Úvod
V rámci historického a právně teoretického vývoje se lze opakovaně setkávat s dvojím pojetím věcí v právním smyslu. První pojetí věcí v právním smyslu se označuje jako tzv. široké pojetí věci, pro které je příznačné dělení věcí na hmotné a nehmotné. Vedle širokého pojetí teorie vymezila též pojetí věci v užším smyslu, které věci vnímá jen jako hmotné předměty a ke kterým mohou být řazeny též ovladatelné přírodní síly.
Předmětem tohoto článku bude zmapování legální definice věci v právním smyslu a jejího vývoje ve všech civilních kodexech platných na území České republiky od roku 1811 do současnosti. V rámci historického vývoje lze vysledovat též vývoj legální definice věci, jejíž pojetí se mění a vyvíjí dle potřeb společnosti. Náplní tohoto článku bude též analýza vlivu aktuální definice věci v právní smyslu do oblasti výkonu rozhodnutí.
Cílem tohoto článku bude přiblížit dopady historického vývoje na aktuální právní úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jakož i na právní úpravu výkonu rozhodnutí obsaženou v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Současně si tento článek klade za cíl poukázat na vybrané aplikační problémy plynoucí z obsahu předmětné legální definice a předložit k tomu návrhy de lege ferenda.
Věc podle ABGB
Císařským patentem z 1. června roku 1811 byl s účinností od 1. ledna roku 1812 vyhlášen rakouský ABGB (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch), který platil pro všechny země spadající pod rakouské císařství, tj. nikoliv pro země uherské. Pro naše území platil ABGB v podobě československého všeobecného zákoníku občanského (dále též "OZO"). Jednalo se o civilní kodex, který se vyznačuje svojí doposud nejdelší platností, neboť platil až do 31. prosince 1950, kdy byl následně s účinností od 1. ledna 1951 nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem.
V obecném občanském zákoníku z roku 1811 (OZO) lze nalézt definici věci v § 285, podle kterého platilo, že všechno, co od osoby rozdílné je a slouží k užívání lidí, sluje věc v právním smyslu. Podle teorie lze toto vymezení označit za široké pojetí věci. Pro širší pojetí věci je příznačné dělení na věci hmotné a nehmotné. Dělení věcí na hmotné a nehmotné má svoje základy již v římském právu, kdy za představitele tohoto směru lze označit Gaia, podle kterého lze za nehmotné věci považovat takové věci, jejichž podstatou je nehmotné právo (například pozůstalost, ususfructus apod.).[1]
Za věc podle tohoto pojetí lze považovat i předměty bez materiální substance, které mají majetkovou hodnotu. Z obsahu této definice, která položila základy moderní civilistice, lze vymezit tři definiční znaky věci v právním smyslu, kterými jsou: (1) rozdílnost od osoby; (2) způsobilosti sloužit potřebám lidí, tzv. hledisko užitečnosti, a (3) existence věci.
