Nevěra a její dopad na vypořádání společného jmění manželů

Judikatura Nejvyššího soudu se touto problematikou zabývá a stanovuje důležité hranice pro rozhodování o tom, kdy a jak může být nevěra zohledněna.

Podle českého práva dochází při rozvodu manželství k zániku SJM, které následně musí být vypořádáno do 3 let dle ust. § 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“). OZ stanoví, že majetek nabytý během manželství je kromě několika taxativně stanovených výjimek společným jměním manželů, které má být po rozvodu vypořádáno rovným dílem, pokud není důvod odchýlit se od této zásady. Mezi důvody pro odchylku se řadí například významný ekonomický přínos jednoho z manželů, péče o rodinu či nevlídné osobní chování.

Judikatura Nejvyššího soudu ovšem opakovaně potvrzuje, že samotná nevěra jednoho z manželů není automaticky důvodem pro snížení jeho vypořádacího podílu na zaniklém SJM. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe[1] zdůrazňuje, že mimomanželský vztah jako příčina rozvratu manželství nemá přímý vliv na snížení vypořádacího podílu jednoho z manželů na zaniklém společném jmění. V roce 2012 t.č. nový rozsudek Nejvyššího soudu[2] přinesl jistý posun v nahlížení na disparitu podílů. Tento rozsudek připouští, že jednání, která jsou v rozporu s ust. § 18 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, nebo která negativně ovlivňují vzájemné soužití manželů, mohou vést k odklonu od rovnosti podílů, pouze pokud se významně promítají do hospodaření se společným majetkem nebo péče o rodinu. Odklon od rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. To znamená, že soudy mohou při rozhodování zohlednit osobní chování manželů, ale pouze tehdy, pokud má prokazatelný a významný dopad na společné ekonomické a rodinné záležitosti.

Soudy jsou při posuzování otázky nevěry obezřetné a vyžadují jasné důkazy o tom, že nevěra měla přímý dopad na společné záležitosti manželů. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3250/2020, ze dne 28. 1. 2021, deklaruje, že soud může přihlédnout k odpovědnosti za konflikty mezi manžely, pokud to jasně vyplývá z obsahu spisu, avšak není povinen provádět rozsáhlé dokazování za účelem zjištění nevěry. Tento přístup Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že soudy se snaží chránit práva obou stran tím, že zohledňují pouze relevantní a prokazatelné faktory, které mají přímý dopad na rodinný a majetkový život manželů.

Na závěr je nutné poznamenat, že judikatura Nejvyššího soudu klade důraz na to, že nevěra sama o sobě není dostatečným důvodem pro disparitu podílů při vypořádání společného jmění manželů, pokud nemá prokazatelný a významný dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu. Soudy mají za cíl spravedlivé rozdělení majetku, které zohledňuje nejen osobní chování manželů, ale především jeho přímé důsledky na ekonomické a rodinné záležitosti.

---

[1] rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, ze dne 19. 3. 2007, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, ze dne 23. 5. 2007

[2] rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3637/2010, ze dne 5. 3. 2012