Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Ocenění intervalem a jednou částkou
Zatím jsme vysvětlili, že ocenění by mělo být ve všech čtyřech případech ve stejné výši, a to včetně DPH. Ovšem obchody nabízejí a prodávají kolo Stříbrný šíp za jiné částky. To je v tržním prostředí běžné a normální. Také jsme uvedli, že se nemáme řídit individuální cenou v jednotlivém obchodě. Znalec, který stanoví výši škody (majetkové újmy), se musí řídit zákonem o znalcích. Proto jeho výstupem bude znalecký posudek, který musí být z procesního hlediska zpracován v souladu se zákonem o znalcích č. 254/2019 Sb. A v trestním řízení existuje zásada in dubio pro reo, která se v civilním řízení nepoužívá. Víme, že v městečku jsou tři obchody, ve kterých prodávají kola Stříbrný šíp, a známe i ceny.
| informace o kole "Stříbrný šíp" | maloobchod Kola a kolečka | maloobchod Superkola | maloobchod Naše kola |
| maloobchodní cena včetně DPH 21 % | 114 950 Kč | 117 370 Kč | 119 790 Kč |
Kolo Stříbrný šíp se v městečku obvykle prodává v intervalu 114 950 až 119 790 Kč.
Zákon o znalcích (zákon č. 254/2019 Sb. v § 28 odst. 5) i prováděcí vyhláška (vyhláška č. 503/2020 Sb. v § 41 odst. 5, § 57, § 58 odst. 2) uvádějí, že „pokud podklady nebo metoda neumožňují znalci vyslovit jednoznačný závěr, uvede znalec skutečnosti snižující přesnost závěru“.
Zde vidíme, že podklady neumožňují vyslovit jednoznačný závěr ve smyslu stanovení jedné konkrétní částky. Proto by postačilo, kdyby znalec odpověděl intervalem, viz výše.
A zde nastupuje zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Ve prospěch obviněného je částka nejnižší, proto je výsledkem částka 114 950 Kč.
Výsledky
Níže je tabulka s celkem osmi oceněními. Zbývá vysvětlit ocenění v trestním právu v případě D, kdy v civilním právu ke škodě nedošlo, protože zloděj nedokázal přivázané kolo ukrást. Zde je také významný rozdíl mezi škodou v civilním a trestním právu. V civilním právu škoda nevznikla, není co nahrazovat. Proto je ocenění 0 Kč. V trestním právu nás nezajímá výsledek, ale úmysl. Pachatel chtěl kolo ukrást. Proto se na jeho konání díváme jako na trestný čin ve stadiu pokusu. Srov. § 21, odst. 2 tr. zákoníku: „Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.“ A protože na pokus se díváme jako na dokonaný trestný čin, tak i v tomto případě je stanovená škoda stejná jako v případech A až C.
|
|
případ A | případ B | případ C | případ D |
| výše škody v trestním právu | 114 950 Kč | 114 950 Kč | 114 950 Kč | 114 950 Kč |
| výše škody v civilním právu | 55 000 Kč | 70 000 Kč | 117 370 Kč | 0 Kč |
Čtenář si může porovnat své výsledky s uvedenými.
Všimněme si, že se nedá a priori říct, že by škoda v trestním právu byla vždy vyšší nebo nižší než v civilním právu. Problematika není natolik jednoduchá, abychom mohli dospět k jednoduchým kategorickým závěrům.
Zobecnění rozdílného pojetí škody v civilním a trestním právu
Zde si ukážeme jednotlivé aspekty rozdílného pojetí škody v civilním a trestním právu.
Účel stanovení výše škody
Proč výši škody vůbec stanovujeme? V civilním právu výši škody stanovujeme za účelem náhrady škody poškozenému, ale nemusíme ji ani stanovovat, pokud škůdce na své náklady uvede majetek poškozeného v předešlý stav (např. na své náklady zajistí opravu poškozené věci). Pak poškozeného nezajímá, jaká byla výše škody. Viz § 2951 o. z.
V trestním právu stanovujeme výši škody za účelem zjištění povahy a závažnosti trestného činu, tedy trestněprávní relevance. Jak moc byl poškozen právem chráněný zájem? Proto nás výše škody zajímá vždy. Škoda je v některých případech pojmovým znakem trestného činu. Výše škody se váže např. k polehčujícím či přitěžujícím okolnostem.
