Čekalo se, zda nová pravidla občanského zákoníku vyjasní pojmové vymezení obchodních podmínek, otázku způsobu včlenění (inkorporace) obchodních podmínek do smlouvy a také zda zákon upraví možnost jednostranně měnit obchodní podmínky bez nutnosti přijetí změny druhou stranou.
Nový občanský zákoník tato očekávání příliš nenaplnil. Pojmové vymezení a úpravu inkorporace obchodních podmínek do smluv zákonodárce „opsal“ z obchodního zákoníku. Zákon tedy o obchodních podmínkách z hlediska definice říká pouze to, že jde o část obsahu smlouvy, na který smlouva odkazuje (tedy jde o smluvní ujednání, která nejsou obsažena přímo ve smlouvě, ale mimo vlastní text smlouvy, mimo „tělo“ smlouvy). Zákonná definice obchodních podmínek neřeší to, zda obchodní podmínky jsou pouze smluvní ujednání, které jedna strana připravila a používá je pro více svých smluv (opakovaně), nebo jestli obchodní podmínky jsou i jakýkoliv dokument mimo vlastní text smlouvy obsahující smluvní ujednání a připravený smluvními stranami pro jeden konkrétní případ. Podle zákonné definice tedy není příliš jasný rozdíl mezi obchodními podmínkami a „obyčejnou“ přílohou smlouvy.
Pro správnou inkorporaci obchodních podmínek stále platí, že smlouva musí na obchodní podmínky odkazovat a obchodní podmínky musí být ke smlouvě přiloženy nebo musí být stranám známé. Zda a kdy stačí vystavit obchodní podmínky v prodejně, odkázat na obchodní podmínky zveřejněné na webu na účtence za zboží nebo to, jak správně se “přikládají” obchodní podmínky v případě elektronické kontraktace, zákon neřeší.
Skupinu tradičních otazníků praxe okolo obchodních podmínek obohatil nový občanský zákoník o další témata. Zákon doplnil ochranu proti překvapivým ujednáním obchodních podmínek, úpravu konfliktu různých obchodních podmínek obou smluvních stran i pravidla pro "smlouvy, o nichž se nejednalo” (adhezní smlouvy). Ta stanoví zpřísněné podmínky pro doložku, kterou se do adhezní smlouvy inkorporují ujednání mimo text smlouvy (tedy obchodní podmínky). Pravidla pro adhezní smlouvy jako celek se navíc aktivují, pokud jsou pro uzavření smlouvy použity „formuláře nebo jiné obdobné nástroje“. Takovým nástrojem budou typicky obchodní podmínky používané jednou stranou opakovaně pro všechny smluvní vztahy stejného typu (standardizovaný text).
S nástrojem, který obchodní praxe používá naprosto běžně, je tedy spojena celá řada právních otázek. Proto je vhodné zrekapitulovat, zda se k těmto tématům po přijetí nového občanského zákoníku už vyjádřil Nejvyšší soud ČR a jak se s nimi vypořádal.
Obsah obchodních podmínek v B2C vztazích
Nejvyšší soud se ve svých rozsudcích v nedávné době zabýval povoleným obsahem obchodních podmínek ve smlouvě mezi podnikatelem a spotřebitelem (B2C smlouvy).
Otázku povoleného obsahu obchodních podmínek řešil v roce 2014 nejdříve Ústavní soud. Ten rozhodoval, zda je možné sjednat se spotřebitelem v rámci obchodních podmínek smluvní pokutu. Soudci ústavního soudu sjednání smluvní pokuty v obchodních podmínkách zamítli a pustili se překvapivě i do úvahy o tom, co v případě smluv se spotřebiteli do obchodních podmínek patří a nepatří. Konstatovali, že „spotřebitelské“ obchodní podmínky nesmějí sloužit k tomu, aby do nich „v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou". Naopak tyto obchodní podmínky mají podle soudu sloužit „především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru". Takové paušalizující tvrzení vyvolalo kritiku právních teoretiků a přidělalo vrásky všem v právní praxi (nález I. ÚS 3512/11). V roce 2017 převzal názor Ústavního soudu bohužel v zásadě beze změny i Nejvyšší soud. Ten opět judikoval neplatnost smluvní pokuty sjednané v rámci „spotřebitelských“ obchodních podmínek a odkázal i na úvahy Ústavního soudu o tom, co takové obchodní podmínky mají a nemají obsahovat (rozsudek NS 32 ICdo 86/2015).
V jiném rozsudku z května letošního roku pak Nejvyšší soud rozhodoval o možnosti sjednat v obchodních podmínkách mezi telekomunikační společností a zákazníkem - spotřebitelem “pokutu” za předčasné ukončení smlouvy v případě telekomunikačních paušálů sjednaných na určitou dobu. Telekomunikační společnosti dříve předčasné ukončení nepovolovaly nebo požadovaly doplacení paušálu až do skončení sjednané doby. Zákon o elektronických komunikacích omezil výši pokuty a stanovil požadavek výši pokuty výslovně upravit ve smlouvě. Nejvyšší soud v rozhodnutí opět ocitoval nález Ústavního soudu, zároveň ale uzavřel, že poplatek za předčasné ukončení není smluvní pokutou (předčasné ukončení není porušením smlouvy, ale výkonem práva), a tudíž se na něj nález Ústavního soudu nevztahuje. Odůvodnění rozsudku opět odkazuje na úvahy Ústavního soudu, u „povoleného“ obsahu obchodních podmínek však Nejvyšší soud zdůrazňuje slov především (rozsudek NS 32 ICdo 86/2015). Tím Nejvyšší soud podle našeho názoru opět otevřel cestu pro argumentaci, že „spotřebitelské“ obchodní podmínky nemusí nutně obsahovat jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru a že ne každé ujednání v obchodních podmínkách v neprospěch spotřebitele je automaticky zakázáno.
Pokračování příště (judikatura NS ČR k inkorporaci obchodních podmínek a ultimativní změně obchodních podmínek).
Zdroj: bnt journal
Diskuze k článku ()