V následujícím článku představuji usnesení Nejvyššího soudu spis. zn. 5 Tdo 1273/2021 ze dne 26. 1. 2022, nedávno publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek v trestní řadě pod číslem R 24/2022 (dále jen „Usnesení“).1
Insolvenční úvod
První část případu je insolvenční. V polovině roku 2015 vznikl svěřenský fond „Svěřenský fond ve prospěch T. B. – zajištění budoucnosti provozování penzionu“ (dále obecně jen „fond“). Založila jej (pozdější) obviněná KH s pomocí spoluobviněné DR. Po založení rychle následovaly převody majetku, zejména pozemku s penzionem (dále obecně též „penzion“). Na převody navazovalo zřízení zástavních práv k vyčleněným nemovitostem. Ve smlouvách se objevovaly stále stejné osoby, zejména obviněná DR a zakladatelka KH.
Klíčové je, že fond vznikl až poté, co bylo proti KH zahájeno insolvenční řízení. Majetek do fondu vyčleňovala právě KH, tedy exekuční a insolvenční dlužnice. Popsané jednání mělo hned dva dopady.
Následky se rychleji dostavily v insolvenčním řízení. [1] Jak jsem informoval ve starším článku,[2] insolvenční správce penzion zahrnul do majetkové podstaty, načež se svěřenský správce žalobou domáhal naopak vyloučení penzionu z majetkové podstaty. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem č. j. 42 ICm 2544/2016-88 ze dne 30. 5. 2017 tak, že nemovitosti zůstávají postiženy. Soud konstatoval, že dlužnice penzion do fondu vyčlenila (vložila) v době, kdy na její majetek bylo vedeno několik exekučních řízení a že tato právní jednání učinila s úmyslem a s následky disponovat svým majetkem.
Soud tak rozhodl, že omezení dlužníků (exekučních a insolvenčních) v nakládání s majetkem platí i v případě, že svůj majetek vyčleňují do svěřenského fondu. Šlo o jedno z prvních dostupných rozhodnutí soudů ke svěřenským fondům vůbec.
Trestní rovina a jednoznačné Usnesení
Trestněprávní rovina přišla později. Trestní soudy rozhodly, že KH spáchala přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) TZ; a spoluobviněná DR byla vinna pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) TZ. Obě ženy dostaly stejné, podmíněné tresty.[3]
Proti rozsudku podala dovolání spoluobviněná DR – a právě o něm rozhodoval Nejvyšší soud v popisovaném Usnesení. DR namítla, že věřitelé nebyli v daném případě poškozeni: podle ní zůstalo pouze při pokusu, jelikož uzavřené smlouvy byly dle jejího mínění jen „fiktivní“.
Nejvyšší soud konstatoval bez příkras, že obviněné směřovaly k „odstranění“ majetku z dosahu věřitelů, které podle Nejvyššího soudu „spočívá v jeho ukrytí, které dlužníkovi umožňuje nadále disponovat s takovýmto majetkem, využívat jej, přičemž tímto postupem si dlužník zachová i možnost získat takový svůj majetek později zpět. Jednání, které je obviněným ve výroku o vině vytýkáno, má charakter odstranění části majetku dlužníka, nikoli jeho zcizení. Vyčlenění majetku do svěřenského fondu totiž nelze ztotožňovat s převodem tohoto majetku, tedy s jeho „zcizením“.“
Nejvyšší soud se zabýval i otázkou vyčlenění. Rozlišil přitom pojem „zcizení“ a „vyčlenění“, přičemž konstatoval:
„Je totiž nutno připomenout, že svěřenský fond nemá právní subjektivitu (osobnost), převedením části majetku spoluobviněné K. H. na předmětný svěřenský fond nedošlo ke zcizení jejího majetku (…) Tím vzniklo oddělené a nezávislé vlastnictví, k němuž tato spoluobviněná již neměla žádná vlastnická práva, tato práva nadále vykonával svěřenský správce, který se ovšem nestal vlastníkem svěřenského fondu ani majetku, který do něj byl vyčleněn, neboť z pozice správce takto založeného svěřenského fondu mu vznikly pouze povinnosti, které obecně nese každý správce cizího majetku.“
Ať už konkrétní krok nazýváme jakkoli, výsledek byl v trestněprávní i v soukromoprávní rovině stejný.
Nejvyšší soud se kriticky postavil k založení fondu vůbec, když uvedl, že skutečným účelem bylo právě odstranění majetku, nikoli dosažení účelu proklamovaného ve statutu fondu nebo uspokojení práva beneficienta (možná přesněji: obmyšleného). Pro tento závěr dle Nejvyššího soudu svědčí i to, že svěřenským správcem nebyl nikdo jiný než otec obviněné KH, který dle soudu ostatně celé odstranění inicioval.
Jednalo se tak o skutečné, vážně míněné a splněné smlouvy, uzavřené s protiprávním cílem. Nikoli smlouvy „fiktivní“, jak DR tvrdila. Obě obviněné navíc penzion zatížily zástavními právy pro 13.000.000,- Kč. Nešlo tak ani o žádný pokus: jednání bylo dokonáno a obviněné poškodily věřitele.[4]
Význam pro praxi
Pro praxi je důležité, že:
- Nejvyšší soud i v trestní rovině navázal na dřívější rozhodnutí insolvenčního soudu a jednoznačně se vymezil proti odklánění či odstraňování majetku za využití svěřenských fondů.
- Nejvyšší soud tak snad již natrvalo rozptýlil domněnku některých potenciálních zakladatelů, že (lidově řečeno) „na to pak exekutor nemůže“. Setkávám se občas s tím, že potenciální zakladatel podobnou „radu“ dostal. Rozhodnutí tudíž vítám o to více.
Nejvyšší soud se nezabýval například otázkou, zda účelově založený fond vůbec platně vznikl. Vzhledem k dalším důvodům by toto zkoumání bylo nadbytečné.
Fajnšmekry může potěšit, že se jedná o první „sbírkové“ rozhodnutí, které se ve větší míře zabývá svěřenským fondem.
Výše uvedené vystihuje publikovaná právní věta:
„Odstraněním části či celého majetku dlužníka ve smyslu § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o trestném činu poškození věřitele se rozumí i jeho ukrytí, které dlužníkovi umožňuje nadále disponovat s takovým majetkem a využívat jej a eventuálně získat později tento majetek zpět. Takto je nutno posoudit i vyčlenění majetku z vlastnictví dlužníka jako zakladatele do svěřenského fondu (§ 1448 a násl. o. z.), který nemá právní osobnost. V tomto případě nejde o zcizení majetku, které spočívá v převodu majetku dlužníka nebo jeho části na jinou osobu, např. darováním nebo prodejem, pokud jím získané peněžní prostředky použije k jinému účelu než k uspokojení pohledávek svých věřitelů.“
[1] Insolvenční řízení bylo vedeno pod spis. zn. KSCB 44 INS 31435/2014. V insolvenčním rejstříku již detaily nejsou dostupné. Vyslovené závěry zůstávají relevantní.
[2] https://dominikfojtu.cz/clanky/kraceni-prav-veritelu-prostrednictvim-sverenskeho-fondu-jak-rozhodl-soud-u-prvniho-pripadu-v-cesku/.
[3] Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře spis. zn. 14 To 212/2020 ze dne 28. 4. 2021.
[4] Zde není rozhodující, že insolvenční správce jejich krokům odporoval.
Diskuze k článku ()