První uvedený znak věci v právním smyslu, tedy rozdílnost od osoby, lze označit jako negativní vymezení věci, které jasně dává najevo, že člověk není věcí a nemůže tak být objektem občanskoprávních majetkových vztahů. OZO ve svém § 16 výslovně přiznává každému člověku přirozená práva a explicitně zakazuje otroctví a nevolnictví. Do prvního znaku se tedy promítla reakce na zrušené nevolnictví v rakouském císařství. Podle F. Roučka se zde jedná o entelechii lidské osobnosti, která ani podle právního řádu nemá býti prostředkem jinému člověku. F. Rouček dále uvádí, že člověk není věcí jakožto fyziologická jednotka, proto nejsou věcmi ani lidské tělo či jeho jednotlivé části.[3][2]
Z hlediska užitečnosti měla věc vykazovat způsobilost k tomu, aby sloužila potřebám lidí. Užívání lze hodnotit několika způsoby, a to z pohledu hospodářského, estetického, technického atd. Za rozhodující však mělo být považováno užívání povahy hospodářské, neboť jen takové užívání směřovalo k zachování fyzické osobnosti lidské. J. Sedláček k tomu uváděl, že k zachování člověka při životě je nutné zejména jídlo, ošacení a bydlení. Rozdíl mezi věcí ve smyslu obecném a věcí ve smyslu právním je již podle prvorepublikové judikatury nutné hledat ve smyslu upotřebitelnosti věci, která je dána poměrem věci ve vztahu k lidským potřebám. Povolanou osobou k takovému určení by měl být její vlastník, který byl oprávněn k určení její individuality. Z tohoto pohledu se rozlišovala res commercii, tj. věc ve smyslu sociálním (například kus hmotné přírody), a res iuris neboli věc ve smyslu právním, která existuje tehdy, když její vlastník učiní předmětný kus přírody prostředkem pro uspokojování lidských potřeb.[5][4]
Třetím a posledním kritériem je skutečnost, že věc musí existovat. Samostatná existence věci má význam z hlediska určení, zda se jedná o věc anebo její součást. Součást věci nemůže nikdy být sama o sobě předmětem občanskoprávních vztahů, neboť ex lege bude sledovat osud věci, jejíž je součástí. F. Rouček považoval samostatnou existenci vedle odlišnosti od osoby a užitečnosti jako jednu ze tří základních podmínek věci v právním smyslu. Majetková hodnota věci na druhou stranu přímo vyplývá z kritéria užitečnosti. Jestliže má být kritérium užitečnosti chápáno zejména v rovině hospodářské, potom by každá věc měla mít svojí majetkovou hodnotu. J. Sedláček uváděl, že: "Hodnotou není mi jen věc, kterou mám, hodnotou je mi i expektance, že věc budu míti, poněvadž mi věc takovou někdo dáti má. Je tedy i tato expektance hodnotou majetkovou. V právní nomenklatuře říkáme takové expektanci pohledávka."[7][6]
Jak bylo již výše uvedeno, pro tzv. širší pojetí definice věci v právním smyslu je příznačné kritérium dělení věci na hmotné a nehmotné. V OZO byla definice hmotných a nehmotných věcí obsažena v § 292, podle kterého byly hmotné věci ty, které lze "smysly vnímati; jinak slují nehmotné; například právo loviti, ryby chytati a všechna jiná práva". Mezi věci v tradičním pojetí se nadále tedy řadily též práva, pozemkové služebnosti, jakož i jiné nehmotné věci, které neměly povahu práv (obchodní značka apod.). Práva podle OZO mohla být i předmětem držby. V tomto ohledu lze zmínit například rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. 2. 1929, sp. zn. Rv I 1085/28, podle kterého mohl majitel rybolovu v Čechách vydržeti právo vstoupiti na pobřežní pozemky, pokud vydržela obec toto právo jeho faktickým výkonem prostřednictvím osob spachtovavších od ní rybolov a jich pomocníků. Za věc v právním smyslu považoval OZO věci v co možná nejširším smyslu, když dokladem toho je například rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 10. 1923, sp. zn. Rv II 297/23, které považovalo za věc i práci. V tomto rozhodnutí se domáhal zemědělec vydání bezdůvodného obohacení za to, že obdělal pozemek jiného pachtýře. Za věc se tedy pro účely podání žaloby považovala práce, kterou na cizím pozemku vykonal.[8]