Individualizace (konkretizace) vs. obvyklost
Civilní pojetí škody vychází z individualizace konkrétního případu. Viděli jsme na příkladech. O kolik se v konkrétním případě majetek poškozeného zmenšil? Trestní pojetí škody vychází z obvyklosti ceny – „cena, za kterou se věc v místě a čase obvykle prodává“. Nevychází z pojetí „za kolik by poškozený věc koupil“. Výjimkou z obvyklosti je v trestním právu např. stanovení škody v rámci trestného činu „Zneužití informace a postavení v obchodním styku“, viz § 255 tr. zákoníku.
V rámci individualizace se v civilním pojetí škody a při jejím stanovení přihlíží i k pohnutkám škůdce. Pokud jsou pohnutkami škůdce svévole či škodolibost, pak škůdce nehradí obvyklou cenu, ale cenu mimořádné obliby – § 2969 odst. 2 o. z.
Trestní právo nepracuje při stanovení výše škody či její náhrady s pojmem „mimořádnost“ či „mimořádná cena“. Pracuje s pojmem „obvyklost“. Pohnutky se zohledňují mimo stanovení výše škody.
Základní pravidlo
V civilním pojetí škody je základním pravidlem při stanovení jeho výše, resp. náhrady, uvedení v předešlý stav. Základní pravidlo je uvedeno v § 2951 odst. 1 o. z.: „Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.“ A peníze mají představovat ekvivalent uvedení do předešlého stavu. Protože škoda představuje zmenšení majetku a náhrada majetek zase zvětšuje do původní výše. Uvedení v předešlý stav, resp. stanovení nákladů na uvedení v předešlý stav, je základním pravidlem pro stanovení výše škody (nepředpokládáme zde ušlý zisk) v civilním řízení.
Trestní pojetí škody je řešeno v § 137 tr. zákoníku. Pravidlo „uvedení v předešlý stav“ je uvedeno až jako třetí možnost. Přednost mají „účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci“ a hlavně „cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává“. Základní pravidla pro stanovení výše škody jsou v civilním a trestním právu rozdílná, což vyplývá i z účelu ocenění.
Civilní právo uvádí základní pravidlo, aby podle něj všichni postupovali. Trestní právo uvádí základní pravidlo, aby podle něj byla stanovena výše škody.
Subjektivní a objektivní pojetí škody
Pachatel v rámci své podvodné činnosti uzavřel kupní smlouvu. Protože byla uzavřena podvodně, tak se jedná o absolutně neplatný právní úkon, a proto v rámci civilního práva nevznikla škoda, vlastnictví nepřešlo. V trestním právu je škoda pojmovým znakem trestného činu podvodu. Proto musí existovat a být vyčíslena, aby se jednalo o tento trestný čin. Zde citujeme nález Ústavního soudu:
„Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na občanskoprávní řízení, v němž bylo nepravomocně určeno, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví původního vlastníka, neboť kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. …
Nejvyšší soud upozornil na to, že stěžovatel vůbec nerozlišuje občanskoprávní a trestněprávní důsledky svého jednání. Připomněl, že v případech podvodů, páchaných za využití padělaných smluv a listin, je již z povahy věci zřejmé, že se nemůže jednat o platné právní úkony, pachatelé podvodů ale při vědomí této skutečnosti záměrně vydávají takové listiny za pravé, protože právě to jim umožňuje dosáhnout cíle sledovaného podvodným jednáním. …
Otázka platnosti právního úkonu by měla význam a musela by být řešena v případě, pokud by to mělo vliv na naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu (např. u trestných činů dle § 247 nebo 249a tr. zákoníku). Není tedy podstatné, zda lze zpětně dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí ani zda lze dodatečně zvrátit stav navozený trestnou činností. Podstatné je, že to nemůže stěžovatele zbavit trestní odpovědnosti ze spáchání skutku, který naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovatelovým námitkám, v nichž nerozlišuje občanskoprávní a trestněprávní důsledky svého jednání.
Nejvyšší soud jasně uzavřel, že stěžovatel svým trestným jednáním vytvořil stav způsobující zánik pohledávky jako hodnoty vyjádřitelné v penězích, a způsobil tedy škodu minimálně ve výši úplaty za získání (postoupení) pohledávky.
