, aby pojistník byl s pojistnými podmínkami prokazatelně seznámen před uzavřením smlouvy. Nyní je úprava pojistné smlouvy obsažena v občanském zákoníku a zákonná textace je stejná, vypuštěno ale bylo slovo „prokazatelně".
Soud konstatoval, že tuto podmínku lze splnit různými způsoby, přičemž nejprůkaznější a nejpřehlednější je předložení obchodních podmínek pojistníkovi před podpisem smlouvy (potvrzené prohlášením pojistníka o této skutečnosti v pojistné smlouvě). Pokud je seznámení provedeno jinak, musí ten, kdo se podmínek dovolává, tuto skutečnost prokázat. Odkaz na obchodní podmínky ve smlouvě v kombinaci s tím, že byly k nahlédnutí v provozovnách pojistitele a pojistník o tom byl informován, ke splnění zákonného požadavku nestačil.
Popsaná rozhodnutí Nejvyššího soudu zatím pro obchodní praxi a smlouvy, které se řídí novým občanským zákoníkem, příliš velký přínos nemají. Pozitivní je, že u smluv mezi podnikateli lze rozumně spoléhat na možnost sjednat si způsob změny obchodních podmínek formou předjednané ultimativní změny nebo akceptace mlčením. Na rozhodnutí vykládající nová pravidla občanského zákoníku si ale musíme ještě počkat.
zdroj: bnt journal
Rozsudek Nejvyššího soudu 23 Cdo 1098/2012
Rozsudek Nejvyššího soudu 23 Cdo 1580/2018
Viz rozsudek Evropského soudního dvoru ve věci C-49/11 ze dne 5. 7. 2012 a ve věci E-4/09 ze dne 27.10. 2010
Rozsudek Nejvyššího soudu 23 Cdo 240/2015
Rozsudek Nejvyššího soudu 23 Cdo 3731/2014
Například rozsudek Nejvyššího soudu 23 Cdo 2865/2016
Například v rozsudku Nejvyššího soudu 31 Cdo 1566/2017
Diskuze k článku ()