SDEU ke kompenzaci cestujících v letecké dopravě prostřednictvím voucherů

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 („nařízení“) stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů.

OR
Trainee Lawyer, Eversheds Sutherland, advokátní kancelář, s.r.o.
Vyslání zaměstnanců do zahraničí, služební cesta
Foto: Shutterstock

Cestující letů zasažených některou ze jmenovaných nepravidelností mají dle nařízení mimo jiné nárok na vyplacení finanční kompenzace ve výši 250, 400 nebo 600 EUR, a to v závislosti na délce letu.

Tuto kompenzaci mohou letecké společnosti vyplácet například v hotovosti, bezhotovostním převodem, bankovním šekem nebo, v případě „dohody podepsané cestujícím“, cestovními poukazy (vouchery).

Meritum věci

V praxi ovšem zůstávalo nejasné jak široce resp. jak přesně by měla být chápána formulace „dohoda podepsaná cestujícím“ obsažená v ustanovení čl. 7 odst. 3 nařízení, tj. za jakých podmínek lze považovat za splněné náležitosti umožňující letecké společnosti vyplácet cestujícím kompenzaci v cestovních poukazech. Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“) vydal dne 21. 3. 2024 rozsudek ve věci C-76/23, kterým do této problematiky vnesl světlo.

Řízení před obecnými soudy

Na středu 1. 7. 2020 byl naplánován let letecké společnosti TAP Air Portugal z Fortanzely do Frankfurtu nad Mohanem, ale byl zrušen, v důsledku čehož vznikl cestujícím s platnou rezervací nárok mimo jiné na vyplacení příslušné kompenzace dle nařízení. Za tímto účelem TAP Air Portugal na svých internetových stránkách umožňuje cestujícím podávat žádosti, kdy cestující mají možnost volby mezi náhradou ve formě cestovních poukazů na základě toho, že vyplní on-line formulář a náhradou v jiné podobě.

Dotčená cestující požádala o kompenzaci ve formě cestovních poukazů, které jí byly leteckou společností obratem poskytnuty e-mailem. Cestující ovšem později svou pohledávku překvapivě postoupila společnosti Cobult UG, která ji následně i uplatnila, když po letecké společnosti žádala vyplacení příslušné finanční částky v penězích.

S pozitivní odezvou se pochopitelně nesetkala, neboť z pohledu letecké společnosti pohledávka cestující již zanikla splněním, a to v okamžiku, kdy byly poskytnuty cestovních poukazy. Společnost Cobult UG podala k příslušnému soudu žalobu na zaplacení předmětné částky, nicméně nalézací soud se ztotožnil s názorem letecké společnosti, že pohledávka již zanikla splněním. Žalobu proto zamítl.

Cobult UG se proti rozsudku nalézacího soudu odvolala. V rámci odvolacího řízení poté soud 2. stupně řízení přerušil a podal k SDEU předběžnou otázku, neboť měl pochybnosti o výkladu čl. 7 odst. 3 nařízení, podle kterého lze náhradu poskytnout ve formě cestovního poukazu pouze v případě „dohody podepsané cestujícím“.

Otázka odvolacího soudu konkrétně směřovala na to, zda je v souladu s ustanovením čl. 7 odst. 3 nařízení postup zavedený například leteckou společností TAP Air Portugal, kdy má ona „dohoda podepsaná cestujícím“ podobu vyplněného online formuláře na internetových stránkách, ve kterém si cestující zvolil tuto podobu náhrady skrze cestovních poukazy a která vylučuje náhradu ve formě peněžní částky (či v jakékoliv jiné formě). Odvolací soud současně s předběžnou otázkou předestřel dvě stanoviska, resp. dva možné přístupy k této problematice.

Prvním je vyslovení, že popsaná praxe leteckých společností není v rozporu s ustanovením čl. 7 odst. 3 nařízení. Tento přístup by vycházel z premisy, že pokud by „dohoda podepsaná cestujícím“ byla vyžadována např. v podobě dohody zaslané poštou, mohl by tento přístup prodloužit dobu čekání na kompenzaci a rovněž zvýšit zátěž spojenou s administrativním vyřizováním těchto kompenzací pro letecké společnosti (která je už tak značná). Na základě tohoto argumentu by proto mohlo být vysloveno, že popsaná praxe není v rozporu s ustanovením čl. 7 odst. 3 nařízení.

Druhým je vyslovení, že popsaná praxe leteckých společností je v rozporu s ustanovením čl. 7 odst. 3 nařízení. Převažující premisou by přitom bylo, že požadavek „dohody podepsané cestujícím“ (ve smyslu fyzické či elektronické písemné dohody) je formální podmínkou, jejímž cílem je chránit cestující před unáhlenou a neuváženou volbou ve prospěch cestovního poukazu, což je způsob náhrady, který unijní normotvůrce evidentně považoval za obecně méně příznivý pro cestující. Dle tohoto argumentu by pak popsaná praxe byla v rozporu s ustanovením čl. 7 odst. 3 nařízení. 

