Poměřování zájmů domnělého otce a zletilého potomka při určování otcovství

Nejvyšší soud se touto problematikou blíže zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 24 Cdo 169/2024. V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud poměřoval zájmy domnělého otce se zájmy zletilého potomka na určení otcovství.

Skutkové okolnosti případu

Navrhovatelem je zletilý syn, který pochází z nedobrovolného pohlavního styku. Kvůli této skutečnosti matka nezahrnula jméno biologického otce do rodného listu syna, i přestože jeho identitu znala. V období od roku 1988 do roku 1989 probíhala řízení o určení otcovství i proti domnělému otci, avšak nebyl proveden test DNA. Navrhovatel podal nový návrh na určení otcovství již v dospělém věku poté, co se dozvěděl o okolnostech svého početí a mimosoudní řešení věci nepřineslo kýžený výsledek. Navrhovatel považoval otázku otcovství za zásadní, neboť chtěl znát svůj původ, a proto podal další návrh k okresnímu soudu.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že domnělý otec je skutečným biologickým otcem navrhovatele, přičemž toto rozhodnutí podpořil testem DNA, jehož výsledky dosáhly statistické pravděpodobnosti vyšší než 99,99 %. Soud prvního stupně naopak nepřisvědčil otci, že tomuto řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené, jelikož dříve zahájená řízení byla vedena vůči jiným mužům a domnělý otec byl pouhým svědkem v těchto řízeních. Domnělý otec na základě uvedeného podal proti rozhodnutí prvního stupně odvolání. Odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení otcovství a o nákladech státu a změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení na straně účastníků. Soud druhé instance ve svém rozhodnutí označil skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná. Domnělý otec pak napadl toto rozhodnutí dovoláním k Nejvyššímu soudu.

Domnělý otec ve svém dovolání namítal, že jeho zájmy jakožto otce biologického převážily nad zájmy zletilého dítěte v řízení o určení otcovství. Otec argumentoval nálezy Ústavního soudu, které zdůrazňovaly důležitost zájmů biologického otce a ochranu jeho soukromého a rodinného života.[1] Nadto navrhovatel dle tvrzení dovolatele neměl zájem o sociální styk a podal návrh se značným časovým odstupem. Podaný návrh měl rovněž zasahovat do stávajícího rodinného a sociálního zázemí dovolatele.

Převážily zájmy domnělého otce nad zájmy zletilého syna?

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí nejprve zaměřil na výklad práva dítěte znát svůj původ. Toto je deklarováno v řadě mezinárodních úmluv, především lidskoprávních, jimiž je Česká republika vázána. Mezi tyto úpravy patří například Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), která v článku 8 poskytuje ochranu soukromému a rodinnému životu. Prostřednictvím institutu popírání a určování rodičovství je dítěti zabezpečena možnost realizace práva znát své biologické rodiče. Dané právo ovšem není absolutní, což plyne například z utajovaných či anonymních porodů. Právo dítěte znát svůj původ neexistuje samostatně a Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ho řadí ve své judikatuře pod právo na soukromý a v některých případech i rodinný život. Znalost svého původu dle ESLP náleží každému člověku od narození až do smrti a slouží k zachování a ochraně jedinečnosti každého člověka.

V rozhodnutí Novotný proti České republice ze dne 7. 6. 2018, č. stížnosti 16314/13, se ESLP vyjádřil k důležitým aspektům identity člověka, mezi které mimo jiné řadí i příbuzenské vztahy. Dle ESLP je třeba vyvažovat zájem domnělého otce nejen se zájmem dítěte, ale také se zájmem veřejným. Z článku 8 Úmluvy rovněž vyplývá signatářským státům povinnost uchovávat údaje o rodičích, aby dítě po dovršení zletilosti mělo možnost zjistit informace o svém původu, tedy o svých biologických kořenech. Dále ESLP ve věci Mikulić proti Chorvatsku ze dne 7. 2. 2002, č. stížnosti 53176/99, ESLP konstatoval, že možnost zjištění své identity je důležitá pro osobní rozvoj jedince. ESLP ve věci Menéndez Garcia proti Španělsku ze dne 5. 5. 2009, č. stížnosti 21046/07, dále deklaroval, že příbuzenství je stupňovité a potřeba znát svůj původ a svou identitu se mění s ohledem na stupeň takového příbuzenství. Relevantním je také rozhodnutí ESLP ve věci Mifsud proti Maltě, ze dne 29. 1. 2019, č. stížnosti 62257/15, ve kterém se ESLP zabýval žalobu o určení otcovství ze strany domnělé dcery, které bylo přibližně 55 let. ESLP v tomto rozhodnutí konstatoval, že „právo na soukromý život pod článkem 8 zahrnují také pozitivní závazky státu na respektování vztahů, které jsou vytvářeny mezi jedinci. Vedle toho pak právo na soukromý život zahrnuje právo na osobní identitu a také právo na informace, které mají formativní důsledky pro osobní identitu. Dále musí být poskytnuta ochrana zájmu jedince na odhalení pravdy ohledně jeho původu, tj. pravdy o jeho biologických rodičích či okolnostech narození.“

Nejvyšší soud rovněž poukázal na ustanovení § 3 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které stanovuje zvláštní právní ochranu pro práva jednotlivce týkající se života, zdraví, svobody, cti, důstojnosti, soukromí a rodiny, včetně otázek rodičovství a manželství. Po důkladném posouzení měl Nejvyšší soud za to, že i při použití testu proporcionality nebylo možné dospět k závěru, že by zde existovaly mimořádné okolnosti, které by mohly výjimečně podpořit zamítnutí žádosti o určení otcovství. Tvrzení dovolatele postrádají dle dovolacího soudu jakékoliv okolnosti zvláštního zřetele, které by mohly ospravedlnit požadavek dovolatele na zcela výjimečné zamítnutí návrhu.

Závěr

Na základě výše uvedené judikatury Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 24 Cdo 169/2024, dovolání otce zamítl. Tímto rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné zdůraznil důležitost ochrany práva každého na znát svůj původ, které slouží k zachování a ochraně jedinečnosti člověka. Tato rozhodovací praxe reflektuje nejen soulad s mezinárodními úmluvami, ale také potvrzuje, že právo na identitu a poznání svého původu má zásadní význam v rámci českého právního řádu.