Na druhé straně však ze samotné právní úpravy držby práv, která byla zakotvena v § 309 a násl. OZO, lze dovodit, že OZO činil rozdíly mezi věcí hmotnou a nehmotnou. Odlišně byla koncipována například povaha držby a způsob jejího vzniku. Držbu věci bylo možno charakterizovat jako úplnou skutkovou moc nad věcí vzniklou jejím fyzickým uchopením. Ve své podstatě se jednalo o výkon obsahu vlastnického práva. Naproti tomu držbou práva byl myšlen skutkový výkon obsahu určitého práva. Odlišně byl koncipován též zánik držby. V případě hmotných věcí docházelo k zániku držby v případech, kdy došlo k definitivní ztrátě věci, jejímu dobrovolnému opuštění anebo ke vzniku držby ve prospěch třetí osoby. Držba práv či nemovitých věcí zapisovaných do veřejných knih zanikala okamžikem jejich výmazu nebo okamžikem zápisu ve prospěch jiného. V případě jiných práv docházelo k zániku držby okamžikem, kdy povinná strana odepřela něco konat či trpět a držitel se proti tomu nebránil podáním žaloby.[12][11][10][9]
Zajímavá definice byla zvolena u věcí hmotných, kdy kritériem není hmatatelnost, ale smyslová vnímatelnost. Věc tedy musela zaujímat buď určitý prostor, anebo musela v určitém prostoru být vnímatelná. K tomuto F. Rouček uvedl, že nelze omezovat hmotné věci jen na prostorově ohraničené části živé a neživé přírody mimo člověka, ale i lidská činnost, která je smysly vnímatelná, bude věcí hmotnou. F. Rouček výslovně zmiňoval technické vynálezy, o jejichž hmotné či nehmotné povaze bude rozhodovat obchod a nikoli fyzika.[13]
Odlišný přístup k vymezení věcí zvolil například německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch) z roku 1896. Podle § 90 BGB se za věc považují pouze předměty s hmotným substrátem. V některých případech bývají do užšího pojetí řazeny i ovladatelné přírodní síly.
Věc podle Středního kodexu a vládního návrhu zákona, kterým se vydával občanský zákoník z roku 1937
Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 vznikla potřeba odstranit právní dualismus. Výsledkem této snahy bylo v roce 1937 vypracování vládního návrhu zákona, kterým se vydával občanský zákoník. Jakkoliv tento zákon nebyl nakonec v důsledku druhé světové války a navazujících událostí po roce 1948 nikdy přijat, lze jej považovat za dílo, které spolu s OZO významně ovlivnilo nový občanský zákoník účinný od roku 2014. Současně je však namístě také uvést, že tento návrh představoval spíše úpravu a revizi OZO, než že by přicházel s novými východisky či zásadními změnami v soukromém právu. Tomu také odpovídá definice věcí v právním smyslu, která byla obsažena v § 80 a podle které se za věc v právním smyslu považovalo vše, co je rozdílné od člověka a slouží potřebě lidí. Vládní návrh z roku 1937 tedy po vzoru OZO vycházel ze širší definice věci v právním smyslu. Za stěžejní dělení věcí považoval dělení věcí na hmotné a nehmotné. Za věci hmotné považoval kusy přírody podrobitelné lidské moci (soubory takových kusů), které mají povahu samostatných prostředků úkojných. Za věci nehmotné považoval zejména práva.[14]
K 1. lednu 1951 nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který je označován jako tzv. střední kodex. Tento zákoník nenavázal na dosavadní východiska a principy OZO a judikatury z období první republiky, ale definici věcí v právním smyslu založil na tzv. užším pojetí. Za věc v právním smyslu považoval ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly, které slouží k lidské potřebě. Střední kodex tedy opouští širší definici věcí v právním smyslu a vrací se k úzkému pojetí věci v právním smyslu. Na rozdíl od OZO jsou za věci v právním smyslu považovány nadále pouze hmotné předměty anebo ovladatelné přírodní síly (například elektrická energie). Stejně jako v případě OZO však zůstala jako definiční znak zachována užitečnost, tedy způsobilost věcí sloužit k uspokojování lidských potřeb.[15]
Ohledně práv platilo, že mohou být předmětem právního poměru, pokud to jejich povaha připouštěla. Pro tyto případy platilo přiměřeně ustanovení o právních poměrech, jejichž předmětem jsou věci.
Věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
Na užším pojetí bylo postaveno chápání věcí podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který byl účinný od 5. 3. 1964 až do 31. 12. 2013. Na rozdíl od středního kodexu neobsahoval občanský zákoník z roku 1964 přesnou definici věci. Věc byla vymezena pouze jako objekt občanskoprávních vztahů v § 118, podle kterého platilo, že předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Z tohoto ustanovení lze a contrario dojít k závěru, že právo či jiné majetkové hodnoty nebyly věci, neboť mohly být vedle věcí samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Občanskoprávní teorie vymezovala věci jako ovladatelné hmotné předměty (res corporales) či jako ovladatelné přírodní síly (energie vodní, parní, sluneční, elektrická, jaderná), které v obou případech slouží potřebám lidí (mají užitnou hodnotu). Tato definice byla původně obsažena v § 13 odst. 1 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu). Po zrušení uvedeného zákona nebyla předmětná definice zařazena do jiného právního předpisu a definice pojmu věc tak byla ponechána právní vědě. Definice věci stála na naplnění dvou kritérií, a to hlediska ovladatelnosti a hlediska užitečnosti.[17][16]
Zejména hledisko užitečnosti bylo v minulosti považováno za vágní či sporné kritérium. Může být vnímáno jak subjektivně, tak objektivně. Užitečností se nerozumí jen faktické přinášení užitku vlastníkovi (co se stalo pro vlastníka nepotřebným, takže to uložil do sklepa, nepřestává tím být věcí), ale objektivní způsobilost přinášet především hospodářský užitek (čímž se nevylučuje užitek estetický či jiný). Užitečné je, co je prospěšné pro život člověka, a tedy má i hodnotu. Užitečnost není vnitřní vlastností věci (s věcí trvale a neoddělitelně spjatou); o tom, co je užitečné, a co tedy je vzhledem k tomu věcí, rozhodují lidská vůle a poznání i schopnosti člověka. Hledisko užitečnosti bylo v minulosti zpochybněno některými autory, a to zejména M. Kindlem. Jmenovaný autor zpochybnil hledisko užitečnosti s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, podle kterého je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje, nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Názor M. Kindla byl postaven na dosavadní koncepci odpadu, který nebyl až do přijetí citovaného zákona považován za věc. V okamžiku, kdy zákon stanoví, že odpad je věcí, je nejméně otázkou, zda lze vnímat kritérium užitečnosti jako definiční znak věci. Proti tomuto názoru se vyslovila řada autorů, kteří hájili dosavadní koncepci definičního znaku užitečnosti. Stěžejním argumentem byla skutečnost, že zákon o odpadech je předpisem veřejného práva a lex specialis, který nelze generalizovat. Objevil se i názor, že odpad je s ohledem na možnost recyklace objektivně možné považovat za užitečný.[19][18]
Najít uspokojivou definici věci či jejích znaků je bez dalšího nesmírně složitá disciplína. Lze souhlasit s tím, že definice v právu veřejném by neměla mít generální dopad do práva soukromého, tím spíše, snaží-li se veřejné právo definovat institut práva soukromého. Na druhé straně však není namístě přijmout názor, že odpad lze považovat z objektivního hlediska jako užitečný s odkazem na možnost recyklace. Ne všechny odpady lze totiž za recyklovatelné považovat a v těchto případech bychom prospěšnost takové věci hledali zřejmě velice obtížně.
Věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Aktuálně účinný občanský zákoník, tj. zákon č. 89/2012 Sb., používá pojem věc v zásadě v trojím významu, jednak jako věc v právním smyslu anebo věc jako záležitost či věc jako případ. Stejně tak tomu bylo v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013. Věc v právním smyslu je definována v § 489 občanského zákoníku jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Na rozdíl od předchozí právní úpravy přináší stávající občanský zákoník přesnou definici věci, respektive se o přesnou definici věci alespoň pokouší.[21][20]
Koncepce věci v právním smyslu se v novém občanském zákoníku po vzoru obecného občanského zákoníku opět vrací k tzv. širšímu pojetí věci. V této souvislosti je namístě opětovně připomenout, že obdobná široká definice věci uvedená v § 285 OZO měla toho času zejména politické důvody, které byly reprezentovány zrušením nevolnictví. Definice si tedy kladla za cíl důrazně a důsledně akcentovat oddělení člověka od věci. Z důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku se podává, že hlavním důvodem návratu k širšímu pojetí věci je potřeba označit za věci též takové majetkové statky, které do té doby spadaly do kategorie práv či jiných majetkových hodnot. Za tyto statky lze považovat například obchodní podíl, ochrannou známku, užitný vzor, know how, goodwill apod. Zvláště jsou v důvodové zprávě zmíněny pohledávky, které jsou za věci považovány mimo jiné též mezinárodními smlouvami. Zákonodárce se přiklonil k širšímu pojetí věci veden snahou poskytnout právům subjektů co možná největší ochranu srovnatelnou s ochranou poskytovanou věcem. Nastíněnou potřebu deklaruje § 496 občanského zákoníku, který rozděluje věci na hmotné a nehmotné, což plně odpovídá zmiňovanému širšímu pojetí věci. Podle citovaného ustanovení se za hmotnou věc považuje ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu. Nehmotné věci jsou na druhé straně definovány jako práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Výše popsané definiční znaky plynoucí ze zákona je dlužno doplnit o to, že kromě osoby není věcí v právním smyslu ani živé zvíře či lidské tělo. Z definice nehmotných věcí se podává, že věcmi jsou jen taková práva, u nichž to jejich povaha připouští. Lze tedy uzavřít, že například práva osobnostní věcmi nebudou, neboť taková práva nemohou být objektem občanskoprávních vztahů.[22]
Jak bylo již uvedeno v první kapitole tohoto článku, lze rozdělení věcí na hmotné a nehmotné považovat za nejzákladnější dělení vůbec. Jakkoli mohl být primární důvod opětovného zavedení tohoto rozdělení věcí veden snahou zlepšit právní postavení a ochranu subjektů práv, lze konstatovat, že přineslo řadu aplikačních problémů a nedokonalých definic. Důsledkem podřazení práv či jiných majetkových hodnot pod věci v právním smyslu je aplikace ostatních ustanovení zákona či institutů, které do té doby dopadaly pouze na věci hmotné. Mezi takové instituty lze zařadit například vydržení, které do 31. 12. 2013 umožňovalo nabýt vlastnické právo pouze k věcem hmotným, tj. nikoli k právům. Nebylo například možné vydržet vlastnické právo k ochranné známce, a to ani při splnění všech podmínek nezbytných pro vydržení. Takových institutů lze vyjmenovat samozřejmě celou řadu. Tento důsledek lze považovat za přínosný, neboť právě v případě ochranných známek lze vnímat možnost jejich vydržení za vhodnou a odpovídající aktuálním potřebám. Na druhé straně však dané rozlišení vyvolává rozpaky z hlediska jazykové zřejmosti jednotlivých ustanovení občanského zákoníku. Na řadě míst, kde občanský zákoník hovoří o věcech, lze dovodit, že má na mysli pouze věci hmotné. Bohužel, co má zákon zrovna na mysli, není jednoznačně vyjádřeno a je tak nutné dovodit aplikaci příslušných ustanovení pouze výkladem. P. Koukal například v této souvislosti de lege ferenda doporučuje novelizovat § 979 v tom směru, že ustanovení hlavy II části třetí občanského zákoníku se "použijí na věci hmotné; na práva a jiné věci bez hmotné podstaty však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného".[23]
Jako další legislativně technická možnost se nabízí doplnění ustanovení zákona, které bude taxativně vyjmenovávat ustanovení dopadající pouze na věci hmotné s tím, že ostatním bude ponechán generální účinek na všechny věci, tedy i na práva a jiné majetkové hodnoty. Zavádějící jazykové vyjádření lze nalézt dále například v ustanoveních týkajících držby. Podle § 987 občanského zákoníku dochází ke sjednocení pojmu držby věci a držby práva. Další ustanovení jsou však rozdělena na "držbu vlastnického práva" a "držbu jiných práv" (§ 989 a 996-1002). Pokud je však možné vlastnit věc nehmotnou, tak kategorie "držba jiných práv" ztrácí smysl, respektive celé toto dělení ztrácí smysl. Zdá se, že pod "držbou vlastnického práva" se nemyslí nic jiného než držba věci hmotné, takže k proklamovanému sjednocení vůbec nedochází (srov. také § 1260). Obdobný problém se vyskytoval již v OZO a v návrhu občanského zákoníku z roku 1937. F. Rouček upozorňoval na to, že OZO není v terminologii důsledným, kdy na jedné straně rozuměl slovem věc práva i věci hmotné a na straně druhé v řadě ustanovení jmenoval samostatně vedle věcí též práva. Tímto byla působena aplikační nejasnost, zda je konkrétní ustanovení aplikovatelné na všechny věci (včetně práv), anebo jen na věci hmotné. Bohužel se tento nedostatek nepodařilo odstranit ani v zákoně č. 89/2012 Sb.[25][24]
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2023.