… v českém právním řádu není definována škoda. Pojem ‚škoda‘ či ‚ke škodě‘ cizího majetku je nutné interpretovat v kontextu příslušného právního předpisu či právního odvětví. V trestním právu, resp. v ust. § 250 tr. zákoníku se jedná o škodu nazíranou z pohledu úmyslu pachatele trestného činu, tj. ve vazbě na subjektivní stránku. Jinak řečeno, jde o to, že pokud by se pachateli povedlo někoho uvést v omyl, z jeho subjektivního pohledu by škoda měla vzniknout. Občanské právo vychází naopak z objektivního pojetí škody a z ustálené doktrinární definice škody jako majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, civilistické pojetí škody je proto objektivní, hmatatelné a vyčíslitelné. Byly-li by stěžovatelovy úvahy o civilistickém pojetí škody i ve vztahu k ust. § 250 tr. zákoníku dovedeny ad absurdum, nebylo by možné nikdy naplnit skutkovou podstatu podvodu, šlo-li by o podvodný převod či dispozici s věcí nemovitou či movitou, neboť z občanskoprávního hlediska by šlo vždy o absolutně neplatné právní úkony.
Shora uvedená úvaha je východiskem pro odlišnost posuzování viny a trestu na jedné a náhrady škody v adhezním řízení na druhé straně."[1]
V civilním právu škodou rozumíme majetkovou újmu, a protože má být spravedlivě nahrazena, hovoříme o objektivním pojetí škody. V trestním právu vycházíme ze subjektivního pojetí.
V trestním právu se jedná o veřejnoprávní vztah za účelem zjištění povahy a závažnosti trestného činu. „Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl nárok poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem včas a řádně uplatněn, tzn. že výrok o náhradě škody dle § 228 a násl. tr. řádu může být učiněn jen na podkladě návrhu poškozeného, který je v souladu s ust. § 43 odst. 3 tr. řádu. Soud nikdy nerozhoduje z úřední povinnosti (jde o výjimku ze zásady oficiality), v tomto směru je vázán návrhem poškozeného. Nárok na náhradu škody způsobené trestným činem má totiž soukromoprávní povahu a ani v občanskoprávním řízení o něm nemůže být rozhodováno bez jeho řádného uplatnění u soudu. Z návrhu na náhradu škody musí být patrné, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok uplatňuje (srov. § 43 odst. 3 poslední větu tr. řádu)."[2]
Škoda nastala vs. škoda nenastala
V rámci civilního práva existuje příčinná souvislost mezi vznikem škody (příčina) a její úhradou (následek), resp. stanovením její výše. Ust. § 2894 odst. 1 o. z.: „Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škoda).“ Resp. vznik škody, její vyčíslení, a úhrada škody. Případně vznik škody a uvedení v předešlý stav. Pokud škoda nenastala, civilní právo škodu neřeší. Není co řešit.
V rámci trestního práva existují případy, kdy škoda dle civilního práva nenastala, a přesto ji v rámci trestního práva stanovujeme. Srov. § 21 odst. 2 tr. zákoníku: „Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.“ Takže v některých případech škoda nenastala, trestný čin nebyl dokonán. Avšak škoda by přesto měla být stanovena, aby bylo zřejmé, jaká výše škody mohla nastat.
Spravedlivá náhrada vs. pochybnosti o výši škody
Oceňování znalcem je subjektivní záležitost. Základní judikát znalecké činnosti zní: „Znalec je osobou, která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení." [3] Výsledek znalcova ocenění je jeho subjektivní názor, který se v rámci soudního řízení objektivizuje. Do ocenění vnáší znalec své zkušenosti a svůj úsudek. Jiný znalec by většinou dospěl k jinému (nepatrně jinému) výsledku. Proto je smysluplné, aby znalec ocenil v intervalu hodnot. V civilním řízení by pak výsledkem měl být buď průměr z intervalu, nebo nejpravděpodobnější hodnota intervalu. Což je odrazem zásady rovnosti v civilním řízení. V trestním řízení by měl být výsledek na horní nebo dolní mezi intervalu podle toho, co je pro obviněného příznivější.[4] Což je odrazem zásady in dubio pro reo.
Závěr
Ukázali jsme, že typ řízení má velký vliv na stanovení výše škody. Nemůžeme v rámci trestního práva bezmyšlenkovitě přejímat ocenění z civilního práva a naopak. Těchto skutečností by si měl být vědom zadavatel znalecké otázky i znalec při zpracování znaleckého úkolu souvisejícího se stanovením škody.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08.
[2] Tamtéž.
[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005.
[4] V podrobnostech viz L. Křístek: Vliv typu soudního řízení na ocenění znalcem, Bulletin advokacie č. 1-2/2019, str. 38 a násl.
Diskuze k článku ()