Výklad SDEU

Nařízení nedefinuje, co se rozumí pojmem „dohoda podepsaná cestujícím“. Dle SDEU je pojem dohoda třeba chápat podle jeho běžného významu jako dohodu uzavřenou se svobodným a informovaným souhlasem. V kontextu čl. 7 odst. 3 nařízení tedy tento pojem vyžaduje svobodný a informovaný souhlas cestujícího se získáním náhrady ve formě cestovního poukazu. Současně je interpretačně významné, že existují rozdíly mezi jednotlivými jazykovými verzemi ustanovení čl. 7 odst. 3 nařízení.

Požadavek „dohody podepsané cestujícím“ obsažený v českém znění má odpovídající význam ve francouzském, bulharském, španělském, řeckém, anglickém, italském, litevském, lotyšském, maltském a finském znění tohoto ustanovení. Ovšem ze slovenského, dánského, německého, estonského, chorvatského, maďarského, nizozemského, polského, portugalského, rumunského, slovinského a švédského znění uvedeného ustanovení vyplývá, že podle téhož ustanovení je náhrada ve formě cestovního poukazu podřízena nikoli podepsané dohodě, ale „písemnému souhlasu cestujícího.“

Podle ustálené judikatury SDEU platí, že formulace použitá v jedné jazykové verzi ustanovení unijního práva nemůže sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení, ani jí nemůže být přiznána přednost před jinými jazykovými verzemi.

Ustanovení unijního práva musí být totiž vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí.

SDEU tak při svém výkladu dále poukázal na body 1, 2, a 4 odůvodnění nařízení, dle kterých má nařízení zajistit vysokou úroveň ochrany cestujících posílením jejich práv v určitých situacích, které jim způsobují závažné potíže a nepohodlí, jakož i tím, že jim bude poskytnuto standardizované a okamžité odškodnění. Z bodu 20 odůvodnění nařízení pak vyplývá, že v případě zrušení letu musí být cestující plně informováni o svých právech tak, aby mohli svá práva účinně uplatnit, tj. aby mohli učinit svobodný a informovaný souhlas, resp. volbu, pokud jde o uplatnění práva na poskytnutí pomoci stanoveného nařízením.

S ohledem na výše uvedené je tak dle SDEU třeba mít za to, že pojem „dohoda podepsaná cestujícím“ již ze své podstaty předpokládá, že cestující byl schopen provést účinnou a informovanou volbu, tj. dát svobodný a informovaný souhlas s kompenzací ve formě cestovního poukazu, a nikoli formou peněžní částky.

Nebylo by možné hovořit o tom, že cestující uzavřel dohodu ve smyslu nařízení, pokud letecká společnost na svých internetových stránkách uvede informace týkající se způsobů kompenzace nejednoznačně nebo neúplně či v jazyce, o němž nelze rozumně předpokládat, že by jej cestující ovládal, anebo dokonce nekalým způsobem, zejména tím, že kompenzaci ve formě peněžní částky podrobí postupu, který obnáší více kroků než postup náhrady ve formě cestovního poukazu.

Co se týče formy dohody uzavřené s cestujícím, tak SDEU dodává, že pokud cestující obdržel jasné a úplné informace, tak „podepsaná dohoda“ může zahrnovat zejména jeho výslovný, konečný a jednoznačný souhlas s kompenzací ve formě cestovního poukazu zasláním formuláře vyplněného cestujícím na internetových stránkách letecké společnosti, aniž tento formulář obsahuje vlastnoruční nebo digitalizovaný podpis cestujícího.

Odůvodnění výkladu SDEU

Výše obsažený výklad respektuje vyvážení zájmů cestujících v letecké dopravě a zájmů leteckých společností. Vyloučení toho, aby „dohoda podepsaná cestujícím“ mohla mít podobu formuláře, který může cestující vyplnit na internetových stránkách letecké společnosti, je totiž patrně nejen přehnané, ale i nevhodné, jelikož takové vyloučení by zvýšilo zátěž spojenou s administrativním vyřizováním těchto náhrad pro letecké společnosti a mohlo by zpomalit postup náhrady pro cestující, což by v konečném důsledku mohlo být v rozporu s jejich zájmy.

Závěr

Ustanovení čl. 7 odst. 3 nařízení musí být vykládáno tak, že v případě nepravidelnosti letu se má za to, že cestující uzavřel s leteckou společností „podepsanou dohodu“ o kompenzaci ve formě cestovního poukazu i když vyplnil online formulář na internetových stránkách letecké společnosti (což tedy vylučuje kompenzaci ve formě peněžní částky), pakliže jsou naplněny předpoklady toho, že cestující byl schopen provést účinnou a informovanou volbu, a tudíž dát svobodný a informovaný souhlas s kompenzací ve formě cestovního poukazu.

Aby bylo možné označit souhlas za svobodný a informovaný je nutné, aby letecká společnost poskytla cestujícím jasné a úplné informace o jednotlivých způsobech náhrady, mezi kterými si mohli v dané situaci zvolit. 


Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články