Viz KINCL, J., URFUS, V., SKŘEPEJK, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, 83 s.[1]
Ke zrušení nevolnictví došlo výnosem římského císaře a českého krále Josefa II. 1. 11. 1781.[2]
Viz ROUČEK, F. In: ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kruh spolupracovníků. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl. II. Právnické vydavatelství a nakladatelství V. Linhart, 1936, k § 285, s. 7.[3]
SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Praha: Wolters Kulwer ČR, 2012, s. 204.[4]
Viz ROUČEK, F. In: ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kruh spolupracovníků. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl. II. Právnické vydavatelství a nakladatelství V. Linhart, 1936, k § 285, 8 s.[5]
Viz ROUČEK, F. In: ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kruh spolupracovníků. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl. II. Právnické vydavatelství a nakladatelství V. Linhart, 1936, k § 285, 8 s.[6]
SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Praha: Wolters Kulwer ČR, 2012, s. 204.[7]
Viz § 311, § 314 OZO.[8]
Srov. RANDA, A. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém. VII. nezměněné vydání. Podle vydání VI. redigovaného Vojtěchem Kasandou nákladem České akademie pro vědy a slovesnost a umění v Praze 1923 vydalo nakladatelství ASPI, a.s., Praha: 2008, s. 13.[9]
Viz § 349 OZO[10]
Viz § 350 OZO[11]
Viz § 351 OZO[12]
Viz ROUČEK, F. In: ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kruh spolupracovníků. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl. II. Právnické vydavatelství a nakladatelství V. Linhart, 1936, k § 292, 24 s.[13]
Viz § 82 vládního návrhu zákona, kterým se vydával občanský zákoník z roku 1937.[14]
Viz § 23 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník.[15]
ŠVESTKA, J. § 118. In: ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. občanský zákoník I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 579.[16]
Pozn. Zákoník mezinárodního obchodu byl zrušen ke dni 1. 1. 1992 zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.[17]
ELIÁŠ, K. Věc jako pojem soukromého práva. Právní rozhledy, 2007, č. 4, s. 119-126.[18]
FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanské právo hmotné. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, 158 s.[19]
Srov. § 684, § 876 odst. 2, § 897 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.[20]
Srov. § 812, § 879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.[21]
Viz § 493, § 494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.[22]
KOUKAL, P. § 496. In: BÍLKOVÁ, J., ČERNÝ, J. a kol. občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654) . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1753.[23]
HORÁK, O., DOSTALÍK, P. Věc v právním smyslu v novém občanském zákoníku z právněhistorické perspektivy. Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, roč. 21, č. 1.[24]
Viz ROUČEK, F. In: ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kruh spolupracovníků. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl. II. Právnické vydavatelství a nakladatelství V. Linhart, 1936, k § 292, 25 s.[25]
Diskuze k článku ()